Totalita přišla za potlesku velké části národa. 70 let od Vítězného února

 

V polovině února 1948 propuká v Československu vládní krize související s odvoláním osmi pražských obvodních velitelů Sboru národní bezpečnosti (SNB) komunistickou zlovůlí. V pátek 20. února podávají demisi ministři tří nekomunistických vládních stran.

Komunisté tlačí na prezidenta, aby demisi „reakčních“ ministrů přijal. Gottwald v doprovodu Zápotockého a Noska navštěvuje Hrad nejméně šestkrát. Předseda odborů Antonín Zápotocký straší „hlubokou nespokojeností dělnictva“. Ministr vnitra Václav Nosek mluví o „revoluční náladě v širokých lidových vrstvách“. Předseda vlády a předseda KSČ Klement Gottwald Edvarda Beneše nejdřív „důrazně žádá“ a potom vyhrožuje generální stávkou i možným krveprolitím. Prezident zná názor ministra Ludvíka Svobody, na armádu se nemůže spoléhat, pouze na část vysokých důstojníků a také na sokoly.

Nerozhodný Jan Masaryk spolu se svými zaměstnanci v úterý 24. února 1948 v poledne podle komunistického příkazu „stávkuje“. Potom ho volá Gottwald, aby se utvrdil: „Ale ty zůstaneš dál ve vládě jako ministr zahraničí? Vládu budu jenom rekonstruovat, přijdou tam někteří noví lidé, ty je znáš.“ Jenže jmenuje pouze Vavro Šrobára, který býval přítelem T. G. Masaryka.

Předseda vlády jede na Hrad. Opět se nemohou dohodnout. Prezident nechce demisi ministrů přijmout, přitom požaduje, aby Gottwald zůstal premiérem.

„Po rozhovoru s Gottwaldem o dalším vývoji byl prezident velmi skeptický,“ napsal později kancléř Jaromír Smutný. „Viděl, že se mu nepodaří přimět Gottwalda k povolnosti, a viděl také, že se řešení krize již nedá odkládat. Hleděl velmi černě – podle vlastních slov – na budoucnost, tak jako před Mnichovem. Z jednání s demokratickými politiky poznal, že nemají plán, jak čelit vzniklé situaci, uvědomoval si, že vyřešení krize, kterou nechtěně vyvolali, vložili úplně na jeho bedra a pasivně přihlížejí.“

 

Přesně to vystihl František Hanzlík z Ústavu pro studium totalitních režimů: „Vedení komunistické strany využívalo k uplatňování politické moci bezpečnostní složky, mnohdy i v rozporu s tehdy platnou ústavou a zákony.“

Také Masaryk přichází za Benešem. Chce se poradit, co má dělat. Avšak prezident mu nepomůže: „Jene, musíte se rozhodnout sám!“ Unavený Beneš si jde lehnout.

„Hovořilo se o poměrech a prezident řekl, že bude abdikovat,“ vzpomínal Smutný. „Jan Masaryk se spokojil s prezidentovou odpovědí a nenaléhal. Znal Beneše, ale byl si také vědom, že vlastně už dal souhlas Gottwaldovi, když jeho nabídku neodmítl.“

Mezitím přináší posel z náměstí Republiky do prezidentské kanceláře usnesení představenstva Československé strany národně socialistické: Do vlády zatím nikoho nevysíláme.

Gottwald volá Šrobárovi do Bratislavy s nabídkou ministerského křesla. Slovenského politika návrh komunistů příjemně překvapil. „Ještě si to musím rozmyslet, a proto hned jedu do Prahy,“ odpovídá. Premiér na žádné další Šrobárovo rozhodnutí nečeká a počítá s ním.

V noci z 24. na 25. února se opět schází vedení komunistické strany. Prezident Beneš souhlasí s rekonstrukcí vlády, ale pod podmínkou, že ji projedná s vedením ostatních politických stran, s jejich dosavadními představiteli. Komunisté nesouhlasí. Dopis z Hradu s tímto sdělením odmítají. Ano, budeme jednat, ale pouze se zástupci „obrozené Národní fronty“! Kdyby Beneš náš návrh odmítl, vyhlásíme generální stávku za jeho odstoupení.

