Učení na duchovní cestě

Beseda Petra Pavlíka s Vladimírem Bláhou na Vltavské 18.4.2000

---

Petr: V následující besedě se pokusíme probrat některé otázky, které by vás mohly zajímat s souvislosti s učením na duchovní cestě - co to znamená a k čemu se to hodí.

Největší důraz na učení klade patrně buddhismus. Ze všech známých náboženství mi připadá nejpedagogičtější - je v něm skutečně zakotveno, že jak se to sám naučíš, takové to bude. Člověk tam není chápán jen jako odkázaný na vyšší moc - byť jeho karma se bere velice vážně - ale jako otevřený změně: teď se sice necítíš nejlépe, ale aniž bys musel věřit v něco nepřijatelného, zkus si malou meditaci a podle výsledku uvidíš, zda to vedlo k lepšímu či nikoli. Podle toho se rozhodneš dál.
Řekli bychom, že je to cesta malého, vždy přijatelného kroku, přesto však cesta jasná, jistá a spolehlivá. Někomu se však může zdát zpočátku suchá a zdlouhavá, to podle povahy.

Na rozdíl od toho, náboženství založená na zjevení člověka hned napoprvé ohromí a okouzlí vizí, jak by to mohlo doopravdy být. Člověk tomu uvěří srdcem, vezme si to za své a tím se už od začátku sveze na veliké vlně naděje a důvěry. To je v zásadě jiná cesta, jiný způsob než Buddhova nauka. V náboženstvích založených především na víře pak již nutnost učení nevystupuje tolik do popředí a teprve pokročilejší hledající s údivem zjišťují, kolik jim toho ještě zbývá se učit - ale těch už není tolik, aby byli příliš slyšet.

Hostem dnešního večera je můj přítel Vladimír Bláha, povoláním učitel. Jak ty ses, Vláďo, setkal na duchovní cestě s učením či se vztahem učitel a žák, jak to na tebe zapůsobilo a jak ses s tím dokázal vypořádat?

Vláďa: Posluchači možná vědí, že jsme měli oba stejné vzácné učitele, se kterými jsme se setkali již v mládí: ty, Petře, někdy ve věku sedmnácti let, to znamená jako holobrádek, a mně bylo 25, to jsem byl také holobrádek - ne že by mi nerostly fousy, to mi moc nerostou ani teď, ale protože jsem se tenkrát ještě holil. Byla to tenkrát doba moc hezká a vzácná a každému bych přál, by si ji prožil. Jak tady říkal Petr - to jsem mu s radostí přikyvoval - aby se každý jednou setkal se svým pravým učitelem a mohl si ho nejen vážit, ale hlavně ho mít moc rád.

Jak vidím vztah učitele a žáka? Vidím tam jakási tři stádia, podobně jako v životě: dětství, dospívání a dospělost. V prvním stádiu, stejně jako v opravdovém dětství, bývá člověk svým učitelem okouzlen. Je to pro něj zároveň veliký tatínek i laskavá maminka a v tu dobu vidí všechno těma svýma okouzlenýma očima. Někomu to může připadat naivní, ale pokud ten žák má dobrý základ a je nasměrován k dobrému, tak se nakonec všechno v dobré obrátí. Nevadí, že z počátku vidí svého učitele v úplně jiném světle než později. Nevadí, že cokoli učitel udělá, je pro něj úplně svaté, tak jako malé dítě nepochybuje o tom, co má dělat jeho tatínek nebo maminka.

Tady bych dal na chvíli mikrofon Petrovi. Určitě si pamatuje něco pěkného z doby, kdy jako student přišel na chatu k Tomášům - jak to tenkrát sám těma “dětskýma” očima viděl.

Petr: Tenkrát jsem ze všeho nejvíc sháněl pravého gurua. To jsem se dočetl, že je vůbec nejlepší na světě, a taky jsem po tom z hloubi srdce toužil. Měl jsem sice dědečka mystika, kdysi dokonce známého, ten mi ledacos řekl, ale můj pravý guru to samozřejmě být nemohl, protože byl moc blízko a tím pádem málo tajemný a vznešený. Stejně když si to dneska představím, odkud se ta víra ve mně vzala... Shánět v Čechách pravého gurua v roce 1967... Každý tenkrát přece věděl, že je to nesmysl.

Až jednou přišel jeden kamarád z gymnázia, jmenoval se Aleš Wotruba, a ten řekl:

"Člověče, já ti jednoho gurua znám a von ti je děsně dobrej."

"Kecáš."

"Nekecám, fakt je dobrej. Víš, on umí takový to samádhi."

"A to je nějakej jógin, co chodí v tom indickým prostěradle?"

"Ne, Čech. Von jezdí každou neděli Posázavským Pacifikem stavět ašram, to není tak špatný, zajet si tam na vejlet. V 9.20 z nádraží Praha Braník."

Souhlasil jsem, že pojedu, ale strašně moc jsem pak přemýšlel, jak toho gurua vyzkoušet. Co když to není pravda, on ten Aleš míval těch nápadů spoustu, často hrozně potřeštěných. Dělal jóginskou stojku na Karlově mostě na obrubníku a taky se nechal stříhat dohola v pasáži Alfa na protest proti zakazování dlouhých vlasů, prostě v tom věku tenkrát dělal opičárnu za opičárnou. Byl to zkrátka hrozný případ, ale za tohle jsem mu do dneška vděčný, podobně jako ten Sariputta mnichovi Asadžimu, tohle se mu povedlo. Inu tak jsem si říkal: to se musí nějak vyzkoušet, to chce nějakou hodně těžkou otázku.

