Totalita začala 25. února 1948, zatýkání demokratů už o dva dny dříve

 

Nejdříve ovládli komunisté bezpečnostní složky, potom celou republiku. Vítězství komunistů se datuje dnem 25. února 1945, kdy Beneš přijal demisi demokratických ministrů. „Bitva“ však už byla rozhodnuta 23. února.

Ve středu 18. února dopoledne hovořili Zenkl a Ripka s prezidentem. Beneš je žádal: „Buďte opatrní! Podle mého názoru si není Gottwald jistý. Proto nyní všechno záleží na vaší rozhodnosti. Boj bude tvrdý a komunisté nemají žádné skrupule.“

Nicméně prezident oba politiky ujistil, že by kabinet, z něhož by byly dvě anebo tři politické strany vyloučeny, nejmenoval. Nakonec dodal: „Já neustoupím, se mnou můžete počítat.“

Avšak podle vzpomínek kancléře Smutného si politici nerozuměli. S demisí prý prezident nepočítal. „Kdyby býval Beneš pochopil pravý účel otázek předsedy národně socialistické strany, byl by ministry na místě upozornil, že ani demise jen dvanácti ministrů, ani porušení koaličního principu nemusí být rozhodující a nemusí vyvolat Gottwaldovu rezignaci, nebude-li Gottwald souhlasit,“ napsal Smutný pět let nato v exilu. „Je jisté, že v normálních poměrech by žádný ministerský předseda nepovažoval za slušné a možné, aby setrval v úřadě za situace, jaká se vyvinula po demisi dvanácti ministrů 20. února. Ale poměry už dávno normální nebyly.“

Zenkla a Ripku rozhovor s prezidentem falešně ukolébal.

„Jestli se nepřipojí sociální demokraté, bojím se, jak to dopadne,“ varoval Šrámek. Drtina se sešel s jejich představiteli Laušmanem a Tymešem, ale o chystaném odstoupení se jim nezmínil. Obávali se, aby tento záměr neprozradili jejich levičáci komunistům, napsal Karel Kaplan v knize Protistátní bezpečnost 1945–1948.

Sociální demokraty se snažili získat komunisté. Ráno 19. února se sešli Gottwald, Nosek a Slánský s jejich předsedou Laušmanem, místopředsedou vlády Tymešem a generálním tajemníkem Vilímem.

„Vytváříte blok s dalšími stranami proti nám, ukázalo se to při jednání o platech státních zaměstnanců a o Bezpečnosti,“ vyčítali jim komunisté. „My neustoupíme a jsme odhodláni jít do krajních důsledků.“

Gottwald je sváděl: „Ovšem mohli bychom vytvořit společnou vládu, v níž byste měli šest křesel. Samozřejmě za předpokladu, že nebudete chtít zvrátit výměnu důstojníků SNB, podpoříte sjezd rolnických komisí a sjezd závodních rad.“

Sociální demokraté odmítli. Doporučovali komunistům, aby nehnali situaci na ostří nože a s partnery v Národní frontě se domluvili. Vždyť i šedesát sociálních demokratů, donedávna vysokých důstojníků Bezpečnosti, bylo neoprávněně propuštěno.

Gottwald domluvu odmítl a hrozil: „Jestli se s námi včas nedohodnete, budete i s ostatními rozdrceni!“

Odpoledne se sešli Gottwald a Zenkl. „Gottwald zůstal neoblomný, trval na svém a neprojevil ani nepatrný náznak ke kompromisu,“ napsal Kaplan, „a Zenkl se utvrdil v přesvědčení o správnosti demise a o jejím podání příští den.“

V pátek 20. února v 10 hodin měla mít vláda pravidelnou schůzi. Zenkl, Hála a Kočvara se před tím písemně dotázali premiéra, jestli Nosek splnil usnesení z minulého pátku. Gottwald odpověděl vyhýbavě: „Bude o tom dnes mluvit.“

Pokyn k čistce mezi nekomunistickými důstojníky na pražských velitelstvích, která musí skončit do 25. února, dal Josef Pavel. Ministr Nosek a zemský velitel SNB Dybal ji jenom zahalili do reorganizace SNB v hlavním městě. Ve sborníku Únor a československé ozbrojené síly to objasnil Vlastimil Kroupa: Do konce roku 1947 existovalo v Praze 46 velitelství SNB, ale národních výborů jako správních orgánů bylo jen 15. Proto měl výnos z 19. listopadu 1947 počet velitelství snížit, takže část velících důstojníků se stala přebytečná.