Nehorázný nátlak tedy pokračuje.

Ve středu 25. února ráno míří na Hrad generální tajemník národních socialistů Vladimír Krajina. Chce informovat prezidenta o včerejším zasedání představenstva strany.

Beneš na něj nemá čas. Avšak kancléř Smutný a politický referent Jan Jína ho ujišťují, že prezident své stanovisko nezměnil. Později Beneš zve k sobě národně socialistické politiky na čtvrtou hodinu.

Gottwald doprovázený Noskem a Zápotockým přiváží v 10:55 hodin prezidentovi návrh „obrozené vlády“.

„Musím si věc rozmyslet,“ říká Beneš. „Já také nebudu nic zdržovat, aby krize byla vyřešena co nejdříve a naprosto jasně. Odpověď dostanete ještě dnes.“

Potom k sobě prezident zve Smutného, Jínu, Masaryka a svého osobního lékaře Oskara Klingera. Skepticky vysvětluje: „Demisi přijmu a vládu jmenuji podle Gottwaldova návrhu. Mám obavy z chaosu, který by stav, kdy nemáme vládu, způsobil. A jsem přesvědčen o tom, že když odpor proti komunistickým akcím nezačal v den podání demise, dnes už by byl marný.“

V poledne podávají demisi dva sociální demokraté, Václav Majer a František Tymeš. Dělají to navzdory usnesení vedení své strany. Od této chvíle přestává Gottwaldova šestadvacetičlenná vláda podle ústavy existovat, polovina ministrů se vzdala svých křesel. Jenže komunisté uzurpovali tolik moci, že tuhle zásadní změnu situace vůbec neberou na vědomí.

Na Hrad přicházejí i generálové Svoboda, Boček a Klapálek, aspoň podle záznamu dr. Klingera. Zato Smutný si jejich návštěvu zapsal až 27. února. Generálové slibují věrnost prezidentovi a čekají na rozkazy. Beneš je překvapil: „Rozumím, pánové, a jsem vděčen. Ale to by znamenalo, že byste museli odzbrojit policii, logicky by to znamenalo, že byste museli zatknout Gottwalda, a to Rusové nemohou snést. Za Mnichova by to bylo jiné, to šlo o cizince, nyní však jde o Čechy.“

Po poledni volají z Hradu Gottwaldovi: „Přijeďte v 16 hodin.“

Odpoledne se na Václavském náměstí schází manifestace. Kdyby prezident nepodepsal, vydá se 50–80 tisíc lidí k Hradu. A s nimi ozbrojené Lidové milice. Tyto milice jsou ilegálními bojovými oddíly KSČ, jejichž existence nemá oporu v zákonech.

Okolo páté přijíždí do centra Prahy Gottwald. „Pan prezident souhlasil,“ oznamuje. Davy propukají v bouřlivé nadšení.

Avšak vůdce komunistů už nepřiznal, že Beneš podepsal až pod jeho surovým nátlakem. Když se dostavil k audienci, prezident mu oznámil: „V žádném případě jmenovací listinu nepodepíšu!“

Gottwald se přestal ovládat. Vytáhl obsáhlý seznam lidí, kteří budou zatčeni, když prezident okamžitě novou vládu nepotvrdí. Byli mezi nimi také Benešovi osobní přátelé a spolupracovníci.

A potom hrozil: „Rudá armáda stojí na československých hranicích, stačí, když ji požádáme o pomoc. Také jsme vyzbrojili dělnické milice. Byla by to občanská válka, pane prezidente!“

Benešovi je najednou nevolno. Musí přijít lékař, aby mu dal povzbuzující léky. Hodně to připomíná návštěvu Háchy v Berlíně v noci ze 14. na 15. března 1939.

