Utrpení

 

V souvislosti s temnou nocí samozřejmě vyvstává otázka, co se v člověku během tohoto duchovního procesu vlastně děje, působí-li to tak zásadní změnu celého vědomí. Sv. Jan od Kříže se o tom několikrát zmiňuje. Z náboženského hlediska jde v zásadě o to, že je fáze meditace nahrazována kontemplací a to tak, „že Bůh mění dary a sílu smyslů v (dary a sílu) Ducha.“ Důsledkem, nikoli účelem tohoto procesu, je pak samozřejmě vyprahlost, temnota či prázdnota, která je způsobena tím, že člověk, navyklý obcovat s Bohem především prostřednictvím smyslů, jej není schopen vnímat. Je mu tedy odňato něco, co ho předtím plně uspokojovalo, co považoval za stálé a neodlučitelné od svého duchovního života, co ale není ještě nahrazeno novým způsobem dialogu. A právě prázdnota a nevyplněnost tohoto intervalu způsobuje, že temná noc, jak smyslů, tak ducha, má tak dramatický průběh, jak jej sv. Jan od Kříže popisuje. Sama skutečnost vstupu Boha do lidského vnímání (vlitá kontemplace) totiž přirozeně není v žádném případě něco, co by mělo způsobovat duševní potíže. Ty způsobuje odpor nezralého psychického organismu, který je měněn dramatickým způsobem. Tento průběh může být pochopitelně, jak už jsme se o tom zmínili, mírnější; sv. Jan hovoří o lidech, kteří prožívají temnou noc přerušovaně, nikoliv najednou, a její průběh je v těchto případech daleko pozvolnější a „šetrnější“. Nicméně vše nasvědčuje tomu, že Jan od Kříže dává z hlediska cíle a výsledků přednost temné noci s „akutním“ průběhem.

Utrpení, které přináší temná noc (zejména ducha), je tak velké a nezměrné, že může u člověka, který této bolesti nerozumí a který je slabší a nepřipravený, vyvolat dokonce myšlenky na smrt: „Vždyť smysly i duch, tak jako kdyby byly pod nesmírným a tmou skrytým břemenem, jsou v takové trýzni a agónii, že by pro ně bylo úlevou i východiskem zemřít.“ Když ilustruje sv. Jan od Kříže toto utrpení citátem Davidových slov: „Obklíčily mne vzdechy smrti, bolesti pekla mne obklopily, v úzkosti své jsem volal,“ nezapomene dodat, že ve skutečnosti jsou utrpení a trýzně temné noci ještě větší.

Toto utrpení se často symptomaticky neliší od stavů, které moderní psychiatrie diagnostikuje jako vážná psychická onemocnění. Svatý Jan popisuje dokonce duševní situaci, kterou bychom dnes nazvali panickou úzkostí. „Vždyť stejně jako vody někdy přicházejí v takových přívalech, že všechno zatopí a zaplní, tak i tento řev a zakoušení vzroste někdy v duši natolik, že ji celou zatopí a přežene se přes ni, naplní všechny její náklonnosti i síly duchovními úzkostmi a bolestmi většími, než se vůbec dá vypovědět.“

Bolest je o to větší, že často po dlouho dobu nepřichází žádná úleva. „Ústy se zde rozumí vůle, která je proniknuta bolestmi, a ty nepřestávají trhat duši na kusy, ani neusínají, neboť pochybnosti a obavy, které procházejí duší, nikdy nespí.“

Z pojetí temné sv. Jana od Kříže tedy vyplývá, že cesta k zdokonalení člověka, jeho růstu a zrání se neobejde bez utrpení, které je jediným možným prostředkem, jak učinit člověka lepším. „Neboť cesta utrpení je jistější a prospěšnější než cesta radování a skutků: jednak proto, že v utrpení se v ní přidává síla Boží, ale ve skutcích a v radování duše projeví své slabosti a nedokonalosti; a dále, protože v utrpení se postupně procvičují a získávají ctnosti a duše se očišťuje a stává se moudřejší a obezřetnější.“

Zdůrazněme v této souvislosti, že bez přesného a pravdivého pochopení duchovního pojmu „utrpení“ nelze v zásadě pochopit žádné duševní a duchovní onemocnění, neboť utrpení je nejen nutným doprovodným jevem všech procesů a změn v lidském životě, ale je zároveň i důležitým faktorem procesu léčení.

