Učení o stvoření světa

 

Úvod

Zdálo by se, že pro křesťana je přirozená prvotní potřeba - věřit prostým srdcem v pravdivost Písma svatého. Leč prvé stránky Bible vyvolávají u současného člověka, který zrovna přichází k víře, ty největší potíže.

Je to zvláště patrné u těch, kteří jsou od dětství přivyklí věřit ve vědu a ve vývoj lidstva (evoluci). Jednodušší to s vírou mají ti, kteří jsou s vědou méně seznámeni a nikdy se o ni nezajímali. Takoví poznávají Boha jako neviditelnou Osobu, která je činná a projevuje se v jejich osobních osudech. Tito lidé postřehli skutky Boží ve svých vlastních životech - a to se jim zdá dostatečné pro to, aby věřili.

O mnoho těžší to mají ti, kteří jsou poněkud vzděláni v přírodopisu, jak se vyučuje na školách nebo jak je popularizován ve sdělovacích prostředcích, a zvykli si věřit všemu, co slyší. Pro takové lidi je těžké oddělovat v přijímaných informacích fakta od dohadů, hodnověrná a prověřená svědectví od předkládané ideologie či filosofie.

Stručně řečeno: není v silách vědy, aby pomocí svých metod odpověděla na tu nezákladnější otázku - jestli je Bůh. Bůh, má-li být skutečně absolutní, stojí nad jakýmkoliv současným částečným poznáním, nad jakoukoliv pravdou, kterou jsme získali zkoumáním nebo pozorováním, neboť existence (či neexistence) Boží nemůže dle zákonů logiky pramenit z žádné jiné pravdy, nýbrž naopak jakákoliv dílčí pravda musí mít svůj pramen v Bohu.

Jistěže nelze tvrdit, že by nás věda nepřiváděla k otázkám týkajícím se Boží existence: Jak vznikl náš svět? Dokonce i nevěřící vědci jsou nuceni uznat, že existuje moment, od něhož kosmos existuje (někteří hovoří o tzv. „velkém třesku“). Už to je do jisté míry odvrácení se od naprostého ateismu, který hlásá, že hmota existuje věčně a je sama sobě příčinou. Přitom složité uspořádání astronomických objektů (viz např. hvězdy a kolem nich obíhající planety) je velice málo podobné prostým rozlétlým úlomkům.

Ještě blíže k ideji Boha nás přivádí neschopnost materialismu objasnit vznik života. Mnohaleté experimenty prováděné s cílem syntézy bílkovin z anorganických prvků elektrickým výbojem, o němž se předpokládá, že proběhl kdysi dávno v zemské atmosféře, nepřinesly kýžené výsledky. Nepodařilo se věrohodně objasnit ani vznik nejmenší bakterie - natož jej experimentálně potvrdit. Všechny experimenty ukazují, že pravděpodobnost vzniku čehokoliv živého je mizivě malá a naproti tomu možnost rozpadu a rozkladu vzniklé organické masy je nanejvýš velká.

Obecný zákon, který objasňuje takový stav věcí, je znám jako 2. pravidlo termodynamiky, jež je možno nejprostěji vyjádřit takto: v jakémkoliv uzavřeném systému bez vnějších rozumných zásahů bude rychleji či pomaleji docházet k růstu rozkladu; cokoliv uspořádaného a složitého vyžaduje rozumné a cílené dodávání energie. Dle tohoto principu je pro vytvoření světa a života v něm nutné nesmírné množství energie vytvořené a řízené nějakým nesmírným Rozumem (inteligencí); tzn. je potřeba všemohoucího a vševědoucího Boha.

Nyní je však ještě nutno tázat se: „Proč?“ Vždyť od těchto úvah je stále velice daleko ke skutečnému křesťanskému světonázoru založenému na víře ve svaté Písmo.

Když jsme se dobrali až sem, můžeme snad již zavrhnout první a základní předsudek materialismu - jeho víru, že vše ve světě a všechny rozličné formy rostlinného a živočišného života se vyvíjejí od jednoduššího ke složitějšímu samy od sebe. Každodenní životní zkušenost svědčí o naprostém opaku. Lidová moudrost praví, že ničit je snadné, tvořit však obtížné. A jiní říkávají: „Namáhej se a pracuj dobře, jen špatné dílo jde samo od sebe.“ Tato přísloví jsou lidovým vyjádřením 2. zákona termodynamiky. Tak složité a velkolepé dílo, jakým je svět, jenž nás obklopuje, a zvláště živá příroda - to se nemohlo vytvořit samo od sebe.

Připomeňme si, že současné školní vzdělávání po celém světě tvrdí ohledně původu člověka dle pomýlené Darwinovy teorie, že jakákoliv složitá bytost se vyvinula z toho nejjednoduššího začátku sama od sebe – bez Boží pomoci. Vnímat nepřitažlivost tohoto učení je ještě snadné. Složitější je odolat pokušení spojit evoluční teorii s ideou Stvořitele, a to v tomto smyslu: což nemohl Stvořitel použít jako svého nástroje mechanismus přírodních změn a přirozeného výběru - tyto „hybné síly“ evoluce (vývoje)?

Pokud by tomu tak bylo, pak by se biblický obraz stvoření světa v šesti dnech vztahující se přibližně k 7,5 tisíci letům staré minulosti, v ten okamžik zrušil. Někteří soudí, že se v tomto pojetí (pokusu spojit evoluční učení s biblickou naukou o stvoření) skrývá jasné rouhání se Bohu - Stvořiteli, který jakoby nemohl svět stvořit v okamžiku a rychle. V každém případě však vzniká velice významné podezření o nepravdivosti Bible a na Boha samotného padá obvinění z toho, že před lidmi tají své skutečné cesty. Je ovšem podobné podezřívání Hospodina spravedlivé?

Milosrdný Bůh vždy věděl, že v posledních dobách bude víra v Něho otřesena kvůli nesprávnému použití vědeckých poznatků a nepodloženě pevné víře lidí ve „vědu“. A proto nám dal nemalou možnost posílení pravé víry skrze tytéž vědecké poznatky. Nyní totiž máme - jako nikdy před tím - dostatek potvrzení pravdivosti biblického podání o stvoření světa; máme téměř úplný vědecký obraz nejranější historie Země a kosmu. To, co v této oblasti věda z principu poznat nemůže, doplňuje nám v dostatečné míře Boží zjevení - Bible. Věda nemůže prozkoumat svět před tím momentem, kdy začaly působit jeho současné zákony. Bible nám tento okamžik vykresluje: pád Adama do hříchu a jeho vyhnání z ráje.

Níže přinášíme vědecké materiály, které se zabývají sledováním Božího stvoření.

 

Svědectví o nevelkém stáří Země

Laboratoře radiometrického datování (které je dnes vědci používáno jako hlavní metoda určování stáří archeologických vykopávek a i potažmo Země; pozn. red.) odhadují stáří vzorků nepřímou cestou: měří relativní množství dvou radioizotopů. Protože jeden z nich může vzniknout z druhého v jakémkoli předmětu a rychlost tohoto přetvoření je měřitelná, výsledky mohou být použity pro určování stáří. Při tom se ovšem předpokládá, že dceřinný element vznikl v důsledku rozpadu mateřského a nebyl přítomen v předmětu od začátku. Prověřit to pochopitelně nelze.

A ještě jeden nezbytný předpoklad pro správnost takového měření: rychlost rozpadu musí být v průběhu úžasně dlouhých časových period stálá a ani v jednom momentu minulosti nesmí být vzorky vystaveny vlivu proudění částic o vysoké energii … Dále je nutno předpokládat, že materiály mateřského a dceřinného elementu se v průběhu celé své minulosti uvnitř zkoumaného předmětu opětovně nepřeskupovaly. Ale ani tento předpoklad nemá půdu pod nohama, neboť na mnohých radiometrických procesech se podílejí plyny a látky rozpustné ve vodě.