Opravdu jenom tyhle hrozby Beneše zlomily? Anebo to bylo něco jiného, horšího? Anebo podlehl dlouhotrvajícímu vyčerpání a nemoci? Od té doby o těchto důvodech diskutují pamětníci a historici. Mnozí z nich, jako třeba tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina ve svých pamětech, prezidenta obviňovali z nespolehlivosti. Jiní to sváděli na jeho špatný zdravotní stav.

Co tedy přinutilo Beneše k přijetí demise? V knize Poslední rok prezidenta uvádí historik Karel Kaplan čtyři důvody. Předně obava z rozpolcení československé společnosti a ze sovětské vojenské intervence. „Druhým motivem bylo vědomí ústavní povinnosti dát státu vládu a sloužit tak ČSR a jejímu jménu v zahraničí. Další skutečností byl překvapující mocenský i politický tlak a aktivita komunistů a stejně zarážející pasivita jejich odpůrců.“ A také podlomené zdraví prezidenta. „Benešova schopnost jasného uvažování a rozhodování sice zůstala nedotčena, častěji se však dostavovala únava, přechodný stav vyčerpání po jednání, výjimečně i během rozhovorů. Zdravotní stav celkově oslaboval jeho vůli k odporu vůči komunistickému tlaku.“

Historik a diplomat Jaroslav Šedivý zase připomíná, že už 20. února začaly manévry americké armády v Západním Německu mezi Pasovem a československými hranicemi. Šířící se hysterie kolem možného konfliktu mezi Východem a Západem, která vyvrcholila koncem minulého roku, prezidenta vystrašila. Takové války se obával. Jiné prameny uvedly, že v Rakousku poblíž československých hranic posílila Rudá armáda své posádky o 18 tisíc vojáků.

Dvakrát za život se Edvard Beneš spolehl na záruky spřátelených vlád, dvakrát ho zradily. Po diktátu západních „přátel“ v Mnichově musel uposlechnout diktátu „přátel“ z Moskvy.

„Ne všechen československý lid si přeje zánik demokracie, ale vy, pánové, a vámi vedená strana si přejete, abych svým podpisem zabil demokracii v Československu a zradil nejen sebe, ale i celému národu nejdražší, jež tkví ve slovech slibu prezidentu Osvoboditeli Věrni zůstaneme,“ říká trpce Beneš Gottwaldovi a jeho průvodcům. „Jestli tak činím, tak jenom proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím, že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti prokáže, že jsou mu cizí metody, jichž používáte, a že jste podceňovali mravní vyspělost, věrnost a demokratický smysl našeho lidu.“

Po podpisu jmenovací listiny „obrozené vlády“ si poražený prezident vymiňuje: „Ale žádné násilí, žádné zatýkání!“

Gottwald souhlasí. Ostatně, teď je pánem on a na svůj slib může kdykoli zapomenout.

Prezidentská kancelář odvolala přijetí předsedy národních socialistů Petra Zenkla a jeho kolegů. Už není o čem jednat.

V podvečer se vydávají tři tisíce studentů k Hradu. Manifestovat věrnost prezidentovi a demokracii! Beneš je unaven, jejich deputaci přijímá Smutný.

Když se o tom dovídá vedoucí evidenčního odboru ÚV KSČ Karel Šváb, soptí: „Ať je policisté pokropí ze samopalů!“ Vedoucí bezpečnostního oddělení ÚV KSČ Josef Pavel, který komunistickým ozbrojeným složkám velí, nesouhlasí.

Studenty v Nerudově ulici tedy rozhánějí esenbáci a milicionáři beze zbraní. Údajně náhodným výstřelem je zraněn posluchač lesního inženýrství Josef Řehounek.

Vysokoškoláci jsou jedinou skupinou, která hlasitě požaduje zachování demokracie. Ostatní obyvatelstvo zůstává pasivní.

