Synodalita pohledem papeže Františka

 

Synodalita je pojem, který se začal hojně používat po II. vatikánském koncilu. Tímto termínem nejčastěji označujeme takový způsob jednání na všech úrovních církve, který odpovídá její vnitřní přirozenosti – je putujícím společenstvím, shromážděným okolo Krista.¹

Obnova synodality II. vatikánským koncilem

II. vatikánský koncil poukázal na to, že církev je podstatně trojičním společenstvím. Tuto svou základní teologickou výpověď popsali otcové koncilu následujícími slovy: „Je jakási podobnost mezi jednotou božských osob a jednotou Božích dětí v pravdě a v lásce“ (GS 24) a „Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid“ (LG 9). Všichni věřící, ať už patří k hierarchii nebo k laikům, jsou si ve své důstojnosti rovni. Základní povolání každého věřícího je povolání ke svatosti, které se dosahuje dokonalostí vzájemné lásky (srov. LG 32, 40). Proto se v církvi jedná o prioritu bratrského vztahu.

Koncil formuloval své dokumenty v období renesance trojiční spirituality. To, že se teologové první poloviny 20. století o trojiční teologii intuitivně zajímali, svědčí mimo jiné o tom, že její praktické důsledky v podobě spirituality společenství nabývaly v životě křesťanů v kontextu atomizujícího se socioprostoru na významu.²

Výsledky tehdejšího bádání shrnuje italský laický myslitel Igino Giordani. Ježíš přišel „rozbít naši izolovanost. Neutvořil individualisty, ale společnost, což znamená organické soužití, pro které ustanovil zákon lásky. Osobnost se může se společností sladit tehdy, když se bude lidský kolektiv organizovat podle obrazu a podoby trojičního společenství. Když jeho soužití bude dokonalé, vyvrcholí v jednotě, která je plodem vykoupení. Bude to společnost a osobnost člověka podle podoby Trojice a jednoty Boha, kde láska je pramenem nekonečného odlišování i sjednocení se.“³

Tam, kde se věří Božímu království, se rodí především nová forma komunity. Ježíš založil novou rodinu bratří a sester. V ní se nesmí objevit vláda jednoho nad druhým, ale pouze vzájemná láska a služba. Ježíš počítá i s konflikty, které učí řešit v duchu odpuštění a blahoslavenství. Jak ukazuje Ježíš, ale i Skutky apoštolů, takováto komunita má klíčové postavení v životě církve a spásy. Naskýtá se však otázka, zda vůbec takováto komunita v praxi existuje. Zda existující církevní komunity mají tuto kvalitu nebo se k ní alespoň blíží. Pokud ne, církev by se proměnila pouze v náboženská sdružení a spolky.⁴

Aby byla tato pravda víry včleněna do života církve, bylo po koncilu uvedeno v život mnoho nástrojů (např. biskupská synoda, pastorační rady, kněžské rady). Mimo jiné bylo také poukázáno na důležitost otevřeného sdílení mezi všemi členy v církvi. V tomto ohledu stojí za to uvést aspoň jednu citaci: „Duchovní pastýři ať uznávají a podporují důstojnost a odpovědnost laiků v církvi; ať rádi využívají jejich moudrých rad. Od takového přátelského vztahu mezi laiky a jejich pastýři se může očekávat mnoho dobrého pro církev“ (LG 37).

Avšak ten nejdůležitější přínos nejsou organizační změny, ale kvalita lidí, kteří církev tvoří. Toho si byl vědom koncilní papež Pavel VI., který mnohé reformy církve, v duchu koncilového učení, uskutečnil, a proto vyzýval: „Ducha koncilu bude pěstovat ten, kdo se bude snažit přinášet do katolického společenství více souladu, více bratrství, více lásky.“⁵

Na základě výše uvedeného je zřejmé, že synodalita se tedy dá vyjádřit jako žitá láska, která harmonizuje a pořádá nejprve život konkrétního člověka a pak i celé církve. Láska buduje církev a je jejím srdcem, jak vyznala sv. Terezie z Lisieux, kterou Jan Pavel II. prohlásil za učitelku církve právě jako odbornici na scientia amoris: „Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy církve v činnosti.”⁶

