Transmise - odkaz

Manfred Maier

Když praktikujeme v souladu s naukami školy Karma Kagjü, budeme se vždy setkávat s pojmem transmise - “odkaz”. Již první slabika jména Kagjüpa – ka – poukazuje na odkaz. Karma Kagjü znamená “živá transmise čtyř odkazů”, které dostal Tilopa od indických mistrů – Nágardžuny, Ngagpopy, Lawapy a dákyně Kalpa Zangmo. Prožitek tohoto odkazu – vhledu do podstaty mysli – byl po staletí předáván z učitele na žáka. Když dnes meditujeme s přáteli v centru na Karmapu, vstupujeme do tohoto proudu realizace.
Odkaz znamená zvláštní způsob učení a učení se. Lidé mají různé touhy a vlastnosti; je jasné, že existuje mnoho způsobů, jak se učit. Když jsme ve škole prosili našeho vychovatele o zápis do památníku, často se v něm objevily následující řádky:
“Existují tři způsoby jak se učit:
Skrze zkušenost – ten je nejtěžší, přemýšlením – ten je nejušlechtilejší, následováním – ten je nejrychlejší.”
V učení se skrze prožitek nahrazuje jednání úplné pochopení. Protože cesta k cíli není zcela jasná, prostě něco zkoušíme. Je to podobné experimentu, u kterého si nejsme jisti výsledkem. Pokud se všechno vyvine správně, uděláme správný krok na cestě, když ne, budeme bohatší o jednu zkušenost.
Učení se přemýšlením nám může pomoci vyhnout se chybám, ale myšlenky představují jen malou část našich možností a často budeme potřebovat mnoho času, aby to, co jsme již pochopili, kleslo z úrovně hlavy na úroveň srdce.
Učení se skrze následování se opírá o již fungující příklad. Jiní již prošli fázemi experimentů a přemýšlení. Není to, z technického pohledu, zvlášť ceněný přístup – solidní lidé raději něčeho dosahují samostatně. Ale tam, kde jde o rozvoj lidských schopností a vlastností, je následování kouzelným trikem, který nás ke zkušenosti přivede nejrychleji. Je to intuitivní, spontánní způsob učení se, zacílený přímo na použití rozpoznaných vlastností. Když si ten, kdo následuje, vybere správný příklad, je do značné míry chráněn před vážnými chybami a může rychle přejít k dalším fázím rozvoje plného inspirace.
Když se podíváme na Buddhův příklad, uvidíme, že vyzkoušel obě předchozí možnosti. Praktikoval v lesích severní Indie u mnoha mistrů, ale pokaždé zjistil, že jejich nauky ho nemohou vyvést mimo pojmy a představy. Když určitou dobu praktikoval askezi, zkoušel se prostřednictvím intenzivního půstu dostat k nejvyšší zkušenosti, dokud nezjistil, že mysl ve vyhladovělém těle nefunguje správně.
Třetí způsob učení se v jeho době neexistoval – nikdo neznal cestu následování nazývanou také “identifikace”. Teprve Buddha ji měl objevit a předat druhým.
Co se týče Buddhových učení, je jasné, co je třeba se učit. Nejprve vede k vysvobození a potom k osvícení – nepodmíněnému stavu vykračujícímu mimo myšlenky a představy. Ten stav se manifestuje jako radost, neohroženost a aktivní soucit – spontánní jednání bez úsilí pro dobro bytostí.
Proces našeho učení má mnoho aspektů – je možné ho zhruba rozdělit na dvě kategorie. Na straně jedné pracujeme s metodami, které vedou k naprosté svobodě mysli, jako jsou užitečné činy, hromadění dobrých dojmů, prohlubování moudrosti a soucitu. Je to cesta postupného přetváření návyků a konceptů, umožňující získat větší vhled a nakonec dosáhnout nejvyšší zkušenosti.
Druhým způsobem je cesta ukazující, co je absolutní; bezprostřední sjednocení se samotným cílem. To je cesta odkazu a identifikace. Jejím příkladem může být jeden příběh ze života Tilopy: jednoho dne, když studoval Prádžňápáramitu, uviděl starou ženu. Se zájmem se podívala na texty a zeptala se: “Co děláš, můj synu?” Tilopa odpověděl: “Studuji.”
Stařenčino obočí se zachmuřilo a pravila: “Ano, učení, která čteš, jsou hluboká, ale tato cesta trvá mnoho životů a je velmi obtížná. Jestli chceš skutečně pochopit jejich význam, znám jednu rychlou metodu, z velké části bez překážek.”
Tilopa uhodl, že má před sebou dákyni a opáčil: “Ano, velmi toužím zrealizovat bezprostřední význam učení.” Vtom se stařena v prostoru před ním změnila v mandalu Nejvyšší radosti a udělila mu bezprostřední odkaz podstaty radosti mysli. Naučila ho, jakým způsobem je možné se identifikovat s absolutní esencí vlastního vědomí – jednotou prostoru a radosti.
Chceme-li jít cestou “ukázání cíle”, musíme mít zkušeného učitele. Je zdrojem inspirace a odkazu, umožňuje nám objevovat v nás samých stále nové vlastnosti a způsobí, že postupem času budou tyto vlastnosti stále silnější. Je jako zrcadlo, do kterého se díváme, abychom rozpoznali své možnosti. V Diamantové cestě není učitel ničím osobním, nýbrž živým příkladem bezprostřední zkušenosti. Na absolutní úrovni se od sebe naše a jeho mysl neliší.