Představte si tu modelovou situaci: Žák, který o tom nic neví - to by nebyl žákem - chce zkoušet někoho, zda je v tom nejlepší, zda je opravdový mistr. Co se má vlastně zeptat? Má vůbec nějakou šanci? Kupodivu má. Naštěstí tu ještě existuje milost či pomoc z druhé strany, říkejme tomu jakkoli, pro křesťana ¨Boží pomoc, a pak to nějakým zázrakem vyjde.

Tak jsem tu otázku upekl a pak jsem ji vysypal: "Co je to samádhi?" Načež tenkrát pan doktor Tomáš - to jméno už můžu říci - odpověděl: "No samádhi, to je takhle..." a sedl si a předvedl jedno báječné samádhi. A bylo to. To na mě tenkrát udělalo ten největší dojem, protože to jsem samozřejmě neuměl ani pochopit, natožpak zažít, a také jsem neznal nikoho, aby to pro něj bylo takhle normální.

Na tu chatu jsem pak ještě jezdil mnoho a mnoho let, přesto samádhi, možná se budete divit, mi vůbec nikdy nešlo. Shodou okolností to byl dokonce opak cesty, kterou se mi pak až za dalších mnoho let vůbec něco podařilo. Ta první léta to bylo úplně marné, jako když pták zoufale klofe zobákem na sklo, ale nemůže dovnitř - prostě k ničemu, přesto však takový byl můj začátek. Jak to bylo u tebe, Vláďo?

Vláďa: Tak jako ty jsi měl dědečka, tak já jsem zase měl tatínka "mystika jako poleno" a ten byl také příliš blízko, než abych si ho vzal jako zářivý vzor. Později to člověk vidí jinak, ale jak říkáš, v té době bylo potřeba hledat někoho vzdáleného a neznámého.

Tak jsem chodil do Unitárie a tam tehdy přednášel pan doktor Tomáš cyklus Tajné nauky Tibetu. Vpadl jsem na ty jeho přednášky zprostředka a připadal jsem si, že je to maďarština puštěná pozpátku z magnetofonu. Přesto ten člověk se mi hrozně líbil.

V té Unitárii jsme chodili ještě nahoru do prvního patra, cvičit tam hathajógu, pan doktor Tomáš tam také jednou přišel a všichni se ho ptali na různé nepříjemné věci. Bylo vidět, že se ošívá, že se mu do toho nechce, nějaké ty minulé životy a zázračné síly - právě ty otázky, které nikdy neměl příliš rád. Ne snad, že by byly vysloveně špatné, ale že mu neseděly, říkal tomu vedlejší větve.

Tak jsem koukal, jak je vlastně udělaný, že je vlastně jinde, a říkám si: Tak, a teď se musím tam k němu dostat. Tenkrát se říkalo bratře, protože kdo tam chtěl chodit, tak musel „dělat unitáře“, a tak jsem ho oslovil: "Bratře, a jak bych se mohl dostat na skutečný vrchol stromu a nelézt po těch vedlejších větvích?"

A on říká: "Takhle."

A stejně jako to vyprávěl Petr, on najednou ztuhnul a já nechápavě zíral, nad čím přemýšlí. Až za chvilku mi došlo, že mi to vlastně ukazuje.

Potom mě pozval na tu chatu, a to bylo moje první setkání s učitelem. Na rozdíl od Petra, kterému se vždycky něco trochu nezdálo, pro mě bylo tohle “dětství” okouzlující natolik, že jsem neměl žádné pochybnosti, žádné doplňující otázky. Prostě jsem byl malé dítě, které jenom zíralo a nechalo se vést za ruku. To bylo "dětství" a později se pomalu začalo hlásit jakési osamostatnění. To je stejné jako v životě: přicházejí problémy, protože všechno je napůl - na zábavu už chce každý sám, ale vyprat ponožky, to s radostí nechá mamince.

Bylo to další zajímavé období v životě. Několik přátel dokonce odešlo ve zlém, protože jejich osamostatnění bylo příliš bolestivé a oni na to nešli z dobrého konce. Ti, kdo měli úctu, jak tu o tom předtím mluvil Petr, a hlavně hlubší vztah k učiteli, tak ti se osamostatnili přirozeně, aniž by museli nějaké pouto násilím rozbíjet.

Teď bych zase dal mikrofon Petrovi, aby nám řekl, jak toto údobí přečkal.

Petr: Ano, přečkal, to je to správné slovo. Měl bych ho třikrát zopakovat a mnoho dalšího už neříkat. Přesto řeknu ještě alespoň něco okolo mých tehdejších bolavých věcí. To je jako když se dezinfikuje rána, tak se to nesmí nalít dovnitř, ale pěkně vyčistit okolo.