Jan Pavel II. a spiritualita společenství

Na biskupské synodě o laicích v roce 1987, která o vzájemném sdílení pojednávala, si Jan Pavel II. přál, aby synodalitas effectiva (synodalita jednající), o které je možno říci, že se i díky novému Kodexu kanonického práva úspěšně projevuje, se obohatila o synodalitas affectiva (synodalitu prožívanou).⁷ Jak tomu rozumět? „Synodalita je vlastností společenství, zahrnující jeho strukturní, efektivní a emotivní rozměr.“⁸ Synodalita – přizvat ke spolupráci a ke spoluodpovědnosti, přijmout svůj vlastní úkol v církvi – vyžaduje, aby byly ustaveny vhodné nástroje, byly zavedeny tomu odpovídající formy jednání a vše bylo naplněno duchem lásky, důvěry, jednoty, ochoty přijmout druhého, a pochopitelně i pokorou, která dokáže umenšit vlastní sebestřednou mentalitu.⁹ Termín sborové jednání, který může být s jistou nepřesností použit jako synonymum pro synodalitu, naznačuje, že běží o určitou harmonizaci všech v těle církve, která je nejen deklarována, ale též umožněna a pochopitelně i emotivně prožívána. Tak vysoce postavený požadavek bude patrně vždy narážet na lidskou úzkoprsost, samolibost a uzavřenost ve světě vlastních idejí. Reálný pohled na lidskou slabost ale nic nemění na tom, že se jedná o styl života, ke kterému se církev cítí být volána Duchem Svatým. Její uskutečňování záleží na „vůli a odvaze každé místní církve“,¹⁰ ale i na osobní snaze a zralosti každého jednoho věřícího.

Jan Pavel II. se ke konci života chopil námi sledovaného tématu novým způsobem, když v Novo millennio ineunte (42–45) všechny členy církve vybídl, aby se soustředili na spiritualitu společenství, aby se církev stala „domovem a školou společenství“. Tato spiritualita se má stát formačním základem na všech úrovních výchovy, především se to však týká kněží, zasvěcených osob, pastoračních pracovníků a rodin. A pak pokračuje: „Nedělejme si iluze: bez této duchovní snahy by vnější nástroje společenství nebyly k ničemu. Staly by se bezduchými strukturami, spíše maskami, které společenství jen předstírají, než že by byly cestou k jeho vyjádření a růstu. Prostor společenství je třeba vytvářet a rozšiřovat každý den a na všech úrovních života každé místní církve. Společenství musí vyzařovat ze vztahů mezi biskupy, kněžími a jáhny, mezi duchovními pastýři a celým Božím lidem, mezi kněžími a řeholníky i mezi církevními sdruženími a hnutími.“¹¹

Vyvážená teologie kardinála Ratzingera – Benedikta XVI.

Kardinál Ratzinger jako teolog i jako prefekt Kongregace pro nauku víry se tématem synodality zaobíral z mnoha stran nesčetněkrát. Bylo by třeba jiné studie, která by objasnila dopodrobna jeho přístup k tomuto termínu a k jeho obsahu. Pro naši potřebu se omezíme pouze na krátký nástin jeho myšlenek o společenství církve.