V tomto smyslu chtěl Nosek 20. února informovat vládu: „Z celkového počtu 50 přebytečných důstojníků jich při vydání napadeného rozkazu zůstalo zemskému veliteli 13 nezařazených. Přitom bylo zjištěno, že šest z nich se buď svým chováním za okupace provinilo proti státu a občanské cti, nebo kázeňskými poklesky v době porevoluční se zkompromitovalo natolik, že jejich další ponechání ve službě by ohrožovalo morálku Sboru.“

Byli to majoři Ferdinand Poledník a Stanislav Zhrabal, štábní kapitáni Bohumil Mlynář a Antonín Benhoda, nadporučíci František Cimbálník a Václav Kouba.

Poledníkovo provinění spočívalo v tom, že měl dítě s Němkou. Kouba údajně zneužil služební moci a porušil subordinaci. Ostatní sice prošli očistným řízením, přesto však kvůli své činnosti za okupace měli odejít.

Avšak nejméně v jednom případě ministr lhal. V roce 1993 zjistil v evidenci ministerstva vnitra Jan Frolík, že Cimbálník se účastnil protinacistického odboje v organizaci ÚVOD. Osobní spisy ostatních už nenašel.

Nosek si nechal udělat právnický rozbor pravomocí kabinetu v této otázce. Jeden expert uváděl, že usnesení bylo jen formálně nesprávné, podle ústavy měla vláda projednávanou otázku prohlásit za věc politické povahy, a pak o ní mohla právoplatně rozhodnout. Zajímavá je poznámka v závorce: „Této argumentace lze však použít k zvrácení usnesení z 13. února, ale je sama o sobě velmi nebezpečná, poněvadž by mohla zavést praxi pro nás nevýhodnou.“

Členové kabinetu z národně socialistické, lidové a demokratické strany se proto rozhodli, že podají demisi. Sociální demokraty o tom neinformovali. Komunistický ministr vnitra nesplnil usnesení vlády!

Po poledni Zenkl telefonoval Benešovi, že ministři jeho strany posílají své rozhodnutí o demisi písemně po Krajinovi. Existují různé interpretace tohoto rozhovoru. Smutný potvrzuje, že z něj nevyplývalo nic, co by nasvědčovalo tomu, že se o tomto aktu dopředu domluvili. Naopak tento krok prý prezidenta zaskočil, protože blížící se krizi nic nesignalizovalo. Dokonce údajně varoval: „Jenom dejte pozor, abyste neuklouzli!“

Generální tajemník národních socialistů Krajina odevzdal listinu kancléři Smutnému. K prezidentovi nešel, právě mluvil s Gottwaldem, Noskem, Svobodou a veliteli tajných služeb. Rovněž generální tajemník slovenských demokratů Fedor Hodža nechal abdikaci svých ministrů u Smutného.

Prezident prohlásil, že jeho úkolem je dávat strany dohromady a právě o to se chce pokusit. „Způsob a konkrétní kroky si teprve rozmýšlel, věděl, že do značné míry závisí na vývoji politické situace v příštích několika dnech,“ psal Kaplan v knize Pět kapitol o únoru. „Nad demisí neprojevil nadšení a podle Gottwalda byla jeho první reakcí slova ‚já jim to vrátím’. Poté hovořil o nové vládě v čele s Gottwaldem a zauvažoval o rychlém vypsání voleb. Proti prezidentovu ‚já jim to vrátím’ postavil Gottwald – demisi přijmout. Proti Benešově úvaze o nové vládě navrhl doplnění existující vlády“

Jménem lidovců se dostavil na Hrad ministr pošt Hála. Beneš s ním hovořil a údajně mu řekl: „Děkuji vám, pánové, za vaši demisi. Prokázali jste tím službu státu.“

Smutný vysvětluje jednání prezidenta takto: „Nechtěl, aby se vláda rozcházela, nýbrž chtěl, aby setrvala v dosavadním složení. Proto neměl v úmyslu přijímat demisi ministrů, nýbrž chtěl naléhat na urychlení voleb.“

Odešlo dvanáct ministrů, ale čtrnáct zůstalo, takže kabinet byl usnášeníschopný. Kdyby demisi podal aspoň další jeden ministr, vláda by přestala existovat. Ovšem za této situace měli komunisté výhodu. Gottwald později prozradil: „Modlil jsem se, aby je ta hloupost s demisí neopustila.“

Sociální demokraté se odmítli připojit, hráli si na neutrály. Jana Masaryka, který ležel s chřipkou, vyzval telefonicky k abdikaci Ripka. Dál už s ním z odstupujících ministrů nikdo nejednal. Ovšem rozpolcené sociální demokraty se k tomu snažili přimět neustále.