Lidé, kteří jsou této vědecké sféře vzdáleni, bohužel nechápou, nakolik jsou výsledky vědeckého výzkumu sporné. Jsou publikovány pouze takové, které odpovídají předpokladům vědců, ostatní jsou prostě smeteny ... Publikované výsledky ukázaly, že například podle metody „kalium-argon“ byly horniny, které vznikly v průběhu nedávných sopečných výronů, datovány na 22 miliónů let, a metodou „uhlík-14“ bylo zjištěno, že živým ulitám je 27 tisíc let. (Tyto dvě metody slouží vědcům jako hlavní nástroj k určování stáří vykopávek a Země; pozn. red.) (A byla to právě metoda radiometrie [uhlík-14], která „poskytla“ evolucionistům období života na Zemi v rozsahu několika miliard let!; pozn. red. Pravoslav. Rusi.)

Skutečnosti, svědčící o malém stáří Země a vesmíru, se obvykle nepublikují.

 

Oceány

Jestliže měříme rychlost, s jakou toky řek a eroze břehů vyplavují minerální soli do oceánů, pak můžeme určit stáří oceánů, které se podle obsahu různých solí pohybuje od několika tisíc let do několika set miliónů let. Nemůže zde ovšem být řeči o několika miliardách let, na něž odhadují jejich stáří evolucionisté. Ovšem, jestliže oceány byly stvořeny už jako slané a velká část eroze byla výsledkem katastrofálních událostí, pak je nevyhnutelně nutno přehodnotit i toto relativné nízké stáří a považovat ho za ještě kratší.

 

Magnetické pole Země

Poprvé bylo změřeno Gaussem v roce 1835. Při dalších měřeních se ukázalo, že síla magnetického pole ubývá s časem. Výpočty ukázaly: k tomu, aby se síla magnetického pole zmenšila na polovinu své současné hodnoty, potřebuje všeho všudy 1400 let. Extrapolací událostí nazpět v čase nám vyjde, že již před 10 000 lety muselo být magnetické pole stejné, jako má magnetická hvězda. Na tak horké planetě by nemohl existovat život! Takto docházíme k závěru, že stáří Země je menší, než 10 tisíc let.

 

Meteorický prach

Pro měření rychlosti usazování meteorického prachu na Zemi byly použity umělé družice. Bylo vypočítáno, že každoročně na Zemi spadne 14,3 miliónu tun prachu. Představíme-li si miliardy let existence Země, pak za tuto dobu by tento prach musel na Zemi vytvořit vrstvu silnou 18 m. Větry, eroze a formování mořského dna mohly „smést“ část této vrstvy. Nicméně v zemské kůře je nedostatek niklu - základního komponentu těchto usazenin. A dále: na Měsíci není ani atmosféry ani oceánu způsobilých rozptylovat meteorický prach a doprovod kosmické lodi Apollo se obával, že vlivem silné vrstvy prachu vzniknou obtíže posádce. Avšak vrstva prachu na Měsíci se ukázala být silná pouze asi 3 milimetry, což odpovídá stáří tělesa menšímu než 10 tisíc let. (O tom, že se na Měsíci opravdu silně „práší“ svědčí i to, že na šlépějích, které na povrchu Měsíce zanechali lidé, je nyní už pozorovatelná vrstvička nově spadlého prachu; pozn. red.)

Sám fakt přítomnosti kosmického prachu ve sluneční soustavě hovoří o tom, že se její historie nepočítá na miliardy let. Tlak slunečního záření totiž pomalu vytěsňuje kosmický prach z meziplanetárního prostoru. Při tom by podle předpokladů byl prach zcela vymeten za 2,5 milionu let (avšak rozhodně ne za desítky miliard let).

 

„Mladý Měsíc“

Výzkumy odhalily, že Měsíc dosud chladne. To by se stěží dělo s kosmickým tělesem tak malé velikosti, bylo-li by mu - jak se běžně předpokládá - 4,5 miliard let. Povrch Měsíce vyzařuje teplo. Přítomnost magnetického pole ukazuje na přítomnost tekutého jádra. Přístroje instalované na Měsíci zachytily vulkanickou aktivitu.

 

Možnost zmenšování rychlosti světla

Proti přesvědčení, že stvoření světa se událo asi před 7 000 lety, se obyčejně uvádí, že světlu z dalekých galaxií je nezbytně třeba miliónů let, než nás dostihne. Například výbuch supernovy, zachycený v roce 1987, by měl být zábleskem události, která se stala dlouho před tím, než Hospodin rozprostřel nebesa. Avšak ohromné vzdálenosti ve vesmíru jsou měřeny s předpokladem, že „rudý posun“ (snížení frekvence záření hvězd zachycené astronomickými přístroji) je proporcionální ke vzdálenosti mezi příslušnými tělesy a tento předpoklad je založen na v současnosti rozvinuté teorii Velkého třesku nebo „rozpínajícího se vesmíru“, která předpokládá, že všechny vzdálenosti mezi astronomickými tělesy se zvětšují s časem, který je úměrný k těmto vzdálenostem.

Ruský vědec V. Trojický tvrdí (r. 1987), že rudý posun nepochází ze vzdálenosti objektu, ale vzniká v důsledku zmenšení rychlosti světla. V r. 1984 americký vědec T. van Flandern uveřejnil výsledky svých výzkumů, které říkaly, že atomové hodiny zpomalují svůj pohyb v závislosti na astronomickém čase. Za posledních 300 let byla rychlost světla mnohokrát změřena šestnácti různými metodami. Australští vědci B. Setterfield a T. Norman zanalyzovali publikované výzkumy rychlosti světla … a došli k závěru, že se zmenšuje v čase. Jestliže pomyslně prodloužíme křivku grafu, vyjadřující zpomalení rychlosti světla, zpět do minulosti, ukáže se, že hodnota rychlosti světla se přibližovala nekonečnu asi před 6 tisíci lety.

Předpoklad vysoké hodnoty rychlosti světla v minulosti nejenom dovoluje objasnit, jak mohlo světlo dalekých galaxií dostihnout Zemi za dobu její existence. Také objasňuje jev, který dlouhou dobu zaměstnával astronomy. V mnohých vzdálených galaxiích se nacházejí objekty, které se navzájem pohybují rychlostmi mnohokrát převyšujícími současnou hodnotu rychlosti světla. Podle teorie relativity to není možné. Avšak jestliže na tyto objekty nahlížíme z hlediska minulosti, pak byla tehdy rychlost světla o několik řádů vyšší než nyní.

Dále je při hovoru o důkazech krátkého věku Země třeba poznamenat, že rychlost radioaktivního rozpadu látek (na měření postupu tohoto rozpadu je založena radiometrická metoda určování stáří vykopávek a Země; pozn. red.) je v přímém vztahu k rychlosti světla. To znamená, že jestliže se světlo zpomaluje, pak rozpad v minulosti probíhal mnohem rychleji - tudíž všechny „stovky milionů let“ naměřené těmito vědeckými metodami se zkracují na několik tisíc let, což odpovídá biblické chronologii.

Z výše řečeného je patrno, že jediná příčina, proč vědci nechtějí přiznat, že stáří vesmíru je pouhých několik tisíc let, je to, že by to protiřečilo teorii evoluce. Do konce 18. stol. se většina vědců podřizovala biblické škále času od stvoření do Narození Kristova. Avšak evoluční chronologie prostě ignoruje fakta, hovořící ve prospěch poměrně malého stáří světa. (Viz literatura, pozn. č. 1)

»Existuje ještě jedna otázka, týkající se stavu prvotního světa, která vás může napadnout: nakolik je důvěryhodné, že svět existoval „milióny let“, což věda „tvrdí jako fakt“ … Je možné nazírat na tuto otázku z úhlu „radio-uhlíkové“ a jiných „absolutních“ metod datování a uvést myšlenky slavných vědců o nich a ukázat, že tyto „miliony let“ vesměs nejsou fakty, ale vztahují se více k oblasti filosofie (nekřesťanské). Sama tato myšlenka nevznikala do té doby, dokud lidé pod vlivem naturalistické filosofie nezačali věřit v evoluci ... Protože evoluce nikdy nebyla pozorována, zdá se možnou jen v průběhu nespočetných milionů let, nezbytných pro uskutečnění procesů neznatelných natolik, aby je současní vědci pozorovali. Sledujete-li tuto otázku objektivně, oddělujíce pravé důkazy od pouhých předpokladů, pak, myslím, uvidíte, že neexistují skutečná fakta, která by nás nutila uvažovat, že Zemi je více než 7 500 let. Názory na tuto otázku plně závisí na filozofických pohledech na stvoření.« (Viz literatura, pozn. č. 2)

 

Je možný samovolný vznik života?

