Únor 1948 nebyla žádná náhoda

 

Převzetí moci komunisty v Československu mělo svůj počátek již na konci třicátých let. A prezident Edvard Beneš v tom hrál podstatnou roli.

 

Začít naši analýzu můžeme faktem, že politici Milada Horáková, Ludmila Jankovcová a Vladimír Krajina vypracovali v letech 1939-1941 program Za svobodu. Podle něj měl být kapitalismus nahrazen řádem „sociálně spravedlivějším a hospodářsky účelnějším“, společnost by měla být uspořádána na „základě netřídním“, neboť „teprve demokracie hospodářská a sociální trvale upevní demokracii politickou a umožní státům vnitřní rovnováhu a vnější bezpečnost“. Potíž spočívala v tom, že k „demokratickému názoru“ podle nich patřil nejen socialismus, nýbrž - „svým ideovým cílem“ - i komunismus.

Edvard Beneš s těmito tezemi v podstatě souhlasil a druhou světovou válku měl za „boj o nový sociální a hospodářský řád“ na evropském kontinentě. Věřil v syntézu „liberální demokracie“, která by měla sebrat „odvahu k reformám ve smyslu omezení práv na soukromé vlastnictví a ve smyslu socializačním“, a sovětského socialismu, jenž překoná diktaturu proletariátu a vyvine se k „postupné svobodě politické, náboženské a duchovní vůbec“. Ostatně již během mnichovské krize v roce 1938 vyslanec ČSR v Moskvě Zdeněk Fierlinger ujišťoval sovětské ministerstvo zahraničí, alespoň podle renomovaného historika Zbyňka Zemana, že Československo chce mít po válce společnou hranici se SSSR.

V prosinci 1943 Beneš přijel do Moskvy podepsat spojeneckou smlouvu se SSSR. Od sovětských státníků dosáhl souhlasu mimo jiné v otázce poválečného odsunu německého a maďarského obyvatelstva - zejména když slíbil, že jejich zabavený majetek bude znárodněn. Ve verbální přizpůsobivosti zašel tak daleko, že vyhnání menšin na území Československa vylíčil jako „součást poválečné politické, hospodářské a sociální pětiletky“. U Stalina neuspěl pouze v potrestání Slováků jako občanů státu válčícího na straně protivníka. Stalin trval na tom, že žádný slovanský národ nesmí být potrestán.

Beneš zůstával hluchý k hlasům západních i některých československých exilových politiků, kteří jej varovali před příklonem k Moskvě. Podle Benešových slov se SSSR od doby jeho první návštěvy v roce 1935 velmi změnil. Pokládat rozpuštění Kominterny, nový postoj k náboženství (tolerantnost vůči němu vlivem válečných potřeb), spolupráci se Západem a proslovanskou politiku za pouhou taktiku, by bylo, tvrdil prezident, chybné.

Namítal, že sovětský režim se demokratizuje. Představoval si, že sovětský zájem v poválečné Evropě se omezí na vytvoření pásu sousedních států, které by měly vlády nakloněné SSSR.

Z Moskvy Beneš 21. prosince 1943 v rozhlasovém vysílání do protektorátu a na Slovensko oznámil: v poválečné republice se počet politických stran omezí, zavede se lidová demokracie, nastoupí těsná hospodářská spolupráce se SSSR, která bude vyžadovat přestavbu průmyslu a dopravy, vědecky se připraví „první pětiletka“.

Spojené státy tomuto Benešově trendu nedůvěřovaly. Ještě před koncem války už byli mnozí Američané přesvědčeni, že Československo podlehlo vlivu Moskvy. Přesto USA ještě v prvních poválečných měsících prosazovaly v ČSR svůj vliv. Mezníkem jejich politiky byla zřejmě konference o reparacích v Paříži v létě 1946, která odhalila diametrálně rozdílné zájmy „východních“ a „západních“ států. Čechoslováci tam systematicky oponovali americkým návrhům a ostentativně hlasovali s delegáty SSSR. V československém tisku dosáhly protiamerické výpady takového rozsahu, že americký velvyslanec Steinhardt se cítil v září 1946 nucen oficiálně si stěžovat pražskému ministerstvu zahraničních věcí.