Politici demokratických stran předpokládali, že demisí vyvolají pád celé vlády. A potom počítali se dvěma možnostmi: buď si při sestavování nového kabinetu vynutí na komunistech zásadní ústupky, nebo prezident rozpustí parlament a vypíše předčasné volby, v nichž komunisty porazí. Jenže takové scénáře mohou platit jenom v klasických demokraciích, nikoli v takzvané lidové demokracii, kde se komunisté mohli uchýlit k mimoparlamentnímu nátlaku.

Nový směr uvažování načerpali komunisté z rozhovoru s náměstkem sovětského ministra zahraničí Zorinem, který se znenadání objevil na ruzyňském letišti 19. února. Prý přijel kontrolovat dodávky obilí ze SSSR. Kdyby nebylo redaktora ČTK, který tam čekal na návrat velvyslance Steinhardta ze zdravotní dovolené, veřejnost by se o jeho přítomnosti vůbec nedověděla.

Zorin odjel ke Gottwaldovi. „Moskva je zneklidněna situací,“ tlumočil vzkaz od Stalina. „Můžete požádat o vyslání našich vojsk, která jsou připravena v Maďarsku, podle smlouvy z roku 1943.“ Gottwald vyslání vojsk odmítl: „Situaci máme v rukou!“

V pátek večer dostal sekretariát národních socialistů zprávu, že podél hranic s Maďarskem a Ukrajinou se soustřeďují sovětská vojska. Zpravodajská služba zjistila, že zvýšenou pohotovost mají sovětské divize ve východním Německu. Tahle informace zřejmě putovala i na Hrad. Podle historiků to nebyla pravda, Kreml žádný vojenský nátlak nechystal.

V 17 hodin vyhlásil ministr Nosek heslo Alfa Praha. To byl signál pro část útvarů SNB, především pro dobře vyzbrojené a motorizované pohraničníky a pro některé oddíly pluku Slovensko, aby se přisunuly ku Praze. Příslušníci SNB začali střežit nejdůležitější budovy a hlídat „reakční“ politiky. Za všemi ministry a poslanci jezdila auta StB.

StB byla ve složité situaci. Celkem měla něco málo přes dva tisíce lidí. A v Praze 300 příslušníků, z toho jenom asi třetina patřila ke komunistům.

„V průběhu celé vládní krize udržoval ministr národní obrany neustále kontakt s předsedou vlády a s ministrem vnitra,“ napsali komunističtí historici Lipták a Špičák. „Uvnitř armády pak byla provedena bezpečnostní opatření odpovídající vývoji situace a postupně byla připravována pohotovost armády. Ta byla vyhlášena po odhalení některých příprav reakce k násilnickým činům.“

Podle některých informací připravili komunističtí velitelé k nástupu celé útvary, například tankové brigády v Žatci a v Brně.

Zástupce velitele 3. vojenské oblasti v Brně generál Kutlvašr přiletěl do Prahy a žádal, aby ho přijal Beneš. Ten na něj neměl čas, není však vyloučeno, že s ním hovořil aspoň po telefonu anebo přes prostředníka. „Mluvil o nějakých zbraních, které se ilegálně převážejí z místa na místo a snad i do komunistických sekretariátů a do továren,“ vzpomínala později na manžela paní Kutlvašrová. Z této generálovy aktivity také někteří odvozují, že chtěl hlavě státu nabídnout vojenskou pomoc, ale to není potvrzeno.

Ostatně použití armády se obávali Beneš i Gottwald. Uvědomovali si, že by to znamenalo občanskou válku. A nedalo se předpovídat, jak by reagovaly SSSR a USA, které měly v sousedním Německu početné divize. Vždyť tenhle doutnák mohl zapálit sovětsko-americké střetnutí. Ve skutečnosti se nikdo k žádné válce nechystal.

Pozdě večer schválilo předsednictvo ÚV KSČ návrh Gottwalda: Dohoda není možná, musíme převzít moc! A hned vyhlásilo pohotovost pro své straníky, začalo organizovat „masy“ a uložilo ustavovat akční výbory Národní fronty bez „reakcionářů“.

Akční výbory jsou nezákonné. Vznikají ve všech městech, vesnicích, úřadech a podnicích. Tam, kde lidé váhají, přicházejí estébáci a seženou hrstku zaměstnanců, která se za akční výbor prohlásí. A tyhle nikým nevolené orgány svévolně uzurpují moc od národních výborů, ředitelů a majitelů podniků, vedoucích úřadů.

Akční výbory brutálně vyhazují ideologicky nepohodlné lidi z jejich funkcí a zaměstnání, odvolání neexistuje. Podle Ripkova odhadu to postihlo několik desítek tisíc lidí.