V současnosti už nikdo nevěří, že larvy se samy od sebe objevují ve starém oděvu a žáby samovolně vznikají v blátě. Podobné představy pocházely ze starých časů a navždy zmizely už v 19. stol., kdy se objevily Pasteurovy práce...

V roce 1953 americký chemik Miller pustil elektrické napětí o hodnotě 60 000 V skrze vroucí směs metanu, vody, vodíku a amoniaku. Produktem reakce byla mazlavá, dehtovitá látka, mající tendenci se rozkládat ve stejných podmínkách, v nichž vznikla. Miller použil ve svém přístroji chladící separátor, umožňující izolovat produkt od rušivého vlivu podmínek experimentu. Podařilo se mu extrahovat z produktu nejjednodušší aminokyseliny, glycin a alanin. Složitější aminokyseliny, nezbytné pro vznik bílkovin, nezískal.

Dále byly v tomto experimentu získány aminokyseliny, které se v bílkovinách vůbec nevyskytují. Výsledky těchto pokusů se setkaly s nadšením a byly přijímány jako důkazy ve prospěch vzniku života z neživé hmoty. Byly i jiné pokusy získat jednoduché molekuly, které jsou základními kameny života.

Nemá smysl ukazovat, jak vzdáleny jsou tyto směsi několika aminokyselin od nejprostší bílkoviny a jak vzdálena je sama bílkovina od nejprostší živé buňky s jejími tisíci složitých, různorodých a navzájem složitě propojených fermentů a nukleových kyselin.

Organické biomolekuly bílkovin, které jsou nezaměnitelnými základními prvky života, se rozkládají ve vzduchu při reakci s kyslíkem, proto atmosféra, v níž se - jak předpokládají - zrodil život před několika miliardami let, nemohla obsahovat kyslík. Geologové odmítají tuto myšlenku: „nejstarší“ horniny obsahují okysličené železo a karbonáty, které sotva mohly vzniknout v atmosféře bez kyslíku.

Nukleové kyseliny jsou velmi citlivé na ultrafialové záření a rychle se rozkládají pod jeho vlivem. Jestliže raná atmosféra obsahovala kyslík, musel zničit bílkoviny. Avšak jestliže neobsahovala kyslík, pak nemohla obsahovat i jeho modifikaci - ozón. Ale bez ochraňující ozónové vrstvy ve vrchních sférách atmosféry by ultrafialová složka slunečního záření zničila nukleové kyseliny. Ani za přítomnosti, ani za nepřítomnosti kyslíku v atmosféře se složky živé buňky nemohly zformovat. Pouze hotová buňka, stvořená již jako plně zformovaná, byla způsobilá přežít a rozmnožovat se.

A tak se život nemohl zrodit nahodile. Buňky mají neobyčejně složitou strukturu. Není ani nejmenší věrohodnosti na tom, že by celá, dokonalá buňka mohla vzniknout nahodile. Jestliže by samotná první buňka nebyla dokonalá, její složky by se vyznačovaly nestálostí a neexistoval by biologický mechanismus, schopný sjednotit je v jeden celek. Proces přirozeného výběru („hybatele“ evoluce - pozn. red. Pravosl. Rusi) je možný pouze tehdy, kdy je buňka způsobilá sama sebe regenerovat. Zkuste si představit počítač, který by náhodně smontoval sám sebe! Ale vždyť nejjednodušší buňka je mnohokrát složitější než nejdokonalejší počítač. Nebo si představte počítač, schopný smontovat z neopracované suroviny nejen sebe, ale i jiný takový počítač - a to vše zcela nahodile!

 

Je možná evoluce?

Předpokládejme, že se první živá buňka jakýmsi způsobem objevila na světě. Může za určitý vhodný čas života a vývoje zrodit všechny druhy zvířat a rostlin, které známe? Dnes už víme, že každý živý organismus v sobě obsahuje genetický program (soubor instrukcí), který přesně určuje, zda organismus je např. aligátorem nebo avokádem. Člověku tento program určuje, zda bude mít modré nebo hnědé oči, rovné nebo vlnité vlasy atd. Tato informace je zapsána na dlouhé molekule, která se nazývá DNK. Teorie evoluce (povlovného samočinného vývoje) učí, že relativně jednoduchý organismus, jako je např. jednobuněčná améba, se stává svou stavbou časem mnohem složitější, až dospěje do vyššího vývojového stádia např. jako kůň. I když dokonce i ten nejjednodušší z jednobuněčných organismů je nepopsatelně složitý, je zjevné, že neobsahuje tolik programových informací, jako - řekněme - kůň. Neobsahuje instrukce o tom, jak vytvořit oči, uši, krev, mozek, střevo, svalstvo koně, protože je sám nemá. Proto evoluce (vývoj) od améby ke koni by potřebovala mnoho stupňů přibývání informací a zakódovávání nových struktur a funkcí mnohem složitějších. Kdyby se podařilo objasnit, že analogie, vedoucí ke zvětšování informací, jsou změny - mutace, a ty, ať třeba ne často, ale probíhají, bylo by to možno plně využít k podpoře argumentu, že ryba se skutečně může stát člověkem-filosofem, dáme-li jí k tomu dostatek času. Avšak v samotné své podstatě ty nevýznamné změny, které pozorujeme v přírodě, nejsou doprovázeny růstem složitosti programové informace, a proto teorii evoluce nepotvrzují.

Živé organismy jsou naprogramovány na předávání pouze své vlastní programové informace, tj. na produkování svých kopií. Informace, např. otce a matky, se kopíruje a předává následujícímu pokolení. Každý z nás má uvnitř svých buněk dva paralelní „řetízky“ informací, jeden od matky, druhý od otce. Důvod, proč rodní bratři a sestry si nejsou zcela podobní, spočívá v tom, že tato informace je různě zkombinovaná. Takové přeskupení a rekombinace informací vedou k množství variací v libovolné populaci - ať lidí, rostlin nebo živočichů. Představte si místnost plnou psů, potomků jednoho páru. Někteří z nich budou vyšší, jiní nižší. Ale tento proces nepřináší růst složitosti programové informace – ta se kompletní už nachází ve výchozím páru. Proto jestliže psovod vybírá nižší psy, dává je do párů, a potom vybírá nejnižšího jedince z potomstva, není divu, že časem se objeví nový typ psa - nízko rostlý, což je prostě varianta v dané úrovni složitosti programové informace.

„Příroda“ také může „vybírat“ jedny a zavrhnout druhé - v určitých podmínkách vnějšího prostředí jsou jedni způsobilejší k přežití a předávání informací, než druzí. Přirozený výběr může dát přednost jedné informaci nebo zničit druhou, ale není s to vytvořit vyšší úroveň programové informace. V teorii evoluce roli stvoření nejvyšší úrovně programové informace představuje odvození mutacemi - náhodnými genetickými chybami, které se dějí při reprodukci dědičné informace. Víme, že takové chyby se stávají a reprodukují, protože nová generace kopíruje informaci z již poškozené kopie. Takto mají mutační defekty tendenci se hromadit.

