Václav Cílek: Lidé zapomněli, proč má dům podezdívku

Kdysi napsal článek o hrozbě stoleté vody; dva roky předtím, než Moravu opravdu zasáhly. V loňské knize mimo jiné přemýšlel, jak čelit lokálním přívalovým povodním - takovým, jaké nyní zasáhly Novojičínsko. "Nesnažím se předpovídat budoucnost, jen upozorňuji na trendy. Ale lidi pak mají pocit, že jste to přivolal - tím, že jste to napsal," říká geolog Václav Cílek, který v poslední knize uvažuje i o hladomoru v Evropě.

HN: Chytla vás nějaká červnová bouřka?

Ve středu v Českém krasu. Byla to jedna z těch typických pro poslední dobu: to znamená opravdu masívní.

Víte, běžná česká bouřka nasbírá srážky dejme tomu na 500 kilometrech čtverečních a pak se vyprší třeba na 2 - 3 kilometrech, ale tyto letošní bouřky - říkal jsem si pak ve vlaku - jsou jiné. Nasbírávají se na desetitisících či více kilometrech čtverečních ve Středozemním moři, za tím leží miliony kilometrů Atlantiku. A stačí, když máte jen o trošku teplejší glóbus, o 1 - 2 stupně...

HN: Což máme?

Ano - i když vezmeme hodně skeptické, nízké odhady. Na milionu kilometrů čtverečních to udělá obrovskou energii.

Všichni víme, kolik energie stojí odpařit vodu. Ohřát vodu na tuhle kávu je snadné, ale kdybyste měl ten litr vody vyvařit, trvá vám to třeba hodinu. A když se pak kondenzuje zpět do kapalného stavu, energie se uvolňuje a větry mají větší sílu. Vláha může přijít z větší vzdálenosti.

Když to přeložím do ekonomického jazyka: je to, jako byste do hospodářství nalil víc peněz - v klimatickém systému je víc energie.

Nemít dva schody, jsme vytopení

HN: V roce 1993 si vás pozvali na CHKO Broumovsko k tehdy neobvyklé přívalové povodni, která za hodinu prohloubila suchou rokli o dva metry. Od půlky 90. let je takový jev častější. Dřív jich opravdu tolik nebývalo, nebo jen nemáme dost zpráv?

O tom se dohadujeme. Jedním ze způsobů, jak to zjistit, jsou hluboké rokle. Najdete je na celém území Česka, často v lese nebo pod kopci, 15 - 20 metrů široké, 6 - 10 metrů hluboké. Jejich strmost ukazuje, že jsou mladé.

Někdy chodím sem, do Geologického ústavu, pěšky z nádraží Praha-Sedlec. A když jdu nahoru na Suchdol, je tam mohutná mladá erozní rokle, na které je vidět, že bere cestu, pravděpodobně z 18. nebo 19. století. To znamená, že tam došlo k přívalovému dešti, který byl mnohem silnější, než co jsme viděli letos. Je třeba počítat s tím, že takové mohou v budoucnu udeřit zas.

HN: Jak se s tím má počítat, když na rychlé bouřky nejsou varovné systémy připraveny?

Přemýšlel jsem, proč dřív nadělaly menší škody. Jasně, sídla bývala menší, sevřenější, takže přívalové deště spadly do volné krajiny. Navíc vyrůstala často ze středověkých základů - z týchž základů, v jakých přežila období vzniku hlubokých roklí - a udržovala se v tomto tvaru zhruba do 19. století.

Ale také se jinak stavělo. Dnes je moderní, protože lidé jsou zhlouplí americkými seriály, mít u nových domů podlahu v úrovni trávníku. Líbí se jim vyjít rovnou z obýváku na trávník. Metr vysoká kamenná podezdívka vypadá nemoderně. Jenže ona má svou funkci.

HN: Ale pokud to není dům u vody?

Dám vám příklad. Bydlíme v řadovém rodinném domku na okraji Prahy-Proseku. V úterý přišla průtrž a jímka to nestačila brát. Dvorek se nám pokryl asi 15 centimetry vody, jež se vsákly až během další hodiny. Kdybychom neměli do baráku dva schody, jsme vytopeni.

Všimněte si, že i ve starých pražských kostelech - u sv. Mikuláše, sv. Jiljí, u Křižovníků - máte osm deset schodů nad chodník, pro případ velké vody.

HN: Uměl byste dát vyplaveným lidem na Novojičínsku nějakou radu?

No, suchý nemá radit mokrému. Možná jen ať starosta vezme pár rozumných chlapů, obejdou si okolí vesnice a podívají se, kde jsou erozní koryta, protože odtamtud může přijít voda. A ještě jedna věc: když si projdete dnešní lesy, je tam obrovské množství svážnic. Jestli kvůli krizi nebudou peníze na údržbu cest, lesní svážnice jsou typickým místem eroze.

V obci Zeměchy ve Středočeském kraji je sprašová rokle, v nejhlubším místě má 20 metrů. To je původně polní cesta, kterou tak prohloubila eroze.

HN: Když chodíte pěšky podél řek a vidíte chatky nebo kůlničky v záplavových oblastech, říkáte si - vy se budete jednou divit?

Copak kůlny, ale čemu nerozumím, jsou moderní domy stavěné na špatných místech. Což není naše specifikum, je to charakteristické pro Spojené státy: proto tam řeky berou celé čtvrtě.

HN: Protože mají Američané kratší historickou paměť?

Ano. Rychleji se stěhují, nepamatují si místní sesuvy nebo požáry - podle výzkumu je v Kalifornii historická paměť většinou šest let - a mají optimistický postoj k životu: že se jich neštěstí netýká nebo že ho překonají.