Jak to tenkrát bylo? Třeba takovým tím Sandžajou, co kdysi okouzlil Sariputtu, tím byl pro mě tenkrát Krišnamurti. Můj dědeček přeložil spoustu jeho knih, než mu policajti zabavili psací stroj, pak to psal chudák rukou. Babička tomu nikdy nerozuměla, ta na to koukala jako ta Sariputtova maminka, byla to moc hodná katolická žena, úžasně zbožná a spravedlivá, ale nedokázala si spojit, že by to mělo co dělat s Pánem Bohem, a tak jim to s dědečkem moc neklapalo. Těch krásných samizdatů měl doma hromadu, tak mi jeden půjčil.

Do toho Krišnamurtiho jsem se začetl a říkal jsem si: vida, tohle je člověk, který to umí. Nemám, za co bych ho chytil. Vždycky jsem byl totiž hodně šťouravý, všecko jsem rozebral na kousky a tím jsem to postupně zabil, jenomže tomu Krišnamurtimu prostě nebylo co vzít. To se mi tenkrát hrozně líbilo, to mě úžasně okouzlilo. Vida, je tady někdo, na kom se nedá najít flek! Později jsem samozřejmě zjistil, že to tak úplně nebylo, že podobně jako to bylo s tím Anurudhou, ta skvělá bezchybnost musí být vždycky na nějakém podkladě, vždycky to musí být za něco, za nějakou cenu, a často velikou.

Tak to byl můj myšlenkový vzor. Jako učitel byl Krišnamurti v mnohém dobrý - možná ve věcech, které ho ani samotného nenapadly. Měl totiž úžasnou pozorovací schopnost a třeba jeho líčení přírody mi dnes připadají o mnoho lepší než všechno ostatní, co kdy říkal na svých přednáškách. Dokázal třeba hodinu pozorovat mravence s nosem u země a pořád to bylo pro něj něco nového. To je úžasná věc - když dneska vidíte, jak lidi koukají pět minut támhle, pět minut jinam, pořád jim to není dost zajímavé a pořád se nudí, kdežto Krišnamurti to vydržel jen tak, ne že by se do toho nějak nutil, ten mravenec ho prostě strašně zajímal. To je veliké umění, to se musí nechat. Samozřejmě, nemusí se to tak přehánět... Stačí se na toho mravence koukat kolik... jenom půl hodiny, ne? (Smích).

(Tedy pokud člověk zrovna nesedí v mraveništi a pět dalších ho nekouše, že ano, taky by mohl dávat trochu pozor okolo.)

Taková jiná pěkná věc v té době, když mi to opravdu nešlo, dokonce příšerně nešlo, kdy jsem ani nevěděl, co mi vlastně nejde - každá rada byla drahá nebo spíš marná - to byly tenkrát tak zvané dejchánky. Pamatuješ se, Vláďo, jak bývaly dejchánky pod Nuselským mostem?

Vláďa: Ano, scházeli se tam přátelé, kteří to mysleli vážně - prostě lidé, kteří měli k sobě blízko, mnozí z nich tu jsou mezi námi v sále. Sedávali jsme v takovém sklepě a povídali jsme si a hlavně jsme hodně meditovali. Žili jsme tehdy v atmosféře, která byla moc pěkná. Na chatě u Tomášů byla jedna vzácná věc, se kterou jsem se jinde nesetkal: pan doktor i paní Míla učili nejen klasickou meditaci v sedě, ale i meditaci přes celý den, říkali tomu bdění nebo bdělost. Cokoliv člověk dělá, tak aby u toho byl pozorný, velice tiše a laskavě. To bylo pro mě něco úžasného, protože jsem si říkal: sedět na zkřížených nohou vydržím nejvýš dvanáct hodin denně, ale bdělý může být člověk pořád, dokonce i ve snu. A to bylo moc pěkné, protože Miloš dokázal poznat, kdy jsme pozorní a kdy ne, a tak vybíral pětník za každou nepozornost do společné kasičky. Jenomže pak zjistil, že bychom tak všichni přišli na mizinu, a tak jsme toho vybírání nechali a on na nás místo toho vždycky jen tak mrknul. To bylo docela hezké.

Ještě k těm dýchánkům, ty udržujeme dodnes, i když v jiné sestavě. Ti, kdo tam chodili kdysi, už mají dnes většinou jiné povinnosti, mají své rodiny a nemohou se častěji scházet, přesto jsou to stále přátelé a rádi se s nimi vidíme.

Petr: Abyste si nemysleli, že jsme tam tenkrát byli nějací skvělí guruové, to ani dneska nejsme, ale tenkrát... Skutečně když si vzpomenu, co jsme to byli za jelita, tak to je k neuvěření. A co jsme si pod tím takzvaným duchovnem představovali - no učiněná hrůza! Když se poctivě ohlédnu nazpátek, tak nejlepší z toho bylo vlastně přátelství, vzájemné pochopení a úžasná naděje, že jednou něco půjde. Měli jsme tenkrát pozdrav Vzhůru srdce, to i dneska něco říká.

Ještě k té bdělosti, jak říkal Vláďa, tak pro něj to bylo vlastní, ten už přišel ke svému. Ale pro mě to byla tenkrát španělská vesnice. Naprosto jsem nechápal, k čemu to vlastně je. Sice jsem tušil, že to patří k věci, ale ten hluboký význam, že to nejen patří k věci, ale že je to naprosto nevyhnutelné, že bez toho život nemá nejmenší smysl, tak od toho jsem byl hodně daleko. Jak ty ses vůbec dostal k té bdělosti, Vláďo, jednou jsi mi to říkal, pamatuješ?

