Trampoty s počítáním letopočtu

aneb tento rok není v tomto roce

(Psáno v roce 1995)

Jak se tak nezadržitelně blížíme ke kritickému datu, kdy se na pomyslném digitálním kalendáři překulí tři devítky na tři nuly, přibývá nejrůznějších katastrofických věšteb. Digitálně vzdělaná veřejnost je varována, že se zhroutí programy pro počítače, jež nahrazují letopočty pouze dvoucifernými zkratkami. Prý to přinese miliardové škody, pokud rovnou nedojde k apokalyptickému zhroucení dopravy, průmyslu a veškeré technicky vyspělé civilizace. A ti, kdo s počítači třeba dosud ani nepřišli do styku, se pro změnu dozvídají, že vlivem úplného zatmění Slunce v srpnu 1999 případně seřazení planet v jednom koutě na obloze v květnu 2000 nás nemine celosvětová katastrofa, což ostatně už v polovině 16. stol. najisto předpověděl proslulý věštec Nostradamus.

Nejsem sice tak proslulý jako Nostradamus, ale jsem ochoten se s kýmkoliv vsadit o celý svůj sporožirový účet, že v osudnou noc z 31. prosince 1999 na 1. leden 2000 se nestane vůbec nic mimořádného, co by nápadně vybočovalo z běhu věcí lidských, přestože oslavy Nového roku budou zřejmě bouřlivější než kdykoliv předtím. Vsadím se rovněž, že mnoho lidí bude toto datum spojovat s koncem XX. století a přechodem do třetího tisíciletí, poněvadž jsme si všichni zvykli, že když se nám na tachometru našich automobilů přetočí tři, čtyři či dokonce pět devítek na nuly, že to je důvod k pozornosti nebo i malé oslavě, co ten náš plechový drobeček vydržel.

Ve skutečnosti je - jak už to často bývá - všechno jinak. Především křesťanský letopočet (od narození Krista) není zdaleka jediný, kterého se ve světě používá. Rok 2000 našeho letopočtu se shoduje např. s r. 1716 koptského slunečního kalendáře, s r. 1420 muslimské éry Hidžra, s r. 5750 židovského kalendáře a s r. 7508 éry byzantské. Ve všech těchto případech o žádná kulatá čísla nejde a použivatelům těchto a mnoha dalších kalendářů musí připadat naše oslavy i obavy z katastrofy jako čirý (křesťanský) šovinismus.

Za druhé křesťanský letopočet nevznikl v době Kristova narození či jeho života, ale začal se užívat až na základě návrhu opata římského kláštera Dionýzia Exigua v 6. století našeho letopočtu. Zmíněný opat se pokusil r. 532 n. l. pomocí rozličných historických pramenů odvodit datum Kristova narození zpětně, ale jak dnes víme, nepodařilo se mu to úplně přesně. Paradoxně se Kristus narodil nejméně 4 roky, ale nejspíše již 7 let před počátkem křesťanského letopočtu. Znovu tak vidíme, že nadcházející rok 2000 je historicky ještě méně zajímavý, než by se mohlo zdát. Je zřejmé, že 2000 let od skutečného Kristova narození už v každém případě uplynulo.

Pomineme-li však tyto okolnosti, zbývá stále ústřední problém: křesťanský letopočet nezná žádný rok nula! Zatímco tachometr zcela nového auta je při sjetí vozu z výrobní linky nastaven přesně na nulu (fakticky na 00000), náš letopočet byl na počátku nastaven na jedničku, jelikož v té době nikdo nebral nulu jako rovnoprávné celé číslo, na rozdíl od desítky, stovky či tisícovky (jak známo, existují římské číslice I, V, X, L, C, D a M, ale rozhodně žádná římská nula).

Samozřejmě, že Dionýzius Exiguus uvažoval i historické události před jím spočítaným datem Kristova narození, a pro ně se zavedly letopočty záporné, takže celá situace v době kolem počátku letopočtu se dá schematicky zobrazit takto:

............/ -3 / -2 / -1 / +1 / +2 / +3/.......

Počátek našeho letopočtu je tedy onen předěl mezi 31. prosincem r. -1 a 1. lednem r. +1. Od tohoto okamžiku se pak dají počítat uběhlá desetiletí, století a tisíciletí. Odtud plyne, že první století našeho letopočtu skončilo 31. prosincem r. 100 a první tisíciletí 31. prosincem r. 1000 (tehdy také skončilo 10. století). Z téhož důvodu končí 20. století 31. prosincem r. 2000 a třetí tisíciletí stejně jako 21. století začíná až 1. ledna 2001.