Utrpení je z obecného hlediska výrazem lidské solidarity s tímto stvořením a ochoty přijmout výzvu Ježíše Krista a sdílet s ním osud kříže. S tím hluboce souvisí pojetí utrpení jako zástupné bolesti, určené blahu někoho jiného - tedy utrpení jako oběť.

Utrpení je dále nevyhnutelnou cestou k vlastní dokonalosti, prostředkem, který je mnohdy s to vyléčit vážná a jinou cestou neléčitelná duchovní onemocnění lidského života. Takové utrpení může člověk za tímto účelem vyhledávat a způsobovat si je (askeze) nebo je může přijímat. Toto utrpení má rovněž na mysli sv. Jan od Kříže, hovoří-li o temné noci.

Utrpení má vždy souvislost s posláním člověka a je nezbytnou podmínkou jeho naplnění.

Utrpení je rovněž významným prostředkem dialogu člověka a Boha a činí prostřednictvím svého smyslu slyšitelné výzvy, jinak často nezaslechnutelné.

S postojem důvěry úzce souvisí oprávněná lidská snaha svému utrpení porozumět a najít v něm smysl. Utrpení v našem životě je vždycky především otázka: najdeme-li na ni odpověď, obdrží utrpení smysl, nezodpovíme-li ji, stane se utrpení pouhou bolestí.

Utrpení rovněž pochopitelně souvisí s přítomností zla ve světě. Zlo je v ontologickém smyslu neodmyslitelná součást tohoto stvoření, projevující se pokušeními, léčkami, falešnými přísliby, zlobou, nenávistí, netrpělivostí, zoufalstvím, beznadějí a zdáním absurdity.

V souvislosti s našimi úvahami o duševním a duchovním životě je důležité si uvědomit, že zlo je daleko nebezpečnější právě tím, že se často a možná dokonce většinou nedeklaruje jako nepřítel, ale využívá nejrůznějších převleků, které na první pohled působí morálně, ušlechtile, humánně apod. A právě tímto způsobem infiltruje do nejrůznějších oblastí, na kterých si vědomí zakládá a ze kterých tvoří svou identitu. Prostředky a cíle jsou pro zlo charakteristické: změna kontextu, dezinterpretace, konverze pozitivních sil a hnutí, netrpělivost, strach, chaos, deprese, smutek, sklíčenost, demotivace a posléze dezintegrace, zoufalství a ztráta smyslu.

Jak již bylo řečeno, duchovní růst neprobíhá stejnoměrně, ale ve skocích. Takže zatímco člověk prožívá celá léta v poklidném bezvětří, přichází náhle dramatické seskupení okolností a událostí, které ho nutí jít o schod výš. A přestože v těchto chvílích dochází k výraznému duchovnímu pokroku, je člověk otevřený, zranitelný, bezbranný. Není divu, že právě v těchto chvílích se hlásí o své slovo i zlo.

Zlo se projevuje v jednání lidí hříchem. Vstup nového hříchu do světa nemůže zůstat bez následků; příchod této nové skutečnosti má své následky: hřích mění souvislosti, rozděluje cesty, mění orientace, poškozuje vztahy, komplikuje poslání, zatemňuje a deformuje obraz světa.

Proto musí být hřích nějakým způsobem odčiněn a to ve významu: odskutečněn, vyjmut či být vymazán. Každý jednotlivý hřích musí být tedy světě zlikvidován, jinak začne samostatně působit, rozšiřovat své pole působnosti, organizovat negativní činnosti a vytvářet řetězce dalších hříchů. Jeho odčinění se děje několika způsoby, které se rozdělují na dvě základní větve. Za prvé - a to je vůbec nejdůležitější - musí být hřích odpuštěn tomu, kdo jej způsobil, tedy skrze něhož přišel hřích do světa. Odpuštění vyžaduje kajícnost; člověk musí chtít, aby mu byl hřích odpuštěn, a musí za toto odpuštění prosit. Je-li tato prosba upřímná, je vždycky zcela zákonitě vyslyšena, neboť podstatou Boha je láska a milosrdenství.

