Úvod do buddhismu Diamantové cesty

Karol Sleczek

 

Březen 1998

Je spousta zajímavých věcí, které může člověk dělat, a jestliže se chce dozvědět něco o své mysli, je to něco, co opravdu má cenu vyzkoušet.

Když se dnes rozhlédneme po světě, co nám nabízí, abychom se duchovně rozvíjeli, uvidíme např. islám, ale o tom můžeme jen těžko říct, že je to něco pozitivního. Vidíme, že existuje křesťanství, které má mnoho různých směrů. Existuje i hinduismus, který je již tak rozsáhlý, že sotva můžeme říct, čím vlastně je. Hinduismus je dnes tak velký, protože hinduisté měli takovou metodu, že názory svých oponentů připojovali ke svému vlastnímu názoru, a tak se hinduismus neustále zvětšoval a zvětšoval. A také existuje buddhismus, který je jedním z největších světových náboženství.

Všechna náboženství můžeme rozdělit na náboženství víry a náboženství prožitku. Náboženstvím prožitku je pravděpodobně jen buddhismus a taoismus. Když Buddha umíral, řekl: "Nevěřte buddhismu, ale kontrolujte ho. Kontrolujte to, co jsem objevil, stačí pokud si to dokážete ověřit."

Buddhismus je v každém bodě naprosto logický. V buddhismu neexistuje žádné takové místo, kde musíme říct "věřím", nebo "musím do něčeho skočit". V buddhismu říkáme: "Když můžeme vědět, proč bychom měli věřit?"

Dnes se ve světě můžeme setkat i s mnoha směry, které tvrdí, že všechno je stejné a stejně dobré. Jedním z příkladů takových hnutí je New Age. New Age říká, že bez ohledu na to, co děláme, všechno vede k dobru, k nějakému absolutnu. Pravda to ale není. Když vezmeme víno, pomerančový džus, mléko, pivo a čaj, tak každý z těch nápojů je dobrý, ale když je smícháme, tak dostaneme něco, co asi nestrávíme. I když každý z těch nápojů je sám o sobě dobrý, když je smícháme, nepřinese to žádný efekt.

To samé se týká názorů, náboženských pohledů. Buddha říkal, že všechna náboženství jsou jako léky na různé nemoci.

Cesta a cíl buddhismu jsou úplně jiné než u ostatních náboženství. Cílem v buddhismu je dosažení stavu, kterému říkáme stav buddhy. Buddha není žádnou osobou, je to stav mysli. Každý, kdo tohoto stavu dosáhne, se nazývá buddhou.

Můžeme říct, že v buddhismu existuje určité absolutno. Papež v jedné své knize napsal, že v buddhismu žádné absolutno neexistuje. To není pravda. V buddhismu existuje absolutno a tím absolutnem je absolutní stav mysli.

Je to stav, kterého může dosáhnout každý, kdo medituje. Není to stav schovaný někde za mraky. Je to absolutní stav mysli, kterého lze díky meditaci dosáhnout. I když toto absolutno není nějakým způsobem transcendentální ve vztahu k člověku, tak existuje. Tento stav mysli, kterému říkáme buddha, je absolutním prožitkem. Není to žádná teorie nebo filozofie. Buddha nebyl konstruktérem, který něco vytvořil, byl prostě objevitelem. Nevytvořil žádný systém, ale říkal, že jenom odhalil, jak se věci mají.

Kdybychom se snažili popsat, čím absolutní stav mysli je, objeví se určitý problém. I kdybychom nevím jak dlouho hovořili o tom, že med je sladký, nebudeme nikdy vědět, jak je sladký, dokud jednoho dne všechna ta vysvětlení, čím med je, nenahradíme tím, že vezmeme lžičku a ochutnáme ho. Stejný problém je s absolutním stavem mysli. Je to prožitek, nedá se vysvětlit. Na druhé straně, čím lepší budeme mít představu, jaký ten stav je, tím snazší pro nás bude tohoto stavu dosáhnout a rozpoznat jej.

Tento stav se můžeme pokusit popsat různými způsoby. Jedním z možných způsobů je, že mysl rozpozná, že není nějakou věcí. Tehdy mysl dokáže rozpoznat, že je jako prostor, není vytvořená z nějakých podmínek, není žádnou věcí, která může zemřít - protože se nikdy nenarodila - mysl rozpozná, že ji nic nemůže zničit ani jí uškodit, protože není věcí.

Dokážeme-li mysl takto prožít, v tom okamžiku zmizí všechny obavy a očekávání. Všechny obavy zmizí, protože mysl vidí, že nejsou žádné důvody proč mít strach. Mysl pak dosáhne stavu, kterému říkáme nebojácnost. Neobjevuje se absolutně žádný strach. Neobjevují se ani žádná očekávání, protože strach a očekávání se vzájemně podmiňují. Stejně jako se dá těžko říct, co bylo první - jestli vajíčko nebo slepice, je to i s těmito dvěma stavy.

Když se objeví nějaký strach, jsou tu očekávání a když se objeví očekávání, tak je tady i strach. Když se rozpustí všechen strach a všechna očekávání, potom to, co prožíváme, vypadá úplně jinak. Mysl pak to, co prožívá, přestane prožívat přes filtr různých emocí, pocitů a očekávání a co mysl prožívá, je takové, jaké to opravdu je.

Už nejsme jako truhlář, který přijde do lesa a vidí místo stromů jen prkna, protože truhlář vidí les skrze filtr svých vlastních očekávání.

Cokoliv potom na absolutní úrovni prožíváme, prožíváme jako absolutní radost, protože cokoliv se děje, je dokonalé, protože se to může dít. Z žádného jiného důvodu.

Když máme nějaká očekávání a ta očekávání se naplní, už to není takové svěží. Taková očekávání vypadají jako šek, který jsme poslali někam do továrny a teď čekáme na listonoše, který nám zboží donese, a když pak balík otevíráme, už pro nás není žádným překvapením. Tak je to i s očekáváním.

Dokonce i když prožíváme například radost, vytvářejí očekávání odstup od toho, co prožíváme. To znamená, že ani radost nejsme schopni prožít úplně. Když máme např. Mercedes, neustále se díváme z okna, jestli nám ho někdo neukradl. Když jedeme po silnici, stále se rozhlížíme, jestli nám ho nechce někdo poškrábat. Ve skutečnosti se z něj nemůžeme naplno radovat. Stále se bojíme, co všechno se s ním může stát.

Když jsme s někým v posteli, máme úplně stejný problém. Místo , abychom prožívali radost, přemýšlíme, jestli je to stejně dobré jako před týdnem s někým jiným. Nebo myslíme na to, jestli to bude možné i za týden.

Dokonce ani radost nedokážeme prožívat na 100% kvůli očekávání. A když máme očekávání a ta se nenaplní, tím víc jsme nešťastní.

To znamená, že když mysl přestane prožívat věci přes filtr očekávání, všechno, co prožíváme, budeme prožívat na úplně jiné úrovni. Cokoliv se pak děje, prožíváme jako absolutní radost, protože se může stát cokoliv. A to, že se může stát cokoliv, je stejně zajímavé jako to, že se cokoliv může i nestát. Pak cokoli prožíváme, je neomezenou radostí. A protože na této úrovni současně vidíme, že nejsme od ostatních jakýmkoliv způsobem odděleni, tak dokonce i kdybychom se snažili udržet si tuto radost sami pro sebe, už toho nebudeme schopni.

Důvodem je, že to, co různé bytosti odděluje - to že mají různé pocity, myšlenky, že mají různá těla, že mají v bankách různé účty s různými čísly - to všechno přichází a odchází a není to skutečné a opravdové. Můžeme například vidět, že k snídani pijeme mléko, protože nějaký zemědělec někde podojil krávu. Můžeme se napít čaje, protože někdo někde čaj obdělával. Neexistuje nic takového, jako je štěstí na osamoceném ostrově.

Když si tento absolutní prožitek štěstí prohlédneme na úrovni psychologie, vidíme, že štěstí, o které se nemůžeme s druhými podělit, nemá smysl. Na absolutní úrovni můžeme prožívat, že to, co jednotlivé bytosti od sebe odděluje, není opravdové. To, co je spojuje, je opravdové. Vidíme, že pravda nevypadá tak, že by jí v jednom místě bylo víc a v jiném míň, a pak prožíváme pocit, který nazýváme soucitem nebo spíše soucítěním. Není to žádná lítost, ale soucítění. Není to ve skutečnosti ani pocit. Je to vlastně spíš aktivita.