Teologové začátku 20. století vnímali nutnost dokončit I. vatikánský koncil, a to především ohledně oblasti učení o církvi jako takové. Termínem Tělo Kristovo se chtělo vyjádřit, „že církev není organizace, něco strukturálního, právnického, institucionálního, byť to také je, ale že je organismem, živou skutečností. My všichni křesťané jsme společně živým Tělem církve. My, spolu s Kristovým já.“ Další pojem, který byl teology použit, je „kolegialita“, která vyjadřuje, „že všichni biskupové společně jsou pokračováním Dvanácti, a každý z nich je nosným prvkem církve společně s tímto velkým Tělem“.¹² Ježíšem zamýšlené společenství tedy není nějakou amorfní skupinou. V jeho středu je pevně ustanovené jádro Dvanácti. Jejich prvním úkolem je prostě vytvářet mezi sebou společenství, které se má rozšířit na každého člověka, na celý svět.¹³ V dopisu biskupům O některých aspektech církve jako společenství z roku 1992 nastínil kardinál Ratzinger důležitost spojení lidského a božského prvku v ekleziologii společenství.¹⁴ Připomněl, že církev je ve své podstatě tajemství, které teologie popisuje různým způsobem.¹⁵ Nikdy není možné vnímat jeden termín, který vystihuje něco z církve, jako celistvý, ale je nutné ho doplňovat o další pohledy. Pokud tedy II. vatikánský koncil hovořil o církvi jako o communiu, je třeba zároveň doplňovat obsah tohoto termínu, integrovat Boží lid, mystické Tělo Kristovo, církev jako svátost atd. Reálné společenství má původ ve víře a vyjadřuje ve své podstatě osobní sjednocení každého člověka s Trojicí a s druhými lidmi. Toto společenství se prožívá v různém stupni, v plnosti bude prožíváno až v eschatologickém naplnění. Termín společenství má dle biblického učení a tradice vždy dvojí rozměr: vertikální – společenství s Bohem – a horizontální – společenství mezi lidmi. Proto je společenství na prvním místě vždy darem Božím, který člověk může přijmout. Společenství je současně viditelné i neviditelné. Je tedy něčím víc než pouhou sociologickou hodnotou či psychologickým prožitkem. Je účastí na Boží přirozenosti. Proto počítá se svátostným společenstvím, které se uskutečňuje uprostřed a prostřednictvím viditelné církve. To je důvod, proč se v tradici církve neustále zdůrazňuje, že zdrojem, prožitkem, vrcholem společenství je eucharistie. V ní se uskutečňuje viditelným způsobem to, co je neviditelné a co je možno objevit jen skrze víru – společenství s Kristem. Prožívané společenství je tedy plodem Ducha Svatého, který působí v lidech a sjednocuje je. Bez viditelné církve není možno prožívat skutečný rozměr společenství, který je Božím darem. Vzájemná solidarita všech členů církve – společenství svatých – naznačuje, že pro reálné společenství neexistují hranice smrti, a má tedy přesažný rozměr. Celá církev je společenstvím. Analogicky však hovoříme o společenství jako o místní církvi (v diecézi) či o farním společenství nebo o malém církevním společenství. Církev je ve své celistvosti a univerzalitě ontologickou realitou, kterou různým způsobem prožíváme. Proto univerzální církev není federací místních církví a jednotlivé místní malé společenství nemůže žít bez kontaktu s celkem. Církev se sice uskutečňuje v konkrétním místním společenství, ale skutečnost církve místní společenství nekonečně převyšuje. Je tedy zřejmé, že místní společenství lidí shromážděných v Ježíšově jménu (Mt 18,20) aktualizuje některé rozměry církve, ale ke své plnosti potřebuje napojení na univerzální církev a vyžaduje službu biskupa (kněze), aby se uprostřed lidského společenství mohlo uskutečnit slavení eucharistie. „Biskup je viditelný princip a základ jednoty v místní církvi.“¹⁶ Pochopitelně za podmínky, že udržuje kolegiální spojení s nástupcem Petra, který zajišťuje požadavek jednoty pro celou církev. Jedna církev se projevuje v mnohosti forem života, charismat, liturgických tradic, způsobu apoštolátu apod. Diferencovaná mnohost je dar, který umožňuje rozvíjet nejrůznější charismata.

Františkovy akcenty ohledně synodality – kultura setkávání

Současný papež František nepochybuje o tom, že v církvi se musí na všech úrovních jít společně: lid, biskupové i papež.¹⁷ V Assisi řekl: „Pastorační rady jsou nezbytné! Biskup nemůže řídit diecézi bez pastoračních rad. Farář nemůže vést farnost bez pastoračních rad. Jsou zásadní.“¹⁸

Takovýto styl života vyžaduje strukturální změny v životě církve, které jsou neustálým procesem. Zaniknutí přežitých struktur a vzniku nových se papež neobává, ba naopak je jim otevřen.¹⁹ Dokládá to například jeho vyjádření, že „ženský génius je (i v církvi) nezbytný na místech, kde se přijímají důležitá rozhodnutí, kde se vykonává autorita“.²⁰ Zároveň je Bergoglio přesvědčen, že změny struktur nemohou být „plodem studia organizace funkčního církevního zřízení, z čehož by vyplynula reorganizace statická“, ale že jsou „důsledkem misijní dynamiky“. A důvod? „To, co mění srdce křesťanů a čím padají přežité struktury, je právě misijní charakter. Z toho plyne důležitost paradigmatické misie.“²¹ Jako ve více ohledech, i zde je věrným žákem Henri de Lubaca, který ve svých Meditacích o církvi hovoří o důležitosti rozlišování a stálé obměny vnějších nástrojů, ale dospívá ke konstatování, že skutečná plodnost církve není zaručena vnějšími podmínkami, ale svatostí jejích členů, která se tolik nestará o to vnější, ale z víry žije, a to radikálně a v takových podmínkách, jaké jsou.²²

