Vědro bez dna

Mučaku se nemohla smířit se smrtí svého muže, a tak vstoupila do kláštera. Jednou přišla k mistrovi Bukko a položila mu otázku:

"A co je vlastně Zen?"

Mistr Bukko jí odpověděl:

"Srdce toho, kdo se táže, to je Zen, a proto jej nelze získat ze slov druhého."

Kázání mistra Bukko byla však proslavená a jejich opisy kolovaly mezi žáky. Mučaku se proto divila:

"Tak co potom učí takoví učitelé, jako jste vy?"

Bukko vysvětloval:

"Jak povíš hluchému, kde je měsíc? Ukážeš na něj. A jak povíš slepému, kde je brána? Zaklepeš na ni."

Bukko a Mučaku dlouhou chvíli seděli a mlčeli. Po chvíli se ozval odkudsi z lesa jelen.

"Odkud slyšíš toho jelena?" otázal se Bukko.

Mučaku se zaposlouchala do zvuků, jež přicházely z lesa. Pojednou na ni mistr vykřikl:

"A kdo teď naslouchá?"

Mučaku sebou trhla, pak se zadívala na mistra, uklonila se a odešla. Její otázka byla zodpovězena.

Ten den večer šla nabrat vodu do lakovaného dřevěného vědra, do něhož se dávaly květiny. Když naplnila vědro vodou, spatřila odlesk měsíce na hladině. Svůj zážitek vyjádřila básní, kterou předložila druhý den svému učiteli:


Vědro na květiny nabralo vodu z pramene a podrželo ji. V čistotě v ní spočinul odraz měsíce nad vrcholy borovic.


Mistr Bukko si nechal přeložit text do čínštiny. Pak na ni krátce pohlédl a řekl:

"Vezmi si Sutru Srdce a jdi."

Mnohokrát od té doby přišla k mistrovi a vždy byla s podobnými slovy odmítnuta. Mnohokrát šla nabrat vodu do lakovaného vědra, až z něj jednou vypadlo dno. Mučaku do něj pohlédla a přišlo jí konečné pochopení. Tehdy mohla předložit mistrovi novou báseň:


Byla to náhoda? Dno z vědra je však pryč. Již nepodrží vodu, ani se v něm nezaleskne měsíc.


Uplynula léta a jiná mniška jménem Njózen dostala tyto verše jako úlohu od svého mistra. Z tradice se její odpověď k příběhu připojuje:

Té prosté ženě dno z vědra vypadlo, a měsíční svit se v louži zachytil.