Tyto tři stavy, které můžeme přirovnat k pocitům nebojácnosti, radosti a soucitu, manifestují opravdovou podstatu mysli.

Jestliže má někdo spíše intelektuální přístup, můžeme se mu pokusit vysvětlit, čím buddhistická nirvána je, trochu jinak. Můžeme vidět, že vše, co prožíváme, se dá rozdělit následujícím způsobem: ten, kdo prožívá, to, co se děje, a samotný akt prožívání. Nirvána je situací, kdy ten, kdo prožívá, to, co je prožíváno, i akt prožívání prožíváme jako jeden celek.

Neexistuje nic vyššího než tento stav. Prostě už vyšší být nemůže. Když tohoto stavu jednou dosáhneme, můžeme dál shromažďovat moudrost a různé pozitivní vjemy v naší mysli, ale není možné tento stav nějakým způsobem přebít, protože nic vyššího neexistuje.

Absolutní stav můžeme přirovnat i k jiné situaci. Stejně jako všude okolo nás ve vzduchu existuje vlhkost, ale my ji nejsme schopni vidět, stejným způsobem existuje absolutní pravda. Někdy se vlhkost zkondenzuje do mraků. A právě tak vypadá to, co se v mysli objevuje - radost mysli. Někdy mraky zkondenzují zcela a prší - to je soucítění.

Situaci, kterou je absolutní podstata mysli, můžeme přirovnat k situaci, kdy je ve vzduchu

nějaká vlhkost, ta někdy zkondenzuje a vzniknou mraky a z těch mraků může pršet. Zároveň však jsou všechny tyto pokusy popsat, čím je absolutní stav, pouze pokusy popsat, jak chutná med.

V buddhismu máme 108 tlustých knih, ve kterých je napsáno vše, co řekl Buddha. Zároveň existuje dalších 254 tlustých knih, ve kterých jsou komentáře k tomu, co řekl Buddha, a je zde 84 000 různých učení pro různé kombinace rušivých emocí. Přestože existuje taková spousta poučení, metod pro praxi je ještě mnohem více.

Protože tady jde o prožitek. Kdyby byl někdo nešťastný a říkal by, že je šťastný, nemělo by to žádný hlubší význam. A protože absolutní pravda je totéž, co absolutní štěstí, jde o prožitek a ne o slova.

To, že existuje nějaký cíl, není ani tak zajímavé. Zajímavé je, že existuje cesta, která k tomuto cíli vede. Pravděpodobně všechna náboženství kromě islámu tvrdí, že by člověk měl být dobrým. V buddhismu ale existuje i praktická metoda, jak se to dá udělat. Protože buddhismus je náboženství opírající se o prožitek.

Například, kdybychom si přečetli knížku, tak nám není schopná říct, zda jsme jí porozuměli. Kdybychom se té knížky chtěli na něco zeptat, tak nemůžeme. Je to doopravdy těžká situace. Situace ale nemusí být tak těžká, když máme učitele, který dosáhl daného stavu. Když opravdu takového učitele máme, můžeme se ho zeptat na cokoli. Pak jsme schopni přijmout jeho prožitek a nejen to, co říká.

Dokud budou existovat knížky, bude existovat úroveň hínajány a mahájány - Malé a Velké cesty buddhismu, ale jestliže budou scházet opravdu kvalifikovaní žáci, nejvyšší úroveň buddhistického učení - Diamantová cesta (vadžrajána) - zmizí. Z toho důvodu, že vadžrajána je úroveň, kterou nemůžeme jakkoli popsat. Je zde předáván prožitek.

Když za války přijeli do Krakova hitlerovci, pozvali všechny profesory z Jagelonské univerzity na setkání. Byli to velice vzdělaní lidé, znali cizí jazyky, studovali filozofii, četli Rilkeho a podobnou literaturu. Viděli, že Němci nosí krásné uniformy, kultivovaně se chovají a čistí si zuby. Někteří z nich také četli Goetheho. Říkali si, oni jsou vzdělaní, my jsme vzdělaní, můžeme se tedy sejít a popovídat si. Takže přišli na to setkání, možná proto, že pozvánky byly velice pěkně udělané, Němci je všechny naložili do náklaďáků a odvezli je do koncentračních táborů. Udělali jednu velkou chybu - byli opravdu velice vzdělaní, ale v knihách zapomněli napsat o jedné věci, a to velice důležité věci. Jak je možné rozlišit dobrého a špatného člověka. V knihách to nebylo a oni se to nemohli naučit, a proto většina z nich musela zemřít. Nenaučili se tuto věc. Možná to byla ta nejdůležitější věc. To je příklad toho, o co jde ve vadžrajáně. Určité věci se z knížky naučit nedokážeme, ani kdybychom byli tak chytří jako ti profesoři.

Mohli bychom se tedy zeptat: "Když existuje absolutní podstata mysli, proč ji všichni neprožíváme?" Buddhismus je opravdu zcela logický. Jestliže někdo dokáže zcela jasně a logicky uvažovat, bude schopný projít celou buddhistickou stezku. Protože používáme logiku, nemůžeme říct, že tento problém měl někdy počátek. Kdybychom řekli, že byl nějaký počátek utrpení, kdybychom připustili, že existuje nějaký počátek tohoto problému, byla by to logická chyba. Neexistuje nic takového, jako "padlí andělé". Jestliže někdy něco bylo v nějakém absolutním stavu a potom to z toho stavu vypadlo, znamená to právě, že to v absolutním stavu nebylo. Protože kdyby ten stav byl absolutní, znamenalo by to, že z něj již nic nemůže spadnout. Právě to znamená absolutní stav.

Jestliže něco opouští absolutní stav, znamená to jen tolik, že ten stav nebyl absolutní. V buddhismu tedy neříkáme, že existuje počátek utrpení. Byla by to logická chyba. Ale existuje možný konec utrpení.

Když mysl dokáže rozpoznat, jaká je, to je konec utrpení. Může to znít hodně teoreticky nebo legračně, ale jediným důvodem proč existuje utrpení, je neznalost, špatné informace a špatné vnímání. Žádná jiná příčina není.

A proč absolutní úroveň nedokážeme prožívat? Protože naše mysl se chová trochu jako žena, která má dvě možnosti výběru - buď si vzít krásného a inteligentního muže nebo hloupého a šeredného. Žena, přestože má možnost vybrat si krásného, hodného a bohatého, který ji miluje, si vezme za muže toho ošklivého a hloupého, který ji nemiluje.

A proč to udělá? Protože kdyby si vybrala toho hezkého, musela by někdy být žárlivá, protože by se líbil i jiným ženám. Musela by chodit k holiči a nesměla by nikdy moc ztloustnout a to by pro ní bylo velmi obtížné. Musela by číst chytré knížky, aby si s ním měla večer o čem povídat. Všechno se jí to zdá trochu těžké a tak si vybere toho nezajímavého, prožije s ním klidný život a když je stará, může spokojeně říct, že žila klidně. Ale může říct klidně i něco jiného - že vůbec nepoznala, co je štěstí. Jednoduše nevyužila šanci dozvědět se, co je to štěstí. Ale pak je již pozdě.

Přesně tak se chová naše mysl. Protože nemáme možnost prožívat všechno způsobem, že ten, kdo prožívá, to, co je prožíváno, a samotný akt prožívání jsou neoddělitelné. Proto mysl zužuje svou schopnost prožívat a pak říká "já". Když se v mysli poprvé objeví tato koncepce "já", automaticky se objevuje i koncepce toho co není "já". Díky tomu prožíváme prostor jako odstup, protože tady máme něco, co je já a něco co není já. Vidíme nějaký rozdíl mezi pravdou uvnitř a pravdou vně, i když oddělená pravda není absolutní.

Nedokážeme prožívat prostor jako množinu určitých informací, jako prostor, který vše obsahuje, ale prožíváme jej jako určitý odstup. Když prožíváme tento odstup, tak se objeví něco, co "já" chci, a něco, co nechci. A začínají se objevovat rušivé emoce. Když si tyto emoce dokážeme uvědomit, stávají se z nich rušivé pocity. Ze všech rušivých pocitů se objevují další kombinace všech rušivých emocí a máme tu celý problém.