Proces odkazu, který má zvláštní význam v Diamantové cestě a Velké pečeti, je možné pozorovat i během běžného procesu učení. Pokaždé se objeví v ten okamžik, kdy vzájemná výměna vykračuje mimo pojmy a obsahuje prvky prožitku. Různé sportovní výkony, hra na hudební nástroje nebo jiné dovednosti se pro pozorného žáka stávají bezprostředním prožitkem, když tyto kvality rozpozná u učitele. Když má žák dobré dispozice, je schopen přijmout a použít odkaz, který dostal, a tím způsobem dělat na stezce rozvoje opravdové skoky. Když je svazek mezi lidmi plný důvěry a otevřenosti, mohou si vzájemně velmi mnoho předávat. Když má někdo hodně radosti, lehce ji probudí v těch, kteří ho obklopují, jestliže je někdo plný lásky, i tato vlastnost se stane pro druhé bezprostředním prožitkem.
Aby mohl v chápání Diamantové cesty existovat živý odkaz, je třeba mnoho příznivých okolností. Krátce řečeno, především jde o svazek, který vše umožňuje – je nezbytné propojení mezi naším vědomím a vědomím učitele, který ukazuje podstatu mysli.
Buddha učil, že všechny cítící bytosti mají buddhovskou podstatu. To, co v je v nás vědomé a co vnímá jevy – mysl – je otevřené jako prostor, zářivě jasné a neomezené. Buddhův prožitek, to je vlastně rozpoznání podstaty toho, kdo prožívá. Kdyby byla naše mysl prosta nevědomosti a z ní se odvíjejících zmatených pocitů, objevily by se všechny nepodmíněné vlastnosti spontánně a bez úsilí. Zatímco je běžné, omezené vědomí uvězněné v konceptech “mám rád a nemám rád” a rozptýlené mezi minulostí a budoucností, vysvobozená mysl uvolněně a bez úsilí spočívá v “teď a tady”. To nám vlastně jako zrcadlo ukazuje náš učitel – spontánní mysl mimo představy a návyky, která je naší nejvyšší nadčasovou podstatou.
V buddhismu se mysl často přirovnává k diamantu – říká se, že je podobně jako on nezničitelná, zářící a průzračná. Čím více je tento “diamant” zbaven nečistot, tím snadněji si je vědom své opravdové přirozenosti. Jestliže se v tu chvíli setkáme s neohroženým, radostným prostorem mysli našeho učitele, rozpoznáme tyto vlastnosti v naší mysli a nastává to, co se nazývá “odkaz” – co se v nás ve skutečnosti probudilo, a jednoduše to již nemůžeme znovu zapomenout. Začínáme prožívat to, co je skutečné – co vykračuje mimo podmíněné hodnoty. Někdo to prožívá, jako by se znovu narodil, jiní se cítí, jako by se náhle zamilovali. V životopisech jogínů a v naší vlastní linii odkazu najdeme dostatek inspirativních příkladů. Odkaz je možné chápat také jako “probuzení” – když k tomu dochází, mohou se v mysli žáka uvolnit opravdu velké emoce. Z rozpoznání stavu, který nám ukázal učitel, se postupně objevuje jistota a z ní následně přirozeně důvěra a otevřenost. Když jsme si naprosto jistí, můžeme prožívat i hlubokou oddanost, kdy je naše mysl zcela prosta pochyb. Na cestě k vysvobození a osvícení jsou otevřenost a důvěra pro odkaz životně důležité.
Čím více našeho potenciálu zapojíme do rozvoje na stezce, tím rychleji se dostaneme do cíle. Přenos z učitele vede žáka k větší samostatnosti, protože neexistuje větší nezávislost, než rostoucí důvěra v mysl. Zatímco se to, co je podmíněné, neustále mění a zaniká, ten, kdo jevy prožívá, je tu neustále. Přesně s tím souvisí přenos – je bezprostředním uvedením do podstaty mysli.
I když je esence vědomí buddhy a vědomí běžného člověka tím samým jasným světlem, obvykle ho kvůli nevědomosti nerozpoznáváme. Každý na světě ví, co prožívá a jestli se mu to líbí nebo ne, ale je jen málo těch, kteří vědí, kdo jevy prožívá. Zatímco mysl, podobně jako oko, lehce vnímá to, co se děje vně, sebe samé si je vědoma jen stěží. Pokud chceme jako Tilopa vnímat bezprostředně samotného prožívajícího – pokud to má být esence naší praxe – musíme dostat odkaz od učitele, který má dostatečný vhled a opravdovou sílu.
Když se podíváme na příběhy ze života jogínů a poznáme zdroje jejich inspirace, přesvědčíme se, že odkaz na sebe může brát různé formy. Vedle formálního odkazu, který dostáváme během iniciace na různé aspekty mysli, jako např. “Nejvyšší radost”, “Buddhu moudrosti” nebo “Diamant v ruce”, existuje způsob praxe jogínů čili “realizujících”, který je prostý vnější formy. Zde učitel reprezentuje svěžest mysli žáka a díky blízkému svazku s ním je v každém okamžiku, kdy je žák dostatečně vyspělý a otevřený, připraven ukázat mu “zrcadlo”. Může se to stát cestou z toalety do sálu, kde probíhá výklad, nebo když jen tak tiše sedíte v té samé místnosti, nebo při jízdě po dálnici. Žák může v učitelově odkazu spočívat a čerpat z něj stále novou sílu a vhled i tehdy, kdy jeho lama cestuje po druhé straně zeměkoule.
Spolu s každým odkazem a inspirací vzrůstá úroveň našeho prožívání a posiluje se důvěra v mysl. Bohatství mysli je zároveň cílem i cestou. Udržování této jistoty a prožitku i v průběhu běžného dne je naší praxí a zároveň nejlepším poděkováním našemu učiteli.
Lama Ole jednou shrnul podstatu odkazu následovně: “Nejvyšší pravda se rovná nejvyššímu fungování. Čím více prožíváme lásky a radosti, vhledu a síly, tím blíže k ní jsme.”