K večeru přijíždí na Hrad Krajina. Chce mluvit s Benešem. Avšak Smutný a Jína ho k němu nepustí. Pan prezident je unaven.

Krajina tedy vzkazuje: „Ať si pan prezident vzpomene na osud Emila Háchy!“ A Beneš zase posílá doporučení Krajinovi, aby raději odešel za hranice.

Ve středu večer začíná první větší vlna zatýkání nepohodlných lidí, bez ohledu na slib, který dal Gottwald Benešovi. Zatím mezi nimi nejsou špičkoví politici. Estebáci je sbírají podle seznamu B, který nevznikl podle jmen, nýbrž podle funkcí.

Mezi 21. a 26. únorem zmizelo nakrátko ve věznicích podle historika Kaplana 464 lidí. Většinou to byli okresní funkcionáři národních socialistů a lidovců.

Ve čtvrtek 26. února ráno vtrhávají komanda Státní bezpečnosti, vedená Miroslavem Pichem-Tůmou, do bytů Vladimíra Krajiny, Oty Hory a Aloise Čížka. Dělají domovní prohlídky a chtějí tyto národně socialistické poslance zatknout. Hora není doma. Krajinu a Čížka zajišťují. Když se to dověděl prezident Beneš, žádá Gottwalda, aby oba poslance chráněné imunitou propustil. „Vždyť jste mi to slíbil!“ Předseda KSČ k tomu dá příkaz.

Uvěznil tyto politiky Pich-Tůma z revolučního nadšení, anebo na pokyn svého nadřízeného ze sovětské tajné policie NKVD, jíž rovněž sloužil? To dodnes nevíme. I v několika dalších případech Gottwald nařizuje propuštění zatčených. Estebáci se s tím těžko smiřují. Avšak v zabírání sekretariátů „reakčních“ stran a zatýkání jejich nižších funkcionářů pokračují dál. Rudé právo píše, že podle StB plánovali národní socialisté protikomunistický převrat.

V pátek otiskuje kriminální věstník fotografii poslance Hory a zatykač: SNB ho hledá pro obvinění z velezrady a protistátních činů. Gottwald prý nařídil: „Horu musíme dostat živého za každou cenu a pak z něj zaživa budeme řezat řemeny!“

Bývalý poslanec se skrývá u Václava Havla, někdejšího majitele filmových ateliérů Barrandov. Potom prchá za hranice.

Exministr spravedlnosti Prokop Drtina se chce zastřelit. Když mu selže pistole, skáče z okna vily. Pádem z druhého patra se nezabil, jenom si zlomil obě nohy.

V pátek přijímá prezident členy nové vlády, aby složili ústavní slib. Musí k tomu sebrat všechny síly. A potom, místo aby s nimi prohodil aspoň formálně několik slov, hned odchází.

Podívejme se v náseldujících kapitolách, co vše tomuto vyvrcholení komunistického puče předcházelo a trochu podrobněji na samotné únorové dny .

Konec prezidentových iluzí

„Musím tě zarmoutit,“ řekl Rudolf Slánský Josefu Pavlovi, když si v září 1947 stiskli ruce. Vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Plzni se na generálního tajemníka tázavě zadíval.

„Budeš se stěhovat do Prahy!“ oznámil mu generální.

„Proč právě já?“ vzpíral se Pavel. Rodinu měl v Ústí nad Labem. Před rokem začal v Plzni jenom na čas zaskakovat.

„V předsednictvu jsme projednali poslední vývoj zejména v národně socialistické straně a zdá se, že půjdou na hazard,“ pokračoval Slánský. „Ty máš zkušenosti z občanské války ve Španělsku. Poznáš, jaký nápor vedou v armádě a ve Sboru národní bezpečnosti.“

„Netušil jsem, že situace v Národní frontě je tak vážná,“ svěřoval se Pavel o jedenadvacet let později na ideologické konferenci KSČ na ministerstvu vnitra.

