Tři části duše z pohledu Platonovy filozofie

Z toho, co již bylo o duši napsáno, vidíme, že se duše podílí na tom, co náleží tělu, především v oblasti smyslů a žádostí, ale na druhou stranu jí připisujeme čisté, věčné, nepomíjivé vlastnosti a nesmrtelnost. Tato schopnost duše souvisí s Platonovým rozdělením světa na dvě části.
První svět lze poznávat smysly; je to viditelný svět a nazýváme ho smyslový (senzibilní). Sem bychom zařadili vše, co je hmotné, ale zároveň pomíjivé, protože vše, co jednou vzniklo, musí i zaniknout.
Druhý svět je smysly nepoznatelný, neviditelný svět; je tedy pomyslný, poznatelný jen rozumem a myšlením (inteligibilní). Je to Platonův svět idejí, archetypů, které jsou věčné a nepomíjivé (Dobro, Krása, Spravedlnost...).
Kam tedy Platon umísťuje duši? Nepatří zcela ani do jednoho z těchto dvou světů, je však jakýmsi prostředníkem mezi nimi. Přesto však je více podobna světu neviditelnému.
„Jest tedy duše neviditelnému druhu podobnější než tělo, toto však viditelnému.“ (Faidón, 79b)
Z tohoto umístění duše mezi svět viditelný, který jí nabízí smyslové vjemy a do něhož promítá svoji žádostivost, a svět neviditelný, kterého dosahuje v okamžicích myšlení a poznávání nadčasových hodnot, vyplývá i její rozdělení na tři části, jež Platon popisuje v Ústavě:
„...a nazveme to, čím duše rozumně uvažuje, její rozumovou složkou, to pak, čím touží po lásce a lační i žízní a čím se chvěje i při ostatních žádostech, složkou nerozumnou a žádostivou, společnici to všelikých druhů nasycování a rozkoší.“ (Ústava, 439d)
Středem mezi těmito dvěma póly duše je „vznětlivost a to, čím se rozhorlujeme, jest to třetí složka.“ (Ústava, 439e) Tuto třetí složku nazýváme srdnatostí, která je bojovná a projevuje se vždy, když spolu soupeří rozumová a žádostivá část duše. Lze říci, že pokud je naše bojovnost ochablá, vítězí v nás žádostivá část duše, pokud se však pevně postaví na stranu rozumu, vítězí rozumová část a společně dokážou žádostivou část zkrotit. Stejně jako vozataj dokáže zkrotit koně, jak je obrazně popsáno v dialogu Faidros. Zde je lidská duše přirovnána k dvojspřeží. Vozatajem je rozumová složka duše a zbylé dvě složky představují dva koně. Srdnatá složka je kůň, „který je v krásnějším stavu, je svým vzhledem přímý a s tělem pravidelně rozčleněným, s vysokou šíjí, nos má vypouklý, je bílé barvy, černooký, milovník cti s uměřeností a studem, přítel pravdivého mínění, nepotřebující ran, je řízen jedině pobídkou a slovem.“ (Faidros, 253d) Avšak žádostivá složka duše je kůň „křivý, tělnatý, sestavený bez ladu a skladu, má silnou šíji, krátký krk, je ploskonosý, barvy tmavé, světlooký, krevnatý, přítel zpupnosti a vychloubání, na uších chlupatý, hluchý, poslouchající, a to ještě stěží, toliko biče a bodců.“ (Faidros, 253e) Stejně jako vozataj musí pevnou rukou přinutit k poslušnosti vzpurného koně („zkrvaví ten zlý jazyk i dásně a sraze mu nohy i boky k zemi způsobí mu bolesti“), tak i člověk může pevnou vůlí a rozumem ovládnout svoji žádostivou složku.