Je-li splněn tento předpoklad, musí být ale dále hřích a jeho realita ve světě odčiněna, odskutečněna a to také několika způsoby. Člověk, skrze něhož hřích vstoupil do světa, musí napravit zlo, které jeho hřích způsobil, musí, je-li to nutné, nést důsledky hříchu až po trestní odpovědnost. Musí - pokud to lze - lidem, kterým uškodil, škodu nahradit a žádat je o odpuštění. Musí se pokusit napravit i materiální škody a podílet se i na odstranění následků, které za sebou hřích nechává v podobě pocitu křivdy, nenávisti, nespravedlnosti apod. a musí se pokusit tyto stopy zahladit. Musí rovněž nést následky hříchu na sobě, to znamená, že musí počítat s tím, že hřích ho vyvede ze žádoucího klidu a pokoje, že výrazně zpomalí cestu jeho lidského zrání a že ohrozí i cestu jeho poslání. Musí být v této souvislosti srozuměn i s tím, že se hříchem vzdálí Bohu a že bude muset tudíž o jeho pomoc prosit intenzivněji než předtím a že nebude dostatečně vnímavý pro oslovení, skrze které se mu bude pomoc dostávat. Musí rovněž vědět, že sám vše, co souvisí s odčiněním, nedokáže a musí prosit o Boží pomoc.

 Odčinění hříchu ve světě úzce souvisí s pojmem „spravedlnost“. Většina lidí v sobě nese alespoň elementární víru ve spravedlnost. A to nikoliv - jedná-li se o křesťana – jen ve spravedlnost na onom světě, ve kterém se konečně uzavřou všechny nedořešené a neuzavřené kauzy, ve kterém se zhojí mokvající jizvy a zranění, které jsme utrpěli při pobytu v tomto světě, kde se konečně oddělí zrno od plev a bude nám dáno za pravdu, ve kterém dobrým se dostane zadostiučinění a zlí konečně ochutnají plody svých hříchů, kde se konečně střetnou mimoběžné přímky ve smysluplné útvary, budou vysvětleny nesrozumitelné události a vysloveny pointy, které nám svět zůstal dlužen. Každý křesťan vedle tohoto „eschatologického“ pojetí spravedlnosti nese v sobě víru - někdy více, někdy méně skrytou - ve spravedlnost v tomto světě a doufá, že žízeň těch, kteří touží po spravedlnosti, bude ukojena alespoň částečně již zde. Zdá se, že ani nejsilnější osobnost, mající víru, jež je schopna přemísťovat hory, by neobstála tváří tvář holé absurditě tohoto světa bez víry ve spravedlnost v něm.

Víra ve spravedlnost ve světě je význačným svědectvím o prozřetelné aktivitě Boží, o tom, že zlo má své hranice a že přes jeho příležitostné erupce jsou dějiny v pevných rukou.

Víra (nebo nevíra) ve spravedlnost má rovněž významné důsledky i pro lidské duševní a duchovní zdraví. Řekněme, že se nějaký člověk střetne s frapantním příkladem nespravedlnosti a tato zkušenost jej hluboce zasáhne. V první řadě je zaskočen nebo dokonce možná šokován zjištěním, že natolik do nebe volající nespravedlnost vůbec může existovat. S něčím takovým se možná setkal poprvé, i když předtím jistě učinil celou řadu zkušeností, odhalujících velkou nespravedlnost. Ty ovšem nemuseli tak příkře vybočovat z toku všedních dnů nebo se netýkaly přímo jeho osoby. Předpokládejme rovněž, že uplynul nějaký čas, v jehož intervalu nebyla tato nespravedlnost odstraněna, buď trestem, odčiněním nebo alespoň vysvětlením, které by osvětlilo smysl takové události v určitém kontextu. Ale v tomto případě se náš člověk setkal s takovou nespravedlností, která pro něj představuje obnaženou, nezahojenou a mokvající ránu. Začíná dospívat k pocitu, že svět je nespravedlivý jako celek. A je-li tomu tak, pak je jistě skutečnost, kterou obývá, a dění, jehož je součástí i aktérem, absurdní. Takový pocit představuje jistě hluboké trauma a člověk, který k němu dospěl, začíná mít přirozeně duševní a duchovní potíže.

Profánní psychoterapeut – ať již vyznává jakoukoli psychoterapeutickou doktrínu – může při svém léčebném postupu předložit pacientovi jen následující alternativy.