Ministr Nosek vydává vyhlášku číslo 305 nazvanou O přechodné úpravě odvolání členů národních výborů. Aspoň tímto nedostatečným způsobem se snaží podepřít jejich autoritu. Podle Noska akční výbory „rozhodly o odvolání všech členů zemských, okresních a místních národních výborů, zastupujících lidovou anebo národně socialistickou stranu, vzhledem k tomu, že ve své drtivé většině prováděli v Národní frontě rozbíječskou politiku“.

I v parlamentu se ustavuje samozvaný akční výbor. Sepsal prohlášení o podpoře Gottwaldovy vlády a rozeslal je 229 poslancům, podpisy došly od 223. Jedenasedmdesáti poslancům akční výbor vůbec nenapsal, s nimi nepočítá.

Ústavodárné národní shromáždění (ÚNS) se mělo podle původního plánu sejít až 24. února. Předseda národní socialista Jožka David se ho pokusil svolat předčasně. Avšak v šestičlenném předsednictvu sněmovny nezískal podporu. Proti schůzi pléna se vyslovili dva komunisté a rovněž jejich agenti – lidovec Alois Petr a slovenský demokrat Ján Ševčík.

Kupodivu vedení demokratických stran zapomněla, že rozhodnutí předsednictva ÚNS může zrušit sto podpisů poslanců, jakmile by o schůzi požádali. A stovku poslanců měla k dispozici.

Zrádci v demokratických stranách informovali komunisty o všech jednáních. To například dosvědčuje kopie jedné zprávy z 21. února, uložené v Gottwaldově fondu Národního archivu: „Včera byly dávány okresním sekretariátům nár. soc. tyto informace: Zenkl jednal s prezidentem, který prohlásil, že demisi nepřijme, že nepřipustí vytvoření jednostranné vlády. V krajním případě má být utvořena prozatímní vláda ze všech stran NF za předsednictví Jana Masaryka.

Komunisté také zahájili rozsáhlou „kampaň pracujících“ na podporu svého požadavku. Stovky dopisů a telegramů, sepsaných podle vzoru dodaného z ústředního sekretariátu, směřovaly ze všech možných organizací do prezidentské kanceláře: Přijměte demisi! Přicházela i korespondence s opačnou prosbou, ale v mnohem menším počtu.

Na sobotu 21. února dopoledne svolali komunisté na Staroměstské náměstí manifestaci. Podle odhadů se sešlo na 40 tisíc lidí. „Chceme ustavit novou vládu bez reakčních ministrů,“ oznámil ostře a nesmlouvavě Gottwald.

Deputace manifestantů přišla na Hrad, vedl ji předseda podnikové rady ČKD Bedřich Kozelka, nechvalně známý jako vězeňský kápo z nacistického koncentráku Buchenwald, kde se vyznačoval surovostí vůči spoluvězňům. Pětičlennou skupinu nakonec prezident přijal. Žádali Beneše, aby souhlasil s demisí. Kozelka dokonce řekl: „Jestliže je něco přáním většiny lidu, tak se musíte podrobit i vy jako prezident!“ Na toto hrubé vměšování do pravomocí hlavy státu Beneš odpověděl: „Tak daleko ještě nejsme, aby ulice rozhodovala o tom, jestli já jako prezident mám, nebo nemám přijmout demisi.“

Beneš poslal svého důvěrníka Jana Jínu k Drtinovi, který si později poselství z Hradu zaznamenal: „Byl vaší demisí překvapen a vzkazuje ti, že ho udivuje, že nepodnikáte žádné akce proti komunistickému táboru na Staroměstském náměstí. Myslí si, že by se mělo něco dělat. Je dost sklíčen, mluvil s Gottwaldem a nemá dobrý dojem. Čekal, že vystoupíte též jako komunisté s nějakou manifestací.“ Totéž opakoval Jína Ripkovi.

Ovšem to bylo v protikladu k taktice stran, které se rozhodly nepodnikat žádné veřejné akce, nabádat své stoupence ke klidu a krizi řešit ústavními prostředky. „Teprve kdyby tohle všechno selhalo, začneme organizovat veřejné protesty,“ odpověděl Drtina.

Předseda sociálních demokratů Laušman pozval už před deseti dny k obědu nejen svého souseda Drtinu, ale i ministra Svobodu a náčelníka Hlavního štábu Bočka. Teď mají nekomunisté příležitost, aby sondovali u obou generálů jejich názor na politickou situaci. Drtinu rozmluva nepotěšila, zvláště Svoboda se mu svou údajnou nadstranickostí armády nelíbil. I Laušman vzbuzoval pochybnosti, před polednem byl na Hradě a teď řekl, že demise byla politickou chybou.