Když pozorně pročteme vše, co od doby kněžství současný papež napsal, zjistíme, že mu nikdy nešlo a ani dnes nejde především o teologickou formulaci, o vnější struktury či o komunikační metody, ale že se soustřeďuje na reálně prožívané tajemství církve, synodalitu. Proto se zaměřuje na vnitřního ducha evangelia, ducha uskutečňované lásky v životě každého pokřtěného, tedy na základní vlastnost synodality. Z téhož důvodu najdeme v jeho díle především upozorňování na různá pokušení, pojednání o překonávání praktických překážek, neustálé motivování ke skutečnému lidskému a křesťanskému bratrství, ke kultuře setkávání a neustálou výzvu, aby se v církvi vše posuzovalo a organizovalo na základě paradigmatu misie.

Když se v roce 1998 stal arcibiskupem Buenos Aires, vytyčil svůj program ve čtyřech bodech: vytváření otevřených a bratrských společenství; co největší zapojení připravených laiků; hledání způsobů, jak seznámit s evangeliem každého obyvatele města; péče o chudé a nemocné. Kromě toho vybízel kněze a laiky k tomu, aby pracovali společně.

Jak vysvítá z jeho slov, významnou událostí jeho života bylo V. plenární zasedání latinskoamerických biskupů v Aparecidě (Brazílie) v roce 2007. Jeho kolegové biskupové mají za to, že interpretace evangelia, jak ji prožíval a promýšlel, na něm našla široký ohlas. V jednotlivých částech dokumentu, který na zasedání vznikl, můžeme najít mnoho témat, která dnes František svým stylem života a svými promluvami vnáší do celé církve. Pro něj osobně byl nejdůležitější prožitek uskutečněné synodality, který na zasedání biskupové zakoušeli. Jednalo se o zkušenost konfrontace pastoračních starostí mezi přítomnými, a to v modlitebním prostředí Božím lidem neustále navštěvované poutní svatyně.²³

V roce 1984 napsal jako provinciál argentinských jezuitů pojednání o Obviňování sebe sama. Jako biskup tento spisek nabídl v roce 2005 své diecézi, když v ní probíhala synoda. Připojil k němu několik jasných slov úvodu: „Nemluvit o druhém špatně. Pomlouvání škodí duchu jednoty církve. Kritizování nás vede k tomu, že se zaměřujeme na chyby druhých, a tak se považujeme za lepší.“ A uzavřel ho vytyčením léku: „Proti tomuto duchovnímu zlu, jímž je pomlouvání druhých, nabízí křesťanská tradice praxi obviňování sebe sama.“²⁴ V pojednání, ve kterém rozvíjel úvahy Dórothea z Gazy, hovoří o duchovní cestě, která je spojena s nutností zbavit se podezírání druhých, protože zlý duch se jeho prostřednictvím snaží rozdělovat. A jaký prostředek k tomu zvolit? Cestu antiindividualismu a vytváření rodinného klimatu, čehož lze dosáhnout právě sebeobviňováním – uznáním vlastní hříšnosti a ubohosti, strhnutím masky, ponížením se před druhým. Výsledkem je ale očištění, vnitřní svoboda a pokora, protože, „kdo obviňuje sám sebe, vytváří prostor pro Boží milosrdenství“.²⁵

Jako biskup se pochopitelně často obracel na kněze a varoval je před klerikalismem, tedy karikaturou náboženského života, kterou vnímá v tom, že kněz nebo biskup se staví nad ostatní věřící a chová se stylem: „Tady rozkazuji já.“ Svůj postoj vysvětluje: „Katolická církev je celá Božím lidem, včetně kněží. Když biskup nebo farář vede farnost nebo diecézi, musí naslouchat svému společenství a tak činit rozhodnutí a vést věřící.“²⁶