Proč mysl zužuje svou schopnost prožívat? Protože mysl má jednu vrozenou slabost. Tato slabost je podobná slabosti oka. Oko například vidí velice snadno vše, co je okolo něj, ale nedokáže vidět samo sebe. Aby oko bylo schopné vidět sebe sama, potřebuje zrcadlo. Podobnou slabost má i mysl. Mysl dokáže vidět všechny věci kolem, ale má problém s tím, co nebo kdo se právě teď dívá skrze naše oči a poslouchá skrze naše uši. To něco, co se teď dívá skrz naše oči a slyší přes naše uši, to je ten, kdo vše prožívá.

Protože však mysl má tuto slabost, dorozumíváme se s oním prožívajícím jakoby pomocí slovníku, i když je to náš nejlepší přítel. Díky této slabosti naše mysl hodnotí sebe sama jako předmět a také se jako nějaký předmět prožívá.

Například: mysl se chová jako zrcadlo. Když se v ní objeví nějaký škaredý obličej, zrcadlo začne být smutné, a když se objeví hezký obličej, začne být usměvavé. Když mysl dokáže rozpoznat, jaká je, je jako diamant. Nezávisle na tom, jaká tvář se v ní odráží, samotná schopnost být jasnou a samotná schopnost prožívat je pak mnohem důležitější než vše, co je prožíváno. Stejně jako mraky nedokáží nějakým způsobem vylepšit nebo zničit prostor nebe, stejným způsobem to, co prožíváme, nedokáže nějakým způsobem uškodit naší podstatě ani ji nějak vylepšit.

Když ale tento prostor mysli budeme prožívat, jako by byl pod mrakem, pak můžeme mít pocit, že vjemy a pocity, které se v mysli objevují, mohou pomoci nebo uškodit podstatě naší mysli. Tak to ale není. Analogicky, jestliže z nějaké továrny vycházejí zmetky, tak některá náboženství se snaží dělat to, že je nějakým způsobem předělávají nebo se modlí. Znamená to, že se z mysli snaží dostat všechny špatné věci a na jejich místo dosadit věci dobré. Jako buddhisté říkáme, že se to nemůže nikdy podařit, a proto děláme v buddhismu něco, čemu se říká meditace.

Úplně stejně jako továrna, která vyrábí nějaké špatné výrobky, nemůže být opravena jenom tím, že vyhazuje zmetky někam na smetiště. Nezávisle na tom, kolik zmetků bychom vyhodili, to samo ještě nedokáže továrnu opravit.

Dokud nedokážeme rozpoznat příčinu problémů, dokud nerozeznáme, odkud se problémy objevují, pouhé vyhazování všech problémů na smetiště naše problémy nevyřeší.

Někteří pyšní lékaři například tvrdí, že některým lidem zachránili život, ale to není pravda. Žádný doktor nemůže zachránit člověku život. Jediné, co může udělat, je život prodloužit. Úplně stejně: jestliže jsme se někdy narodili, musíme i zemřít.

Jsou lidé, kteří si myslí, že smrt je ten okamžik, kdy nás strčí do rakve, ale ve skutečnosti po světě chodí jenom samí zombie [smích]. Když se člověk narodí, už v tom okamžiku začíná umírat. Proces smrti začal v okamžiku, kdy jsme se narodili, a trvá po celý život a když nás strčí do rakve, tak je ten proces u konce.

Můžeme si myslet, že budeme-li jíst hodně vitamínů a budeme-li dodržovat správnou výživu, zachráníme si život. Ve skutečnosti nejsme schopni příliš toho udělat. V Polsku se říká: "Kdo nepije a nekouří, ten umře zdravě."

Tedy čas, který máme k dispozici, je velice omezený, proto ho musíme dobře využít. Ale možná proto je život tak zajímavý, protože nevíme, kdy skončí. I kdybychom vyhodili na smetiště sebevíc zmetků, dokud neodstraníme příčiny, proč se zmetky objevují, nic se nezlepší.

Co je tou příčinou? To, že mysl nedokáže prožít svou opravdovou podstatu. Když Buddha dosáhl osvícení, říkal: "Všechny bytosti jsou osvícené. Je tu jen jeden problém. Ty všechny bytosti to nejsou schopny vidět." Říkal, že všichni ostatní, kteří nepociťují, že jsou osvícení, jsou jako slepci, kteří se setkali se slonem. Jeden slepec chytil slona za chobot a říká: "Slon je taková trubička." Druhý jej chytil za ocas a říká: "Ne, slon je jako štěteček." Třetí jej chytil za nohu a říká: "Ne, slon je jako strom." Jenom když dosáhneme stavu buddhy, můžeme vidět slona celého.

Neosvícenou mysl můžeme přirovnat k neosvětlené místnosti. Někteří psychologové, když četli buddhismus, tak z něj něco opsali a dokonce to opsali i dobře. Například Jung vytvořil svou koncepci podvědomí, protože studoval buddhismus. Můžeme říci, že neosvícená mysl je jako neosvětlená místnost, kde je dobře rozestavěný nábytek. Někdo vejde do pokoje s malinkou baterčičkou, svítí si tou bludičkou a říká: "Mysl je jako dveře od skříně." Posvítí na jiné místo a říká: "Mysl je jako stůl." A když takhle chodí po místnosti, neustále do něčeho naráží a o něco zakopává. Když dosáhneme stavu buddhy, jsme jako někdo, kdo v pokoji rozsvítil. Najednou vidíme, kde všude je nábytek, a všechno vidíme tak, jak to je. Dokud dosah vědomí naší mysli není schopný ozářit vše, co je naší vlastní myslí, nevíme, jací vlastně jsme.

Nebydlí v nás však nikdo takový - jak říkají psychologové - kdo chce znásilnit vlastní mamku a podříznout vlastního taťku. Mysl je naprosto dokonalá. Je jako diamant. Jediné, co musíme udělat, je očistit diamant. Mysl není jako kus uhlí, který když budeme neustále čistit, tak z něj nic nezůstane. Když očistíme diamant, začne zářit velice krásným, jasným světlem. Protože opravdová podstata mysli je absolutně dokonalá. Proto meditujeme.

Máme různé metody jak rozpoznat naši mysl. Buddhismus tyto metody předává již dvacet pět století. Když se podíváme na všechny školy buddhismu, tak uvidíme, že nejlepších výsledků dosahují čtyři hlavní školy tibetského buddhismu. Při pohledu na všechny školy buddhismu budeme schopni říct, že jenom tibetský buddhismus obsahuje všechny metody, jež využívají všechny ostatní školy. Kromě toho obsahuje ještě něco navíc. V Tibetu, který dnes neexistuje jako samostatný stát, bylo pravděpodobně vyprodukováno nejvíce osvícených bytostí. Proč? Ne proto, že ti lidé byli nejchytřejší. Bylo to z jiného důvodu. V Tibetu existovaly metody.

Buddhismus není spojen s žádnou kulturou, jazykem či rasou. Stejně jako křesťanství, které kdysi existovalo v Izraeli a dnes někteří polští katolíci říkají, že křesťanství je polské náboženství, protože jsou trochu takoví jako jedna postava ze Sartrovy knihy. V ní se píše, že v Paříži šel za války po cestě jeden Žid a přišel k němu Francouz a dal mu pěstí. Ten Žid se ptal: "Prosím tě, proč jsi mě uhodil?" A Francouz mu říká: "Protože vy jste zabili Ježíše Krista." Žid říká: "Vždyť to bylo před 2000 lety." Francouz: "To mě nezajímá, já jsem se to dověděl teprve dneska."

Buddhismus je jednoduše informací o mysli. Není spojen s žádnou rasou, kulturou ani jazykem. Trochu jinak vypadá v Tibetu, trochu jinak v Číně a trochu jinak v Indii. Dnes je nejvíce buddhismu v Německu. V Německu, když se někdo někoho zeptá, co dělá, a on odpoví, že je buddhista, tak to nikoho neudivuje. Buddhismus není spojen s žádným národem. Je to informace říkající, jaká je mysl.

Kdybychom abstraktně mluvili o tom, jak můžeme rozpoznat mysl, ale velice všeobecně, můžeme říci, že některé z metod jsou následujícího typu. Někdy vidíme, že když někdo staví dům, většinu peněz proinvestuje tím, že okolo domu vybuduje obrovský okop. Nechá v něm běhat psy a zaměstná ochranku se samopaly. Když vidíme, kolik peněz musel investovat do ochranné zdi, kterou vystavěl kolem domu, a kolik jej stál dům, tak se divíme, protože ta zeď stála pravděpodobně mnohem víc než celý dům. Podobně se chová i náš stát. Kolik peněz investuje do policie, kolik do armády a do různých bezpečnostních služeb. Některé národy investují do této oblasti mnohem víc než do zbytku. Takto se chová konvenční mysl.

