Védánta - indická ortodoxní monoteistická a filosofická škola

Védánta (v dévanágarí वेदान्त) je indická ortodoxní, monoteistická a filosofická škola, jejíž nejznámějšími větvemi jsou: 

1. Advaita(-védánta) (Ádi Šankara)

2. Višišta-advaita (Rámánudža)

3. Dvaita(-védánta) (Madhva) 

4. Ačintja-bhédábhéda-tattva. 

 

Výraz védanta je složený ze sanskrtských slov véd (védy) a anta (závěr) a znamená v češtině „zakončení véd“.

Všechna odvětví védánty vycházejí z upanišad. Upanišady jsou přidružené k základním védským samhitám (Rgvéda, Sámavéda a Jadžurvéda), staly se východiskem buddhismu a džinismu a jsou ideovým základem pozdějšího hinduismu.

 

Védánta konstatuje, že brahma (nejvyšší duchovní vesmírný princip) je oproštěno od vlastností a jednání. Vinou máji (klamu smyslového poznání) se átmá (individuální duchovní princip) ztotožňuje s objekty.

Některé Upanišady zmiňují totožnost átmá s brahma, jiné zdůrazňují rozdíl mezi átmá a paramátmá Tento věčný rozdíl mezi átmá (v neosvobozeném i osvobozeném stavu) a íšvarou zdůrazňuje i Védánta-sútra.

 

Advaita-védánta

Advaita-védánta (v dévanágarí अद्वैत वेदान्त je indická, filosoficko-náboženská škola zastupující čistý monismus (filosofie jedné reality). Toto je vyjádřeno sanskrtským souslovím a (ne) dvaita (dvě).

Advaita Védánta učí, že klamné ztotožnění átma s objekty lze změnit v pravdivé poznání: brahma a átma jsou totožní. V Kathópanišad je to vyjádřeno slovy: "Porazit nevědomost nezdolným mečem, ukutým v ohni poznání".

Advaita-védánta, tak jako i ostatní ortodoxní i neortodoxní filosoficko-náboženské školy védské filosofie, je založena na třech védských kategoriích spisů nazývaných prasthánatrají. Patří k nim upanišady, Bhagavadgíta a Brahmasútra (Vedánta sútra). Mnoho známých i méně známých autorů psalo komentáře (bhášja) k těmto spisům, ale všeobecně nejuznávanějšími jsou Ádi Šankara, Rámánudža a Madhva.

Ádi Šankara je přímým pokračovatelem tradice védských mistrů z dávné minulosti. Jeho učitelem byl Gaudapáda Adžativáda a sám Šankara měl čtyři žáky: Padma-páda, Hasta-málaka, Tótakáčárja a Vartika-kára. Ádi Šankara je postavil do čela klášterů (matha) ve čtyřech hlavních oblastech Indie, aby udržovali nauku védánty. Šankara sám napsal komentáře ke všem spisům prasthánatrají a Gaudapadíja-karikám. Známé jsou také Upadéša-sahasrí, filosofická pojednání o védántské filosofii jedné reality.

 

Višišta-advaita

Doslova 'podmíněný monismus' je učení áčárji Rámánudži (1017–1137). Představuje reakci na Šankarův monismus, který upravuje tak, aby lépe vyjadřoval nejen monistické, ale i monoteistické výroky Upanišad opomíjené Šankarou. Jeho komentář k Brahmasútře se nazývá Šrí Bhášja (Šrí je jméno bohyně Lakšmí).

 

Dvaita-védánta

Neboli dualismus, který učil áčárja Madhva (1239–1319), je přímou opozicí a výzvou vůči Šankarově advaitě. Ještě důrazněji než Rámánudža zastával názor, že Bůh a átma se věčně liší.

Jeho komentář k Brahmasútře se nazývá Púrnapragja Bhášja (Púrnapragja bylo jedno z jeho jmen). Kromě jiného napsal i komentáře k Upanišadám, Bhagavadgítě, Mahábháratě a Rgvédu.

Rámánudža a Madhva a s nimi další vaišnavští áčárjové jako Višnusvámí, Nimbárka a Šrí Čaitanja Maháprabhu se zasloužili o rozmach vaišnavské bhakti, dnes nejpopulárnějšího tradičního směru indických filosofií.

 

Ačintja-bhédábhéda-tattva

Ačintja-bhéda-abhéda tattva (v dévanágarí अचिन्त्यभेदाभेद, acintyabhedābheda) je védantská škola, kterou v 16. století učil Šrí Čaitanja Maháprabhu, avatár Kršny. Ačintja-bhéda-abhéda znamená doslova "nepochopitelná současná jednota a odlišnost" ve vztahu k Tvůrci a tvůrčí energii, tzn. nepochopitelná současná jednota s Bohem a odlišnost od Něj.

Filozofie Ačintja-bhéda-abhéda učí, že z hlediska kvality, jsme s Bohem (Kršnou) totožní, avšak co se týče kvantity, tak nepřipadá v úvahu abychom se Mu rovnali, tzn. že z hlediska kvantity, velikosti, se od Boha lišíme. Toto učení uvádí v soulad směry védantské filozofie Dvaita a Advaita.

Ačintja-bhéda-abhéda, ale není ničím novým. Podle gaudíja vaišnavů je právě tato filozofie původním učením všech védských písem, včetně Védánta-sútry, Upanišad a dalších. Nastolením filozofie Ačintja-bhéda-abhéda se vlastně vracíme k původnímu učení Véd, které se v průběhu let ztratilo.