Vláďa: U pana doktora bylo na denním pořádku samádhi - to bylo nirvikalpa, savikalpa a celý další seznam samádhi, všecko pevné a vnitřní a hluboké. Co si pamatuji, tak nikdo z nás to nedokázal, většinou ani nevěděl, co to vůbec je. A tak jsem dělal, co mi šlo, kde mi bylo docela dobře, nebo aspoň ne tak špatně. Po létech jsem zjistil, že jsem vlastně cvičil vipassánu, úplně tu samou, jako je v buddhismu.

Jak říkáš, Petře, že ti to nešlo, jak to bylo hrozné, tak jsem sám po 25 letech zjistil, že to, čemu jsem tehdy říkal bdělost, bylo cosi křečovitého, co bylo úplně vedle. Jenomže Pán Bůh je takový milostivý a když to člověk myslí aspoň trochu dobře, tak ono ho to pak samo srovná. Ani bych se tolik nebál těch pokusů a omylů... to máš jako na počítači, nepřečteš si návod, uděláš nějaký pokus a ono to zázrakem vyjde - takže je to nakonec pěkné a navíc je to napínavá hra.

Petr: Ještě s tím samádhi. To byl tenkrát úžasný idol, okolo kterého se chodilo po špičkách. Na jedné straně lákadlo, na druhé nedostupný skleněný zámek. To se vlastně celé promítá do jediné otázky: jak zastavit mysl. To abychom tu s Vláďou nemluvili jenom za sebe, to je jistě důležité i pro každého z vás. Tu a tam někdo přijde a vyžaduje, že je bezpodmínečně nutné zcela zastavit mysl, jenom být a nemít žádné myšlenky. To by sice bylo skvělé, je to moc vzácná a ušlechtilá věc, přesto však, než zastavovat mysl jakýmkoli násilím, tak je mnohem lepší tam ty myšlenky klidně nechat. Protože než myšlenky znásilněné a utlačené - ony si stejně po čase budou dělat svoje - tak je jistě lepší, když to v mysli žije všecko krásně v míru a dobře funguje a není tam třeba úplný klid. Pak je člověk o mnoho šťastnější. Jenomže tenkrát byla zrovna móda zastavovat mysl... Ona móda je dost důležitá věc a hýbe nejen s lidmi na ulici, ale i s lidmi v meditaci, to se taky musí přiznat. Proto jsem dneska rád, že to dokážu vidět i z jiného pohledu.

Vláďa: To období duchovního dospívání bývá poznamenáno jakýmsi odporem a projevuje se množstvím střetů, dokonce i s přáteli.

Když se člověk vzpírá tomu, co má udělat, je pak pro něj všechno o mnoho těžší. Znám to třeba ze školy, kde je běžně veliký hluk a často veliké vypětí, ale když to člověk přijme, přestane se vzpouzet, že to není po jeho, tak už se to dá aspoň vydržet. Ten hluk a stres tam sice zůstanou, ale člověk si už sám nevyrábí další odpor navíc, který mu jinak znepříjemňuje život víc než to, co bylo jeho příčinou. Pak je člověk jenom unavený, ale už ne zničený a zlomený.

Tím, že člověk přijme skutečnost a smíří se s ní, se pak pomalu dostává do období duchovní dospělosti. Být dospělý znamená přijmout zodpovědnost i za to, k čemu dříve nebyl ochoten. Když se mu to podaří, tak ke svému překvapení zjistí, že jeho původně velký a nedostižný učitel k němu ze svého podstavce tiše a nenápadně sestoupil.

Byl to podstavec, který mu vyrobil sám - ze všech nereálných představ a přání, co všecko mu jeho velký učitel splní, co všechno mu dá, jak ho osvítí, a také ze spousty zklamání a bolestí z toho, že mu ty představy nikdo nesplnil, dokonce ani splnit nemohl. Stává se, že pak někteří lidé utečou a jsou přitom docela zlí, protože věřili, kolik dostanou, a zapomněli, že naopak měli sami něco dát, a hlavně v sobě povolit.

Opravdový vztah k učiteli je právě krásný tím, že člověk ty své nereálné představy pustí a začne se zajímat o to, co potřebuje ten druhý. I když je to velký guru, tak třeba i on něco potřebuje, třeba jen aby s ním někdo poseděl a hezky si povídali, nebo jenom spolu mlčeli. Zpočátku to žák dlouho nevydrží, protože od učitele pořád něco očekává. A jak aspoň trochu dospěje, tak v něm převáží zájem o druhého.

Petr: Jak bolí věci, které se nám nelíbí, o tom jsme s Vláďou často hovořili. Jistě vás bude zajímat, že to vidíme či dokonce prožíváme každý trochu jinak: Vláďa, ten vždycky řekne: "Ale vždyť to přece nevadí". Naopak já řeknu: "Ale vadí, vadí, někdy až bych plakal, ale musí se to vydržet."