Za prvé: naděje na spravedlnost se vzdát a smířit se s realitou života, který je zkrátka takový jaký je.

Za druhé: co nejdřív zapomenout.

Za třetí: rezignovat na to, změnit svět, ale usilovat o to, změnit sama sebe.

Na první pohled vidíme, že ne každého může takové řešení uspokojit a přinést duševní klid. Řešení totiž předpokládá, že je třeba se smířit s tím, že svět je nespravedlivý. Je-li však nespravedlivý, znamená to, že postrádá i smysl. S takovým vědomím se ale nedá dost dobře žít.

Obrátí-li se náš trpící člověk k duchovní útěše, může se mu stát, že bude nešťastným způsobem odkázán výhradně k hledisku sub specie aeternitatis a poučen o tom, že s absolutní spravedlností se lze setkat jen na onom světě. Ani to však v takto obecné poloze není pro „žíznícího po spravedlnosti“ uspokojivé, neboť tímto přístupem se snižuje významně autonomní hodnota tohoto světa a člověk ztrácí motiv brát ho příliš vážně.

Z profánního hlediska se tedy člověku, kterému se stala velká křivda, nedá příliš pomoc. A zjevně nebude příliš platná ani hlubinná analýza, která by snad mohla odhalit, proč je jeden člověk na takovou křivdu citlivější a jiný méně, ale jinak nic.

Důsledky postoje, ve kterém se člověk chtě nechtě smíří s křivdou a pokusí se být šťastný i bez toho, že by se dočkal nějaké spravedlnosti, jsou dalekosáhlé. Jakmile člověk přestane věřit ve spravedlnost, přestane věřit i v to, že by svět a události jeho života byly smysluplné. Začíná být ohrožena hodnota jakéhokoli smysluplného usilování a je ohroženo i to nejpodstatnější, co člověk má, aby mohl čelit „nepřízni osudu“ – naděje.

Člověk, který i přes svou traumatizující zkušenost nepřestává věřit ve spravedlnost a nechce se smířit s rezignací, musí tedy nutně předpokládat, že svět je uspořádaný tak, že spravedlnost je jeden z jeho imanentních zákonů, který se spolehlivě prosazuje i tehdy, jeví-li se sled událostí jako nutně a neodvratně ústící do nespravedlivého konce. Takový postoj ovšem musí každá poctivá psychoterapie  zohlednit a brát vážně.

Trpící člověk, který neztrácí víru ve spravedlnost, si samozřejmě uvědomuje, že spravedlnost je sice jeden se skrytých zákonů veškerého dění, ale ne vždy se projevuje jasným, srozumitelným, bezprostředně nahlédnutelným a symetrickým způsobem a rovněž ví, že namístě nejsou příliš konkrétní očekávání a už vůbec ne netrpělivost.

Chyba člověka, jenž je traumatizován neodčiněnou křivdou, není tedy v tom, že by „tvrdošíjně“ očekával spravedlnost – to činí právem –, ale v tom, že jeho očekávání je příliš doslovné a konkrétní, ovlivněné jeho subjektivními představami, netrpělivostí a velmi často i touhou po odplatě, která se spravedlností nemá nic společného.

Obecně tedy lze říct, že člověk svůj postoj ke spravedlivému průběhu a završení událostí ve svém životě musí přetvořit ve formu naděje, neboť věřit a doufat ve spravedlnost je jednoznačně oprávněné, přiměřené charakteru tohoto stvoření. Brát člověku tuto naději překračuje veškeré kompetence jakékoliv psychoterapie a důsledky mohou být až tragické.

Pacient si musí jasně a zřetelně uvědomit, že doufat a tedy nalézat se v postoji naděje, není specifická interpretace světa a událostí, ale naopak porozumění jeho pravdě.

 

Věnujme se nyní utrpení jako faktoru lidského zdokonalování, který nás z hlediska tématu knihy nejvíce zajímá. Každý člověk má celou řadu negativních vlastností a zlozvyků, kterých se chce – často upřímně – zbavit. Problém je ovšem v tom, že tyto slabiny jsou organickou součástí jeho duchovního života a pouhé volní rozhodnutí k jejich odstranění nestačí. Vyžaduje to bolestivý chirurgický zákrok, který nazýváme v tomto kontextu „temnou nocí“.

