Védské paradigma vědomí
Vědomí se stalo v posledních několika desetiletích důležitým polem studia vědeckých a filozofických disciplín. Se vzrůstajícím zájmem výzkum provádějí kvantoví fyzici, neurofyziologové, kognitivní filozofové a spiritualisté. William James, J. von Neumann, Eugen Wigner, Erwin Schrödinger a David Bohm jsou někteří z průkopníků studia vědomí. Vůdčí kvantoví fyzici se snaží například vysvětlit kolaps vlnové funkce pomocí interakce s myslí či vědomím. Avšak neexistuje dostatečné množství důkazů, které by vůbec potvrdili existenci takového kolapsu. Kvantová mechanika i se svým omezením matematického jazyka může nejlépe naznačit přítomnost vědomí, ale nemůže jej dokázat ani popsat. Max Planck poznamenal: „Je skutečností, že existuje oblast v nezměrném prostoru hmoty a mysli, kde je věda, a proto i každá kauzální metoda výzkumu, nepoužitelná. A tím je naše individuální vědomí.“ Existuje mnoho pohledů, jak učenci nahlížejí na vědomí. V této oblasti jsou nutná hlubší studia.
Podle védánty je vědomí životní energií a základní vlastnost živé bytosti… Existují dva druhy vědomí: univerzální a individuální. Nejvyšší Osoba si je vědomá všeho ve vesmíru, zatímco živé bytosti si jsou vědomy pouze samy sebe. Ontologická povaha vědomí je nefyzická. Sánkhja daršan Šrímad-Bhágavatamu (3. zpěv, 26. kapitola) vysvětluje, že džíva, živá bytost, je charakterizována přítomností určitého vědomí a zůstává oddělená. Jedná se o zdroj veškerého našeho poznání a zkušeností. Hmotu védánta popisuje jako pole činností. Hmota je netečná a nevědomá. S touto hmotou ale interaguje individuální částečka vědomí prostřednictvím univerzálního vědomí. Kromě této skutečnosti mají činnosti tohoto hmotného světa svůj základ v tom, co se odehrává na duchovní rovině.
Přibližně před čtyřmi stoletími známý francouzský filozof René Descartes došel k závěru: „Myslím, tedy jsem.“ Z védántského úhlu pohledu vyjádření „já jsem“ je vědomá zkušenost a neodmyslitelná transcendentální vlastnost vlastního já. Tisíce let před Descartem mudrci védské tradice realizovali princip nacházející se ještě o krůček dál, a to „aham brahmásmi“, což znamená, já jsem Brahman, duchovní vědomé já. Jedná se o vědomí, pro které sanskrt používá výraz čétana. Myšlení lidí je symptomem vědomí a patří neoddělitelně k životu. Falešné vědomí se projevuje jako pojetí, jsem produktem hmotné přírody.
Mnoho význačných vědců 20. století také uznalo, že vědomí nemůže být vysvětleno v termínech hmotného paradigma. Niels Bohr prohlásil: „Ve fyzice a chemii nepochybně nenacházíme nic, co by jen vzdáleně mělo nějakou spojitost s vědomím. Přesto každý ví, že vědomí existuje, protože jej jednoduše máme sami. Z toho důvodu musí být vědomí částí přírody, nebo obecněji reality, což znamená, že kromě fyzikálních a chemických zákonů, jak ustanovuje kvantová teorie, musíme také zvažovat zákony zcela jiné povahy.“
Podobně Michal Polanyi, známý britský vědec, tvrdí: „Jakmile je na základě rozličných podkladů uznáno, že život transcenduje fyziku a chemii, není potom vůbec žádný důvod zdráhat se přijmout zřejmý fakt, že vědomí je princip, který zásadně transcenduje nejenom fyzikální a chemické zákony, ale i mechanistické principy živých bytostí.“
Védánta popisuje, že vědomí stojí nad myslí a mozkem. Hovoří o následující hierarchii (Bhagavad-gítá 3.42):
indrijáni paránj áhur
indrijébhjah param manah
manasas tu pará buddhir
jó buddhéh paratas tu sah
„Činné smysly jsou nadřazeny neživé hmotě a výše než smysly je mysl. Inteligence stojí ještě výš než mysl a ona (duše) převyšuje dokonce i inteligenci.“
Katha Upanišada (1.3.3–4) připodobňuje vzájemné propojení vědomí, inteligence, mysli a smyslů ke kočáru:
átmánam rathinam viddhi
šaríram ratham éva ča
buddhim tu sárathim viddhi
manah pragraham éva ča
indrijáni haján áhur
višajáms téšu góčarán
átméndrija-manó-juktam
bhóktétj áhur maníšinah
„Duše je cestujícím na kočáře hmotného těla a inteligence je vozataj. Mysl jsou otěže a smysly koně. Vlastní já si tedy užívá nebo trpí ve společnosti mysli a smyslů. Takové je pochopení velkých myslitelů.“
Individuální vědomí je přirovnáno k cestujícímu, protože je na kočáře hlavní osobou a užívá si jízdy nebo kvůli ní trpí. Smysly jsou přirovnány ke koním, protože neustále táhnou tělo ke smyslovým objektům. Inteligence je přirovnána k vozataji, protože ten používá rozlišovací schopnost, aby mohl kočár dobře a pohodlně řídit. Mysl je přirovnána k otěžím, neboť otěže jsou pevně přivázány ke koním a jsou vedeny kočím. Zdatný kočí (inteligence) ovládá otěže (mysl) spojené s koňmi (smysly), aby pomocí rozlišování správně vedl kočár k zdárnému cíli cesty. Správným využitím situace může cestující v kočáře (duše) dosáhnout vytouženého cíle. Na druhou stranu, pokud se při řízení něco vymkne kontrole nebo přestane správně fungovat, dříve nebo později může dojít k nehodě.
(Z anglického originálu Vedanta & science od Bhakti Svarúpy Dámódary Svámího přeložil bh. Miroslav Krejz.)