Mezitím si Gustáv Husák počínal na Slovensku velmi svérázně. Pověřencům za Demokratickou stranu oznámil, že jsou odvoláni. Odůvodnil to tím, že jejich ministři v Praze podali demisi. A když chtěli úřadovat dál, poslal na ně estébáky, aby je vyvedli.

V neděli zasedal sjezd závodních rad, který drtivou většinou hlasů podpořil požadavky komunistů.

Postup KSČ veřejně obhajoval Kreml. Vyplynulo to z úvodníku moskevské Pravdy 22. února: SSSR nepřipustí žádné „imperialistické vměšování“ do záležitostí Československa!

Odpoledne zřídil sekretariát ÚV KSČ hlavní štáb dělnických milicí. Jejich velitelem se stal Josef Pavel. Milice měly zpočátku 15–18 tisíc mužů, z toho šest a půl tisíce v Praze.

Dodávku prvních zbraní pro ně zařídil krajský tajemník KSČ v Brně Oto Šling v tamní Zbrojovce. Do Prahy putovalo 10 tisíc pušek a dva tisíce samopalů.

I když první zásilka dorazila v úterý, milicionáři je dostali až ve středu 25. února. Gottwald zpočátku s jejich vyzbrojením nesouhlasil.

Slánský a Pavel ho museli dlouho přesvědčovat. Nakonec Gottwald rozhodl: „Každý dostane jenom deset patron – a do kapsy! Střílet mohou jedině na oplátku, až velitel milice Pavel osobně přijde na místo, posoudí situaci a na jeho rozkaz!“

Ovšem už 23. února byly milice v Praze připraveny k akci. Nosek nařídil, aby je vyzbrojily některé útvary SNB.

„Za centrálního řízení zpravodajské činnosti z hlavního štábu (milice) a zpravodajské činnosti na krajském štábu KSČ měl ÚV spolehlivý přehled téměř o každé akci branných komisí reakčních politických stran,“ řekl generál Miloslav Duda, tehdy náčelník štábu milicí, po dvaceti letech. „Na hlavní štáb při ÚV KSČ byli napojeni vybraní komunisté z armády a jednotlivé spojky podávaly zprávy o situaci v jednotkách pražské posádky, neboť zatčení důstojníků armády znamenalo nebezpečí, že některé vojenské jednotky mohou být reakčními veliteli zneužity. Odhalení těchto skutečností bylo podkladem k rozhodnutí přemístit útvary pluku Slovensko, dosud tajně dislokované východně od Prahy, přímo do Prahy a umístit je, stejně jako povolané útvary SNB ze státní hranice, v kasárnách v Ruzyni, ve Vršovicích a na hlavním velitelství SNB v Bubenči. Tímto již demonstračním přesunem sil do Prahy byla realizována prvá část operačního plánu hlavního štábu při ÚV KSČ.“

Pohotovostnímu pluku SNB dává rozkazy přímo generální tajemník ÚV KSČ Slánský. I když tento vztah je jasně protizákonný. Slánský také nařídil dvěma nejmenovaným policejním důstojníkům, aby připravili plán na zajištění a případnou likvidaci všech představitelů nekomunistických stran. Avšak oba prý tento příkaz odmítli.

V neděli potkal agent zpravodajské služby Vilínský náměstka Zorina.

„Jak to, že Beneš nechce přijmout demisi?“ divil se Zorin. „To není možné! Vždyť přece ví, že si to Moskva přeje!“

Zpráva o tomto nehorázném výroku dorazila k Benešovi. Prezident okamžitě jednal se svými poradci. Rozhodl se demisi přijmout.

Kaplan si vysvětluje změnu jeho postoje takto: „Motivem tedy mohla být obava z rozkolu společnosti v důsledku ohlášeného stupňování komunistické aktivity. Druhým možným motivem náhlého prezidentova rozhodnutí byla i politická kalkulace: splněním jednoho z požadavků otupit nápor komunistů anebo alespoň jeho stupňování, a vytvořit tak podmínky pro udržení koalice Národní fronty a pro dohodu vedení všech zúčastněných stran o pouhé výměně osob v ministerských křeslech, tedy nikoli o doplnění vlády.“

Jína to měl opět sdělit Drtinovi. Drtina proto svolal do svého bytu na devátou hodinu večer vedoucí politiky své strany a lidovce. Všichni byli tímto sdělením otřeseni a sepsali písemný protest. A slibovali: „My teď zmobilizujeme sokoly a pražské vysokoškoláky, uspořádáme manifestace proti komunistům.“ Chtěli tedy udělat to, co měli udělat už dávno.

Pondělí 23. února bylo podle historika Kaplana „nejdůležitějším dnem únorové krize“.

