Terorismus

Arabský a palestinský terorismus zaměřený proti Izraeli existoval celá desetiletí před ustavením Státu Izrael i po něm. Tisíce teroristických útoků, které způsobily smrt a zranění izraelských civilistů, se odehrály ve dvou desetiletích předcházejících Šestidenní válce v roce 1967 (která vedla k přítomnosti Izraele v teritoriích). Svým založením v roce 1964 se OOP postavila do čela této teroristické kampaně.

Během 70. a 80. let dvacátého století spáchaly různé teroristické organizace pod OOP mnoho teroristických činů v Izraeli i v źahraničí. Jedním z nejviditelnějších v tomto směru, byla vražda 11 izraelských atletů na Olympijských hrách v Mnichově v roce 1972.

Navzdory palestinským závazkům z roku 1993, že se zřeknou terorismu, a tak vytvoří základnu pro izraelsko-palestinský mírový proces, teroristické útoky nepřestaly a od září 200 výrazně nabyly na intenzitě, způsobily smrt více jak tisíce izraelských civilistů a zranění mnoha dalších tisíců.

Od války k míru

Volby do Knesetu v roce 1977 přivedly k moci blok Likudu (koalici pravicových stran a stran středu) a ukončily téměř třicetileté období dominance Strany práce. Nový ministerský předseda, Menachem Begin, zopakoval slib všech předcházejících premiérů a snažit se o uzavření trvalého míru v regionu a vyzval arabské vůfdce, aby s ním usedli k vyjednávacímu stolu.

Kruh arabského odmítání izraelských pokusů o mír byl prolomen návštěvou egyptského prezidenta Anwara Sadata, který v listopadu 1977 navštívil Jeruzalém. Následovala jednání mezi Egyptem a Izraelem pod americkou patronací. Výsledkem byly Dohody z Camp Davidu (září 1978), které obsahovaly rámec pro mírové uspořádání na Středním východě, včetně detailního návrhu pro Palestinskou samosprávu.

Dne 26. března 1979 uzavřel Izrael a Egypt ve Washingtonu D.C. mírovou smlouvu, čímž ukončili třicet let trvající válečný stav. Podle ustanovení smlouvy se Izrael stáhl ze Sinajského poloostrova a vyměnil bývalé dohody o hranicích příměří za vzájemně uznané mezinárodní hranice.

Tři roky rozhovorů mezi Jordánskem a Izraelem, které následovaly po mírové konferenci v Madridu v roce 1991, vyústily ve společnou deklaraci jordánského krále Husseina a ministerského předsedy Izraele Jicchaka Rabina (červenec 1994), která ukončila  46 let dlouhý válečný stav mezi jejich zeměmi. Jordánsko-izraelská mírová smlouva byla podepsána na hraničním přechodu Arava (poblíž Eilatu v Izraeli a Akaby v Jordánsku) 26. října 1994 za přítomnosti amerického prezidenta Billa Clintona.

Domácí výzvy

Během 80. a 90. let dvacátého století Izrael absorboval více jak milion nových přistěhovalců, především z bývalého Sovětského svazu, Východní Evropy a Etiopie. Příliv tolika nových konzumentů a zároveň velkého počtu kvalifikovaných i nekvalifikovaných pracovních sil posílil ekonomiku v období zrychlené expanze.

Vláda, která nastoupila k moci po volbách do Knesetu v roce 1984 se skládala ze dvou hlavních politických bloků - Strany práce (středolevá strana) a Likudu (středopravá orientace). V roce 1988 ji nahradila koalice vedená stranou Likud, kterou v roce 1992 následovala koalice sestavená ze Strany práce a několika menších středolevých politických stran.

Po zavraždění ministerského předsedy Jicchaka Rabina v roce 1995 byly vyhlášeny nové volby v roce 1996. V přímé volbě ministerského předsedy byl zvolen Benjamin Netanjahu, který zformoval vládní koalici pod vedením Likudu. Ta vládla IZraeli další bezmála tři roky.

V Izraeli se výročí zavraždění ministerského předsedy Jicchaka Rabina připomíná každý rok. Rabin byl zavražděn 4. listopadu 1995 židovským extremistou a jeho smrt uvrhla celou zemi do hlubokého smutku za vojáka-státníka, který dokázal překročit hranici vojenského pole a dovést národ na cestu k míru.

V roce 1999 byl ministerským předsedou zvolen Ehud Barak, předseda strany Jeden Izrael (středolevá orientace), který sestavil koaliční vládu; na post rezignoval v prosinci 2000. Ariel Šaron, vůdce strany Likud, zastával post ministerského předsedy od počátku roku 2001 do chvíle, kdy utrpěl mozkovou příhodu na začátku roku 2006. Ehud Olmert, vůdce strany Kadima, kterou Šaron založil v listopadu 2005, ho nahradil na postu premiéra.

Po rezignaci Ehuda Olmerta byl v předčasných volbách v únoru 2009 zvolen ministerským předsedou Benjamin Netanjahu, který sestavil širokou koaliční vládu.

Každá z izraelských vlád se vždy snažila o dosažení míru, hospodářského rozvoje a absorpce nových přistěhovalců dle svých politických přesvědčení.