Evolucionisté vědí, že drtivá většina mutací je buď škodlivých, nebo jsou nesmyslným genetickým „šumem“. Avšak evolucionistická „věrouka“ potřebuje nevyhnutelné „vzestupné“ nahodilé mutace. Ve skutečnosti je známo jen nevelké množství mutací ulehčujících organismu přežití v daném prostředí. Bezoké ryby v jeskyních lépe přežívají, protože nepodléhají očním chorobám, bezkřídlí brouci jsou rozšířeni na větrem šlehaných mořských skalách, protože nebývají tak často sfouknuti a utopeni. Avšak ztráta očí nebo křídel kvůli zmutované informaci, to je defekt existující programové úrovně informace a ne jeho zdokonalování. Takové mutace, dokonce „užitečné“ z hlediska přežití, vyvolávají otázku: kde můžeme vidět byť jen jediný příklad skutečného zdokonalování informace – nového kódování pro nové funkce, nových programů, nových užitečných struktur, neexistujících v určitém organismu již od prvopočátku?

Teorie informace spolu se zdravým rozumem nás přesvědčuje, že když se informace předává na nevědomé úrovni, v lepším případě zůstane nezměněna, nebo se ztrácí, k čemuž je třeba přičíst energetické ztráty při předávání, vyžadující vnější působení pro svou kompenzaci. Avšak obecná tendence směřuje k ochuzování zásoby informací. Jak v živých, tak v neživých systémech se prvopočáteční informace nikdy nestává složitější a nevzniká sama od sebe. Tudíž když pozorujeme biosféru, všechny její živé organismy jako celek, vidíme, že celková zásoba informací se zmenšuje s časem v míře postupného vznikání dalších a dalších kopií (pokolení organismů). Tomu odpovídá, že kdybychom sledovali opačnou cestu - z přítomného v minulé - celková zásoba informací bude vzrůstat a nevyhnutelně dojdeme k okamžiku, kdy tato informace měla počátek. Hmota sama o sobě (jak tvrdí skutečná věda, založená na pozorování) nerodí takovou informaci, proto jediná alternativa je, že v nějakém momentu nějaký - ve vztahu k systému - vnější rozum uspořádal hmotu a naprogramoval všechny její prvopočáteční druhy. Toto programování předků organismů, jež jsou našimi současníky, muselo proběhnout nadpřirozeným způsobem, nakolik zákony přírody nejsou schopny tuto informaci vytvořit. To plně odpovídá přesvědčení z knihy Stvoření o tom, že Hospodin stvořil organismy, aby se množily „podle svých druhů“ (přičemž termín „podle druhů“ je opakován několikrát ve vztahu k rostlinám, zvířatům, ptákům, rybám a plazům; pozn. red. Pravosl. Rusi). (Viz literatura, pozn. č. 3)

Ch. Darwin předpokládal, že nakolik uvnitř druhů zvířat a rostlin existují nevýznamné odchylky od normy, některé organismy mají výhody oproti druhým z hlediska přežití. Nejvíce „přizpůsobené“ druhy prospívají, ale změny okolního prostředí z nich vybírají nejvíce přizpůsobené jedince. Vše to jakoby probíhá postupně v průběhu úžasně dlouhých období.

V polovině 20. stol. se stalo zřejmým, že přirozený výběr nepřináší větší změny, než umělý. Možná, že vyšlechtěním nového druhu psů se dosáhne menšího vzrůstu jedinců, ale všichni budou psy a ne něčím jiným. Jestliže se ovšem nucená selekce nekoná, psi ztrácejí svoji rasu. Čím intenzivněji se provádí selekce, tím méně zdravé psy získáváme, tj. některé jejich vlastnosti se ztrácejí. Psi s rodokmenem mají mnohem chudší genofond (objem genetické informace), než obyčejný hlídací voříšek.

Už je pochopitelné, že přirozený výběr je mechanismus ochrany a ne změny. Zamyslíme se nad tím, jak by uspěl plaz s rodícím se křídlem, který se už už chystá „vyvinout se“ v ptáka. Takové částečné křídlo bude přítěží pro druh do té doby, dokud se plně nezformuje a nezačne pracovat. (Podle evolucionistů však takovýto přechodový druh musel žít milióny let s nefunkčním křídlem, které spíše překáželo, než pomáhalo přežití; pozn. red.) Avšak přirozený výběr musí nevyhnutelně toto polokřídlo zničit, neboť bez něho bude „proto-pták“ mnohem snáze přežívat.

Biosystémy disponují ochrannými mechanismy pro zamezení chyb při kopírování genetické informace, a proto se v přírodě mutace objevují velmi zřídka. V průběhu posledních téměř 100 let byly mutace nejpečlivějším způsobem demonstrovány na příkladu mouchy - drozofilie. Doba jejího života je tak krátká, že za rok se vystřídá 30 pokolení. Jedinci, které vědci při pokusu obdrželi, vydávali pouze pokolení stejných much se stejným poškozením, jako měli sami.

Genetická informace je přesná. Náhodné mutace nemohou nebýt škodlivými, nakolik vedou ke ztrátě informace. Bylo by směšné očekávat zvýšení funkčních možností sebelepšího počítače na základě toho, že nazdařbůh přestavíme mikrosystémy uvnitř. Filozofický předpoklad o náhodnosti života vede k absurdnímu závěru, že člověk je produkt dlouhé řady chyb při kopírování genů nejprostších jednobuněčných organismů.

O tom však hovoří chronologie nalezených ostatků zvířat. Všichni paleontologové vědí, že chronologie zkamenělin obsahuje extrémně malé množství forem, které by bylo možno klasifikovat jako přechodové. Přechody mezi základními skupinami jsou totiž typicky skokové… Neobyčejná vzácnost nálezů zkamenělin, které by snad někdo mohl považovat za přechodové články mezi druhy, zůstává profesionálním tajemstvím paleontologů. Evoluční „stromy“, vyrůstající v našich školních učebnicích, obsahují fakta pouze na konečcích větví a vše ostatní - „kmen“ tohoto „stromu“ a jeho „větvení“, což má znázorňovat údajný vývoj života - jsou pouhé domněnky nepotvrzené důkazy. Avšak Darwin byl natolik zahleděn do vývojové teorie (teorie postupného zdokonalování organismů; pozn. red. Pravosl. Rusi), že svou teorii postavil proti nepochybným skutečnostem:

„Geologické údaje a nálezy,“ psal, „jsou neobyčejně nedokonalé. Tím se také v mnohém objasňuje ten fakt, že nemůžeme najít přechodové články, které by spojovaly vymřelé a současné formy života cestou postupující mnoha drobnými kroky. Ten, kdo odmítá takový názor na geologické údaje, zavrhuje současně i celou moji teorii.“

Darwinovská argumentace je až po dnešní dny oblíbeným úskokem paleontologů před tváří nepřehlédnutelné skutečnosti, že nálezy nám ukazují tak málo evoluce … Paleontologové neobyčejně draze zaplatili za oddanost Darwinově argumentaci: Domnívali jsme se, že jsme jedinými opravdovými badateli dějin přírody, i když - ač toužíme zachovat naší milovanou teorii evoluce prostřednictvím přirozeného výběru – přiznáváme, že údaje, které jsme získali výzkumem, jsou natolik špatné, že jsme nikdy nemohli sledovat ten proces, který jakoby vědecky zkoumáme.

A tedy, jestliže Země a celý vesmír jsou stvořeny v historických časech a všelicí tvorové na Zemi jsou skutečně stvořeni „podle svých druhů“, pak jaká byla historie Země? Shodují se skutečně vědecká fakta s biblickými dějinami?

 

Byla celosvětová potopa?

V poslední době se čím dál větší počet vědců vrací na tradiční pozici „katastrofismu“ (v popisu historie Země; red. Pravosl. Rusi). Prohlašují, že dějiny Země představují pouze ohraničené, relativně pokojné periody, oddělené od sebe katastrofálními událostmi, a že zvláště tyto katastrofy sehrály rozhodující roli ve formování současného vzhledu naší planety.

Celosvětová potopa byla největší podobnou událostí v paměti lidstva. Prakticky všechny národy Země, které mají tradici epického folklóru nebo uctívané svaté spisy, chrání vzpomínku na gigantickou celosvětovou potopu. A všechna objevená podání v sobě skrývají základní rysy popisu:

1. Prvopočáteční život na Zemi byl zničen tímto unikátním a s ničím nesrovnatelným kataklyzmatem.

2. Celý současný život vzešel z jednoho člověka, který, jsa nadpřirozeným způsobem upozorněn na hrozící katastrofu, vybudoval speciální plavidlo a přežil na něm potopu společně se svou rodinou a zvířaty, které vzal na palubu.

