Tadeáš Hájek z Hájku (Hagecius)

Ústřední postavou české vědy 16.stol. byl přírodovědec, astronom, matematik, geodet, botanik a osobní lékař císaře Rudolfa II. Tadeáš Hájek z Hájku (1525 - 1600). Kolem Hájka se v Praze sešli Tycho Brahe, Johannes Kepler, Joost Burgi, Erasmus Habermel a výkvět dobové alchymie. V Praze půl roku pobýval i Giordano Bruno a napsal zde jeden ze svých spisů.
Tadeášův otec Šimon, bakalář svobodných umění pražské univerzity a zámožný měšťan, se zajímal o přírodovědu v širokém záběru včetně astronomie a astrologie. Zřejmě měl i přímý kontakt s Koperníkem, protože mezi jeho vzácnými rukopisy byl ještě za Koperníkova života i tzv. Malý komentář, v němž Koperník poprvé vysvětlil základní teze svého heliocentrického uspořádání planetární soustavy a který v rukopisných opisech svěřoval pouze úzkému kruhu zasvěcených. Později Hájek věnoval opis Malého komentáře svému mladšímu příteli Brahovi a tím jej vlastně zachoval pro budoucnost, protože všechny tři dochované kopie jsou odvozeny z té, kterou měl Hájek.
Tadeáš Hájek vyrůstal v domě U Hájků poblíž Betlémské kaple. Postupně studoval na univerzitě v Praze matematiku a astronomii, pak odešel do Vídně, kde studoval navíc lékařství a konečně studoval v Bologni na lékařské fakultě. Upoutalo ho dílo Paracelsovo a především všestranná osobnost Hieronyma Cardana.
Po návratu domů začal působit jako profesor matematiky. Od roku 1554 do 70.let vydával minuce, rozšířené o seznamy jarmarků v Království českém a o další užitečné zprávy. Kromě toho se věnoval lékařské praxi. Roku 1571 byl jmenován protomedikem Království českého, poté osobním lékařem císaře Maxmiliána II. a později Rudolfa II. V lékařství razil nové metody léčení a snažil se o vytvoření českého názvosloví, podobně jako při překladu Mattioniho herbáře do češtiny.
Roku 1572 pozoroval vypůjčenými přístroji ve Vídni supernovu v souhvězdí Cassiopeje a o dva roky později zobecnil své poznatky v díle Dialexis de Novae. Jeho nejdůležitějším zjištěním bylo, že nova musí ležet dále než je sféra oběhu Měsíce kolem Země. Ke shodným výsledkům došel nezávisle astronom Tycho Brahe, který navíc považoval Hájkova měření za nejlepší, vedle svých vlastních. Hájek přitom vypracoval novou metodu určení souřadnic hvězdy z výšky hvězdy nad horizontem v okamžiku průchodu místním poledníkem. Tato metoda se používá dodnes.
Vedle astronomických aspektů novy si Hájek všímal i mnoha astrologických předpovědí: "Mnozí předpovídají z objevení se této hvězdy mor, válku, hlad a nevím co vše jiného, určujíce spolu i čas, kdy se to vše má státi, jako by seděli při poradách bohů aneb jako by pouze jim nebe otevřeno bylo. Konečně nahromadí vše ve výkladu svém, co už před nimi o významu vlasatic trpkého a neštěstí věštícího napsáno kde bylo. A čím nestydatěji některý z nich si vymýšlí a nevím jaké hieroglyfy přilže, tím za učenějšího a moudřejšího znatele budoucích věcí a nepřekonaného vykladače tajností vůbec držán jest."
Roku 1577 byla pozorována jasná kometa a výsledky opět naznačily, že je daleko za Měsícem. Tycho Brahe využil při svých výpočtech paralaktické základny Hven - Praha a vyvodil z nich nové kosmologické závěry, k nimž se roku 1581 Hájek plně přihlásil. Mezitím se v roce 1575 oba slavní astronomové osobně setkali v Řezně při korunovaci císaře Rudolfa II. Přátelství bylo stvrzeno roku 1599, kdy slavný dánský astronom našel v Praze poslední útočiště především díky Hájkovi.
Hájkovo dílo nalezlo uznání po celém tehdejším světě. Navazovali na ně Keplerův učitel Mastlin, Galileo Galilei, Jan Hevelius a Tycho Brahe. Mělo samozřejmě i odpůrce, mezi něž patřil například významný jezuitský astronom Riccioli, který přesto oceňoval Hájkovu vědeckou velikost a na své mapě Měsíce označil jeden z kráterů jeho jménem.
Hájek se také hluboce zajímal o astrologii, věštění a okultismus. V jeho domě se konaly spiritistické a alchymistické seance. Spolu se svým italským učitelem Hieronymem Cardanem byl tvůrcem kuriózní nauky metoposkopie, která úzce navazovala na astrologii a rozvíjela její obecně uznávaný vliv na formování charakteru jednotlivce. Název je odvozen z řeckých slov metopon (čelo) a skopeo (zkoumat). Hájkova kniha Aphorismorum Metoposcopicorum vyšla poprvé tiskem v nakladatelství Melantrichově již roku 1562. Stala se zřejmě nejpopulárnějším Hájkovým dílem a snad prvním spisem českého vědce, který byl přeložen do jiného jazyka, než do latiny. Zásluhu na tom, že v Paříži vyšla tato kniha již v roce 1565 měl především A. Mizaldus, tajemník francouzského královského matematika a astrologa Oronce Finéa.
Základem Hájkovy nauky bylo hledání takových fyziognomických prvků, jejichž prostřednictvím bylo možné sledovat vliv planet na konkrétní osobu. Každé vrásce na čele byla přiřazena jedna z planet. Podle výskytu a tvaru vrásek se Hájek pokoušel odhadnout jak je vliv jednotlivých planet zastoupen a zaměřen v horoskopu.
Později se objevily jiné, do značné míry podobné pokusy. Například J.B.Belot roku 1640 vycházel z přiřazení vlivu planet a znamení k rýhám na ruce, tedy spojení astrologie s chiromantií.     

převzato z časopisu Natura Plus (https://natura.baf.cz)