Ministr Nosek označil všechny pasy za neplatné. Bez zvláštního souhlasu, nově zavedené výjezdní doložky, nesmí nikdo opustit republiku. Také malý pohraniční styk s Rakouskem a se západním Německem zrušil.

V noci na pondělí se prezident dověděl, že komunistická Bezpečnost zatýká nepohodlné lidi, obsazuje ministerstva a vyhazuje z nich některé úředníky. Drtina upozornil, že Bezpečnost zadržela jeho sekčního šéfa Zdeňka Marjanka, který měl na starosti případ balíčkového atentátu. Také obsadila věznici krajského soudu v Praze, odkud odvezla ředitele.

Beneš si předvolal Gottwalda a Noska. Žádal je o vysvětlení. Oba se vymlouvali, prý se snaží předejít chaosu. Avšak prezident to označil za násilí.

Nosek dokonce tvrdil: „Národní socialisté připravovali protistátní puč.“ A pak vyhrožoval: „Musíme provést různé domovní prohlídky, zřejmě zatkneme některé funkcionáře.“

Jenže komunistický ministr nepřiznal, že mají delší dobu připravený seznam A se sedmnácti jmény lidí, které chtějí dostat co nejdřív za mříže, a seznam B, v němž jsou všichni okresní funkcionáři demokratických stran.

Moc převzal Ústřední akční výbor

Gottwald řekl Benešovi, že druhý den předloží návrh na jmenování nových ministrů, ale s vedením jejich stran o tom nebude jednat. Takový postup Beneš odmítl, už nechtěl přijmout demisi, ale vrátil se ke své dřívější představě o dohodě všech stran Národní fronty.

Prezident tedy udělal jeden vstřícný krok, připustil výměny ministrů, ale po dohodě s jejich stranami. Komunisté nesouhlasili. Benešova vyhrůžka, že i on by mohl odejít na protest z funkce, na ně nezapůsobila.

V pondělí odpoledne zasedalo vedení národních socialistů. Poslanec Alois Neumann pod tíhou otázek připustil, že by šel jako ministr do nové Gottwaldovy vlády, i kdyby ho tam strana nevyslala. To byla studená sprcha. Stejně jako zjištění, že někteří jiní poslanci už vstoupili do Ústředního akčního výboru Národní fronty. Představenstvo se usneslo, že do Gottwaldovy vlády nikoho nevyšle. A dále, že „člen strany, který by jednal proti těmto usnesením a přijal jakékoli pověření na návrh KSČ a jejího předsedy, je automaticky ze strany vyloučen“. Mezitím Neumannovi telefonoval od premiéra Emanuel Šlechta: „Máš hned přijet za Gottwaldem!“

Během porady národních socialistů spontánně manifestovalo před budovou ústředí na náměstí Republiky několik tisíc lidí. Drtina zavolal přítele Jana Jínu, aby si aspoň z telefonního sluchátka vyposlechl hlas lidu.

V té chvíli odjíždělo z centrály StB komando k prohlídce sekretariátu národně socialistické strany. Potřebují najít jakékoli kompromitující materiály, aby dodatečně dokázali, že se tam připravoval ozbrojený puč.

Estébáci prohlédli celou budovu. Dokonce vnikli do pracoven Drtiny a Krajiny, chráněných poslaneckou imunitou. Prý dostali zprávu, že jsou tam někde ukryty zbraně, vysílačky a kompromitující dokumenty. Samozřejmě je museli „najít“ – ty, co tam sami donesli. Druhý den o tom referovaly komunistické listy na prvních stránkách.

Ministerstvo vnitra zahájilo policejní teror. Nařídilo prohlídky okresních a krajských sekretariátů stran, jejichž ministři podali demisi, nechalo zatknout řadu politicky činných lidí, zakazovalo či omezovalo činnost těchto stran, nařizovalo zabavovat jejich časopisy. Tím vším pokračovali komunisté v protiústavních činech.

Rovněž vedení lidové a slovenské Demokratické strany dospěla k závěru, že vývoj musí pokračovat demokratickou cestou a v rámci Národní fronty.

Zato rozpolcení sociální demokraté stále kličkovali. Levice vedená Fierlingerem požadovala společný postup s komunisty, Majer v čele pravice odchod ministrů z vlády. Ústřední výbor této strany jasně nepodpořil ani jeden směr. Ve skutečnosti se sblížil s komunisty.

Odpoledne 23. února se zastavil u prezidenta jeho bratr Vojta Beneš. „Prezident posuzoval situaci jako velmi zlou a sdělil bratrovi, že bude nucen abdikovat,“ napsal kancléř Smutný. Vojta Beneš o tom okamžitě informoval vedení sociální demokracie, jejímž byl členem.