Nejpodrobnější popis potopy je obsažen v 6.-8. kapitole knihy Stvoření (1. kniha Mojžíšova v Bibli). Protibiblické kritiky odhalivší shodné rysy u starosumerských a babylónských pověstí o potopě s biblickým popisem si pospíšily připsat knize Stvoření roli sbírky mýtů a legend, přejatých od sousedních národů. Avšak po objevení stejných elementů popisu globální potopy ve folklóru 59ti severoamerických národů, 46ti zmínek u obyvatel Střední a Jižní Ameriky, 17 v Africe a na Blízkém Východě, 23 v Asii, 37 v Austrálii a na ostrovech a také analogických prvků u 31 etnické skupiny starých obyvatel Evropy u málo koho zůstaly pochybnosti, že paměť všeho lidstva opatruje zprávu o jedné a téže události. A i když v ústním podání různých národů je toto svědectví do té či oné míry překrouceno, písemné biblické svědectví ho zachovalo v největší možné plnosti. (Viz literatura, pozn. č. 4)

 

Předpotopní Země

Čím se odlišovala Země do potopy od nynějšího světa? V popisu stvoření světa čteme: „Učinil (Bůh) klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem“ (Gen 1,7-8).

Takto se při stvoření atmosféry („klenby“) druhého dne stvoření významná část pozemských vodních zásob ocitla na její vnější straně, tj. nad vzdušnou vrstvou Země - obklopovala ji vrstva vodní páry. Odborník v oblasti fyziky atmosféry Dr. J. Dillow (USA) provedl matematickou analýzu toho, jaké množství vodní páry by se mohlo stabilně nacházet nad zemským vzdušným obalem. Ukázalo se, že podobná vrstva by musela mít tloušťku odpovídající 12ti metrové vrstvě vody. Kdyby se taková zásoba snesla na Zemi, musela by vyvolat nepřestávající mohutné srážky po dobu 40ti dnů a nocí, což se vlastně také později podle biblického zachycení potopy stalo. Pro srovnání uvedu, že v případě sražení všech vodních par, které se nacházejí v současné atmosféře, by pršelo (po celé zemi) všeho všudy několik hodin a celkové množství srážek nepřevýší 5 cm na celém zemském povrchu.

Jaký vliv mohla mít taková vrstva vody na pozemský život? Je jasné, že podobná vrstva volně propouštěla viditelnou část slunečního spektra, leč zadržovala záření o dlouhých vlnových délkách, které se odráželo od zemského povrchu a vytvářela takto globální skleníkový efekt. V tom případě po celém povrchu planety od pólu k pólu muselo být tropické klima. A skutečně, zkoumání nalezených zkamenělých rostlin jasně svědčí o podobnostech mezi rostlinstvem dávné minulosti a současnou tropickou flórou, a to jak na rovníku, tak i v polárních oblastech. O tom však svědčí i zásoby uhlí za polárním kruhem.

Dále rovnoměrné prohřívání povrchu zemského muselo zamezovat možnosti vzniku větrů, uragánů, srážek, povodní a dalších meteorologických nepříjemností. Paleontologické údaje ze svého úhlu pohledu potvrzují, že ve staré flóře převládaly gigantické rostliny s velmi slabě rozvinutým kořenovým systémem, což by bylo nemožné, kdyby v době jejich růstu byly přítomny větry a srážky. V Bibli se však jasně hovoří, že před potopou „Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm... jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch“ (Gen 2,5-6) (v ruštině: „pára vystupovala ze země a svlažovala celý její povrch“; pozn. překl.). To je potvrzováno také tím, že do potopy se na zemi nevyskytovala duha (Gen. 9,8-17). Dokonce pro nás tak samozřejmé střídání ročních dob se objevilo až po potopě jako následek zničení této vrstvy: „Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den a noc nikdy nepřestanou po všechny dny země“ (Gen 8,22).

Mimo to, vrstva vodní páry mohla být skvělým přirozeným štítem proti nebezpečnému kosmickému záření, vedoucímu k degenerativním mutacím, zkracujícímu svým působením délku života živých organismů. Skutečně, z páté kapitoly knihy Stvoření můžeme vyčíst, že délka trvání života praotců žijících před potopou byla: Adam 930 let, Sét 912 let, Enóš 905 let, Kénan 910 let, Mahalalel 895 let, Jered 962 let, Metúšelach 969 let, Lámech 777 let, Noe 950 let. Po potopě (a tudíž po zničení ochranného obalu) se však náhle trvání života prudce zkracuje a už pro Jákoba představuje všeho všudy 147 let a v časech Mojžíšových se blíží k současné délce.

Dalším důsledkem existence velkého množství vody vně atmosféry musel být velký atmosférický tlak, více než dvakrát převyšující jeho současnou hodnotu. Potvrzení toho najdeme v bublinách vzduchu „zakonzervovaných“ v jantaru, v nichž parciální tlak základních plynů vytvářejících atmosféru významně převyšuje současný stav.

Proporce nalezených zkamenělin a otisků také svědčí o velké hodnotě tlaku staré atmosféry ve srovnání s nynější. Je známo, že hmyzí organismy jsou zásobovány pro život nezbytným kyslíkem bezprostředně skrze kapiláry svých chitinových obalů. Čím je vyšší atmosférický tlak, tím delší kapilárou může kyslík pronikat a - tudíž - tím větších rozměrů může hmyz dosahovat: nalezení dávní hmyzí jedinci jsou skutečně větší než současní. Například existovaly vážky s půlmetrovým rozpětím křídel.

Předpoklad o vyšším atmosférickém tlaku před potopou je nepřímo potvrzován také tím faktem, že do potopy k udržování životní síly lidského organismu a zvířat nebylo třeba živočišně-bílkovinné stravy: i řekl Bůh: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu“ (Gen 1, 29-30). Ale náhle po potopě, v řidším vzduchu, tatáž činnost vyžadovala velká energetická vydání (stejně, jako kdybyste byli nuceni přesídlit z nížiny do hor), což vlastně mohlo být i příčinou následujícího rozhodnutí - přijímat jako stravu též maso zvířat (Gen 9,3). (Viz literatura, pozn. č. 4)

Až do zcela nedávné doby bylo vinařství jediným způsobem zhotovování a uchovávání nápojů. Zpravidla se dělalo víno cestou přirozeného kvašení s obsahem alkoholu kolem 12ti stupňů. Efekt alkoholu z takového vína do potopy, v podmínkách zvýšeného tlaku, mohl být ne větší, než dnes např. u kysaných mléčných produktů. Proto v Bibli popsaná opilost Noemova (Gen 9,21) musela být pro něj a jeho syny velmi neočekávaná, nebyla-li dokonce zcela prvním podobným zážitkem v celém lidstvu, což je dalším nepřímým potvrzením důvěryhodnosti biblického výkladu událostí. (Viz literatura, pozn. č. 9)

Co se týče vody, „která byla pod klenbou“, pak, podle všeho, pouze její nevýznamná část byla soustředěna ve starém oceánu. Zkoumání chemického složení meteorické vesmírné hmoty ukazuje, že 19 procent v ní činí voda v té či oné formě. Není důvodu uvažovat, že počáteční obsah vody v zemské hmotě byl odlišný od této hodnoty. V takovém případě rychlé roztavení zemských hlubin vysokým tlakem a reakcemi radioaktivního rozpadu musely vést k uvolnění značného množství vody a k proudění velkého množství přesyceného vodního roztoku v přehřátém stavu směrem k zemské kůře. Na zemském povrchu tento proces musel být doprovázen intenzivní geotermální činností. Ve starožidovském textu uvedené slovo „ed“, označující páru, která svlažovala celou tvář země (Gen 2,6), může být stejně tak přeloženo jako horký pramen, fontána nebo gejzír. A navíc: čtyři řeky, vytékající v různých směrech z Edenu (Gen 2,10), nemohly mít - neexistovaly-li deště - žádný jiný původ, než geotermální. (Viz literatura, pozn. č. 4)