Normální, obyčejná mysl vydává většinu svých prostředků na armádu, policii a bezpečnostní služby. Co vlastně děláme? Ze začátku začíná ten, kdo medituje, dělat jen pozitivní věci. Nedělá nic, co by bylo nějakým způsobem negativní. Dělá pozitivní, morální věci. V určitém okamžiku je v jeho mysli takové množství pozitivních vjemů, že když sedí, medituje a podívá se do kterékoli oblasti mysli, nachází jenom samé pozitivní vjemy. Najednou se nám vybaví babička, které jsme dali sklenici vody. Pak uvidíme kamaráda, kterému jsme půjčili peníze, když neměl. Pak uvidíme někoho jiného, komu jsme udělali něco příjemného a tímto způsobem získává mysl důvěru v sebe sama.

Pozitivní i negativní vjemy jsou jenom vjemy, ale dokud mysl nedokáže rozpoznat, že to jsou všechno jen vjemy, a když máme nějaký negativní vjem, jsme přesvědčeni, že mysl je negativní. V okamžiku, kdy vidíme jen pozitivní vjemy, máme důvěru v to, že mysl je pozitivní. Když děláme jen samé pozitivní věci, bude všude kolem nás jen dobré prostředí. Všichni obtížní lidé musejí jít někam pryč, protože do naší mysli nepasují. Protože mezi pravdou vně a uvnitř není rozdíl. Když je naše situace tak pozitivní, najednou vidíme, že v naší mysli už nepotřebujeme žádnou armádu, bezpečnostní služby ani policii, a když se setkáváme s ostatními, neprožíváme je, jako by byli našimi rukojmími, ani se nebojíme, že my sami jsme nepřáteli.

Dnes to není tak jednoduché. Ve škole je nejlepší ten, kdo dostává jedničky, protože jedničku nemůže dostat každý. Naši přátelé jsou tedy našimi konkurenty. Jsou trochu i nepřáteli. Později jdeme do práce a ne každého zaměstnají jako ředitele podniku, takže náš kamarád je zase naším nepřítelem. Protože svět se dnes opírá o konkurenci a rivalitu, začínáme ostatní vidět trochu jako nepřátele. To znamená, že vynakládáme stále více energie na bezpečnostní služby a policii. Jestliže však budou v naší mysli jen samé pozitivní vjemy, budeme vše prožívat velice přátelsky. Nebudeme pak muset vydávat energii na obranu naší osobnosti a uvidíme, že v naší mysli jsou opravdu skvělé energie.

V naší bance - mysli - se objeví obrovské množství peněz, protože jsme je neinvestovali do armády. S touto energií pak můžeme něco udělat. Můžeme ji využít k tomu, aby mysl mohla spatřit sebe sama. Je to opravdu možné, protože pozitivní mysl uvolňuje energii. Ve všech ostatních případech je to možné jen teoreticky. Stejně, jako kdyby tisíc opic dostalo tisíc psacích strojů, mohly by teoreticky sepsat všechna Shakespearova díla. Ale kdy se to stane? Stejně je to s myslí, která je prostoupena nenávistí.

Díky různým rušivým emocím je pravděpodobnost, že tisíc opic s tisíci psacími stroji sepíše všechna Shakespearova díla, stejná jako pravděpodobnost, že taková mysl rozpozná sebe sama. To je jedna z metod, jak můžeme rozpoznat naší mysl. Samozřejmě, aby se toto vše mohlo stát, máme zde určité praxe.

V buddhismu v podstatě hovoříme o Malé cestě, Velké cestě a Diamantové cestě. To je velice důležité rozdělení. Toto rozdělení se týká nejen metod, ale i toho, kdo medituje. V závislosti na tom, na jaké úrovni prožívající je, takový druh pravdy dokáže pochopit.

Když bude někdo chodit podobným labyrintem, jaký má anglická královna v Anglii - vytvořeným z keřů s výhledem jen na nebe, bude muset na téhle úrovni strávit spoustu a spoustu času, aby pochopil, jak tento labyrint funguje. Jestliže prožívající není na úrovni toho labyrintu, ale je jako orel někde nahoře, podívá se dolů a v jediném okamžiku uvidí všechny problémy vyřešené. Tento příklad ukazuje, jak důležité je, na jaké úrovni se prožívající nachází.

V buddhismu existuje velice komplikovaná filozofie a jestliže ji někdo dokáže pochopit, není v tom problém. Ale buddhismus není jenom filozofií. Někdo si myslí, že buddhismus je jen psychologií, ale psychologií také není. Buddhismus začíná tam, kde psychologie končí. Jestliže někdo chce nejen normálně žít, ale také se rozvíjet, potom právě pro takového člověka je buddhismus.

Je velice důležité, na jaké úrovni je prožívající. Jestliže je někdo egoista, má pro něj buddhismus určité učení. Takovým lidem Buddha vysvětloval, že existuje zákon příčiny a následku, že pozitivní i negativní činy mají své příčiny. Když jim vysvětlil, jak to funguje, byli schopni dělat to, co jim přinášelo štěstí a vyhýbat se utrpení. Díky tomu dosáhli, po čem toužili, dosáhli štěstí pro sebe.

Jestliže měl někdo altruistický přístup, Buddha jej učil, jak se dá rozvíjet zároveň soucit a moudrost. Když máme hodně soucitu, jsme sentimentální a nejednáme s příliš velkou efektivitou, pokud máme spoustu moudrosti a nemáme chuť někomu pomáhat, jsme jak vědec, který vytváří atomovou bombu. Možná jsme chytří, ale jsme studení jak psí čumák. Buddha učil jak rozvíjet soucit a moudrost, aby bytosti neupadaly do žádné z těchto dvou krajností, dokud nedosáhnou absolutní úrovně.

Když k Buddhovi přišel někdo, kdo byl na úrovni jogína, Buddha mu předal jiné metody. Někteří žáci, kteří k Buddhovi přicházeli, jej neviděli jako nějakou vnější osobu. Nebylo to v době, kdy by lidé byli velmi zmatení. Nevypadalo to tehdy tak, že se dvacet filozofů setkalo někde na konferenci, každý tvrdil něco jiného a pak se rozjeli domů a každý byl přesvědčený, že diskusi vyhrál. Taková doba to opravdu nebyla. Doba tehdy vypadala tak, že člověk seděl deset let pod jedním stromem a přemýšlel, co to znamená být. Jiný člověk seděl pod jiným stromem a přemýšlel o tom, co znamená nebýt. Pak tito lidé přišli k Buddhovi a kladli mu skutečně velmi těžké otázky.

Někteří lidé tehdy přicházeli k Buddhovi a viděli ho ne jako osobu, viděli ho jako výraz realizace jejich potenciálu a jejich možností. Viděli ho tak, že již uskutečnil to, co mohou dokázat i oni, a chtěli jen vědět, jak to dokázat.

Nedávali mu žádné otázky, protože neměli žádné pochybnosti. Chtěli vědět jen jednu věc - jak to ten člověk dokázal. Ti lidé cítili, že Buddha se od nich odlišuje jen v tom, že udělal určitou práci, kterou oni ještě neudělali. Když ho viděli tímto způsobem, chtěli se jen dozvědět, jak to provedl.

Protože ho viděli jako zrcadlo své vlastní mysli, jako výraz možností své vlastní mysli, mohl Buddha těmto žákům předat metody, které žákům umožňovaly identifikovat se s jeho myslí.

Identifikace, to je něco velice důležitého. Celý náš život je po celou dobu určitou formou identifikace. Myslíme si, že jsme naším tělem a identifikujeme se s ním. Když si začneme řezat prst, tak to bolí, ale když ten prst už uřízneme, položíme jej vedle a bacíme do něj kladívkem, už tam žádná bolest nebude. I když je to takhle, i když tělo trpí, jen když má propojení s myslí, neustále si myslíme, že jsme naším tělem. Můžeme se identifikovat s tělem a pak bude pro nás stáří a smrt něčím skutečným.