Ve čtyři hodiny přijal Beneš národně socialistické ministry. Ubezpečil je, že nepodepíše vládu, v níž by nebyli zástupci vyslaní vedením jejich strany.

„Řekl jsem Gottwaldovi naplno a jasně: to, co děláte, to je převrat, to je puč, ale já vás nenechám vrhnout to na mě. Co vy chcete, to je druhý Mnichov. Gottwald shledal toto srovnání nevhodným,“ líčil později Ripka Benešova slova.

Beneš prý komunistickému vůdci sdělil, že když nemůže jednat s představiteli ostatních stran, udělá to on sám. Gottwald však odmítl mluvit se Zenklem a s ostatními „zrádci“.

Zenkla, Stránského, Ripku a Drtinu prezident upozornil: „Znáte komunisty. Víte, že nebudou váhat sáhnout k jakékoli akci, aby uskutečnili své plány. Bude to nesmírně těžký zápas. Musíme očekávat všechno.“

„Jsme si toho vědomi,“ ujistil ho Ripka. „Až budete rozhodovat, nedejte se ovlivnit ohledy na naši bezpečnost!“

Zenkl dodal: „Pro záchranu demokracie jsme ochotni riskovat všechno.“

Padla zmínka o zákroku Rudé armády. Nikdo však vážně nepočítal s tím, že by se Moskva pokusila o vojenskou intervenci.

Prezident slíbil, že nátlaku komunistů neustoupí. A v nejbližších dnech vysvětlí své stanovisko v rozhlasu.

Avšak Jaroslav Stránský se obával o Benešovo zdraví: „Přesto, že prezident nás přivítal nezvykle jaře a skoro vesele, můj dojem z jeho zdravotního stavu nebyl dobrý, námaha v řeči byla zřejmá.“

Po této čtveřici přijal prezident ještě lidovce Šrámka a Hálu. Okolo desáté hodiny za ním ještě přišla delegace vysokoškoláků vedená národně socialistickým poslancem Josefem Lesákem: „Stojíme za vámi, pane prezidente!“ Byl to slib většiny posluchačů pražských vysokých škol, kteří připochodovali k Hradu. Byla to jediná demonstrace, která v těch dnech proběhla na podporu Beneše a ústavního pořádku.

V pondělí 23. února podvečer začal Gottwald jednat o doplnění vlády. Už v neděli vyslal tajemníka poslaneckého klubu KSČ Bedřicha Rattingera do Českých Budějovic za národně socialistickým poslancem Aloisem Neumannem, aby přijel hned do Prahy. Teď s ním a s Emanuelem Šlechtou domlouval jejich účast v „obrozené“ vládě. Nakonec hovořil s Josefem Plojharem a Aloisem Petrem od lidovců.

„Gottwald nám nejprve vysvětlil situaci a rozhodnutí KSČ znemožnit reakční puč,“ vzpomínal Plojhar. „Řekl nám zároveň, že i nadále počítají s NF i ve vládě, ale že nepřicházejí v úvahu ministři, kteří abdikovali. NF může být obrozena toliko z poctivých lidí, kteří se postavili po bok pracujícího lidu. Nakonec nám Gottwald řekl, že se o tom radil a v budoucí vládě bychom měli být i my dva. Oznámil nám, že má k dispozici sedm rezortů a nabídl nám, ať si z nich vybereme. Petr zvolil dopravu a já jsem požádal, abych mohl vést rezort zdravotnictví.“

Večer podpořila komunisty nejvyšší generalita. Ministr Svoboda, náčelník Hlavního štábu Boček a velitel 1. oblasti Klapálek se účastnili oslavy výročí vzniku Rudé armády v Obecním domě. Všechny tři generály k tomu přinutil šéf vojenské kontrašpionáže militantní komunista Bedřich Reicin.

Zfanatizovaní dělníci zastavili vydávání deníků Svobodného slova a Lidové demokraciev Praze, v Bratislavě deník Čas, rovněž všechny krajské časopisy s nekomunistickým zaměřením.

Odbory svolaly ustavující schůzi Ústředního akčního výboru Národní fronty, který pod komunistickou taktovkou převzal nekontrolovanou moc. To byl také konec dosavadní koalice stran sdružených v Národní frontě.

Večer se začaly pražskými ulicemi procházet hlídky SNB, posílené přivolanými oddíly z pohraničí a ze Slovenska.

Zatýkání nekomunistických funkcionářů pokračovalo. Na Slovensku nechal předseda Sboru pověřenců Husák na základě usnesení předsednictva ÚV KSČ uvěznit místopředsedu Demokratické strany Jána Ursínyho.

