Učení védy

 
Prastaré texty indické Védy, které až dodnes uchovaly původní náboženské představy Indoevropanů, zpívají ve svých zpěvech o třetí vykřesávané síle života a světla poznání, která se věčně rodí uprostřed mezi dvěma “kamennými" silami kosmu, nazývanými nejčastěji “nebe a země" (“dyavaprthiví"), “obě rodičky" (“rodasí") anebo též "ty spoutávající" (“pášyá” - pašije). Védští zpěváci proto pomocí zpěvů vyvolávali, posilovali a udržovali tuto síli jako vykřesávaného “boha Spasitele” - “osvobozeného Osvoboditele", nazývaného desítkami názvů, nejčastěji “sóma”, “indu”, “hari” či “krśna” nebo "agni" - coby “v kolébce” či “v jesličkách” (tj. původně v lidských ústech) se rodící “zlaté dítě” - třetí světelnou a pro člověka spásnou sílu pravého lidství, rodící se křestem či křesáním uprostřed mezi dvěma světskými protivami.
Posvátný či božský sóma a jeho získávání křesáním (tj. zpíváním posvátných hymnů) byl považován ve Védě za základní hybnou sílu světa.

Vykřesávaný “spasitel sóma” - tj. světlo poznání a symbolická “picí miska" - tj. obětnické úsilí nabízené Bohu - Dárci - prodělali mnohatisíciletý vývoj v celé řadě kultur. Směrem západním i východním od Indie (a to čím dál tím víc) nalezneme proto také praxi převracení této základní duchovní nauky ve prospěch nejrůznějších vegetativních a krvavých božstev nitra Země (Hádes, Pallas Athéné či Asklepios u Řeků, Inanna či Ištara v Mezopotámii, Velká Černá Matka (Paní zvířat) v západní Evropě, Mars či Bellona u Římanů, Černobog u Slovanů, Vicilopočtli či Teskalipoka u Aztéků, Kukulkan u Máyů atd.). V samotné Indii reprezentuje dnes tento úpadek v chápání “Boha” a “božství” kult Śivy a Kálí (démonské kulty nitra Země).