Umění Egypta

Za umění Egypta je považováno umění civilizace v údolí delty Nilu v období zhruba od roku 5.000 do roku 300 př. n. l. Egyptská kultura je jednou z nejvýznamnějších a nejmonumentálnějších kultur v dějinách lidstva. Umění Egypta bylo úzce spojeno s vírou v posmrtný život a uctívání mnoha božstev. Král faraón byl ztělesněním boha slunce na zemi a tak mu byla přímo podřízena celá kultura a umění.


Architektura

Nejvýznamnější a nejznámější stavbou Egypta byla nepochybně pyramida. Egyptská architektura však v různých obdobích hýřila širokou škálou konstrukcí a budov vystavěných především jako hrobky faraónů nebo chrámy a svatyně na uctívání četných bohů.

Nejstarším druhem egyptské stavby byla mastaba. Slovo mastaba – lavice – pochází z arabštiny a označuje nevysokou obdélníkovou masivní budovu s podzemní pohřební komorou. Seskupení mastabů někdy vytvářejí celá města mrtvých.

Egypt znal stupňovité i klasické pyramidy. Pyramidy byly postaveny jako důstojné hrobky faraónů, avšak měly také za úkol ukázat zašlým generacím slávu a moc mrtvého krále. Nejstarší stupňovitou pyramidou je Džoserova pyramida v Sakkaře. Je 60 metrů vysoká a její podstava měří 107 x 116 metrů. Stupňovitost a výška této pyramidy měla poukázat na božský původ faraóna, zosobnění boha slunce Ra. Největší pyramida stojí na pyramidovém poli v Gíze. Byla vystavěna faraónem Cheopsem, je 146 metrů vysoká o stranách 230 metrů. Byla vystavěna z 2.300.000 bloků kamene, každého vážícího 2.5 tuny. Napoleonovi učenci vypočítali, že kámen ze všech tří pyramid v Gíze by stačil na vybudování zdi 30 centimetrů silné a tři metry vysoké kolem celé Francie.

Královské hrobky byly naplněny obrovským množstvím pokladů, neboť Egypťané věřili v posmrtný život a chtěli svého faraóna co nejlépe vybavit na cestu do záhrobí. Pyramidy pak nebyly pouhým monumentem, ale měly svou roli v udržování faraonova statutu v očích jeho poddaných. Pyramidy také měly pomoci vladaři v jeho odchodu ze země k bohům, odkud pocházel, a měly uchránit jeho tělesnou schránku od rozkladu. Právě proto také staří Egypťané svoje urozené mrtvé složitými metodami balzamovali a balili do pruhů látek, aby tak napomohli procesu mumifikace. Pohřební komoru pak vyzdobili různými verši a kletbami, které měly faraona po smrti chránit a provázet ho na cestě do záhrobí. Většina královských hrobek však byla vykradena již brzy po smrti krále, a tak se zachoval jenom pouhý zlomek z monumentální nádhery pokladů faraónů. Poblíž Cheopsovy pyramidy také stojí dvacetimetrová socha Sfingy, která měla svou impozantností hlídat vstup na pyramidové pole.

Mladšími stavbami Egypta byly chrámové komplexy v Karnaku, Luxoru a Údolí králů. Hrobky v údolí Nilu byly vytesány do skal a sloužily ke stejnému účelu jako pyramidy, tedy jako posmrtná sídla faraónů a svatyně bohů.


Sochařství

Egyptské sochy byly vytvářeny v životní i nadživotní velikosti, s jemnou modelací rysů obličeje, se správnými proporcemi i tvary, následují však předem přesně určený vzor. Působí strnulostí, důstojnou nehybností a majestátem. Socha v Egyptě sloužila jako obraz mrtvé osoby, měla důležitou funkci vytvářet podobu zemřelého v případě, že by byl sarkofág s mumií zničen. Předměty soch většinou bývali králové, královny, představitelé vyšších vrstev a různá božstva.

Významným stupněm vývoje egyptského sochařství byla tvorba posmrtných pohřebních masek pro faraóny. Nejznámější z nich je Tutanchamonova, která byla nalezena roku 1922 v Údolí králů.

Umění reliéfu bývá často zaměňováno s malbou, neboť egyptské reliéfy byly velmi nízké a často polychromované. Zdobily stěny chrámů a pyramid.


Malířství

Malířství Egypta dominovala strnulost a neživost předmětů. Malíř dodržoval přesná schémata malby a detailně propočítané proporce postav – malíři se učili svému povolání už od útlého mládí. Hlava a končetiny byly s přísnou konvencí v malbách na papyrech a dřevěných rakvích vyobrazeny z profilu, trup a oko zepředu. Kresby nereprezentovaly skutečnost, netlumočily pocity a nálady, byly vlastně ornamentálním sdělením, přiblížením a popisem světa bohů, faraónů a lidí v symbolech. Neuplatňovaly žádnou perspektivu, malíř umisťoval předměty nad sebe a vedle sebe v různých velikostech podle důležitosti vyobrazované osoby. Rovněž barva nebyla obrazem reality a měla většinou symbolický význam. Do dnešní doby se barvy starých Egypťanů zachovaly především díky tamnímu suchému klimatu. Egyptské umění se po dobu tří tisíc let měnilo jen minimálně, úsilím malíře nebylo být originální, ale co nejvíce se přiblížit dokonalosti prastarého originálu.

Zajímavým dokladem o malířství Egypta byly také kresby na svitcích papyru, které byly vyráběny z rostlin papyru, jež rostly v deltě Nilu. Některé z těchto svitků měřily až deset metrů a technika jejich výroby byla dlouho zapomenuta, znovuobjevena byla až ve 40. letech 20. století. Na papyrech byly zachyceny texty literárního, náboženského, historického a administrativního charakteru, které podávají cenné svědectví o životě ztracených generací.


Hieroglyfy

Toto písmo starých Egypťanů se skládalo z celého systému obrázků a symbolů i jejich kombinací. Některé z těchto symbolů byly používány foneticky a některé měly více významů. Egypťané psali třemi způsoby – odshora dolů, zleva doprava a zprava doleva. Jejich styl písma byl takřka beze změn používán téměř 3.500 let. Hieroglyfy rozluštil francouzský filolog Jean-François Champollion v roce 1822 po čtrnáctiletém zkoumání tzv. Rosettské desky.
 

zdroj: https://www.artmuseum.cz