Tábor a studánka

Za dávných věků, daleko proti toku času, žil na hradě Tábor mladičký pán se svými rodiči. Již bylo na čase, aby se syn oženil, a proto mu rodiče hledali nevěstu. Avšak mladíkovi se žádná nelíbila a zanedlouho byl námluvami tak zneklidněn, že se uzavřel do sebe a trávil celé dny o samotě. Častokrát se tehdy procházel po okolních lesích a zavítal i ke studánce.

Jednoho jarního dne potkal u studánky mladou dívku. Dívka byla velmi plachá a když ji pán oslovil, jen se pousmála a sklopila oči. Pán přistoupil k ní a dobrosrdečně se jí zeptal, odkud je a co že tak sama chodí po lese. Dívka nejprve mlčela, ale později pánovi vypověděla, že je dcera zdejšího pasáčka krav a každý den chodí ke studánce pro vodu.

Od toho dne pán již nedokázal myslet na nic jiného než na neznámou dívku, kterou potkal v lese. Když usínal, viděl před sebou dívčiny vyplašené, ale krásné oči. Ráno se proto vydal ke studánce a netrpělivě čekal, kdy dívka přijde.

Dlouho ani větvička nezapraskala, až tu pojednou se znenadání před mladým pánem objevila dívka se džbánkem na vodu. Pán se zaradoval a když Lada poklekla nad studánkou, přisedl k ní a dlouho na ni hleděl a povídal jí o sobě, o svých radostech i starostech, až se dívka sama dala do řeči.

Čas ubíhal stejně jako voda v řece a pán každý den chodil ke studánce, aby Ladu spatřil a mohl s ní alespoň na chvíli promluvit. Brzy však počalo být rodičům mladého šlechtice podezřelé jeho chování a každodenní tajné odchody z hradu. Proto se jednoho dne jeho otec vydal za ním a když spatřil chudou dívku, se kterou pán láskyplně rozmlouvá, rozzlobil se a rychle se navrátil na hrad ke své paní. Tam jí vše pověděl a oba se domluvili, že dívka musí jejich synovi z očí. Pán si nemůže vzít za ženu takovou prostou venkovanku.

Pán poručil zbrojnošům, aby v lese čekali, až půjde dívka ke studánce. Tam ji zajali a odvezli daleko odtud a uvěznili. Jak pán řekl, tak se také stalo.

Dívka byla uvržena do žaláře daleko od svého domova. Lada se velice trápila, proplakala několik dní a nocí a po pár týdnech žalem zemřela.

Podobně na tom byl i mladý pán. Celé dny chodil, jako by ztratil duši a s nikým již nemluvil. Život bez milované Lady pro něj neměl už sebemenší cenu. Již nikdy nenašel sílu k tomu, aby se podíval ke studánce.

Říká se, že od toho dne, kdy Lada zemřela, se počal její duch zjevovat u studánky. Vždy prý třikrát vyšla z lesa, oblečena v bílém šatě, a se smutkem, zračícím se ve tváři, procházela mezi stádem krav. Potom se vrátila zpět ke studánce a zmizela v ní.