To máte dva různé přístupy, jak se vyrovnat se skutečností. Ten první, Vláďův, to je ten hladší, jak už jsme říkali, kdy Sariputta měl cestu hladkou, protože už to měl v sobě překonané, vyhlazené nebo dokonce ani nevzniklé, a tak ho to nebolelo ani netrápilo. Vzpomeňte si na tu jeho pověstnou neotřesitelnost.

Ten druhý způsob, to je ten kouzelnický, Móggallánův, ta těžká a bolavá cesta - spousta věcí se mi vůbec nelíbí, nejraději bych je měl samozřejmě po svém a bolí mě vidět, jak jsou špatně - přesto tomu všemu dohromady nějak odpustím a zahrnu do toho všeho i sebe, a tak se žije dál i s tou bolestí a dá se to aspoň vydržet. Ta ostří se tak postupně otupují a je tu veliká naděje, že po čase to třeba nebude bolet vůbec. Výhoda je v tom, že člověk nemusí tolik zavírat oči, protože spousta věcí prostě špatně je. Nevýhoda je zase ta bolest, ale z té je aspoň spousta energie, a ta se v životě hodí.

Proto se s Vláďou nikdy neshodneme, co je ten správný recept. To se podívejte sami, jak to vidíte, co by s tím asi tak šlo. Ztracené to není nikdy, ale bolet to může ještě pořádně.

Když už jsem u těch receptů, tak aspoň jeden mi připadá skoro stoprocentní: lék na zamrzlé vztahy. Mockrát jsem je zkoušel všelijak napravovat, nějak do nich šťourat, ale výsledek byl vždycky úplně příšerný, a to jak mezi přáteli, tak i doma. Ten zázračný lék spočívá v tom, prohlédnout si ty vztahy v širších souvislostech.

Sám jsem si to vyzkoušel: Takovým krásným dárkem, kterého se mi po mnoha letech úsilí o duchovní poznání dostalo, když se konečně zvedla železná opona, byla možnost podívat se po světě. Dostal jsem se konečně do ašramů a klášterů a mohl jsem se podívat, jak to dělají jinde. Na řadě míst jsme pak byli společně s Vláďou.

Víte, co na tom bylo nejcennější? Ani ne to, co nového jsem se tam naučil - i když si toho vážím - ale fakt, že jsem konečně zařadil svůj dosavadní způsob (a mých přátel doma) jako jeden z mnoha. Je to tak - jak nemá voják ostatní vojáky, nikdy se nezařadí, stále z něj bude osamělý bojovník.

Ten změněný pohled mi najednou umožnil vidět, že co mi předtím říkali moji učitelé doma a jak to sami uměli a dělali, nebylo zdaleka špatně (jak mi začalo připadat, když mi to vůbec nešlo), přesto to byla zase jenom jedna z mnoha platných cest. A to prosím paní Míla často sama říkala, že to tak je - ale bez srovnání s něčím skutečným to byla pro mě dřív stejně jenom slova.

Takže opakuji: tím lékem na zamrzlé vztahy je podívat se na ně s odstupem, prohlédnout si je zařazené mezi ostatními, kde už nejsou tak zvláštní, tak důležité a tak palčivé.

Vláďa: Moc dlouho ti to ale nevydrželo, nakonec se ti stejně ze všeho nejvíc zalíbil buddhismus.

Petr: Jsem mu za mnoho vděčný, a proto ho mám moc rád. Zase - kdybych byl tenkrát na chatě u Tomášů pozornější, třeba jak jsi tu povídal o tom cvičení bdělosti, tak mnoho věcí z buddhismu, které jsem v klášterech později objevil jako novinku, to už tam samozřejmě bylo. Přesto v tom klášteře buddhismus člověka osloví ve své úplnosti, to nejsou jednotlivé střípky, tam to teprve celé začne působit.

Je v tom zvláštní milost všech, kteří tou cestou šli a došli až na její konec, je to cítit až do kostí a nedá se před tím utéci. Nejvíc ze všeho jsem uvítal velikou svobodu - že se věci neberou jako konečné, předem hotové, ale že je přijatelný i postoj kritický, stále připravený cokoli opustit, dokonce i kdyby to řekl sám Buddha.

Zase to samé - ne že by paní Míla nedokázala nebo dokonce sama neučila i tohle, ale přece jenom ta móda samádhi a zastavování mysli se na mně za tu dobu dost podepsala, a tak buddhistická cesta vhledu, to byl pro mě úžasný objev, to mě opravdu chytlo, a také to konečně fungovalo. A jak to zabralo, tak jsem zase nazpátek viděl, že to vůbec není nic nového, že jsem si toho dřív jenom nevšiml, že v tom buddhismu to pro mě bylo jenom třikrát červeně podtržené, abych to konečně vzal vážně.