Buddha nebyl žádný moralista. Nikdy nedělal žádná kázání. Vždy říkal: "Jestliže děláš tohle, objeví se tohle." A říkal: "Jestliže chcete, aby nemoci, stáří a smrt byly skutečné, existuje na to jedna metoda - identifikujte se s tělem. Když nechcete, aby nemoci, stáří a smrt byly reálné, tak se s vlastním tělem neidentifikujte." Říkal: "Když chcete být stále zmatení, identifikujte se s myšlenkami a pocity. Myšlenky a pocity se objevují a odcházejí, a když se s nimi budete identifikovat, budete stále zmatení. Když nechcete být zmatení, neidentifikujte se s nimi."

To znamená, že všechno je pouze určitou formou identifikace. Někdy jdeme do války, protože se identifikujeme s určitým národem. Jsme pak Češi, Poláci nebo Američani. Někdy se můžeme identifikovat s naší rodinou nebo naším pracovním prostředím. To, jak velká je síla identifikace, můžeme vidět na sportovním stadiónu. Jeden člověk je tam schopný zabít druhého, protože jeden kopnul do kusu kůže a ten letěl na druhou stranu. Proč? Protože první se identifikuje s jedenácti lidmi, kteří běhají po jedné straně a druhý s jinými jedenácti lidmi, kteří běhají po druhé straně. Jenom proto je schopný zabít přítele na stadionu. Síla identifikace je opravdu něčím velikým. Všechno, co prožíváme, je určitou formou identifikace. Například móda vydělává velké peníze, protože lidé se identifikují s módním oblečením. Všechno, co mysl dělá, je určitou formou identifikace. Když Buddha předal žákům metody, jak se mohou identifikovat s jeho vlastním stavem mysli, dokázali velice rychle přejmout všechny vlastnosti jeho mysli. Dívali se na diamant mysli z různých stran, až se jejich mysl v určité chvíli stala stejnou jako mysl Buddhy.

Jednoho dne jej žáci poprosili o velice výjimečné učení. Buddha seděl někde na kopci, okolo se shromáždili všichni jeho nejchytřejší žáci a určitě to nebyli žádní analfabeti, kteří lovili ryby. Dávali mu velice těžké otázky. Všichni byli shromáždění kolem Buddhy. Buddha vzal květinu. Rozhlédl se po svých žácích a jenom Mahákášjapa se zasmál. Buddha řekl: "Jenom ty jsi mne pochopil. Ty jsi pochopil mé učení." Znamenalo to, že Mahákášjapa dosáhl stejného stavu mysli, jaký měl Buddha. Identifikace byla naplněna. To, na co pomyslel Buddha, bylo tím, na co pomyslel Mahákášjapa. To, co by v daném okamžiku řekl Buddha, bylo to, co by v daném okamžiku řekl Mahákášjapa.

Když Buddha umíral, řekl: "Mohu zemřít šťastný a spokojený. Nenechávám si jediné učení, které bych držel v zavřené dlani. Všechno, co jsem měl, jsem i dal. Všechno, co jsem měl, jsem vám předal." A od časů Buddhy až do současnosti nesou všechny čtyři školy tibetského buddhismu živou transmisi. Transmisi z žáka na učitele. Učitel nechává svého žáka, aby dosáhl úplně stejného stavu mysli jako on. Až dodnes jsou tyto čtyři přenosy tibetského buddhismu nepřerušeny.

Takový existuje v buddhismu odkaz. Není to nějaká štafeta, kdy si lidé předávají knížku. Karol říká: "Když přijde na setkání v Polsku spousta katolíků a vysvětlují mi, že Kristus byl ve skutečnosti mnohem lepší než Buddha, tak se jich zeptám: "Řekněte mi, co říkal Kristus?" A každý z nich má úplně jiný názor na to, co řekl Kristus. Začínají se mezi sebou hádat, co vlastně Kristus řekl a už nemusím odpovídat na žádné otázky."

Když si přečteme knížku, tak ji každý může interpretovat úplně jinak. Knížka nám neřekne nic k tomu, jak je třeba ji pochopit. V buddhismu se říká, že když chceš napsat pravdu inkoustem, dokáže ji zničit jediná kapka vody. Když si ale pravdu napíšeš do mysli, už ji nezničí nic. Znamená to, že v buddhismu existuje přenos prožitku.

Život je opravdu velice krátký [proto se Karol pořád dívá na hodinky - poznámka tlumočníka]. Karol říká: "Dnes vypadá praxe tak, že mám někde výklad a někdo mi telefonuje na mobilní telefon. Ještě před několika lety, když jsem pracoval v Americe, jsem šel na záchod a můj šéf tam byl přede mnou a zapomněl se zamknout. Když jsem otevřel dveře, viděl jsem, jak tam šéf sedí a telefonuje. A bylo mi strašně smutno. Říkal jsem si, že až dosud existovalo jedno místo, kde člověk mohl číst noviny. Sebrali nám i to jediné místo."

Doba je strašná. Za časů Buddhy bylo nejdůležitější, kdo dokáže první dohonit tygra nebo kdo dokáže první zabít slona. Dnes se počítá jenom inteligence. Malý člověk v brejličkách, který se strašně bojí a chodí těsně při stěně, může vyhodit do povětří celý svět. Nějaký bojovník karate, který ovládl všechny možné údery, se může stát obětí nějakého mrňouse, který si na něho vezme kalašnikov. Svět se opravdu mění. Dnes se opravdu počítá jenom inteligence.

Když se podíváme na buddhistickou cestu, je to spíše cesta prožitku. Je to cesta od omezených pohledů přes méně omezené pohledy až k absolutnímu prožitku. Na této cestě existuje samozřejmě spousta nebezpečí. Objevují se různé zvláštní síly. Můžete mít různé fantastické schopnosti mysli, ale tyto schopnosti nejsou důležité. Všechny věci, které se objevují, jsou pouze vedlejším produktem rozvoje mysli. Například: "Když učím buddhismus v Rusku, tak jsou všichni úplně omráčeni zvláštními silami. Vždy jim vysvětluji, že to není tak důležité, na jednom vtipu. Na ploché střeše jednoho velkého mrakodrapu v Americe ležela Superžena na zádech ve velice erotické pozici. Letěl nad ní Superman a když ji uviděl, nedokázal se ovládnout a udělal takový hloubkový nálet. Všechno sedělo, jak mělo, trefil se přímo dolů. Superžena se velice podivila, ale ještě víc udivený byl Neviditelný muž." Proto různé zvláštní vlastnosti, které můžete získat, jako například být neviditelný, mohou být nebezpečné. Nemá velkou cenu o všechny ty síly příliš usilovat. Největším divem je, že můžeme pracovat s naší vlastní myslí.

Neustále jsou lidé, kteří si myslí, že nejdůležitější je civilizace. Opravdu, civilizace je příjemná, ale není nejdůležitější. Jestli si někdo myslí, že největším problémem člověka je vybudovat krásnou olympijskou vesničku, nebo že nejdůležitější otázkou je, jak správně zorganizovat Olympiádu, tak dnes jsou v Sarajevu na krásných olympijských stadionech hřbitovy. Postavit stadiony nebyl tak velký problém jako dostat z myslí lidí nenávist. Díky této nenávisti bylo tohle všechno těmi lidmi zničeno.

Musíme vidět, že existují zásadní problémy lidstva a méně podstatné problémy lidstva. Dokud člověk nevyřeší své základní problémy, stále budeme mít nějaké problémy. "Někdy, když vysvětluji buddhistickou filozofii na univerzitě," říká Karol, "lidé se často ptají: Vždyť je to tak chytré, proč to neučíte na normálních vysokých školách?" A já říkám: "Někdy to tam učíme, ale není to hlavní aktivita z jednoho jediného důvodu. Existuje jeden velice snadný příklad. Samotná suchá informace ještě nevyřeší problém. Každý den ráno všichni ti lidé, kteří se ještě dokáží probudit, dostávají informaci, že všechno, co se jim v noci zdálo, byl sen. Tuto informaci dostávají každé ráno po celý život, ale ta samotná suchá informace, i když je tak stoprocentní a jistá, nestačí k tomu, aby večer, když usínají, zase ten film nekoupili. Takto prožívá člověk celý život. Proto jsou buddhistická centra křižovatkou kostelů a univerzit."

