Vaišnavismus - historické a filosofické kořeny

Védská civilizace je uznávána učenci celého světa jako jedno z nejvýznamnějších období lidských dějin. Zanechala po sobě kulturní dědictví neomezené fyzické, metafyzické i duchovní hodnoty v podobě věd, umění i náboženství.
Tato civilizace byla od prvopočátku založena na duchovní moudrosti, kterou během stvoření vesmíru předal osobně Bůh, Krišna, první stvořené bytosti a druhotnému stvořiteli Brahmovi. Ten tuto moudrost předal svému synovi Náradovi a tento slavný mudrc ji předal - kromě jiných svých žáků - i Vjásadevovi, který sídlil na posvátném místě Badrináthu vysoko v Himalájích.
Od stvoření vesmíru až do začátku Kali-jugy, současného věku, který trvá již přibližně 5 000 let, byla tato věda o duchovní realizaci a rozvoji vědomí Boha, Krišny, veřejným majetkem celého lidstva a předávala se jen ústním podáním.
Před příchodem Kali-jugy spatřil velký mudrc Vjásadeva v božské vizi katastrofickou budoucnost lidstva v nadcházejícím věku pokrytectví a svárů. Pro záchranu a uchování transcendentního poznání je proto poprvé v historii převedl do písemné podoby. Toto poznání se dodnes předává z učitele na žáka ve čtyřech hlavních vaišnavských posloupnostech, které nesou jména svých zakladatelů: Brahma-Madhva-Gaudíja sampradája, Lakšmí či Šrí sampradája, Rudra sampradája a Sanaka Kumára sampradája. Učení těchto škol následuje zhruba třistapadesát miliónů stoupenců, kteří všichni uctívají Boha jako Pána Višnua či Krišnu oddanou službou (bhakti).
V souladu s písmy a svědectvím nesčetných mudrců a osvobozených duší Nejvyšší Pán v tomto věku Kali sestupuje do hmotného světa v podobě Krišnova čistého oddaného jménem Šrí Čaitanja Maháprabhu, syn matky Sačidéví. Právě on ovlivnil tehdejší společnost jedinečným způsobem - zavrhl strnulý, uměle vytvořený kastovní systém a všem zpřístupnil nanejvýš snadným a účinným způsobem čistou lásku ke Krišnovi. Tak zahájil nový, zlatý věk příštích deseti tisíc let, výjimečně šťasný pro duchovní pokrok celé planety, který bude znám jako Čaitanjova éra.
Hnutí Šrí Čaitanji Maháprabhua v šestnáctém století završilo renesanci bhakti, kterou započal Šrí Rámánudžáčárja ze Šrí sampradáji ve dvanáctém století. Šrí Čaitanja zdůrazňoval důležitost oslavování Boha zpěvem Jeho svatých jmen, zvláště sborovým, takzvaným sankírtanem. Jeho vliv se rozšířil po celé Indii, zvláště na severu a severovýchodě, a Jeho následovníci, především šest Gosvámích z Vrindávanu, založili většinu chrámů a poutních míst v oblasti Mathury a Vrindávanu.
Filosofie Šrí Čaitanji Maháprabhua a Jeho prvních žáků učí, že každá věc v tomto světě se od Boha liší a zároveň je s Ním totožná, což umožňuje nepochopitelná (ačintja) moc Boha, která Mu dovoluje být zároveň imanentním (všudypřítomným) a transcendentním (mimo tento svět). Této filosofii se proto říká ačintja-bheda-abheda-tattva. Šrí Krišna, spolu se svou společnicí Rádhou, je oslavován jako Božský Milenec, obklopený důvěrnými přáteli, nekonečným množstvím oddaných, kteří se spolu s Ním věčně radují v duchovním světě, pohrouženi ve vzájemné lásce.