Vláďa: To si vzpomínám, jak jsme dělali s muslimy, jak to dělají muslimové a s hinduisty, jak to dělají hinduisté, a vůbec s každým po světě jsme to zkoušeli po jeho, a bylo to moc hezké. Nebo jak Amádži každého přivinula na ta svá mocná mateřská prsa a jak to bylo krásné. A podobně jako tam Petr objevil buddhismus, tak já když jsem zase přijel domů, tak jsem viděl všechno novýma očima a říkal jsem si: aha, vždyť ono to bylo právě tohle…

Podobně jako když utřete prach se zaprášené cenné skříňky, začal jsem si o to víc vážit toho, co bylo doma, co jsem předtím prožil a co jsem pak mohl někde srovnat. Stejně jako když chodí dítě deset, patnáct let do školy, tak si myslí: až vyjdu školu, jéje, to už se nebudu nic učit, to bude něco - a pak přijde do práce, najednou na něj spadne povinnost a jé, kdybych byl zase v té své staré škole, tam to bylo bezvadné. Stejně tak jsem najednou viděl, že když se ta skříňka mírně utře nebo opráší, najednou je krásná a cenná. A viděli jsme toho myslím ve světě hodně, všelijakých učitelů a jak pěkných, ale kde člověk prožil své dětství, dospívání a dospělost, tak toho si pak o to víc váží - jako Malý princ, co si vážil té své růže, kterou denně zaléval.

Petr: Takhle to vlastně celé vypadá trošku jako růžová zahrádka a příliš průhledná hra vztahů. Jenomže jak se člověk ocitne na meditačním polštářku nebo zpříma na židli, celé se mu to rozsype a najednou je v tom zase sám. Přijdou zase chvíle, kdy učitel není nebo kdy je daleko, všecko je naruby, nic nejde, a co teď dál...

Jistě znáš ten pocit dobře, Vláďo, co bys tak poradil posluchačům, když zjistíš: aha, všecko už jsem vyzkoušel, ničím už si nepomůžu, nějak s tím nehnu.

Vláďa: To je bývá obvykle v tom období dospělosti, kdy člověk najednou vidí, že vlastně sám nic neumí, že nic nemá, a z toho, za čím šel téměř celý život, že mu zbyly jen prázdné ruce. Jak jsi, Petře, vyprávěl dneska na přednášce o tom Anuruddhovi, co všechno se naučil a jak už byl dokonalý - a jak se najednou od Sariputty dozvěděl, že právě to podstatné mu chybí.

Podobně dojde člověk až na samotný kraj svých možností a zbývá mu jen smířit se, pustit to všechno, úplně všechno, i ten nádherný vhled, který si vypěstoval, jako ten Anuruddha. Je to sice období velké bolesti, ale zato je to období, kdy se už něco děje.

Ty jsi se ptal, Petře, co s tím. Jestli k tomu člověk dojde tím, že je moudrý nebo tím, že vyčerpal všechny možnosti, to asi záleží na každém jednotlivci. Myslím, že jsem asi tak moudrý nebyl, já jsem prostě jenom vyčerpal všechny možnosti, a tak mi nic jiného nezbylo, než přestat si myslet, že budu nějakým velkým Buddhou nebo něčím takovým. V duchovním světě míváme o sobě velice nereálné představy, to už jsem říkal - hlavní ale je, aby se rozplynuly v pravý čas. Kdyby si někdo řekl hned zpočátku, že z něho nic nebude, tak to by asi daleko nedošel. Musí stejně jako ten Anuruddha udělat úplně všechno a teprve pak má co pustit, když už něco nashromáždil. Když ještě nic nemá, to puštění není pravé a rychle se to prozradí.

Petr: Ještě takovou tečku za úlohou učitele - je to poslední aspekt, kterého jsme se tu ještě nedotkli: Na konci cesty je pak člověk také učitelem sám sobě. Ne snad v tom smyslu, že by si dupnul a řekl: všecko se naučím sám - ale v tom, že se musí nakonec chtě nechtě spolehnout i na své omezené možnosti a vyjít s nimi. Musí do své životní hry zahrnout i fakt, že záleží i na něm a že se tomu nevyhne. Je to někdy trochu těžké, ale stojí za to, občas se toho dotknout a seznámit se s tím, co nás čeká.

Protože se nám už trochu začaly točit hodinky, ještě musíme nechat čas na dotazy z publika. Mimochodem na ty se vždycky nejvíc těšíme, pro přednášejícího je to jednak ohromná úleva, že už toho může nechat, a pak ještě zvědavost a naděje, že přijde nějaký zvlášť pěkný dotaz. Tak prosím.

Posluchačka: Já jsem se chtěla zeptat, když třeba toto učení děláte třicet let, jestli po těch třiceti letech usilovné práce na sobě člověk už získá takovou moudrost nebo jestli aspoň trošinku dovede být nad věcí, že ho nezraňuje třeba to, co mu člověk řekne dejme tomu proti buddhismu, nebo že ho nezraňují vztahy s lidmi, prostě jak často je zranitelný ve srovnání se stavem dejme tomu před dvaceti lety, jestli už je nad věcmi, jestli je prostě nechá být, nezraňují ho, ani se nad nimi nepozastavuje, přijímá je a prostě získá takovou moudrost, že to ani nemusí posuzovat, že to prostě vezme jako normální.

Vláďa: Rozhodně se nedá říci, že by člověk přežíval v nějaké bublině, kde je nezranitelný. Naopak žít v poznání, to znamená být úplně nahý, být úplně zranitelný, být naprosto bezbranný. Ne snad ve smyslu být hříčkou něčeho nebo někoho. Celé to neštěstí spočívalo právě v masce, v brnění, které jsme si nastrčili a za kterým jsme už necítili přítomný okamžik. O tu masku poznáním přijdeme, ta se odloží, ale tím jsme zranitelní často ještě víc než předtím - jenomže už ne tak, že by nás to zlomilo, vykolejilo.