Před válkou absolvoval Pavel v SSSR diverzantskou školu NKVD. Odtamtud ho vyslali do Španělska, aby spolu s dalšími komunisty a levicově orientovanými intelektuály bránil republiku proti povstalcům. Později se stal Pavel důstojníkem v československé západní armádě a přitom nezapomínal sloužit myšlenkám komunismu.

Nyní byl Josef Pavel jmenován vedoucím branného a bezpečnostního oddělení sekretariátu ÚV KSČ. Začal objíždět kasárna armády, stanice a velitelství SNB a zjišťovat, nakolik by je mohl využít ve prospěch komunistické strany.

„Dochází k aktivizaci pravice podporované Američany a Angličany, i když to zatím nemá podobu antisovětské či antikomunistické kampaně,“ hlásil v dubnu 1947 vedoucí odboru zahraniční politiky ÚV KSSS Guljajev politbyru o situaci v Československu. KSČ se „mění v masovou organizaci, která má už 1 133 000 členů“. V příštích volbách chtějí komunisté získat většinu v parlamentu. Ve vrcholných úřadech je však situace složitá: na ministerstvu vnitra je ze 48 vyšších funkcionářů v KSČ jenom 14, na ministerstvu zahraničí je poměr 51:7, na ministerstvu průmyslu 131:13 a tak dále.

Osud republiky byl součástí rozsáhlé mocenské hry velmocí. Koncem války neměly Washington a Londýn sílu, aby si udržely vliv v zemích východní a střední Evropy, padly tedy do železného objetí Moskvy. Začátkem roku 1947 se ukazovalo, že Stalin chce tuto nadvládu upevnit, aby mohl snáze v nejbližší budoucnosti vytvořit komunistické vlády rovněž ve státech západní Evropy.

V březnu mu tento záměr překazil prezident Truman, když vyhlásil doktrínu o zadržování komunismu. V jejím rámci poskytly USA finanční pomoc vládám Turecka a Řecka, v létě Itálii a západním okupačním zónám Německa a Rakouska. Následující měsíc se nedohodli ministři zahraničí SSSR, USA, Velké Británie a Francie na spolupráci. Na jaře vypadli z italské vlády komunisté, začátkem zimy i z kabinetu francouzského. V květnu vyslal Pentagon šestou flotilu válečného námořnictva do východního Středomoří.

To všechno ještě považoval Kreml za lokální anebo dočasné problémy, které se postupem doby vyřeší. Vždyť USA se brzy stáhnou z Evropy a nechají mu volný prostor. Francie a Velká Británie zeslábly válkou natolik, že se do role evropských mocností stěží vrátí.

Marshallův plán, který byl volným pokračováním Trumanovy doktríny v ekonomické oblasti, tyhle naděje překazil. Podnítil ho nový architekt americké zahraniční politiky George Kennan, který jako chargé d‘affairs v Moskvě upozornil na neutuchající sovětské imperialistické plány a nyní se vrátil do Washingtonu. Kennan chtěl zeslabit sovětskou kontrolu nad střední a východní Evropou. Plán na záchranu Evropy před komunismem přednesl státní tajemník (ministr zahraničí) George C. Marshall, někdejší předseda Sboru náčelníků vojenských štábů, 5. června 1947 na Harvardově univerzitě, když mu udělovala čestný doktorát.

Marshalla k tomu přiměla i cesta z Moskvy, kdy z letadla viděl, jak je Evropa zničená a zubožená válkou. Možná si vzpomněl i na to, jak bída po první světové válce přinesla celému kontinentu chaos a revoluční kvas. Vždyť právě tahle situace umožňuje, aby komunistické a socialistické ideje přitahovaly nové příznivce v celém světě. „Pokud by byla vysílená Evropa ponechána svému osudu,“ řekl Marshall v děkovací řeči, „hrozí nebezpečí, že by se mohl zhroutit moderní systém založený na dělbě práce a výměně zboží.“ Hospodářská krize by mohla přivést komunisty k moci i v západních státech. V Itálii mělo členské legitimace strany 1,9 milionu lidí, ve Francii milion, v Belgii a Řecku po stotisících, ve Velké Británii 50 tisíc. V samotných Spojených státech se ke komunistům hlásilo 80 tisíc lidí.

