Úvod temné noci duše

Téměř každý člověk se v životě dostane do situace, ve které se necítí dobře. Nezdá se mu sice, že by se něco podstatného v jeho okolí změnilo, ale přesto, jako by svět ztratil svou bývalou plnost, barevnost a plasticitu. Činnosti, které člověk vykonává, nemají dřívější přitažlivost, společenství lidí, ve kterém byl rád, jej začíná znepokojovat či nudit, minulost, ke které se rád ve chvílích klidu vracel, začíná blednout a šedivět. Přítomnost je spíše chvílí, kterou je třeba rychle přestát a budoucnost vzbuzuje obavy. Pod veškerou zkušeností se začíná rozeznívat – byť ještě v dálce – varovná melodie vzdáleného nebezpečí a někde uvnitř stoupá napětí jako v atmosféře před nadcházející bouřkou. Míst, kam se člověk rád uchyloval jako na ostrůvky prověřeného bezpečí, jistoty a odpočinku, ubývá – až člověk se znepokojením zjistí, že již nemá kam.

Člověk v tom okamžiku již ví, že něco není v pořádku, ale neumí to přesně pojmenovat a neumí se tomu postavit tváří v tvář. Ví, že to zatím není duševní porucha, ale zároveň si také uvědomuje, že s něčím takovým se dlouhodobě žít nedá. Neví ani, na koho by se se svými problémy obrátil, kdo by ho pochopil, kdo by mu uvěřil, a kdo by jeho problémům vůbec přisoudil nějakou realitu. Cítí jako nepříjemnost skutečnost, že svět kolem běží dál, ale on mu jaksi nestačí. Není schopen s ním držet krok a sdílet s ním temperamentní, sebevědomou cílevědomost, kterou vidí u jiných, ale zásadně postrádá u sebe.

První závěr, který z této nepříjemné situace vyvozuje, je konstatování, že je nemocen. Dříve či později však zjišťuje, že tomu tak není, a rovněž zjišťuje, že potíže, dá-li se to tak vůbec nazvat, nesou v sobě jakousi naléhavou výzvu, které nerozumí, o níž je však přesvědčen, že na ni bude muset dříve či později odpovědět.  Druhý závěr, který ze situace vyvozuje, je obvykle rozhodnutí, že vystoupí s plnou energií z pasivity, do které byl situací uvržen, a že začne bojovat. Vždyť se přece doposud dovedl se vším vyrovnat a nebylo to kolikrát jednoduché a lehké! Ale rozhodnutím vůle vytvořit v sobě vnitřní radost a způsobit, že se na něco budu těšit, je absurdní. Stejně tak se člověk nedokáže pouhým volním rozhodnutím zbavit neurčité a nepředmětné úzkosti, která je stálým, latentním doprovodem všeho, co dělá. Člověk se samozřejmě může se zaťatými zuby odhodlat skočit z výšky do vody nebo projít v noci nebezpečnou městskou čtvrtí, ale nezabrání, že se mu přitom budou chvět nohy, bušit srdce a na čele objevovat krůpěje potu. Je-li tomu tak, pak se nabízí jediné možné řešení: stoicky přijmout danou, byť nepříjemnou situaci. Ale to rovněž nejde, protože člověk může přijmout jen to, čemu rozumí, a v čem tudíž spatřuje smysl. Ale duševní potíže, které jej potkaly, jsou – žel – zcela neprůhledné a nelze k nim nalézt žádnou nahlédnutelnou příčinu. Člověk si říká: přišlo to jako blesk z čistého nebe.

Trvá-li tato situace déle, napětí a úzkost se stupňují, stejně jako zachmuřené naladění, které s nekonečnou trpělivostí, milimetr po milimetru rozleptává duševní integritu. Celková zkušenost světa, kterou v této chvíli člověk činí, se podobá tektonicky aktivnímu poli, které většími či menšími záchvěvy předjímá budoucí prudkou erupci. K té samozřejmě dříve či později dojde, neboť člověk se nachází ve fázi, ve které je jeho bytí mimořádně křehké, zranitelné a bezbranné. Jenomže život jde dál a není ochoten brát ohled na to, že by člověk právě v této době potřeboval mimořádně šetrné zacházejí. A je dokonce velmi charakteristické, že nároky situace, kterou v té chvíli člověk obývá, se jako z udělání stupňují.