A tak - prapůvodní Země byla skutečně a vpravdě rajským místem. Nezůstává pochybnost, že v souladu s odvěkým svatootcovským komentářem byl na Zemi živý ráj. Dokonce ani po pádu prarodičů již prokletá Země neztratila zcela svoji podivuhodnou původní krásu. Ale po prvním neposlušenství byla prolita bratrovražedná krev, hříchy lidí se hromadily - nabalovaly se jako sněhová koule. Vidíce své potomky do sedmého pokolení a žijíce několik století, začali mnozí lidé zapomínat na smrt a žít zcela pro zemi a její potěšení. Utrpení z chladu, hladu, bolesti a samoty lidé tehdy ještě téměř neznali, což otevíralo nejširší cestu pro všeliký hřích. „Bůh pohleděl na zemi: byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu“ (Gen 6,12). Stalo se nevyhnutelné nejen přerušit šíření onemocnění hříchem, ale také vytvořit do budoucnosti takové podmínky, za nichž lidé budou vzpomínat na Boha a na svoji smrtelnost častěji.

 

Proces potopy

Avšak jaké procesy skutečně probíhaly v době té katastrofální události, kterou známe pod názvem „biblická potopa“? Při odpovědi na tuto otázku je třeba chápat, že u podobných jevů (majících především duchovně-mravní příčiny a cíle; pozn. red. Pravosl. Rusi) přírodní zákony nikterak neumenšují jejich zázračnost. Navíc, nejpodivuhodnější skutečností není „narušení“, ale sama přítomnost zákonů, jejichž jediným objasněním může být pouze existence rozumného a přeblaženého Stvořitele a nikoliv podřízenost stvoření dílu náhody, jak tvrdí materialismus a teorie evoluce. Hle, jak je popsán v Písmu počátek katastrofy: „V šestistém roce života Noemova, sedmnáctý den druhého měsíce, se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně a nebeské propusti se otevřely. Nad zemí se strhl lijavec a trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí“ (Gen 7,11-12). (Všimněme si, že při popisu potopy biblický text vždy rozlišuje termíny „prameny propastné tůně“ a „nebeské propusti“. Zde se nejedná pouze o metaforu, ale o přesný opis skutečnosti).

A hle, jak by popsali tentýž jev geofyzikové. Nepřetržité ohřívání jádra Země přivedlo zemskou kůru do napjatého stavu, blízkého kritickému. Dokonce i nevýznamná vnější událost, jakou mohl být jak pád velkého meteoritu, tak obyčejný deformující tlak, způsobený přílivem, by nevyhnutelně přivodila roztržení zemské kůry. Této trhlině, rozšiřující se rychlostí zvuku, by stačily 2 hodiny, aby obepnula celou planetu. Pod vlivem tlaku ve vytvořivším se lomu se řinuly - „prameny propastné tůně“ - chrlené horniny spolu s přehřátou podzemní vodou (dokonce i v současnosti 90 procent produktů vulkanické činnosti představuje voda). Podle výpočtů celková energie tohoto soptění 10 000 krát převýšila energii chrlení sopky Krakatoa. Výška proudu hornin dosahovala kolem 20 km a popel, který se vznesl do vrchních vrstev atmosféry, způsobil aktivní kondenzaci a porušení vodně-parní ochranné vrstvy, která se snesla na zem v podobě hustého deště. Zvláště podzemní vody představovaly lví podíl na vodstvu potopy. Celkové množství vody vyvržené z útrob Země se rovná přibližně polovině vodních zásob současných moří a oceánů. Prameny propastné tůně zaplavovaly povrch Země 150 dní (Gen 7,24) zatímco déšť dštil pouze 40 dní a 40 nocí.

Ztráta přirozeného parního obalu způsobila prakticky okamžité ochlazení v polárních oblastech planety a k vytvoření mocného zalednění. V ledu okolo pólů se našlo mnoho zamrzlé tropické flóry a fauny. Paleontologové neustále nacházejí ve věčném ledu dobře zachovalé živočichy a rostliny starých dob: mamuty, šavlozubé tygry, palmy a slívy se zelenými listy a zralými plody a pod. Podle některých svědectví Aleutové dokonce krmili své psy zmrzlým mamutím masem. Senzační byly nálezy mamutů se zachovalou natrávenou stravou v žaludku a dokonce s nedojedenou v ústech. Věčný led není ničím jiným, než zásobou v mžiku zamrzlé vodně-bahenní masy, mající hloubku od několika do mnoha desítek metrů, která je všude doslova nasycena překrásně zachovanými „začerstva zmraženými“ zbytky rostlinstva a živočišstva. V podstatě jsou to tytéž vrstvy, jako geologické usazeniny, ne však ztuhlé, ale zmrzlé...

Ve vytvořivším se gigantickém oceánu bily obrovské a bouřlivé vlny. Vše živé bylo smeteno ze zbývajících kousků souše a bylo odneseno do hlubin, kde bylo pohřbeno kalnými bahnitými proudy, vulkanickým popelem a usazeninami, utvářela se tzv. „pohřebiště dinosaurů“ - místa, kde jsou v současnosti odkrývána gigantická nakupení zkamenělých ostatků nejrůznějších živočichů. Chaotičnost nakupení a neuspořádanost odhalených ostatků jasně svědčí o nenadálé a násilné smrti pohřbených tvorů.

Slabě kyselé horké termální vody přesycené rozpuštěnými látkami se mísily se slabě alkalickými vodami chladného oceánu. To vyvolalo intenzivní přeměňování v bahno jak původně rozpuštěných a na povrch vynesených látek, tak produktů neutralizačních reakcí. Výsledkem bylo, že se nakonec celá naše planeta pokryla mohutnými zásobami bahnitých látek.

Po vodě byly unášeny gigantické „ostrovy“ plovoucích stromů a rostlin, které byly později základem současných ložisek kamenného uhlí.

V době převládání materialistických názorů byla přijata myšlenka, že bahnité horniny se vytvořily na dně světového oceánu v průběhu miliónů let. Avšak současná věda nedala odpověď na otázku: Proč bahnité horniny téměř rovnoměrně pokrývají celý povrch Země, jestliže celá planeta nikdy nebyla plně pokryta vodou?

Jak vznikly zkameněliny, jestliže k pokrytí pozůstatků, pomalu padajících do bahna, minerálními solemi je třeba tisíciletí, ale k jejich zetlení a zničení bakteriemi a nekrofágy postačí jeden měsíc?

Proč většina zkamenělin a otisků svědčí o okamžité smrti a pohřbení organismů? Nejsou vzácné nálezy zkamenělých ryb, pojídajících zrovna drobnější rybky, nebo živočichů, pohřbených vrstvou bahna při porodu.

Jak objasnit existenci zkamenělých stromů, zasahujících současně do několika různých vrstev usazenin? Proč bahnité karbonové horniny mají bílou barvu a prakticky neobsahují příměsi - zdaleka ne v tom množství, v jakém by se musely nahromadit, kdyby se skutečně usazovaly během miliónů let?

Postupem času se podobné otázky pouze hromadí a čím dál více odborníků se vrací k dříve obecně přijímané teorii, že příčinou bahnitých naplavenin země, uhelných slojí a vykopaných zkamenělin, byla potopa.

 

Archa

V důsledku potopy nedošlo k úplnému zničení života. Podle Bible: „Vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. Z čistých zvířat i ze zvířat, která nejsou čistá, z ptactva i ze všeho, co se plazí po zemi, vždy po páru vešli samec a samice k Noemovi do archy“ (Gen 7,7-9). Je něco takového možné? Co byla archa? Jaké množství zvířat se do ní vešlo? Kolik živočichů bylo nutno vzít do archy?