Věci jsou však ještě poněkud zašmodrchanější vinou jisté malé nepřesnosti původního juliánského kalendáře, nazvaného podle císaře Gaia Julia Caesara, který jej v římské říši zavedl r. 45 př. n. l. na návrh alexandrijského astronoma Sosigena. Sosigenes už věděl, že sluneční rok není celistvým násobkem slunečních dnů a proto navrhl, aby každý čtvrtý rok měl jeden přestupný den navíc, takže průměrná délka roku pak byla fakticky 365,25 dne. Jelikož však skutečná délka roku, který lze přesně určit - jak ovšem víme až v novověku - jako dobu oběhu Země kolem Slunce, je malinko kratší a činí 365,24220 dne, vzniká tím v kalendáři roční chyba něco málo přes 11 minut, ale ta naroste na celý den již za 129 let.

Za třináct století tak vzniká chyba plných 10 dnů, což už pozná i naprostý laik - zvláště zemědělcům to přinášelo zřejmé těžkosti, neboť agrotechnické lhůty se začaly vůči kalendáři posouvat. Nicejský koncil, jenž zasedal r. 325 n. l., stanovil datum jarní rovnodennosti na 21. března, ale v 16. stol. n. l. se jarní rovnodennost dostavovala už o oněch 10 dnů dříve. O nápravu se zasloužil papež Řehoř XII., jenž požádal astronoma Clavia, aby připravil návrh dokonalejšího kalendáře. Claviův návrh pak uzákonil papežskou bulou Inter gravissimas z 24. února 1582.

V souladu s bulou bylo v juliánském kalendáři vynecháno 10 dnů tak, že po čtvrtku 4. října 1582 následoval ihned pátek 15. října 1582. Tím se vrátila jarní rovnodennost opět na 21. březen. Ještě důležitější však byla druhá část Claviovy úpravy, spočívající v tom, že pozměnil pravidlo o přestupných rocích tak, že mezi přestupné roky nadále nebudou patřit poslední roky každého století (tj. letopočty, končící dvojčíslím 00), pokud příslušný letopočet není dělitelný 400. Prakticky to znamenalo, že zatímco rok 1600 přestupný byl, roky 1700, 1800 a 1900 přestupné nebyly, kdežto rok 2000 opět bude, atd.

Tento kalendář se na papežovu počest nazývá gregoriánský a jde opravdu o znamenitou úpravu, neboť průměrná délka roku je pak jen o 25 sekund delší, než skutečná doba oběhu Země kolem Slunce. Nicméně i tak vždy po 3600 letech rozdíl naroste na jeden den, což je pro nejbližší budoucnost "ošetřeno" tím, že r. 4840 n. l. mimořádně nebude přestupný. Popravdě v tak dlouhých časových intervalech začíná vstupovat do hry další faktor, totiž soustavné prodlužování doby otočení Země kolem své osy, neboť tak je definován den. I když je toto prodlužování na první pohled zcela podružné, neboť den se prodlužuje pouze o necelé 2 milisekundy za sto let, musíme mít na paměti, že tato drobná odchylka se neustále sčítá. Jelikož trvání oběhu Země kolem Slunce (rok) se dlouhodobě téměř nemění, znamená to, že počet dnů v roce se pozvolna zmenšuje, a na to bude muset časem kalendář také pamatovat.

Když se nyní vrátíme k našemu problému století a tisíciletí, zmíněný přechod od juliánského kalendáře ke gregoriánskému způsobil, že jednotlivá tisíciletí našeho letopočtu mají paradoxně různý počet dnů. Nejdelší z tohoto hlediska bylo a už navždy zůstane první tisíciletí n.l., které bylo celé juliánské, takže obsahovalo celkem 365 250 dnů. Naproti tomu současné, tj. druhé tisíciletí n. l. je a bude navždy nejkratším, neboť bude mít následkem zmíněného přechodu od juliánského na gregoriánský kalendář úhrnem pouze 365 237 dnů. Budoucí tisíciletí budou střídavě dlouhá 365 242 nebo 365 243 dnů, pokud někdo nevymyslí a hlavně neprosadí něco ještě dokonalejšího.

Jak vidíme, zdánlivě jednoduchá otázka, kdy končí druhé tisíciletí, nás odkazuje na pozoruhodné dějiny kalendáře, který se vyvíjel a zdokonaloval souběžně s tím, jak se zlepšovala časomíra i astronomická měření pohybů Země vůči Slunci i vzdáleným hvězdám. Zároveň to ukazuje, že je náš život i ve velmi pokročilé fázi technické civilizace těsně svázán se základním kosmickým rytmem, daným opakující se polohou Země vůči Slunci. To bychom si měli připomenout, ať už slavíme (bát se opravdu nemusíme !) konec druhého tisíciletí křesťanské éry kdykoliv mezi lety 1995 a 2001.

Jiří Grygar

(Psáno pro revui České křesťanské akademie UNIVERSUM)