Teorie psychotroniky

Milan Nakonečný a Zdeněk Rejdák v psychotronické fenomenologii vytvořili novou klasifikaci jevů. Za podstatný znak považují distancové interakce mezi organismy vázané na energetické formy vlastní organismu. Předpokládají, že půjde převážně o známé energetické formy např. infrazáření, elektromagnetické vlny, ultrazvuk, studená plazma atd., avšak nevylučují možnost, že studium těchto interakcí nás přivede z hlediska energetického i k poznání něčeho principiálně nového.

Rozeznávají trojí druh distancových interakcí: 

1. mezi organismy 
2. mezi organismy a hmotou 
3. mezi organismy a vnějším prostředím

Elektromagnetická hypotéza

Vedle pojmu distancové interakce se používá v literatuře o psychotronice tzv. distanční interakce. Jedním z popisů distanční interakce je elektromagnetická S. Manczarského a I. M. Kogana a neelektromagnetická hypotéza L. L. Vasiljeva. S. Manczarský na základě své experimentální činnosti dospěl k závěru: 1. Zdrojem telepatických emisí jsou elektrické proudy, které během procesu myšlení protékají lidským mozkem. 2. Charakter telepatického vysílání stejně jako u jiných přirozených emisí je širokopásmový, se širokým rozsahem frekvenčního spektra. 3. Vlnový rozsah účinný na příjmové straně leží přibližně v mezích od 10 metrů do 15 kilometrů. Celé vysílané spektrum je však ještě širší. 4. Energie, která je vyzařována mozkem, je u průměrného člověka tak nepatrná (řádově 2.10 -10 W), že telepatické emise nelze dosavadními přijímacími aparaturami zjistit (pozn.: na začátku 70. let 20. století).

I. M. Kogan zkoumal v ústavu A.S. Popova tzv. bioinformaci, na základě svých výpočtů shledal, že není třeba trvat při „telepatickém přenosu“ na krátkých vzdálenostech, jak tvrdil S. Manczarský. Kogan tvrdí, že z jeho rovnic plyne, že v zásadě existuje možnost přenosu telepatické informace pomocí elektromagnetického pole vyvolaného biologickými proudy na libovolnou vzdálenost, tato vzdálenost může být tím větší, čím je pomalejší rychlost přenosu. Při přenosu představ předmětu se dobrý „příjem“ uskutečnil asi ve 30% případů a uspokojivý „příjem“ asi v 50% experimentů. Výkon přijímaného signálu je podle něj v rozmezí 10-17 až 10-19 W/m², vypočtené hodnoty závisí ovšem na vlnové délce, na kterou je „telepatická informace“ přenášena. Elektrické proudy skupin nervových buněk mohou dosahovat řádově µA (zjištěno pokusně). Vlnová délka je u dolní hranice 1m a horní až 1000 km.

S. Inomata v vytvořil teorii komplexního elektromagnetického pole (On Complex EM Fields Theory) s imaginární složkou, která má předpokládanou vlastnost volného "bezztrátového" šíření ve hmotě, prochází např. kovovou deskou. Toto elektromagnetické vlnění označuje jako Teslovy vlny.

Neelektromagnetická hypotéza

L.L. Vasiljev si kladl za cíl prokázat, že telepatická informace přenášená na větší vzdálenost nemá charakter elektromagnetických vln. Experimentoval s dálkovou hypnózou, kdy byl hypnotizovaný subjekt umístěn v místnosti nebo ve Faradayově kleci, přičemž byl na dálku uspáván a probouzen. Výsledkem pokusů bylo zjištění, že není rozdílu mezi časem potřebným k uspání dálkovou hypnózou za podmínek stínění a bez stínění. Experimentátoři dospěli k závěru, že s velkou pravděpodobností přenosovým energetickým agens telepatické informace nejsou na větší vzdálenosti elektromagnetické vlny, ale jiná fyzikální, pravděpodobně subtilnější energie.

Částicová fyzikální hypotéza

Mezi částicové fyzikální hypotézy patří např. hypotéza neutrinová a tachyonová. M. Ruderfer ve své neutrinové hypotéze (Neutrino Theory of Extrasensory Perception) předpokládá přenos informací pomocí neutrin. Podstatou jeho hypotézy jsou neutrina, která prolétají látkami a otiskuji v sobě o ní informaci a tuto informaci je psychika schopna detekovat. A. Sylva obdobně uvažuje o tom, že tuto roli provádějí předpokládané částice šířící se větší rychlostí než světlo tachyony (Post-Relativism and Psiphenomenon).

Částicová nefyzikální hypotéza

Mezi částicové nefyzikální hypotézy patří hypotézy předpokládající existenci dalších hypotetických částic. Příkladem jsou částice psychon a mention předpokládané F. Kahudou, který vypracoval hypotézu psychické energie vybavované podnětem lidské vůle. Dominantní složku psychické energie nazval mentální energie a spojuje ji s hypotetickými částicemi mentiony. F. Kahuda dále předpokládá v mozku „struktury“ temporu a mentoru, ve kterých jsou organizovány psychony a právě tyto psychony vyzařují uvedené mentiony do prostoru.

Tempor tvoří tzv. časový orgán v mozku, který je nejen zdrojem jím vysílaných mentionů a jejich mentální energie, ale zároveň příjemcem mentionů a mentální energie k němu došlé buď od nositele odrazu procesu zpětného získání uložené informace (zpětná vazba), nebo jiným emitorem k němu vyslané (telepatie). V tomto smyslu se v literatuře mluví o "radaru psychiky" nebo též o "radaru lidské duše".

Koncept psychonů F. Kahuda převzal od akademika N.I. Kobozeva, který je zavedl pro vysvětlení procesu myšlení (физика мышления). N.I. Kobozev zjistil, že mechanismus myšlení nemůže být vytvářen na atomárně molekulárních úrovních, tvořených až dosud známými částicemi, neboť "ani jeden ze známých druhů elementárních částic, a tím méně i atomy a molekuly, nemohou zajistit pro myšlení požadovanou úroveň entropie". Zavedl proto hypotetický druh elementárních vakuových částic, které nazval psychony, jež existují v mozku člověka. Teprve tyto částice při svém rozpadu vyzařují kvanta dosud neznámé energie.