Tento velkorysý program, který dostal podle svého autora název Marshallův plán, spočíval v rozsáhlé hospodářské pomoci Spojených států zemím Starého kontinentu.

Napětí mezi Moskvou a Washingtonem se ve druhé polovině roku 1947 stupňovalo. Zdálo se, že brzy vypukne válka. Už rok vytvářely výzvědné služby USA a Velké Británie v součinnosti se službami západoevropských zemí na jejich území tajné podzemní armády se sklady zbraní, vojenského a zdravotního materiálu i potravin. Tihle partyzáni měli zahájit činnost, jakmile by se Rudá armáda převalila na Západ.

Stalin zapomněl na všechny sliby a začal budovat impérium. O začlenění ČSR mezi státy svého bloku rozhodl v srpnu 1947, domnívá se historik Vilém Prečan. V září se na napůl tajné schůzce v Szklarské Porebě v Polsku ustavilo Informbyro, nová centrála komunistických stran Evropy. Šéfideolog Ždanov tam ze Stalinova příkazu proklamoval: Svět se rozpadl na dva nesmiřitelné tábory, které vyrostly okolo SSSR a okolo USA.

Slánský se od Rusů dověděl, že KSČ musí převzít moc v zemi urychleně. Vždyť Československo je ze států východní a střední Evropy poslední zemí, kde to komunisté dosud neudělali. Na představu o jakési „specifické československé cestě k socialismu“, která by trvala deset anebo i více let, zapomeňte! Jistě, soudruh Stalin s tím dřív souhlasil, ale to byla jiná doba. Teď musíte co nejdřív ovládnout armádu a bezpečnost!

Ekonomiku už měla vláda pevně v rukou. „Znárodnění a předchozí pozemková reforma změnily československou společnost v jejích základech,“ napsal Kaplan. „Největší ekonomickou silou se stal stát, konkrétně vláda, ve které měli převahu komunisté a sociální demokraté.“

Komunisté se vždycky snažili dosáhnout absolutní moci. Politika spolupráce, kterou KSČ dělala první dva roky po válce, byla jenom zastíracím manévrem. Teď skončila doba kompromisů, komunisté vyvolávají konflikty, jimiž chtějí dokazovat, jak špatně to ostatní strany myslí s národem.

V prvním poválečném nadšení smýšlelo hodně lidí v českých zemích levicově, až to vedení KSČ překvapilo. Ukázaly to volby v květnu 1946. V českých zemích získala KSČ 40 % hlasů, čtyřikrát víc než před válkou, národní socialisté necelých 24 %, lidovci 20 %, sociální demokraté 13,5 %. Jedině Slovensko komunisty zklamalo, tam absolutní většinu dosáhla Demokratická strana (DS). Nicméně vítězství v Čechách stačilo k tomu, aby se předsedou vlády stal Gottwald.

„Komunisté stále odstraňují z bezpečnostního aparátu členy ostatních politických stran!“ interpeloval v úterý 8. července 1947 v parlamentu národně socialistický poslanec Ota Hora ministra vnitra Noska. „Naposled museli odejít vrchní komisař Státní bezpečnosti Otakar Frankenberger, který strávil v německém koncentráku pět let, aktuárský elév Vítězslav Jandák, vyznamenaný medailí za chrabrost, a další. Rovněž z uniformovaného SNB vyhazují lidi jako třeba majora Jana Odvárku, šéfa osobního oddělení pražského policejního ředitelství, a nadporučíka Františka Kalhouse, pobočníka místního velitele. Ředitele Národní bezpečnosti v Praze vládního radu Karla Herra, známého odborníka, nahradil komunista major Marek, který dostal od nacistů Svatováclavskou orlici.“

Na tuhle interpelaci poslance Hory, stejně jako na další, ministr Nosek nikdy neodpověděl. Komunisté si budovali svůj bezpečnostní aparát bez ohledu na zákony.