Někomu dáme informaci o tom, jak funguje mysl, a zároveň mu dáváme i metody, jak může tyto informace zrealizovat, protože samotná informace, vypadající jako informace, kterou můžeme získat na univerzitách, je stejná jako informace, kterou dostaneme při ranním probuzení, že to, co se nám v noci zdálo, byly jenom sny. Večer usneme a znovu všechno baštíme jako opravdové. Když tohle promyslíme, tak uvidíme, že existuje veliký odstup mezi tím, že máme informaci, a tím, že jsme schopni tuto informaci na sto procent prožít. Proto je v buddhismu tolik různých cvičení. Cvičení, která nám umožňují zrealizovat to, co jsme pochopili.

V buddhismu nechceme vychovávat žádné profesory, kteří někde na univerzitách učí, jak mají správně vypadat mezilidské vztahy. Člověk tam předává vědeckou psychologii a pak přijde domů, žena připálila oběd nebo má menstruaci a nemůže se s ním milovat, tak vezme talíř a hodí ho po ní. Takového profesora psychologie vychovat nechceme. Chceme vychovat takového psychologa, který dokáže nejen učit, jak mysl funguje, ale který také dokáže svým příkladem ukázat, jak to vypadá. Chceme, aby byl někým, kdo s tím doopravdy umí pracovat, protože pak má bezprostřední pochopení, protože všechno to, o čem vykládá, také prožívá. Buddhismus nikdy nebyl jakýmkoliv způsobem misionářský, protože Buddha říkal, že misionářství ve skutečnosti nemá smysl. Jestliže někdo není schopen něco pochopit, tak to nepochopí ani tak, ani onak. Když pak přichází velice silný prožitek, kterému říkáme smrt, když přichází nemoc a stáří, tak nám všechny filozofie nejsou příliš užitečné. Když nás opravdu něco velice bolí a podíváme se na to, pochopíme, že to není nějaký teoretický fakt. Je to velice živý prožitek.

Abychom mohli pracovat s živým prožitkem, musíme mít živé metody. Metody, které pracují s celou myslí, nejen metody, které pracují pouze s inteligenčními, emocionálními nebo snad uměleckými schopnostmi. Když se podíváme na minulost, vidíme, že je jako mrtvola. I kdybychom mrtvolu operovali sebelépe, vždy to bude jen pitva. Minulost se stala a již tady není. Tato operace bude vždy jen pitváním něčeho. Budoucnost neexistuje, protože ještě nenastala. Kdybychom udělali cokoliv, aby přišla dřív, stejně se to nepodaří. Budoucnost neexistuje, ještě se neudála. Pokud se na to podíváme teď, když to teď chytíme, už je to mrtvé, už je to minulost. Vidíme, že to "teď" není něčím konkrétním.

Když se ale podíváme na jasnost mysli teď a tady, na jasnou a precizní mysl teď a tady, která není ani minulostí ani budoucností, která nevnímá přítomnost jako nějakou ztuhlou skutečnost; když se podíváme na jasnost mysli teď a tady, když se nám podaří zachytit toho, kdo se dívá skrze naše oči a poslouchá skrze naše uši, s jasností teď a tady, pak jasná a přítomná mysl "teď a tady" se v ničem neliší od věčnosti.

Přítomnost mysli má určitou vlastnost, kterou nemá nic jiného. Může být zároveň tím, co je prožíváno, i tím, kdo prožívá. Jasná přítomnost mysli je jedinou věcí, která není ničím podmíněná. Nemá ani střed ani hranice. Je otevřená jako prostor. Když se nic neděje, je to otevřenost mysli. Když se něco děje, je to jasnost mysli. Jestliže se zároveň něco děje i neděje, tak je to neomezenost mysli. Jenom přítomnost mysli je něčím absolutním. Ten, kdo prožívá, rozhoduje o tom, co je prožíváno. Samotná jasnost toho, kdo prožívá, je milionkrát důležitější než cokoliv, co může být prožíváno. Cokoliv prožíváme, neexistuje jako takové. Existuje to jenom takové, jaké to prožíváme. Voda je pro rybu domovem a pro někoho jiného je to způsob, jak uhasit žízeň. Horká polévka je pro člověka dobrým jídlem a pro mouchu, která do ní spadne, horkým peklem.

Svět existuje jen takový, jak jej prožívá prožívající. Vše je opravdu jen projekcí mysli. Celý vnější svět je jako sen, přichází a odchází a neustále se mění. Jinak vypadá naše tělo, když mu je sedm let, sedmnáct let a potom sedmdesát sedm let. Kdyby vnější svět nebyl myslí, kdyby existoval reálný, tak bychom jej ani nemohli vnímat. Staří Řekové, kteří byli opravdu chytrými filozofy, říkali: "Poznání je možné jen díky tomu, že podobné poznává podobné." Kdyby byl vnější svět něčím úplně jiným než mysl, tak by poznání nebylo vůbec možné.

Žádné atomy jako základní stavební částice látek neexistují. Nic takového neexistuje. Je to dokonce logicky nemožné. Kdybychom pomysleli na nějakou nejmenší dále již nedělitelnou stavební částici hmoty, musela by ta nejmenší nedělitelná částice být materiální. Kdyby totiž odpovídala koncepcím obvyklého prostoru, měla by nějaký předek a zadek, takže by bylo možné jí opět rozdělit. Atom nelze logicky připustit. A jestliže žádné atomy neexistují, pak je celá skutečnost, kterou prožíváme, jako sen. Ten, kdo prožívá, rozhoduje o tom, co je prožíváno.

Šťastné nemůže být auto, láhev šampaňského, konto v bance ani pivo. Šťastná může být pouze mysl. Když je mysl šťastná, je vše šťastné, dokonce i když prší. Když je mysl nešťastná, bude vše ošklivé, i když bude svítit sluníčko. Jestliže je prožívající ve správném rozpoložení, ve správném stavu, tak nezávisle na tom, co prožívá, je vše, co prožívá, radostí. Právě on rozhoduje o tom, co je prožíváno. Jestliže někdo dostal doživotí, je ve vězení a poslední tři roky se v jeho životě nic neudálo - jenom seděl ve vězení - a najednou jej začne bolet zub, může to pro něj být zajímavé. Alespoň se něco děje. Možná paní zubařka bude hezká a mladá.

Znamená to následující: jestliže mysl rozpozná sama sebe, tak samotné prožívání bude milionkrát důležitější než to, co je prožíváno, i kdyby to bylo utrpení. Utrpení je jenom iluzí, přichází a odchází.

V buddhismu například říkáme, že všechno je prázdné. Je opravdu těžké to pochopit. Když Buddha dosáhl osvícení, vůbec neměl chuť předávat učení. Pochopil něco, co bylo velice těžké k pochopení. Když viděl, co pochopil, řekl si: "Jak já jim to vysvětlím?"

Říká se, že na začátku vůbec neměl chuť předávat učení. Jednoduše neviděl žádnou možnost, jak by to mohl někomu vysvětlit. Pak šel po cestě, uviděl starou umírající babičku a objevilo se něco, čemu se říká soucítění. Řekl si: "Když se o to nepokusím, tak utrpení nikdy neskončí."

Někteří lidé si například myslí, že má velký význam, jestli se takhle dokola [Karol jezdí prstem po okraji sklenice] pohybujeme rychle nebo pomalu. Někteří lidé si myslí, že je veliký problém, když stojí na místě. Když se ale něco pohybuje po kružnici, tak nemá velký význam, jestli se to pohybuje pomalu nebo rychle, nebo jestli to jenom stojí. Dokud jsme na určité úrovni, tak nezávisle na tom, co budeme dělat, vždycky uděláme nějako chybu.

Samozřejmě, že ten stadion je velice velký a tomu stadionu říkáme život. V buddhismu říkáme, že šancí běhat po stadionu máme opravdu hodně, ale protože je stadion veliký, je velice těžké říct, že jsme tu již jednou byli. "Deja vu" je velice těžké spatřit, protože stadión je opravdu velký. Kromě toho, že stadión je tak velký, opravdu je jenom kruhem.