Bible popisuje konstrukci archy následujícím způsobem: „Udělej si archu z goferového dřeva. V arše uděláš komůrky a vysmolíš ji uvnitř i zvenčí smolou. A uděláš ji takto: Délka archy bude tři sta loket, šířka padesát loket a výška třicet loket. Archa bude mít světlík; na loket odshora jej ukončíš a do boku archy vsadíš dveře. Uděláš v ní spodní, druhé i třetí patro“ (Gen 6, 14-16). Takto se archa stala velkým trojpalubním plavidlem s obrysovými rozměry přibližně 150 x 25 x 15 m. Výtlak archy za pouhého polovičního ponoření byl kolem 20 tisíc tun… Archa prakticky neměla srovnání až do současnosti, kdy se objevila celokovová plavidla. Udivuje fakt, že vztah délky a šířky archy 6:1 je v současnosti široce používán - zabezpečuje plavidlu odolnost v proudu při jakkoli silném vlnobití. Celková plocha paluby archy čítala 9 300 čtverečních metrů a objem byl 43 tisíc kubických metrů, což představuje 569 speciálních železničních vagónů pro převoz menšího dobytka, z nichž každý podle světové normy pojme 240 kusů zvířat. Zvířata však byla pravděpodobně brána mladá, nedosáhnuvší ještě dospělosti, vždyť měla za úkol vydat množství potomků.

Kolik zvířat však nevyhnutelně musel vzít Noe do archy? Podle mínění specialistů na zemi existuje 1 075 100 druhů živých organismů, avšak mnohé z nich archu nepotřebovaly. Je to - 21 tisíc druhů ryb, 1 700 druhů obojživelníků, 600 druhů sumýšů, 107 tisíc druhů měkkýšů, 10 tisíc druhů láčkovců, 500 druhů mořských hub, 30 tisíc druhů nejjednodušších organismů. Sama se mohla o sebe postarat většina z 838 tisíc druhů členovců a 35 tisíc druhů červů, množství vodních savců, obojživelníků, plazů a hmyzu. Proto na palubu této gigantické plovoucí zvířecí farmy bylo nutno vzít kolem 35 tisíc kusů zvířat, která zaplňovala plavidlo pouze ze čtvrtiny, takže zůstávalo dostatek místa pro 8 lidí doprovodu, zásoby potravin a krmiva. Ostatně někteří odborníci se domnívají, že velké zásoby krmiva nebyly nutné - více než dvojnásobné snížení hodnoty atmosférického tlaku v průběhu pouze čtyřiceti dní v důsledku zmizení vrstvy vodní páry nad atmosférou muselo vést k prudkému snížení procesů látkové výměny v organismech nepřivyklých takovému stavu (dokonce i v současnosti, kdy nestabilitu atmosférického tlaku zakouší každý nepřetržitě od narození, mnozí vědí, jak těžké je ji snášet), a mnozí živočichové se mohli nacházet v malátném stavu, blízkém anabióze.

Tak velké rozměry archy, přiblížené v Písmu, hovoří o pravdivosti líčení. Vždyť v době Mojžíšově byla považována za možnou pouze plavba na nevelkých korábech a počet známých druhů živočichů dosahoval sotva několika stovek. Proto by pro falzifikátora nebo spisovatele bylo přirozenější zobrazit Noa na způsob takového děda Mazaje, zachraňujícího zvířata na své nevelké kocábce. Také by nebylo třeba takové gigantické stavby v případě ne celosvětové, nýbrž nějaké lokální povodně, kdyby místo desítek let ztracených stavbou archy, bylo daleko jednodušší uchýlit se na nezatopené místo. (Viz literatura, pozn. č. 4)

 

Závěr

Omezený rozsah stati nedovoluje zahrnout větší část dokonce důležitějších skutečností kreacionistické vědy (vědy o stvoření). Chápeme, že u hloubavého čtenáře, obeznámeného s přírodovědou, může vzniknout množství otázek a rozpaků z toho, co zde četl. Zůstává nám však jen poukázat na literaturu, kterou můžeme doporučit a popřát, aby její prostudování upevnilo čtenáře ve víře a vděčnosti Bohu.

Současný člověk je z větší části odtržen od přírody, a protože ji nevidí, mimoděk před sebou zavírá tuto knihu přirozeného zjevení Božské Trojice. Je nepochybné, že to celkově škodí duši a zvláště náboženskému cítění.

Bůh se nám za takových podmínek jeví pouze v církevně-historickém plánu, a to pouze v tom případě, když skutečně vnikáme v bohoslužbu a čteme duchovní knihy. Subjektivně přivykáme přijímání Boha pouze jako Prozřetelnosti v našem časném životě; Jeho působnost pak v našem vědomí o mnoho nepřevyšuje úlohu anděla ochránce.

Vševládce, Stvořitele Nebe i Země, všeho viditelného i neviditelného, nejčastěji vyznáváme ústy, ale nezříme a neokoušíme Ho živým náboženským cítěním. To je skutečný nedostatek současného náboženského života a je to faktor silně oslabující duši. Všimněme si, že svatí minulosti uměli zřít Boha ve všem Jeho stvoření a to je vždy pozdvihovalo a posilovalo při snášení utrpení.

Kde, když ne na hnojišti, nakonec ožebračený a zlo snášející spravedlivý Job zří Boha? Vypravování o jeho zkouškách a chvála jeho dlouhé trpělivosti zaujímá pouze první část jeho knihy. Dále následuje velkolepá poéma o Božím stvoření a o podivuhodné slávě, všemohoucnosti a blaženosti Stvořitele, pozorovatelných v Jeho stvoření. Zdali toto neupevnilo spravedlivého v jeho bezpříkladné trpělivosti? Zdali toto mu neposkytlo klíč k pokoře, jíž se pro něj otevřely dveře plné milosti Boží?

Mnoho zřel díla Boží i David. Nepřetržité bohosloužení Pravoslavné Církve každodenně začíná jeho nesmrtelným žalmem „o Boží péči o svět“ (Žalm 103/104). Stejně jako i u Joba není toto zření prosto přírody, je to zření Boha v ní, je to vidění Neviditelného ve viditelném a částečně postižitelném.

Jak nevzpomenout i tři mládence v peci babylónské, „celý svět pěje“ Hospodinu, tj. jmenovitě všechno stvoření: nebe, Slunce, Měsíc a hvězdy, ve své písni opěvují Hospodina. Zvláště významné je to, že toto slavosloví zahrnující celý vesmír bylo mladíky přineseno na místě předurčeném stát se pro ně místem mučení a hrobem. Není-liž to svědectvím, že zření Boha Vševládce, poznávaného v Jeho stvoření, je ušlechtilé a oddané duši vlastní a samo ji současně upevňuje a povznáší.

V životech novozákonních svatých také vidíme množství modliteb mučedníků začínajících slavoslovím Hospodinu, stvořivšímu nebe a zemi. Zajisté, tito svatí obdrželi možnost zřít Samotného navždy se vtělivšího Pána už ne jen prostřednictvím přirozeného zjevení, zřeli Ho myslí a jindy i ve viděních, přece však i při tom viděli především Jeho vesmírnou velikost, Jeho vševládnost.

Nám, kteří nemáme duchovní úroveň bohazřelých svatých, je přístupné a nezbytné takové bohazření skrze stvoření. Vše, co nás přivádí k vděčnosti a oslavování Vševládce, bude nepochybně užitečné duši, zvláště té, která je nemocná kamennou necitelností. Tato necitelnost úspěšně vytěsnila z naší současné religiozity bázeň Boží. Není třeba podrobně hovořit o tom, že sledování vědeckých podrobností biblické katastrofy nám může velmi pomoci v získávání té nejpotřebnější ctnosti - počátku skutečné moudrosti od Boha.

Jak strašný, jak vše zachvacující je lidský hřích a zapomenutí na Boha! Hřích navléká smrtelný život nejen na celý lidský rod, ale na všechno živé stvoření. Nemyslet na to je trestuhodné a nerozumné. Nepřemýšlet o tom by se rovnalo nerozumnosti současníků Noemových, kteří se mu před potopou smáli, tvrdíce, že pršet nemůže, neboť déšť dosud nikdo neviděl.