Kromě toho už se nestane, že když že se někdo na nás usměje, tak jsme naštvaní, prostě takové věci, které nás dřív rozčílily, protože jsme příliš dbali, jak u toho máme vypadat. Tak toho ubude určitě. Ale třeba v citech je člověk myslím daleko bezbrannější než předtím.

Petr: Abychom tu ze sebe sami nedělali moc velké učitele na těch podstavcích - ona pak řada těch věcí v člověku prostě dobíhá. Už se to naučil na jednodušších situacích, tam už po té masce nesáhne, ale když přijde něco příliš rychle a zejména ve stresu, tak po té masce navyklým pohybem chmátne a už honem předvádí někoho jiného.

To je docela běžné a dobře to o sobě vím, přesto sám jsem to ochoten připustit, teprve až když ten stres pomine, a to často jen když mě někdo vysloveně chytí a usvědčí - podívej, tady jsi měl zbytečný strach a byl jsi agresivní. V tu chvíli na sebe totiž člověk sám nevidí - vždyť má na sobě tu masku - a tak si toho ani nemůže všimnout. To si hlavně říkám, když to dělá druhý, abych mu to snáze dokázal odpustit.

Tedy opakuji - i když člověk poznal, jak to je, dlouho v něm ještě dobíhá spousta nešikovných věcí, které tam má naprogramované - pořád po něčem sahat, závidět druhým, utéci před něčím nepříjemným... Moc dobře ví, že to pak stejně bude bolet, ale občas to ještě nějak splete.

Vláďa: Kdyby jenom občas... To když si večer udělám výčet, tak se nemohu dopočítat - jéje, to nám to zase dopadlo! Hlavně ve škole, tam jsou ty stresy na denním pořádku: Pepíček vezme tužku Karlíčkovi, ten ho praští, teď honem, co se mu stalo... - a najednou nešťastný pan pedagog vidí, že ho to vláčí, kam vůbec nechtěl a docela obyčejně pak někomu ukřivdí - ze strachu, z neschopnosti, z pohodlí.

No tak co mu zbývá? Musí se jít pěkně omluvit, ne někam do sborovny, ale tomu dítěti, protože s tím se nedá nic jiného dělat, a to dítě to kupodivu velmi dobře chápe.

Z toho vidíte, že je to docela běžné, dobrý učitel je úplně normální jako každý druhý, to nemá s podstavcem vůbec nic společného. A kdyby se tak přesto cítil, no tak je sice na podstavci, ale trouba.

Petr: Čím vyšší podstavec, tím lépe se kácí. (Smích).

Posluchačka: Já bych se chtěla zeptat, co si myslíte o učiteli, který už zemřel a tak z našeho lidského hlediska nežije. To má jistě své výhody a nevýhody.

Petr: To určitě. Obecně se jedná o případ, kdy je učitel žáku vzdálený, ať už v prostoru - je někde daleko - nebo v čase, když už mezi námi nežije. Třeba pro žáka, který má za učitele Sai Bábu daleko v Indii, to je pomalu to samé, jako kdyby jeho učitel už nežil, stejně se ho nemůže honem jít na něco zeptat, když to zrovna potřebuje.

Přesto i nežijící nebo jinak vzdálený učitel může určitým způsobem vyučovat, i když o tom sám samozřejmě neví. Žák v sobě chová jeho památku, často si ho připomíná, má ho rád a chtěl by pro něho něco udělat, dát mu nějaký dárek... a ze všech těch pěkných myšlenek se v něm samotném vytvoří obraz jeho učitele, který si tak sám oživí - a to tím víc, čím je jeho vztah k učiteli hlubší. Jeho milovaný učitel k němu začne přicházet, zdá se mu o něm ve snu, dává mu skrytá znamení, pomáhá mu v životních situacích.

Tím se vlastně stane, že žák dokáže být sám sobě učitelem již v době, kdy by toho ještě jinak nebyl schopen. Sám si to sice nepřipustí - ve své víře to přičítá vzdálenému učiteli - ale hlavně, že se učí. Ani nemá cenu mu to nějak zpochybňovat, často je to pro něj dokonce lepší než učitel blízký, na kterém by mu okamžitě vadily jeho lidské chyby.

Vláďa: To jsi mi připomněl, že učitelé jsou také jen lidé. Třeba jsou technicky neznalí - nemají ponětí, co je to šroubek M6 - a tak udělají rozhodnutí, které je věcně chybné. S tím se ovšem žák musí vyrovnat. Z jedné strany slavný guru a z druhé strany naprosto chybná rozhodnutí, to je na něj pěkně tvrdá škola. Navíc když ti horlivější následovníci říkají: "To je boží vůle, v tom je vyšší smysl, uvidíš, že se to mělo pokazit, to bude jistě k něčemu sloužit." Ale to není nic než zavírání očí. Nezbývá, než aby se s tím žák vyrovnal a pochopil, že ten šroubek M6 není zase tak důležitý a že jeho učitel nevyučuje na průmyslovce, ale že učí duchovní cestu.