A proč se proti tomu zástupci ostatních stran důrazně nebouřili? Proč pořád jenom korektně jednali na půdě parlamentu a koalice představované Národní frontou? Chtěli žít s komunisty ve státotvorné koalici. Obávali se, že bojem s nimi by mohli destabilizovat celý stát. A kdyby komunisté z NF nakonec odešli, mohli by bojovat jenom velmi nepříjemnými, ale účinnými mimoparlamentními prostředky – stávkami a demonstracemi. Proto všichni raději komunistům ustupovali.

Obtížná jednání vedla Praha s Moskvou o přesidlování rodinných příslušníků Svobodovy armády z Podkarpatska do ČSR, o továrnách, lokomotivách, vagonech, lodích a bankovních depozitech, které Sověti považovali za svou válečnou kořist, ale ve skutečnosti byly československým majetkem, o dodávkách sovětského zboží a surovin ve stanovené kvalitě a za světové ceny. Sovětští vyjednavači se chovali s velkopanskou nadřazeností, na mnohé československé požadavky vůbec neodpovídali, často ani Gottwald a ostatní komunisté ničeho nedosáhli. Nekomunističtí ministři lavírovali a ustupovali, protože nechtěli „ohrozit přátelství“ se Sovětským svazem. Jedině prezident Beneš zaznamenal občas úspěch. Patrně nejtragičtější osud postihl uranové doly v Jáchymově, které si Rusové pomocí tajné smlouvy přivlastnili.

„Vracím se jako Stalinův pohůnek“

Když v létě 1947 přijala Praha pozvání na jednání o Marshallově plánu, požádal Stalin československou vládu, aby k němu okamžitě vyslala své zástupce. Gottwald s sebou do Moskvy vzal ministra zahraničí Jana Masaryka, který nebyl členem žádné strany, a národně socialistického ministra spravedlnosti Prokopa Drtinu. Drtina zastupoval svého stranického kolegu ministra zahraničního obchodu Huberta Ripku, který ležel doma s těžkou angínou.

Jakmile se delegace ubytovala ve vládní vile v Moskvě, přijelo pro Gottwalda tajně auto z Kremlu. Čtyři hodiny strávil v rozhovoru se Stalinem. „Podle zprávy, jež se nám dochovala z nejužšího okruhu Gottwaldových přátel, ho hrubě seřval,“ napsal historik Vladislav Moulis. Po návratu oznámil premiér sklesle ostatním ministrům, že sovětský vůdce rezolutně žádá, aby se Československo k Marshallovu plánu nepřipojilo. Ve čtvrtek to Stalin opakoval celé delegaci. A dodal ultimátum: „Rozhodnutí vaší vlády nám sdělte zítra do 16 hodin!“

To byl šok. Do té doby totiž sovětští diplomaté v Praze ubezpečovali Masaryka a Gottwalda, že Moskva s československou účastí na Marshallově plánu souhlasí. Avšak začátkem července Stalin svůj názor zásadně změnil.

„Sověti si nepřejí rekonstrukci Evropy na poli hospodářském,“ líčil později Masaryk Ripkovi. „Nemohu přesně vysvětlit proč, ale jak jsem naslouchal Stalinovi, měl jsem dojem, že počítá s válkou. Všecko, co činí, činí za jediným cílem: válka!“

„Stalin označil za cíl nynější sovětské politiky dostat Američany z Evropy i z Asie,“ oznámil přátelům úředník ministerstva zahraničí Arnošt Heidrich, který se jednání účastnil. „Řekl, že Marshallovým plánem sledují USA politické a hospodářské cíle, které jsou v rozporu se zájmy Sovětského svazu i jeho spojenců, a že již z toho důvodu se ho Československo nemůže zúčastnit.“

Premiér a oba ministři nakonec požádali telegraficky vládu, aby Stalinovu žádost projednala. Oni s ní souhlasí. Nicméně Drtina a Masaryk podepisovali telegram s velkým sebezapřením.