Podivujeme se tomu, jak drahá je Bohu lidská duše! Ne-li pro ni je Bohem stvořen celý vesmír a vytvořena podivuhodná a slovem nepostižitelná díla Prozřetelnosti? Všechny Jeho tresty až do samotné soudné hodiny jsou naplněny milostí, všechny přivádějí člověka k pokání a nápravě, k pamatování na smrt a soud.

Aby byl zničen hřích, ale nebyl při tom zničen člověk, na to byl trest potopou slabý. Ke spasení od hříchu nestačila záchrana potomstva jediného spravedlivce. Tak nesmírný není ani obraz katastrofální potopy, jako je z duchovního pohledu velkolepá událost křtu, neboť on byl ustanoven s týmž cílem, kvůli němuž se stala i potopa; křest však toho cíle dosahuje dokonaleji. Celý stvořený vesmír, z něhož nyní vidíme pouze maličký porušený kousek, byl stvořen pro nás, kvůli nám však byl kdysi i téměř zahuben, kvůli našemu vysvobození od hříchu celé stvoření strádá od okamžiku Adamova přestupku. Nyní se nám odhaluje obraz tohoto utrpení tvorstva; ovšem nikdo, kromě vtěleného Boha, a nic, kromě utrpení a smrti Bohočlověka, by nemohlo spasit ani nás ani celý svět. Které kamenné srdce se nezachvěje, která duše nepocítí dojetí nad touto pravdou, přecházející z jedné pouze naučené myšlenky k živému zření.

Jaký jiný vnější dojem je schopen ve větší míře odehnat od nás nedbalost a zapomenutí na soudnou hodinu? Opravdu, stejně jako současníci Noemovi, žijeme jako na sopce - ó, kéž bychom to chápali a přijímali to bez zoufání, ale s dobrou křesťanskou nadějí! Přijít sežehnout zemi ohněm, vzkřísit mrtvé a stvořit nový svět - to je dílo, vyžadující od Stvořitele „menší námahu“, než vysvobodit nás hříchu. Celý svět je stvořen, existuje a získá nový život jediným pohybem Božské vůle, ale napravit padlého člověka, spasit nás, je mnohem těžší; bylo kvůli tomu nutno provést jej celou historií, kterou lidský rod prožil a v jejímž centru je zjevení Boha uprostřed lidí a Jeho pokoření se až ke smrti na kříži.

Promítněme si před své zraky celý svět v průběhu jeho existence - všechno viditelné je plně závislé na mravním stavu lidí, kvůli jejich spasení je vše povoláváno k existenci anebo se obrací v chaos. Jak bychom se mohli nezachvět a nevolat k Bohu o smilování!

Jak nevzdat vděčnost Bohu, tak podivuhodně vzdělávajícímu nás nedbalé. Bůh vidí zvláštní nemoc současného vědomí - víru člověka ve vědu, důvěru ve vnější poznání, dosažené vlastním úsilím; kvůli takovému omezenému, přibližnému a otřesitelnému poznání odvrhnout Zjevení Boží bylo trestuhodné - ale Přemilostivý se neodvrátil, neopovrhl námi, nepohoršil se nad naší samodostačitelností a malověrností. Skrze tutéž vědu, kterou lidé chtěli použít jako důvod k nevíře a bezbožnosti, nám dává znovu možnost obrácení a pokání. Hle!, dlouhá řada vědeckých faktů paleontologie, genetiky, molekulární biologie, biochemie, astrofyziky, demografie a etnografie – nejrůznějších a na sobě nezávislých oblastí vědy - a všechny v největší plnosti svědčí o pravdivosti biblické zvěsti o stvoření světa! Řada lékařských pozorování umírání a smrti člověka z posledních let nám dává nepochybné svědectví existence duše v člověku a její samostatnosti vůči tělu.

Pro nevíru v Boha, v Jeho soudy a odměny, pro tělesný život, který se omezuje pouze na zemi, se nedostává nejen mravního, ale i jakéhokoli rozumného ospravedlnění. Náš rozum se jako nikdy předtím široce otevírá k přijetí víry a k pokoře před vyšším Rozumem, Jehož skutky bez pomoci zjevení nejsme s to postihnout. Co však může ještě bránit přijetí víry? Ovšem, jako vždy - milováním hříchu a vášněmi zkažené srdce, nepochopitelná šílená nesmyslná a hříšná zatvrzelost vůle. Není-li to ještě jedno znamení přiblížení se konce dějin - že lidé odvrhují Boha zcela vědomě a dobrovolně? Ježíš Kristus se zjevil, těm, kdož přebývali ve tmě a stínu smrti, a daroval světlo rozumu všem zatemněným nevědomostí. Zatemnění rozumu a srdce byly vyléčeny Jeho Křížem a Vzkříšením. Pouze vědomě odporující a nepřátelské vůle těch, kdo v Něm poznali Mesiáše a nepřijali Ho, zůstaly nepřístupny Jeho léčení.

Současné nepřátelství vůči Bohu je však stejné. To totiž již není jednoduše nevíra lidí, otrávených propagandou materialismu, upevňovaného poukazováním na zkažený svět. Je to protivenství těch, kdo neoslavují Stvořitele, i když k tomu mají možnost, nýbrž pěstují marné a prázdné spekulace (Řím 1,21: „Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě“). Ty, jimž věda „posloužila“ jako kámen úrazu, je ještě možno napravit tím, čím byli zatemněni. Jako mágy - hvězdopravce - Kristus dovedl k poznání Sebe skrze Betlémskou hvězdu, tak i všechny ostatní milovníky přírodních věd je ještě možné přivést k rozumu argumenty téže vědy, neboť nyní skutečně vědecká fakta vytěsňují a rozptylují materialistickou ideologii, neustále se skrývající pod nálepkou vědeckosti. Ale to vše bude pro většinu lidí, bohužel, nepřesvědčivé, protože neznalost principů víry je nahrazena zprvu prostě lhostejností k pravdě, a potom více a více vědomým protivením se pravdě. Proti takovému zaměření svobodné vůle rozumných stvoření zůstává Bohu jen jeden prostředek: ukončit lhůtu světových dějin a odplatit každému podle jeho skutků...

Svá podobenství Kristus často zakončoval slovy: „Kdo má uši k slyšení, slyš.“ Nyní se však skrze Své stvoření projevuje takto: „Kdo jsi ještě sám sebe neohlušil, jen abys neslyšel Má slova, slyš!“

 

 

---

 

Bibliografie:

1. David Rosevear „Creation Science“, 1991; přeloženo: D. Rouzver „Nauka o sotvorenii mira“; Simferopol, 1995

2. Ieromonach Serafim (Rose): „Sozercanie pervičnago tvorenija, kak soděržanije Knigi Bytija; kakoje otnošenije Pravoslavija k evoljucii“ časopis „Russkij Pastyr“ č. 22-23 1995; San Francisco

3. Wierland Carl „Stones and bones“ Creation Science Foundation ltd 1994; přeloženo: Karl Viland „Kamni i kosti“; Simferopol, 1994

4. S. L. Golovin „Vsemirnyj potop: mif, legenda ili realnosť?“; Simferopol, 1994

5. Lane P. Lester „Genetics: Enemy of evolution“; přeloženo: Lejn P. Lester „Genetika - vrag teorii evoljucii“; Simferopol, 1995

6. Geoff Chapman „Our young Universe“, přeloženo: Džef Čepman „Naša junaja Vselennaja“; Simferopol, 1996

7. Lane P. Lester „The history of life“, přeloženo: Lejn P. Lester „Istorija žizni“; Simferopol, 1995

8. „The revise quote book“ - přeloženo: Učenije o těorii evoljucii; Simferopol, 1995

9. „Ot čego opjaněl Noj“; Simferopol, 1995

Základní prameny byly připraveny a laskavě poskytnuty „Krymskou společností kreacionistické vědy“, za což autor srdečně děkuje.