Petr: To je moc prima, že jsi na to nezapomněl. Zkusím tohle téma ještě trošku dorazit, co z toho bylo citlivé u mě. To je případ, kdy učitel podá „po svém“ i všeobecně uznávaná fakta, nezáleží mu na historii, splete jména, všechno přizpůsobuje svému pohledu, opisuje od druhých a podobně. Býval jsem totiž vědecký pracovník a právě na tohle jsem měl vždycky nabroušený nos.

Jenže to je podobné jako tvůj příklad s tou průmyslovkou - mně dalo moc a moc práce přiznat si, že duchovní učitel nemusí být ani odborník na religionistiku. Pokud z toho něco používá, tak spíš jako ilustraci toho, co chce vyjádřit. A tak mi nezbylo, než naučit se odpouštět to, co bych sám třeba dokázal o trochu lépe, ale co zase s duchovní cestou nemá tolik společného. A nakonec, i kdyby mělo - i tam se dá řada chybiček odpustit.

Tazatel: Často se velkým učitelům vyčítají mravnostní prohřešky, ať už skutečné nebo zdánlivé. Tak například dodneška se bádá nad tím, jestli ten Kristus s tou Magdalenou skutečně něco měl nebo neměl.

Jiný tazatel: Je-li to vůbec prohřešek, jestli s ní něco měl.

Petr: To je zvláštní, jak máme utkvělé představy, co je důležité. Proč se nikdo neptá po té Magdaleně, jak ona to viděla, to je docela škoda... Vždyť byla také člověk, proč by měla být méně důležitá... Všimněte si, jak máme nalinkovanou představu: Kristus, to byl velký učitel, tomu by ublížilo na pověsti, kdyby se o něm něco rozkřiklo. Zato Marie Magdalská, to byla jenom nějaká obyčejná židovka... Přitom pro ženu to byla tehdy mnohem nebezpečnější situace, té například za nevěru hrozilo ukamenování. Všimněte si, jak v nás dodnes přežívají starozákonní předsudky, o kolik je veliký učitel důležitější než prostá žena. A přitom Ježíš o tom dobře věděl, dokonce se jedné ženy před ukamenováním zastal a sám riskoval veřejné odsouzení - je vidět, že sám si nijak důležitější nepřipadal, a to se mi na něm moc líbí. Byl by to jistě skvělý buddhista (směje se).

Tazatelka: Třeba s tou Magdalénou něco měl a bylo to z lásky, a teď to někdo posuzuje podle vlastního přesvědčení... Třeba měl dát přednost její lásce, třeba bylo správné, aby s ní něco měl... Jak posoudit, co je v takovém případě správné a co není?

Vláďa: To je otázka, která se jednou dostane do vědomí každého žáka, protože jak žije déle pohromadě se svým mistrem, tak o něm začne pochybovat, když ho vidí v normálních životních situacích - když mu prostě vidí do kuchyně, jak se říká. A teď je na tom žákovi, jestli začne jít po těch věcech méně důležitých. Pokud se mu nelíbí, že jeho mistr třeba jezdí na motorce, tak sám tak nemusí jezdit, to je přece jeho věc. Tak to asi není tak důležité, jestli jezdí na motorce, nebo ne.

Proto když se ocitnu v situaci žáka, tak dělám v takových situacích to, co sám nejlépe umím, a dám si pozor , abych neposuzoval, čemu ještě nemusím rozumět, nebo co není důležité.

Takže na vaši otázku by asi bylo nejlepší odpovědět: já opravdu nevím.

Tazatel: Mě by zajímalo, jak se stavíte k tomu, když někdo učí a vy prostě vidíte, že neučí tak dobře a že tam dává nějaké své utkvělé myšlenky - jestli vás to hněvá nebo jestli se snažíte tomu učiteli prostě poradit nebo jestli to tak necháte, jak to je... Jak se díváte na učení toho druhého, pokud to není podle vámi uznávané pravdy?

Vláďa: Ono to záleží nejvíc na temperamentu. Tady Petr, jak ho znám, ten by to spíš napravoval - obvykle by asi nešlo o nějakého velikého gurua, spíš o nějakého přítele - tak by ho uvedl na pravou míru. Naopak já bych toho člověka spíš nechal povídat a on by povídal, povídal, no a pak by si na to přišel sám, že to asi není nejlepší, a za čas by se sám srovnal. Pokud někdo učí nedokonale a nikoho tím morálně nekazí, nechal bych ho být. Ale jak už by naváděl k něčemu vysloveně špatnému, to už bych musel zasáhnout! Ale pokud si to jenom trochu plete, to zas tolik neznamená, celé křesťanství a celý buddhismus stejně drží pohromadě jen zázrakem a nikomu to tak moc nevadí.

Petr (směje se): Přesto si jich hluboce vážíme, právě proto, že to celé ještě krásně stojí a funguje, že to mnoha lidem úžasně moc pomohlo - a ještě pomůže, v to doufejme, je v tom pořád naděje. Také i vám že to aspoň trošičku pomůže, co jsme si tady dneska řekli, a co se nám tady podařilo společně s vámi trošku spojit.

Vláďa: Tak vám přejeme s Petrem hezké velikonoce, hezkou dobrou noc a děkujeme vám za vaši účast a za to, že jste tak trpělivě ty dvě nebo tři hodiny poslouchali a byli pozorní.

Petr: Děkujeme, mějte se moc pěkně, na shledanou. Těšíme se příště.

Vláďa: Na shledanou.