Mezitím těžce onemocněl prezident Beneš. V noci na 9. června 1947 ho postihl záchvat mrtvice. Místopředsedu vlády Širokého a státního tajemníka ministerstva zahraničí Clementise, kteří mu přišli oznámit šokující zprávu z Moskvy, vůbec nevnímal.

A potom komunisté Široký a Clementis vládu, která zasedala za Zenklova předsednictví, obelhali. Prý hovořili s prezidentem a ten jim řekl, že „po tom jasném stanovisku Sovětského svazu je třeba účast na konferenci odvolati“. Ministři Stalinovo ultimatum přijali. Jiné východisko neviděli.

Jan Masaryk ohodnotil svou účast na jednání s příslovečnou lapidárností: „Do Moskvy jsem odjížděl jako ministr zahraničí suverénního státu. Vracím se domů jako Stalinův pohůnek.“

Na červen 1947 svolali Američané do Paříže konferenci zástupců evropských vlád o Marshallově plánu. Stalin původně doufal, že by tato pomoc mohla být injekcí také pro rozvrácené sovětské hospodářství. Američané však chtěli přidělování všech darů přísně kontrolovat, to nemohl Kreml dopustit. Podle zjištění sovětských špionů v Londýně má tento program probíhat mimo OSN. Účastníci tedy budou zavázáni USA. Američané tím posílí vliv v Evropě. A takový zvrat nemohla Moskva dopustit.

„Zdá se, že po Marshallově plánu v sovětském vedení převládl názor, že západní mocnosti chtějí připravit SSSR o plody vítězství ve druhé světové válce,“ napsal Kaplan. „Původní předpoklad, že USA odejdou z Evropy, jak o tom Roosevelt hovořil se Stalinem, nejpozději dva roky po válce, se nepotvrdil. Sovětské plány se zhroutily. Moskva hledala a postupně vytvářela novou koncepci své evropské politiky, jejíž dlouholetou konstantou bylo úsilí vytlačit USA z Evropy. Prvním krokem v nové koncepci byla přeměna dosavadní sféry vlivu v pevný mocenský blok.“

Stalin východoevropským vládám zakázal, aby se účastnily Marshallova plánu. Byl to první zřetelný krok k rozdělení Evropy do dvou nesmiřitelných mocensko-politických bloků.

„Kdyby nekomunistické strany nezměnily své původní stanovisko k Marshallově plánu, byla by to politická demonstrace,“ konstatoval Kaplan. „Ukázaly by, že hájí nezávislost země a že změna stanoviska se rovná diktátu, a tedy omezení státní suverenity, a že ony s tím nechtějí mít nic společného. Jakmile toto propásly, pak už se dostaly do pozice, kdy komunisté s nimi vedli boj o sociální požadavky, a tam musely vždycky prohrát.“

Kapitulace před Stalinem byla novým Mnichovem. Podle Šedivého tím „fakticky končila krátká etapa poválečného budování státu, která nesla pořád ještě většinu prvků demokratického vývoje“. Navíc, jak připomněl Moulis, se tím naplnily obavy prezidenta Beneše z roku 1945: „Evropa se rozestoupila na dvě části“.

Marshallův plán umožnil rekonstrukci hospodářství šestnácti západoevropských států. Spojené státy jim poslaly zboží a stroje za více než 13 miliard dolarů (v dnešních cenách 190 miliard), tím umožnily obnovu a modernizaci infrastruktury. Nezaměstnanost a bída mizely, komunistické strany ztrácely půdu pod nohama. V Itálii, ve Francii a v Belgii mohli vypudit komunistické ministry z vlád. Rozbombardované západní Německo se vrátilo, stejně jako Rakousko a Itálie, na předválečnou úroveň už v roce 1951.