Když Buddha rozpoznal, jaká je mysl, řekl, že všechny bytosti jsou osvícené: "Jediné, co musejí udělat, je práce, kterou jsem já již vykonal. Dokud ale tu práci neudělají, utrpení neskončí." Absolutno není všemocné. Někteří lidé věří, že absolutno je všemocné a toto absolutno že řídí svět. Něco takového by opravdu bylo těžké pochopit. Protože je to těžké, vysvětlím to na jednom vtipu. Kdysi žil jeden člověk a tomu se dařilo vše, na co sáhl. Byl bohatý, měl nejkrásnější auto a nejkrásnější ženy a všechno bylo "super". Protože byl strašně ošklivý nechal si udělat plastickou operaci. Když vyšel po operaci z nemocnice, měl velice krásnou tvář, ale jak šel přes ulici, přejelo ho auto. Dostal se do nebe, šel na audienci k Pánu Bohu a říká mu: "Hele poslouchej, slyšel jsem, že jsi hodně žárlivý bůh. Vím, že jsi mi dal opravdu hodně. Cožpak jsi nemohl snést, že budu mít i hezký obličej?" Bůh říká: "Poslouchej, to je fakt nedorozumění. Já takový vůbec nejsem. Prostě, když jsi vyšel z té nemocnice, tak jsem tě nepoznal." Karol říká: "Nemyslím si, že se věci mohou dít takhle. Kdyby absolutno bylo všemocné - a ono je určitě i zcela dobré, jak všichni víme - tak by to absolutno jednoduše lusklo prsty a žádné utrpení by neexistovalo. Protože se tak neděje, musíme to trochu promyslet.

Absolutno opravdu není všemocné. Když jsme v absolutním stavu mysli, neznamená to, že můžeme udělat všechno. Můžeme všechno vědět. Můžeme být vševědoucí, ale nikdo není všemocný. Dokonce i Buddha může jen ukázat cíl a cestu. Jestli někdo po té cestě půjde nebo ne, to už je jeho svobodné rozhodnutí.

Toto je skutečný příběh. Jeden člověk v Kalifornii měl sen. Zdálo se mu, že když nikdy nebude myslet na hrochy, tak se mu podaří doma na svém poli vyorat obrovský diamant. Ten chudák od té doby až dodnes myslí jen na hrochy, protože tak funguje mysl.

Čím více energie dáváme do svých vlastních problémů, tím jsou silnější. Mysl je jako úrodná půda - co zasadíme, to vyroste.

Jak se můžeme od problémů uvolnit? Mysl nedokážeme vidět odněkud z vnějšku. Protože nemá žádné hranice, nemůžeme se na ni podívat ze strany. Mysl nemá hranice, a proto se nedá vyjít mimo ni. Dokonce i koncepce, že může existovat něco mimo mysl, je projekcí mysli. Dá se říci, že máme dvě možnosti. Buď je všechno absolutnem nebo žádné absolutno neexistuje. Jiná možnost zde není. Kdyby tady bylo něco, co není absolutnem, kdyby alespoň jeden malinký bod nebyl absolutnem, definovalo by to negativním způsobem absolutno jako neabsolutno. Kdyby existovala jediná věc, která není absolutnem, označovalo by to něco, co není absolutnem. Pak by to znamenalo, že absolutno má nějaký rozměr, že je z něčeho složeno, že se může rozpadnout. Znamenalo by to, že to žádné absolutno není.

Buď je absolutnem všechno nebo žádné absolutno neexistuje. Nemůžeme vyjít někam mimo mysl, nedá se to udělat. Mysl nemůžeme vidět jako věc, protože nemá žádnou barvu, žádnou vůni. Jak to tedy můžeme udělat?

Když máme skleničku špinavé vody, kterou přestaneme hýbat, špína klesne přirozeně ke dnu a voda začne být jasná a průzračná. Nebo když máme šálek černé kávy, kterou přestaneme míchat, potom hladina kávy bude jako zrcadlo a bude vše odrážet. Stejným způsobem, když mysl necháme setrvávat v jejím jasném, přirozeném stavu, beze strachu a očekávání, bez přebývání v minulosti či budoucnosti, bude na jedné straně zcela uvolněná a na druhé straně zcela přítomná. Když ponecháme mysl po určitou dobu v tomto stavu, bude schopná rozpoznat sama sebe. Tímto způsobem se to dá skutečně udělat.

Když se nám podaří zanechat mysl v tomto stavu, uvidíme, že opravdová podstata mysli je jako slunce a my ji nevidíme, protože existují mraky. Stejně jako slunce svítí úplně přirozeným způsobem, je absolutní podstata mysli plná radosti, soucitu a beze strachu.

Buddhistickým svatým, jemuž se v buddhismu říká bódhisattva, je někdo, kdo je zcela přirozený. Být svatým je něčím opravdu normálním a nebýt někým takovým znamená být nemocný. Pak je člověk zcela přirozeným způsobem altruistou, protože prožívá pravdu.

Karol říká: "Teď dávejte všichni opravdu pozor. Dívejte se na má ústa. Jeden člověk se nemohl domluvit anglicky a řekl druhému, aby sledoval jeho ústa. To byl vtip." [Karol je Polák.]

Když rozpoznáme, že štěstí, které přichází do mysli, které se objevuje díky tomu, že tohoto štěstí chceme dosáhnout jenom pro sebe, je nesrovnatelně menší než štěstí, které se v mysli objeví, když dokážeme dávat štěstí ostatním, když to opravdu prožijeme, pak už musíme být altruistou, musíme pracovat pro ostatní. Naše sobectví se změní na altruismus. Pak dokážeme pochopit.

Když objevíme, že bytosti od sebe nejsou odděleny, když prožijeme, že opravdová podstata mysli všechny bytosti spojuje, když uvidíme, že bytosti jsou částí velkého celku, tak uvidíme, jak hloupé je působit proti tomuto celku, proti celku, ve kterém jsme obsaženi i my. Na určité úrovni je to těžké pochopit, ale je možné vysvětlení na dobrém příkladu. Některé problémy jsou na určité úrovni doopravdy velice těžké, ale když se podíváme z vyšší úrovně, vidíme, že to vůbec nejsou problémy.

Vezměme si číslice. Dokud počítáme peníze, naše přátele nebo něco, co probouzí naše emoce, je pro naši mysl velice těžké pochopit jednoduchou pravdu, kterou ale pochopíme, když budeme myslet na něco neutrálního, například na číslice. Když pomyslíme na číslo jedna, vidíme, že není žádným rozporem v naší mysli, že číslo jedna je jenom jedno a zároveň je těch jedniček nekonečně mnoho. Na abstraktní úrovni není žádný problém vidět, že věcí je hodně a jsou zcela stejné a identické.

..................

Meditace spočívá v tom, že místo toho, abychom bojovali v mysli s tím, co je negativní, místo toho, abychom se snažili odstranit následky, jednoduše odstraníme příčinu. Vidíme, odkud se objevují všechny myšlenky a pocity, díváme se na to a vidíme, že to, že se v mysli něco objevuje, je stejně zajímavé jako to, že se tam něco rozpouští. Na absolutní úrovni je mládí a stáří úplně stejně zajímavé. To, že se věci mohou dít, je stejně zajímavé jako to, že se mohou i nedít. To, že se objevují, je stejně zajímavé jako to, že se rozpouštějí.

Meditace spočívá v tom, že místo toho, abychom se stále zaobírali svými prožitky, tak bereme prožívajícího a stavíme ho na správné místo. Z toho místa, na kterém se pak nacházíme, může být cokoliv, co prožíváme, už jen dokonalé.

Někteří lidé tvrdí, že buddhismus je příliš málo milosrdný, že se příliš málo zabývá ostatními, že lidi sedí a meditují, místo aby ostatním pomáhali, ale to není pravda. Buddhisté mají hodně soucitu, nezabíjejí zvířata, protože je velice snadné vidět, že zvířatům se to moc nelíbí. Nemusíme být moc chytří, abychom dokázali pochopit, co prožívá zvíře, které zabíjíme. Místo toho, abychom se zaobírali jenom prožitky, místo toho, abychom se zaobírali tím, jak vytvářet správné mezilidské vztahy a snažili se vytvářet nějakou umělou morálku, místo vytváření různých pokynů a zásad, místo psaní různých učebnic a morálních kodexů - Buddha říkal: "Toto vše nemá smysl" - stačí jen vytvořit samostatného pozitivního člověka, stačí vychovat pozitivní jednotky a tyto jednotky si mezi sebou zcela přirozeným způsobem najdou správné vzájemné vztahy.

Když však žena nenávidí svého muže a pak jdou do postele, nestane se moc dobrého, ani když mají dobrou učebnici sexuologie. Znamená to, že když budou metody jak pracovat se vztahy dokonalé, ale jednotky - lidé - budou negativní, mnoho se nezmění. Proto Buddha říká: "Lepší než vytvářet různé morálky, je vychovat pozitivního člověka, pozitivní jednotku."

