Témata v odlišných obdobích

Ze súr prvního mekkánského období je možné cítit nadšení z přítomnosti Boží a jeho moci stvořitele. Líčení Boha jako tvůrce všeho, nejvyššího vládce, kterému je nutno se bezpodmínečně odevzdat a poslouchat jeho vůli, je záhy doplňováno eschatologickými představami o konci světa, posledním soudu, ráji a peklu. Muhammad se asi velmi rychle setkal s odporem, zjevuje se podrobný popis ráje a pekla k přesvědčování oponentů. Verše o posmrtném životě jsou velice sugestivní a přímočaré. Pozdější kritika Muhammada ze strany židů a křesťanů se často opírá právě o tuto část koránu. Vadí jim na ní její materialismus, přesvědčování k víře skrze přesné popisy rajských slastí a naopak vyhrožování fyzickým utrpením v pekle.

Na závěr prvního období, po odvolání „Satanských veršů“, pokračuje korán druhým obdobím. Druhé období je charakteristické právě zdůrazňováním Boží jedinosti. Eschatologické představy poněkud ustupují do pozadí a hlavní argumentační proud se točí okolo příběhů předchozích proroků a obcí, které je neuposlechly. Klasická struktura příběhu, prorok – odmítnutí – Boží pomsta, se neustále opakuje, zaměňována jsou pouze jména, ale i ta se několikrát opakují. Charakteristickou by mohla být poměrně dlouhá súra 26 – Básníci.

Podoba seslání z třetího mekkánského období je zcela určena situací Muhammada v Mekce, která začínala být značně kritická. Na druhou stranu již Muhammad začal zcela vážně uvažovat o útěku z Mekky, a proto měl islám rozšířit i mimo své domovské město. Co se formy týče, styl se začíná blížit medínskému, poezie ustupuje próze. Pokud bychom měli vybrat jeden charakteristický rys, byla by to představa o predestinaci. Muhammadovi, čelícímu vytrvalému odmítání a posměchu spojenému se zcela reálnými hrozbami i vůči samotnému životu Proroka, zjevují se verše o předurčenosti lidí stát se věřícími nebo zůstat v rouhačské lži. Rozpor Boží všemocnosti a vševědoucnosti se svobodou lidské vůle je ostatně trvalým filosofickým tématem i v křesťanském světě. V koránu se píše, že kdyby Bůh chtěl, všichni lidé by byli věřící (10:99): „A kdyby si tvůj Pán přál, všichni lidé na zemi by rázem uvěřili! Budeš tedy (Muhammade) nutit lidi proti jejich vůli, aby se stali věřícími?“

Medínské období je z našeho pohledu nejdůležitější. Teprve po svém přesunu do Medíny získal Muhammad možnost určit konkrétní pravidla života své obce. Přestože korán obsahuje jen velmi málo jasných příkazů, naprosto minimálně se zabývá postihy, a musí být proto doplňován dalšími prameny, je obecným základem islámského práva i etiky, jež mají nejvyšší právní autoritu.