Ale ještě se vraťme do válečných časů, konkrétně do jara 1945, kdy se o komunistickém návrhu vládního poválečného programu diskutovalo od 22. do 28. března v Košicích za účasti pěti komunistů, čtyř sociálních demokratů a národních socialistů plus dvou lidovců. Mezi těmito účastníky byli dva členové londýnské exilové vlády. Komunistický návrh byl s nepodstatnými změnami přijat, jiný předložen nebyl.

Zástupci nekomunistických stran se báli, že by komunisté mohli jednat i bez nich, navíc sami byli přesvědčeni o nezbytnosti hlubokých strukturálních změn v poválečném státě. Stačí si přečíst programové prohlášení národních socialistů v londýnském exilu, v němž se k nejdůležitějším poválečným vnitropolitickým změnám řadila příprava „zespolečenštění“ (znárodnění) „dolů, obchodu s uhlím, hutnického a těžkého průmyslu, bank a lázní“. Sociální demokraté žádali „rychlé vytvoření jednotné socialistické strany Československa, která jako jediná může garantovat, že naše nová republika bude republikou socialistickou“.

Nejdůležitější poválečné odchylky od politického systému první republiky byly dvě. První: zřídilo se předsednictvo vlády tvořené premiérem a pěticí jeho náměstků -zástupců stran Národní fronty. Komunisté předpokládali, že jimi budou předsedové jednotlivých stran. Předsednictvo bylo koncipováno jako výkonný orgán vlády, především však jako vrcholný politický orgán státu a via facti stálo nad parlamentem.

Druhá odchylka: zřízení Národní fronty (NF), kterou tvořily připuštěné strany a současně byla jejich nadřazenou institucí. Byly zakázány všechny další předválečné politické strany, zejména dvě nejvlivnější - v České republice agrární, na Slovensku strana ľudová. NF rozhodovala i o vzniku nových politických partají a teprve na základě jejího svolení směl připustit novou stranu ministr vnitra. Základní podmínkou byl souhlas s politikou NF.

Opoziční strany tedy nemohly vůbec vzniknout. Strana, která by odešla do opozice, ztrácela automaticky členství v NF a ministr vnitra ji byl povinen rozpustit. Předseda národně socialistické strany Petr Zenkl prohlašoval: „Základ národního socialismu spatřuji v harmonickém spojení nacionalismu, socialismu a demokracie.“ Prezident Beneš: „Jsme Slované a jsme sousedi SSSR, převážně slovanského státu. Je přirozené, že jeho socialistická struktura má na nás vliv.“ Beneš si vymezil ve vnitropolitické oblasti roli nejvyššího státního úředníka, nestranného a nestranického. Respektoval stanoviska vlády a NF.

Pokud se s nimi dostal ve vnitropolitických záležitostech do sporu, ustoupil; vláda mu zase naslouchala v otázkách zahraničněpolitických a řídila se jeho názory a náměty.

To mu nebránilo, aby svými projevy značně vyostřoval nálady proti československým Němcům. Poválečná republika se koncipovala jako svého druhu nacionálně socialistický stát, v němž parazitujícím tělesem na těle národa nebyli Židé a Cikáni, nýbrž národnostní menšiny, v němž jen formálně existovalo více politických stran než jedna a v němž se uskutečnilo znárodnění obrovského rozsahu a dopadu.

Zprvu s ním nepřišel komunista (Moskva zatím nedala pokyn), nýbrž sociální demokrat z pravého křídla Václav Majer, který prosadil „postavit celý peněžní a úvěrový systém, klíčové podniky průmyslové, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení...“ Sice to neznamenalo doslovně vyvlastnění, nicméně členové vlády s ním v různé míře začali počítat. S konkrétní přípravou znárodnění začal sociálnědemokratický ministr průmyslu Bohumil Laušman. 3. července 1945 doporučil Beneš Gottwaldovi, obávaje se sporů v parlamentu a politické krize, aby připravil dekrety o znárodnění, které by podepsal ještě před svoláním prozatímního parlamentu.