Zdá se, že touha vytvářet podmínky pro kulturu setkávání, jak sám říkává, je jeho velkou starostí. V roce 2010 o tom promlouval s rabínem Skorkou: „Dialog se rodí z úcty k druhému člověku, z přesvědčení, že ten druhý nám má co říct. Předpokládá, že ve svém srdci uvolníme místo pro jeho postoje, jeho názory a návrhy řešení. Rozmluva mezi dvěma osobami vyžaduje srdečné přijetí druhého, a ne jeho předběžné odsouzení. Abychom mohli vést dialog, musíme odbourat obranné mechanismy, otevřít dokořán dveře našich domovů a nabídnout lidskou vřelost.“²⁷

Je pochopitelné, že v této své životní linii pokračuje i jako papež a často se k tématu opravdové lásky vrací.²⁸ Filosoficko-teologické zdůvodnění přináší v encyklice Lumen fidei: „Člověk žije vždy ve vztahu. Přichází od druhých, patří k druhým, jeho život se stává větším v setkání s druhými. Rovněž samo poznání, samo vědomí sebe sama je vztahové a pojí se k druhým. Poznání nás samých je možné, pouze když máme účast na větší paměti. Láska, která je Duch a přebývá v církvi, uchovává jednotu všech dob a činí z nás Ježíšovy současníky, čímž nás na naší cestě víry vede“ (LF 38).

Z pochopitelného důvodu hovoří na téma uskutečňování lásky biskupům, vždyť na nich jako na prvních záleží, jakým stylem života církev pulzuje. Na setkání s italskými biskupy 23. května 2013 řekl: „Nejsme vyjádřením nějaké struktury nebo organizační nezbytnosti. Služba naší autority je povoláním k tomu, abychom byli znamením přítomnosti a působení zmrtvýchvstalého Pána a budovali tudíž komunitu v bratrské lásce. Není to však samozřejmé. I ta největší láska, pokud není soustavně živena, se otupuje a uhasíná. Nedostatečná bdělost způsobuje vlažnost Pastýře, činí ho nevšímavým, zapomnětlivým ba dokonce nesnášenlivým, svádí jej perspektiva kariéry, lichá touha po penězích a kompromisy s duchem tohoto světa, činí jej lenivým, přetváří jej na funkcionáře, statutárního klerika, který se více stará o sebe, organizaci a struktury než o pravé dobro Božího lidu.“²⁹

Když hovořil v katedrále v Riu de Janeiro při mši pro biskupy, kněze, řeholníky a seminaristy, nejprve zdůraznil, že na začátku povolání každého, kdo zasvětil svůj život duchovní službě, stálo osobní zavolání Bohem. Toto povolání s sebou nese poslání plně se věnovat věci evangelia, hlásat evangelium a doprovázet druhé, zvláště mladé, na jejich cestě víry. Pak přešel k tomu, že se s tím pojí i povolání „šířit kulturu setkávání“. V době, kdy „se zdá, že mezilidské vztahy některých lidí jsou řízeny dvěma moderními dogmaty, jimiž jsou výkonnost a pragmatismus,“ je důležité být „služebníky společenství a kultury setkávání!“³⁰

Pro pochopení, co pod synodalitou František vnímá, je vhodné zastavit se především u dvou promluv, které pronesl k biskupům během apoštolské cesty do Brazílie v červenci 2013.³¹ Jedná se rozsáhlé a velice provokativní texty.

Předně jim nabídl zpytování svědomí, které by mohlo beze změny být nazváno zpytováním svědomí ohledně synodality. Pro jeho naléhavost ho přinášíme v nezkrácené formě.

„Vodítko stavu diecézí:

1. Snažíme se o to, aby práce naše i našich kněží byla spíše pastorační než administrativní? Kdo má hlavní prospěch z církevní práce? Církev jako organizace, nebo Boží lid jako celek?

2. Překonáváme pokušení věnovat reaktivní pozornost složitým problémům, které vznikají? Vytváříme pro-aktivní návyk? Prosazujeme prostory a příležitosti, kde by se mohlo projevovat Boží milosrdenství? Jsme si vědomi odpovědnosti za přehodnocování pastoračních aktivit a funkčnosti církevních struktur a usilujeme přitom o dobro věřících i společnosti?

3. Umožňujeme věřícím laikům, aby měli podíl na misijním poslání? Nabízíme Boží slovo a svátosti s jasným vědomím a přesvědčením, že se v nich projevuje Duch Svatý?