Člověk se znepokojením zjišťuje, že svět kolem něj se jako by mění a on že vstupuje do nového bytí, které však zatím není ani přitažlivější ani hezčí ani zajímavější, ale především náročnější. Nevíme přesně, zda neutěšený duševní stav člověka, který se zde nalézá, je způsoben náročností tohoto bytí či hlubinnými procesy, které se v něm odehrávají (nejspíše jde o obojí). Skutečností však zůstává, že člověk stojí v tomto bytí na špičkách a při každém sebemenším poryvu ostřejšího větru ztrácí rovnováhu, zakolísá a vrací se tam, kde byl předtím relativně spokojen. Ale v tom předešlém „nižším“ modu bytí člověk již nyní také dlouho nevydrží, neboť je čímsi puzen výš. A tak přešlapuje z místa na místo a cítí se nešťasten. V této chvíli však pochopil, že není nemocen, ale že se bytostně mění či lépe řečeno je měněn a ví také již, že tato metamorfóza je mimořádně bolestná.

Situace, kterou jsme se nyní pokusili popsat, se jako celek dá nazvat transformační krizí. Nejde však o žádnou novou psychiatrickou diagnózu, ale zkušenost, kterou činili duchovně orientovaní lidé všech věků. Zkušenost, která souvisí s lidským zráním a vztahem člověka k Bohu. Snad nejlépe a nejpřesněji ji v dějinách evropského myšlení popsal španělský mystik sv. Jan od Kříže, zejména ve svých dvou základních dílech: Výstup na horu Karmel a Temná noc. Jeho koncepce – i dnes mimořádně aktuální a přitažlivá – se v mnohém liší od východisek „moderních“ psychoterapeutických směrů. Ale již na začátku této knihy se můžeme odvážit tvrdit, že je dalekosáhle přesahuje ve svém pochopení hlubinných duševních a duchovních procesů, odehrávajících se v lidském nitru, a že návrat k ní z hlediska moderního člověka radikálně boří mýty, které si psychoterapie od dob Sigmunda Freuda a I. P. Pavlova ke své škodě vybudovala, v čele s předsudkem o neproblémovém, „šťastném“ duševním životě, jehož každé vychýlení představuje psychopatologický jev, který má být léčen. Myšlení sv. Jana od Kříže zabírá velkou šíří poznatků o lidském duševním a duchovním životě, ale kdybychom přece jen teď měli vyslovit nejdůležitější myšlenkový motiv španělského mystika, pak bychom patrně zdůraznili pozitivní, blahodárný, léčivý a nezbytný pojem „utrpení“.

Následující kniha nemá ctižádost předložit historicky přesnou a myšlenkově věrnou interpretaci díla sv. Jana od Kříže, ale pokouší se podívat se na něj znovu očima moderního člověka, jehož problémy nejsou o nic menší, ale ani o nic větší, než středověkého člověka 16. století. Nejde tedy o historický exkurs, o vzpomínku či pietní úctu k poněkud pozapomenutému mysliteli, ale o pokus integrovat jeho myšlení do moderní psychoterapeutické koncepce, která je práva myšlenkovému dědictví sv. Jana a má tedy pochopení pro duchovní rozměr člověka a jeho spjatost s údělem tohoto stvoření, ve kterém je vetknuto jak stigma dědičného hříchu, tak ale i spásotvorná velikonoční událost před dvěma tisíci lety, která rozepjala nad dějinami planoucí kříž.

Jsme si vědomi, že aktualizovat myšlenkové dědictví sv. Jana od Kříže do dnešní praxe znamená kopernikánský obrat psychoterapeutického myšlení, ale je to nezbytné v zájmu duchovního zdraví a důstojnosti pacientů, kteří se stávají postupně obětí psychoanalytického exorcizmu, behaviorální drezury, rogersovské plačtivosti, jungiánských archestrašidel či skupinových orgií pocitů.