Týřov
Dnešní zříceniny hradu Týřova jsou dlouhá, předlouhá staletí opředena tajemstvím. Stalo se v dobách nevlídné třicetileté války. Nastal sychravý podzim a prochladlé vojáky válka znechutila natolik, že mizeli z bojiště jako pára nad hrncem. Učinil tak i jeden kapitán se svými jedenácti muži.
Listí se snášelo nad krajem, začínalo pršet, když skupina dvanácti mužů dorazila k neznámému hradu. Kapitán je zanechal na nádvoří a sám se vydal hledat místo, kam by se s vojáky mohli alespoň na čas ukrýt.
Právě, když stanul před vchodem do paláce, uviděl, že se v suché trávě něco blýská. Byl to stříbrný klíč. Kapitán se podivil, tak nádherný klíč uprostřed polorozpadlých hradních zdí.
Prošel celým hradem a pokoušel se jím odemknout všechna dvířka, která spatřil. Už ztrácel naději, když se pomalými kroky nevěřícně blížil ke starým, pavučinami opředeným dvířkům. Když klíč do zámku zapadl, kapitán se zaradoval.
Radost byla o to větší, když se dveře otevřely a v komnatě, ozářené světlem loučí, spatřil kapitán stůl plný jídla a pití. Zavolal tedy své vojáky a ti se hladově pustili do jídla. K jejich velkému úžasu jídlo ze stolu nemizelo.
Na hrad a jeho okolí padla tma, jen kvílení větru rušilo noční klid. Vojáky jídlo a teplo sálající z krbu unavilo, ale nevěděli, kam se uložit ke spánku. Tu si povšimli, že v pokoji jsou ještě jedny dveře. Zasunuli klíč do zámku a dveře se samy otevřely. Před vojáky se znenadání objevila ložnice s dvanácti postelemi, nastlanými jako pro pány. Jen co dolehli, usnuli, mnoho z nich i v zablácených, roztrhaných vojenských botách a kabátcích.
Z blízké vsi doléhalo na hrad ponocného vytrubování půlnoci, když se kapitán náhle probudil. Uviděl před sebou krásnou mladou panenku v dlouhých bílých šatech. U každé postele jeho přátel stála též jedna panenka. Jejich krásu rušil jen smutek, který se jim zračil ve tváři.
Panna v bílých šatech kapitána oslovila. "Prosím tě, pane, vysvoboď nás z prokletí. Poslouchej dobře, mám málo času. Nemusíš nic dělat, stačí, když setrváš se svými muži na hradě přesně rok a do půlnoci budete vždy ve své komnatě. Jsme týřovské panny a už dlouhá léta trávíme život v hradní studni jako rybky. Když nás zachráníte, staneme se vašimi ženami a získáte nedozírné bohatství." Jen co domluvila, zmizela se svými sestrami z pokoje.
Nastalo chladné ráno a kapitán vypověděl vše, co se v noci stalo, svým vojákům. Ti mu svatosvatě jeden po druhém slíbili, že ho neopustí a zůstanou s ním na hradě celý dlouhý rok.
Tajemné panny je obdarovaly novými šaty a každého měšcem dukátů. Vojáci se zprvu věnovali hře karet a vypravovaní válečných historek, ale zanedlouho je takový život omrzel. Rozprchli se po hradě a počali hledat studnici se zakletými panenkami.
Nemohli ji však najít a podezřívali kapitána, že si vše vymyslel. Brzy nato se začali vydávat i do okolních lesů. Jednoho dne se do půlnoci málem nevrátili.
Té noci se krásná panenka zjevila kapitánovi znovu a smutně mu vyčetla neposlušnost jeho vojáků. Ráno kapitán opět vše pověděl svým přátelům a ti se na čas vrátili ke hře karet.
Brzy nastalo jaro a vojáci už neměli na hradě stání. Jednoho dne uprchli a kapitán je nenašel. V onu noc se zjevila panna znovu, tentokrát v černém šatu, byla smutnější než obvykle a pravila: "Ty můžeš na hradě zůstat, ale tvoji muži ať se zde již nikdy neukazují, sic zaplatí životem."
Kapitán setrval na hradě do určené doby. Poslední noci nemohl nedočkavostí ani oka zamhouřit. Přesně o půlnoci se zjevila krásná panna, položila před kapitána truhlici a smutně řekla : "Nedodrželi jste svůj slib. Teď budeme muset čekat dlouhé roky než vyroste dub, který poskytne dřevo na kolébky našich zachránců."
Druhý den opustil kapitán hrad a po několika měsících založil panství. Zakrátko poté se u jeho dveří objevili zase otrhaní a hladoví vojáci a prosili kapitána, aby je vzal znovu na Týřov, že ho už neopustí. Kapitán jen zavrtěl hlavou a řekl: "Neopovažujte se na hrad vstoupit, je-li vám život milý." Vojáci neposlechli a vydali se na hrad.
Po několika týdnech se kapitán odvážil jít na hrad podívat. Nenaskytl se mu příjemný pohled, v jejich bývalé komnatě našel zkrvavená těla mrtvých vojáků. Jakmile vyšel ven na nádvoří, dveře zaklaply a věž se s rachotem sesypala. Kapitán rychle opouštěl hrad, v trávě se stejně jako před rokem zablýskl stříbrný klíč, ale tentokrát se pro něj neshýbl a utíkal pryč.
Od těch nevlídných dob čeká dvanáct krásných panen marně na vysvobození.