V Česku žily želvy a sněžilo i v létě

V českých zemích bylo v historické době podstatně tepleji, a naopak i větší chladno, než je v dnešní době. Podle Jiřího Svobody, klimatologa, který se zabývá dějinami počasí, máme zprávy o pěstování melounů v Polabí, dvojí úrodě jablek a hrušek v jednom roce i o chladnech, kdy i v létě sněžilo. Pokaždé však změny klimatu ovlivnily životy našich předků.

První, chladné období, které se nás již přímo týká, začalo na konci druhého století. Chlad a neúroda zprvu donutily germánské kmeny zaútočit na hranice Římské říše. Císař Commodus proto odjel jednat do Germanie, možná přitom navštívil i dnešní Česko, jistě však zmiňuje řeku Hron. Píše, že roku 182 byla taková zima, že zde i v létě sněžilo. Silné ochlazení trvalo přibližně 400 let. A do tohoto období spadá archeologicky datovaná kulturní epocha, které se říká stěhování národů. Oteplení v 9. až 10. století pak podle Jiřího Svobody přineslo Evropě stabilitu a umožnilo, že v klimatickém optimu ustaly migrační pohyby. Tehdy také vznikly základy dnešních států.

S klimatickým optimem souvisí i pěstování vína. Kvalitnější (a také teplomilnější) odrůdy přišly do Čech až vlastně na počátku dalšího chladného období – s Karlem IV. To neznamenalo, že by se u nás víno nepěstovalo už dřív. Dokonce se v Čechách i na Moravě objevovala řada domácích odrůd. Ty se využily na konci příznivého období, kdy se ochladilo a dovezené burgundské odrůdy museli zemědělci roubovat a křížit s odolnějšími domácími. Teprve poté se vinařství v Čechách pevně uchytilo.

Jenže v 17. století přišla malá doba ledová, která tento obor prakticky zlikvidovala, víno se muselo dovážet a podražilo a od těch dob se v Čechách začalo pít převážně pivo.

V souvislosti s původními „českými“ odrůdami je zajímavý archeologický průzkum, který proběhl koncem 19. století na moravských vinicích. Vědci tehdy zkoumáním středověkých zrnek vína zjistili, že se zde před dobou Karla IV. pěstovaly sylvánské odrůdy vína. To znamená, že se víno poprvé do Českých zemí dostalo pravděpodobně z východních oblastí přes Maďarsko a Rumunsko – jakoby z Byzance.

Po chladnějších letech přišlo historicky dobře dokumentované velmi teplé období. Nejteplejší, byl konec 16. a začátek 17. století. Průměrné denní teploty byly podle klimatologa o 2,5 stupně vyšší než v současné době. „Jestliže dnes máme letní průměr 19 stupňů, tehdy to bylo až 21,5 stupně. To už jsme na úrovni dnešní Budapešti nebo Balatonu. Najednou se v Čechách začaly pěstovat plodiny, které se do té doby pěstovat nemohly, jako byly třeba melouny. Na Kolínsku a Královéhradecku královská kuchyně objednávala každý rok tři vozy melounů,“ říká Jiří Svoboda. To nebyl jediný indikátor, máme také řadu zápisů o tomto období. Byly i teplé zimy, kdy nebyl sníh a kvetly rostliny. Po nich následovala téměř vždy série tuhých zim. Teplá zima byla vlastně signál, že se něco „zlého“ blíží, vždy znamenala problém do budoucnosti. Téměř každá teplá zima byla doprovázena větrnými smrštěmi. Stejně jako ta letošní. Tehdy také několikrát došlo k věci, která vypadá až neuvěřitelně. Jabloně a hrušně rodily dvakrát ročně. První sklizeň byla v červnu a druhá počátkem prosince.

Zajímavé je také čtení z jihočeské kroniky Václava Březana. Hovoří o tom, že se tehdy v jižních Čechách dařilo i želvám, které nechal v roce 1603 importovat z Moravy poslední rožmberský vladař Petr Vok. „10. junii, tj. v outerý po sv. Medardu, Voldřich Vitha z Rzavého na svobodném dvoře v Zaječím Jeho Milosti panu vladařovi z Markrabství moravského na Třeboň poslal 18 žab v skořápkách aneb šiltkrotů a potom odesláno jich pánu jeden plný sud. A od těch se jich na tisíce po blatech a bahnách třeboňských rozplemenilo. Chlebem nejprv byly krmeny, ale nelibovaly sobě než vodu a louže.“ Želvy bahenní, o které nepochybně šlo, potřebují k rozmnožování opravdu teplá léta, aby se mohla vylíhnout jejich vajíčka. Studené zimy jim zase tolik nevadí. Nejbližší opravdu početné populace těchto želv jsou dnes na území Maďarska. Pokud se na Třeboňsku vyskytovaly opravdu po tisících, jde o další nepřímý důkaz, že zde musely panovat podobné podmínky jako nyní tam.

Po tomto období blahobytu nastala v roce 1619 takzvaná malá doba ledová. České země postihlo několik hladomorů, ten poslední v polovině osmnáctého století. Studené období skončilo až v roce 1897. Nesmíme si však představovat, že každý rok ve studeném období byl teplotně podnormální. Jejich průměr však ano.

A nakonec má dnešní doba nějakou analogii z naší historie? Jiří Svoboda se domnívá, že ano. „Odpovídá přibližně desetiletí 1830–1840. Předtím nějakou dobu průměrné teploty strmě stoupaly, pak se však teploty rozkmitaly, dokonce jsou v tomto desetiletí zaznamenány dva klimatické extrémy, v roce 1836 a 1838. A hned poté, co toto desetiletí skončilo, se teplota překlopila a strmě klesla. Já osobně si myslím, že dnešní rozkmitání počasí vypadá přesně jako před těmi 180 lety. To znamená masivní nástup chladného podnebí do Čech,“ říká český klimatolog.

(MFDNES)