Říkám si, že jako dnes domy mají energetický audit, hodilo by se i něco jako ekologický audit. Zvážení možných rizik, třeba i ze silného větru, ani nemusí být se srážkami. U domu by měl kupec znát historii padesát let zpátky, tak jako vás zajímá počet havárií u auta.

HN: To existuje, nebo jste to právě vymyslel?

Včera. Nemusí to být v předpise, ale člověk, který kupuje dům, by se měl na tyto věci ptát.

Co když přijde sucho? A bouchne sopka?

HN: V únoru 1995 jste napsal do Respektu článek "Kdy bude povodeň v Čechách?" a čekal jste velké záplavy. Neděsí vás, když předpověď vyjde?

Já se už dávno nesnažím předpovídat, budoucnost je nepředpověditelná. Jen upozorňuji na trendy. Ale lidi pak mají pocit, že jste to přivolal - tím, že jste to napsal.

Teď například dozrává několik bublin, jak by řekli ekonomové, klimatických a energetických. Jen nevíte, kdy to přijde. Sleduju krizi a tak trochu okouzleně žasnu: v hmotném světě se nic nestalo, nespadl meteorit, žádný Čingischán nikam nevtrhl. A teď si představte, že se ve fyzickém světě opravdu začne něco dít!

HN: Jestli správně rozumím, už se dávno nezabýváte otázkou, zda klimatická změna existuje a zda ji způsobilo lidstvo, ale co z toho plyne. Píšete třeba, že zemědělství může v Evropě zažít renesanci. Co máme ale do té doby se zemědělci dělat? Pečovat o ně, vystavit je tvrdé konkurenci, nebo si jich nevšímat?

Myslím, že jednou ze základních věcí by měla být péče o půdu. Vidím, jak lidi hlavně na malých městech trápí její zastavění a ničení. Překvapuje mě, že žádná strana ještě nemá v programu ochranu půdy, to by už myslím oslovilo dost voličů.

HN: Ptal jsem se na lidi, a vás na prvním místě napadla půda. Znamená to, že zemědělství je umění, které se neztratí?

Je pravda, že dost nevnímám, co se děje mezi zemědělci, víc mě zneklidňuje degradace půd. Když přijedete třeba do Bylan u Kutné Hory, je tam archeologické naleziště z neolitu. Tamní půda dnes rodí stejně jako před 6000 lety. To je fascinující: jako kdybyste postavil továrnu, která by vyráběla zboží 6000 let. Ale stačí 30 - 50 let špatného hospodaření a tuto produktivitu prudce ohrozíte.

HN: Kladete si otázku, za jakých okolností by dnes v Evropě mohlo dojít k hladomoru. Hovoříte v té souvislosti třeba o výbuchu sopky, která na dva až tři roky ochladí zemské klima. Ale to je hodně zřídkavý jev.

To není nic neobvyklého, dvakrát za století se to může stát. Pak je minimálně jedna úroda ohrožena z 50 - 60 % a další dvě z 20 - 40 %. Výbuch sopky se dostane do vysokých vrstev atmosféry, takže má globální dopad. Pak si potraviny doveze ten, kdo je schopen přeplatit ostatní.

Nebo chcete-li snáze představitelnou situaci: Za posledních pět sedm let jsme viděli citelná sucha v Portugalsku, Španělsku, Řecku, Rumunsku. Celé Středomoří vysychá a je otázkou času, kdy bude sucho u nás. Samo o sobě by to nevadilo: Evropskou unii vnímám i jako potravinový projekt. Klima nikdy není špatné v celé Evropě, vždy se dají přivézt potraviny z druhého konce, což je podle mě rozumná míra globalizace.

HN: Jen nesmí být zrovna poptávka v Číně.

Právě. Když máte tak zranitelný systém, jako je jihovýchodní monzun, může tam snáze dojít k snížení úrody. Číňané si ji nakoupí v Evropě, my na tom hodně vyděláme, ale rozkolísají se ceny a u lidí to rozpoutává paniku.

HN: Takže bychom měli mít větší zásoby?

Ano. Většina států má strategické zásoby potravin na 20 - 26 dnů. Bývalo to 80 - 120 dnů. Měl by to být rok.

Princip českého státu: sání

HN: Když se díváte na témata, která považujete vy sám za důležitá - energetická bezpečnost, potravinová základna, reforma penzí, umění stavět atomové elektrárny, investice do vzdělání - nepočíná si Evropa v podstatě prozíravě?

Na Evropskou unii všichni nadávají, protože vidí hlavně její komplikovaná pravidla. Ale já se jí posmívat nechci. Vidím obrovský potenciál jejích zajímavých, dobře propracovaných studií. A úředníci se snaží na ně reagovat, byť jim to trvá dlouho a byrokratické cesty jsou křivolaké. Takže zaplaťpánbůh, že jsme jejími členy. Je lepší být vydán všanc bruselským byrokratům než kreativitě domácích politiků.

HN: Co vám na domácí politice vadí?

Připadá mi, že politika přivádí k moci mladší, čím dál zaměnitelnější figury, které by mohly být hned v několika různých stranách. Stává se to typem podnikání.

Přemýšlel jsem, jaký je vůdčí politický princip - co tvoří podstatu tohoto státu. A připadá mi to, jako když máte džbán plný mléka, v něm několik otvorů, a ke každému je někdo přisátý. Ale těch otvorů je čím dál míň. Aby to procházelo, vláda musí uplácet většinu obyvatel tzv. mandatorními výdaji. O zbytek se pere omezený počet privátních subjektů. Stát pak nemá moc možností pružně reagovat, má chronický nedostatek peněz.

Přitom jich budeme potřebovat hodně, kvůli energetice i potravinám.