Místo toho, abychom lidem říkali milióny věci, které smí a nesmí, místo kódování člověka podle různých přání společnosti, místo toho všeho stačí udělat jednu jedinou věc. Buddha říká: "Když chcete vytvořit skutečně dobrou a účinnou psychologii, stačí udělat to, aby lidé byli šťastní. Když je člověk opravdu šťastný, nemá nejmenší důvod, ubližovat ostatním."

Když meditujeme a podaří se nám vyřešit problém v mysli, pak vyřešíme všechny problémy, jednoduše proto, že naše mysl je králem.

Když dnes uvažujeme tím správným způsobem, tak zítra budeme tím správným způsobem mluvit a pozítří i jednat. Nejdůležitější je to, jaká je mysl, protože mysl o všem rozhoduje.

Když rozpoznáme toho, kdo prožívá, uvidíme, že prožitky jsou pouze jeho projekcí, že stejná věc může být prožívána různými způsoby.

Určitý jev, který se objevuje v mysli a kterému říkáme nenávist, je na absolutní úrovni moudrostí. Moudrostí, která nám jako zrcadlo ukazuje celý svět bez toho, abychom něco přidávali nebo ubírali. Stejně jako kanystr benzínu - když jej vezmeme, otevřeme a strčíme do něj zápalku, začne hořet, popálí nás a my půjdeme do nemocnice. Pak můžeme vytvářet různé koncepce. Že tam bydlí nějaký ďábel a ten je příčinou utrpení. Avšak stejný kanystr benzínu nalijeme do nádrže auta a můžeme jet na výlet za město - a pak jsme opravdu v nebi. Stejná věc, stejný kanystr benzínu může být nebem i peklem, podle toho, zda víme, jak funguje, nebo ne.

Stejné je to například s emocí, které říkáme nenávist, a je jedním z jedů naší mysli. Když i nenávist dokážeme prožít tím správným způsobem, zjistíme, že je moudrostí. Je moudrostí, o které říkáme, že je podobná zrcadlu.

Prožijeme-li tím správným způsobem pýchu, uvidíme, že je moudrostí, která ukazuje, že z určitého úhlu pohledu je vše úplně stejné. Kdysi byl jeden zenový mistr, který učil buddhismus. V té škole pravděpodobně nejsou žáci moc chytří, protože je učitelé mlátí holí. A ten učitel zenu vzal hůl, zvedl ji nad hlavu a zeptal se: "Co to je?" Všichni zamrzli a báli se odpovědět, ale jeden student byl hodně troufalý. Přišel k mistrovi, chytil hůl a zlomil ji. Ukázal, že ve všem je díra. Cokoliv bychom vzali a prohledávali až do konce, zjistili bychom, že to nemůžeme najít. Říkáme, že věci jsou prázdné, existují jen určitým způsobem, jako iluze. To znamená, že když pýchu prožijeme správným způsobem, stává se moudrostí, která ukazuje, že všechno je ve své podstatě prázdné.

Když prožijeme správným způsobem svoji touhu a ulpívání, zjistíme, že je moudrostí, kterou nazýváme moudrostí rozlišující. Vidíme, že z jedné strany se jev manifestuje, jako by byl téměř samostatný, ale v žádné chvíli, ani na okamžik nepřestává být součástí velkého celku. Když prožijeme správným způsobem svou pýchu, stává se moudrostí, které se říká všepronikající moudrost, moudrost prožitku. Vidíme na opravdu velikou vzdálenost všechny příčiny a následky, které k něčemu vedou. Díky tomu můžeme dosáhnout všeho, co chceme, protože jednoduše vidíme příčiny toho, co se děje.

Dokážeme-li prožít svoji hloupost tím správným způsobem a nebudeme-li si z ní dělat hlavu... Co ale znamená rčení "prožít hloupost správným způsobem"? Sokrates prý říkal: "Vím, že nevím." Nikdy neříkal: "Vím, že nic nevím." Tak to říkají nedostudovaní lidé. Nebyl to úplný hlupák, něco věděl. Říkal: "Vím, že nevím." Co tím chtěl říct? Chtěl tím říct, že v okamžiku, kdy si uvědomíme všechny příčiny své vlastní neznalosti, tak v tom okamžiku všechna neznalost mizí. Chtěl říct, že neznalost je jako temnota, že to není žádná věc. Když prostě rozsvítíme, neznalost zmizí. Právě něčím takovým je neznalost.

Když svoji neznalost prožijeme tím správným způsobem, stane se intuitivní moudrostí. Budeme prožívat prostor jako informaci. Samy věci jsou jako kanystr benzínu, vždy stejné, bez ohledu na to, jak je prožíváme. Jsou něčím úplně jiným, když je prožíváme správným způsobem. Když je prožíváme nesprávným způsobem, jsou jedem mysli. To je situace, kdy zapálíme sirku, hodíme ji do kanystru a on vybouchne. Když to prožijeme tím správným způsobem, je to moudrost. Ten benzín je jednou a tou samou věcí, ale je velice důležité, jak to prožíváme. To, čím věc je, závisí na tom, jak ji prožíváme. Neexistují žádné prožitky, které by chodily někde po parku. Neexistuje ani žádné neštěstí, které chodí někde po parku. Všechno to jsou stavy toho, kdo to prožívá.

Pokud tedy meditujeme pomocí některých metod, místo abychom se zajímali o samotné prožitky, místo potahování celého světa kůží, chceme-li, aby se nám dobře chodilo, obouváme si jednoduše boty a vše je potom jakoby vystláno kůží. Jednoduše bereme prožívajícího a zdviháme ho na takovou úroveň, kde vše, co prožívá, je jenom radostí. A tak se to děje, protože opravdová podstata mysli je jenom radostí. Máte k tomu někdo nějakou otázku?

Proč se k poznání podstaty mysli nedá dojít například k dokonalosti dovedeným intelektuálním procesem? Proč to musí být meditace?

Když sníš, máš nejen intelektuální poznání, že to byl sen, ale byl tam na sto procent také prožitek, že to byl sen. A přesto to ještě nedokážeš prožít. Z tohoto důvodu potřebuješ metody. Kromě toho, když se podíváš na velké filozofy, uvidíš, že když ti filozofové byli šťastní, vytvářeli šťastné filozofie, a když byli nešťastní, vytvářeli nešťastné filozofie. Myšlení je jako malý kluk, který běží za pocity a říká: "Vím, vím, všechno to mám pod kontrolou." Ale on opravdu jen běží za pocity. Pocity jsou prožívajícímu bližší než myšlenky, proto buddhistická tantra, kterou nikdy nesmíte plést s hinduistickou tantrou, pracuje především s pocity, protože ty jsou u člověka nejsilnější. Kromě toho můžeš vidět - a dá se to pravděpodobně dokázat i experimentálně - že když je člověk v určitém psychickém stresu, není schopen pochopit určité pravdy ani intelektuálně, protože nešťastný člověk má příliš málo prostoru k tomu, aby dokázal pochopit. Celou energii své mysli musí věnovat na práci s emocemi, které mu neustále překážejí, a energie na myšlení a jasnost mu příliš nezůstane. Úplně stejné je to se špatným člověkem. Když je v mysli člověka nenávist, také nemůže pochopit určité věci. Hitler například objevil, že hněv a nenávist dávají mysli spoustu energie, ale nestačil už zjistit, že ta nenávist a energie, která z nich vzniká, funguje velice destruktivně. Pomocí filozofie můžeme dosáhnout osvícení, ale je to opravdu strašně dlouhý proces. Nágardžunovi, který byl velkým buddhistickým filozofem, se před mnoha staletími stala velice legrační věc. Přišel k němu obyčejný rolník, který slyšel, jak velký je Nágardžuna učenec, slyšel, že je dokonce živým buddhou, že dosáhl stavu buddhy. Všichni v civilizovaném světě to tenkrát tvrdili. Proto rolník neměl žádné pochybnosti, přišel k Nágardžunovi a poprosil jej o učení. Pro Nágardžunu to byla těžká chvíle. Určitě si pomyslel: "O čem si s tím člověkem budu povídat?" Určitě často býval ve společnosti velkých filozofů a dokonce i je učil jako malé děti, ale oni to alespoň dokázali pochopit. Jistě si pomyslel: "Jak já to mám tomu rolníkovi vysvětlit?" Ale protože měl také soucit, tak si řekl: "Musím to zkusit." A řekl mu: "Když půjdeš na své pole a budeš tam kopat motykou, tak se neustále soustřeď na to, že ten, kdo něco dělá, to, co je dělán