Komunisté se chopili příležitosti a se sociálními demokraty vypracovali návrhy tak rozsáhlého znárodnění, s nímž nepočítal ani prezident, ani jejich další vládní partneři. Vláda přes různé výhrady dekrety schválila, prezident je podepsal. Do znárodnění spadalo 60 procent veškeré průmyslové výroby. Největší ekonomickou silou se stal stát, tedy vláda, ve které měly naprostou převahu levicové strany. Kromě toho proběhlo vyvlastňování půdy, nejvíce v pohraničí.

Zamlčet nelze, že se skončením války se prudce vzedmul český šovinismus - místně proti Polákům, na celém území Česka proti Němcům (a na Slovensku vůči Maďarům.) Ústil v přesvědčení o významném, ba historickém poslání českého národa v Evropě.

Komunisté se nesli na vlně vzedmutého šovinismu, vydávali se za stranu stojící v čele bojovníků za národní zájmy a demokracii, bránili se tomu, aby byli považováni za „levici národa“. Mnoho lidí se ocitlo v KSČ jen proto, že v ní spatřovali obdivovatelku SSSR, další přivábila mocenská pozice KSČ: partaj členům zajišťovala výhodná místa, příděly v rámci pozemkové reformy a jiná privilegia, u svých členů kryla jejich kolaboraci s nacismem. Během deseti měsíců po válce vzrostl počet členů KSČ ze 27 tisíc na 1 007 834, z toho na Slovensku na 150 330.

Masový nábor do KSČ přinesl, jak se ukázalo v předsjezdových diskusích na jaře 1946, názorovou pestrost členské základny. Komunistické vedení z taktických důvodů tolerovalo ve straně i odpůrce diktatury proletariátu, obdivovatele prezidenta Beneše, zastánce kombinace křesťanství a komunismu, i když to odporovalo ideologii strany. Soustředilo se účelově pouze na ideologickou čistotu funkcionářů KSČ. Vyplatilo se jí to. Volby v českých zemích v květnu 1946 vyhrála KSČ (40,2 %) před národními socialisty (23,6 % hlasů), na Slovensku zvítězila Demokratická strana (62 %) před KSS (30,37 %). Jako jediný národ z pozdějšího sovětského bloku si Češi v relativně svobodných volbách zvolili komunisty.

Novinář Ferdinand Peroutka se těžce mýlil, když po volbách v květnu 1946 o KSČ napsal: „... už nejsou tou bývalou komunistickou stranou, která trpně prováděla pokyny Komunistické internacionály. Žilami této strany proudí nová krev, krev drobného, normálního českého člověka... už nehlásají revoluci, nýbrž hlásí se k vlasti, svobodě, demokracii a humanitě.“

Klec spadlaZnárodněný průmysl však rychle přestával mít potřebnou produktivitu a konkurenceschopnost. Chyběly také německé pracovní síly. K tomu se v roce 1947 přidalo obrovské sucho. Zásobování vázlo. Státu začaly chybět devizy. Komunisté viděli, že rozdali vše, co zabrali, aniž uspokojili vrstvy společnosti, které potřebovali pro revoluční změnu.

U komunistických funkcionářů začalo převažovat přesvědčení, že jejich strana příští volby nevyhraje. Muselo se tedy jednat bez voleb. Průběh následujících týdnů a měsíců byl již mnohokrát popsán. Klement Gottwald vyvolal vládní krizi, nekomunističtí ministři podali demisi a Gottwald vládu doplnil komunisty. Aby mu tohle prošlo, potřeboval „hlas lidu“ a souhlas Beneše. Prezidentu republiky přišlo 5 327 rezolucí pro komunistické řešení vládní krize a jen 150 proti němu.

Prokomunistická hesla zazněla i v Benešově bezprostředním okolí, na jehož oddanost prezident spoléhal - vždyť do manifestační hodinové generální stávky vyhlášené komunisty na poledne 24. února 1948 vstoupili i pracovníci Kanceláře prezidenta republiky. 25. února v 11 hodin prezident Gottwaldův návrh na doplnění vlády podepsal. Klec spadla.

 

Zdroj: idnes.cz