Bitva se tedy rozhodla v pondělí 23. února. „Reakční“ ministři nesměli do svých úřadů, „reakcionáři“ byli vyhazováni ze svých míst. Gottwald dával dohromady novou vládu. Komunistům se už nikdo nemohl postavit na odpor.

V úterý přijal Beneš představitele slovenských demokratů. I s nimi mluvil jednoznačně, bez jejich souhlasu žádnou novou vládu neschválí.

Komunisté pokračovali ve stupňování nátlakových akcí. V poledne uspořádali hodinovou generální stávku, které se účastnilo takřka 2,5 milionu lidí. Dělníkům a úředníkům, kteří chtěli pracovat, vypnuli elektřinu anebo je zastrašili.

Na Slovensku rozpustil Husák všechny okresní národní výbory, ve kterých byli komunisté v menšině, a nahradil je správními komisemi, jejichž členy jmenovaly sekretariáty KSS.

Národní socialisté připravovali puč, oznámilo ministerstvo vnitra. Ústředí sociální demokracie obsadila Bezpečnost.

Většinu lidí komunistický převrat překvapil a vyvolal v nich strach z budoucnosti. Zprávy o životě v Sovětském svazu, které znali už z dvacátých a třicátých let, probudily obavy, aby také Československo nepostihly bolševický teror. A k tomu se přidaly trpké osobní zkušenosti některých obyvatel z míst, které osvobodila Rudá armáda. Její vojáci tam kradli, loupili a znásilňovali.

 

Lidé v celé zemi netrpělivě poslouchali zprávy z rozhlasu. Byly tendenční, prokomunistické, ale jiné neexistovaly. Noviny, na které si zvykli, nepřicházely, komunističtí dělníci odmítali tisknout „reakční“ deníky.

Někteří lidé, kteří bytostně lpěli na masarykovské demokracii, se zhroutili. I takřka osmdesátiletého pana Buršíka v Postřekově na Chodsku neblahé zvěsti z Prahy vzrušovaly. V podvečer 25. února, když z rozhlasu dozněla manifestace, na níž vítězně promlouval Gottwald, se obrátil k manželce rozechvělým hlasem: „Než takhle žít, to je lepší umřít.“ A potom dodal: „Nezapomeň Pepovi vyřídit, že je Chod! Opakuju ti, nezapomeň Pepovi říct, že je Chod!“

Potom si šel lehnout. Ještě poprosil o hrnek kávy, ale než mu ji paní přinesla, spal. Usnul navěky.

O pohřbu matka otcův vzkaz synovi – štábnímu kapitánu Josefu Buršíkovi, hrdinovi Sovětského svazu, ale antikomunistovi a zastánci demokracie – vyřídila.

Na horské chatě Jablúnka v Horní Malé Úpě v Krkonoších probíhal lyžařský kurz učitelů. Ráno 26. února všichni dospělí vyslechli v jídelně rozhlasové zprávy. A potom se přihnal desetiletý Jirka, který o ničem nevěděl.

„Všude bylo plno slunce, ale zarazilo mne jakési nezvyklé ticho, jenom rádio hlasitě hrálo,“ vzpomínal po mnoha letech Jiří Janata, význačný český chemik, který emigroval do Spojených států. „Sedl jsem si ke stolu k tatínkovi, byl tam už lyžařský instruktor se svou partnerkou. Najednou jsem si všiml, že paní má na tváři slzy. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem, že všechny ženy a také někteří muži pláčou.“

I mé babičce tekly slzy, když proklínala antikristy, jak komunisty nazývala. „Zavřou nám kostely a pana faráře!“ hořekovala. Tatínek s maminkou byli zasmušilí, věděli, že bolševici v Rusku všechno znárodnili, dokonce i takové malé obchody, jaký máme my.

Jako všude i u nás v Janovicích nad Úhlavou ustavili místní komunisté akční výbor. Najmenovali do něho největší sekerníky a pro formu ještě několik bázlivců z řad národních socialistů a lidovců. Tahle samovláda pak vtrhla na Místní národní výbor a z jeho členů vyškrtala všechny, kteří v minulosti vystupovali proti KSČ. Rovněž v Pavlíkově továrně na uzeniny se ujali vlády nejhorlivější komunisté, často pracovníci s nevalnou pověstí. Ředitel měšťanské školy, dosud aktivní národní socialista, se rychle přihlásil do KSČ a začal nosit na klopě rudou hvězdu.

Hospody, ve kterých muži po večerech dosud hravě řešili nejdůležitější státnické problémy, se najednou vylidnily. Nikdo nechtěl mluvit veřejně o politice, každý se bál komunistů.