Utrpení jednak samo o sobě člověka léčí, jednak je „terapeutickým nástrojem“, který člověka motivuje a „nutí“ k pozitivním změnám. Kdyby nebylo utrpení, neměla by většina lidí z tohoto hlediska vůbec motiv zdokonalovat se.

Někdy se člověku ovšem zdá, že utrpení je příliš velké a začíná mít pochybnosti o jeho smyslu. V takovém případě je třeba se zastavit a pečlivě si uvědomit, co všechno bylo potřeba změnit, k jak hlubokým změnám muselo dojít a co všechno bylo zálohováno Božím milosrdenstvím. V takové chvíli dojde rovněž k poznání, že duchovní chyby nejvíce bolí ne tehdy, kdy se jich člověk dopouští, ale v okamžiku, kdy jsou odstraňovány.

V každém případě je utrpení blahodárné, neboť mimo jiné vytrhuje člověka z časnosti pouhého zaobstarávání v každodennosti, z propadnutí věcem a proráží jeho zaslepenost. Člověk, tváří tvář bolesti, která ho cele pohlcuje, se musí zříct vlastní vůle, plánů a projektů, předsudků a snů, na které byl pyšný, které však možná neodpovídaly pravdě jeho skutečného poslání. Utrpení tak činí člověka otužilejším a odolnějším vůči nepříjemnostem vnějšího světa. Utrpení očišťuje, tříbí, vypaluje vlastnosti, které člověka vzdalují hlavního cíle. Utrpení mění systém hodnot, kterými a ve kterých člověk žije, ve směru jejich pravdivé hierarchie. Vlivem utrpení se totiž některé hodnoty, které dříve hrály v duchovním životě člověka nepřiměřeně velkou roli, relativizují a naopak do popředí vstupují hodnoty, jejichž závažnost odhaluje teprve médium utrpení.

Aby však utrpení mohlo nést tyto pozitivní funkce v duševním a duchovním životě, musí být člověkem přijato a to v adekvátním postoji. K utrpení může totiž člověk přistupovat různými způsoby. Buď jen pasivně přihlíží k tomu, co jej trápí, a čeká, kdy tato nepříjemná situace skončí, nebo aktivně s utrpením bojuje a hledá možnosti, způsoby a prostředky, jak je odstranit. Oba způsoby přístupu mají i dvě možnosti vyústění: buď člověk utrpení zvládne nebo nikoliv.

Utrpení však může být přeměněno, obráceno a posléze obětováno jen v případě, je-li v něm nalezen smysl. Najít smysl znamená utrpení porozumět, najít jeho význam pro mou konkrétní individuální existenci a obsah, který je mi jeho prostřednictvím sdělován.

K podstatě utrpení však patří i to, že mu nemusíme rozumět hned a že jeho smysl se ozřejmuje až s časovým odstupem. Avšak zvládne-li člověk interval mezi opravdu velkým utrpením, jemuž nerozumí, a okamžikem, kdy se mu zjedná jasno, položí základy pro celý svůj budoucí duchovní život.

Utrpení, jak už bylo naznačeno, nikdy není výhradně soukromá věc, ale je vždy vklíněno řetězcem příčin a důsledků do společenství. Člověk může trpět nejen v důsledku vlastních chyb, ale i chyb ostatních.

Na druhé straně však utrpení člověka s ostatními lidmi, se kterými tvoří nějaké společenství, solidarizuje a tedy zdůrazňuje ty momenty, ve kterých je člověk na ostatních lidech závislý a sdílí s nimi v tomto smyslu společný osud.

Utrpení člověka k ostatním lidem přibližuje; posunuje střed duchovního života mimo jeho vlastní osobu a umisťuje jej do míst, které sdílí s ostatními. Utrpení je proto neslučitelné s egoismem, neboť relativizuje právě ty hodnoty, o které se egoismus opírá. To ale jen za předpokladu, že je utrpení přijato.

Společenský charakter utrpení nadto osvětluje i ty pozitivní momenty utrpení, kterým nelze porozumět pouze z hlediska subjektu utrpení. Nemůže-li totiž člověk najít smysl utrpení, kterým v dané chvíli prochází, musí připustit i možnost, že trpí za někoho jiného. Tomuto typu angažovanosti se obvykle říká oběť.