4. Je pastorační úsudek obvyklé kritérium a využíváme při něm diecézních rad? Jsou tyto rady, včetně rad farních, pastoračních i ekonomických, skutečným prostorem pro účast věřících laiků na pastoračních poradách, na organizaci pastorace a na pastoračním plánování? Dobré fungování rad je rozhodující. Myslím, že jsme v tomto ohledu velmi pozadu.

5. Máme my pastýři, biskupové i kněží, povědomí a přesvědčení o misijním poslání věřících a dáváme jim svobodu, aby na své cestě učedníků rozpoznávali misijní poslání, které jim Pán svěřuje? Podporujeme je a provázíme, překonáváme přitom všechna pokušení manipulace či nemístného ovládání? Máme stálou ochotu připouštět si otázky při hledání dobra církve a jejího misijního poslání ve světě?

6. Cítí se pastorační pracovníci a věřící obecně být součástí církve? Identifikují se s ní a přibližují ji těm pokřtěným, kteří se od ní vzdálili?“³²

Sám papež konstatuje, že výše nastíněné zkoumané postoje vyžadují konverzi a reformu, což je proces, který je nutno s odvahou a odpovědností nastoupit.

Na této cestě existují pokušení, která ohrožují současnou církev. Sem zařadil:

ideologizaci – nebezpečí interpretovat evangelium pouze teoreticky, bez propojení s realitou, vnímat je pouze pod zorným úhlem sociálních věd či psychologie, přinášet netělesnou spiritualitu či restaurovat formy, které už ztratily význam;

funkcionalismus – usilování o statisticky ověřitelné výsledky;

klerikalismus – pohodlné svalování odpovědnosti na klerika.

Jaké priority pro církev vidí?

– Důraz klade na programovou a paradigmatickou misii, poslání hlásat evangelium všem.

– Ta vyžaduje kvalifikovanou formaci – biskupů, kněží, řeholníků a laiků, která jim umožní ponořit se do lidskosti, vnášet do ní světlo evangelia a vytvářet praktickou blízkost a setkání. Ne pastorace na distanc, upřednostňující principy, ale pastorace plná mateřské něhy a milosrdenství, která dokáže rozehřát srdce a která není pohlcena uspěchaností a výkonností, ale dokáže s lidmi kráčet v klidu a v trpělivosti.

– Biskup nesmí mít „psychologii knížat“, ale má být mužem evangelia, který má vzhledem k svému lidu stát „vpředu, aby ukazoval cestu, nebo uprostřed, aby udržoval jednotu a bránil vybočení ze směru, anebo vzadu, aby nikdo nezůstával pozadu, ale také a hlavně proto, že stádce samo dokáže zacítit nové cesty“.³³

– Kolegialita a solidarita v rámci biskupské konference umožňuje výměnu svědectví, sbližování lidí v různosti. Jen tak bude vytvořeno skutečné „společenství (jež) je jako plátno, které je třeba trpělivě a vytrvale tkát, a postupně ukazovat východiska, aby se stalo co nejširší pokrývkou. Pokrývka, která by byla utkaná jen z několika vláken, by nikoho nezahřála.“³⁴

V apoštolské exortaci Evangelii gaudium vícekrát zdůrazňuje, jak je důležité společné hledání ve vzájemné lásce. Mimo jiné klade důraz na postavu biskupa, když píše: „Biskup musí ve své diecézní církvi vždycky favorizovat misionářské společenství a sledovat tak ideál prvních křesťanských společenství, v nichž věřící měli jedno srdce a jednu duši (srov. Sk 4,32). Proto je někdy vpředu, aby ukazoval cestu a podporoval naději lidu, jindy je svojí jednoduchou a milosrdnou blízkostí prostě uprostřed všech, a za určitých okolností bude muset jít za lidem, aby pomohl těm, kteří zůstali vzadu, a také proto, že stádce má svůj čich pro rozpoznání nových cest. Ve svém poslání favorizovat dynamické, otevřené a misionářské společenství bude muset stimulovat a usilovat o zralost účastnických organismů navržených Kodexem kanonického práva i dalších forem pastoračního dialogu. Má také podněcovat a toužit po tom, aby vyslechl všechny, a ne jenom ty, kteří jsou ochotni mu neustále skládat komplimenty. Cílem těchto účastnických procesů nebude hlavně církevní organizace, nýbrž misionářské přání dosáhnout ke všem.“³⁵

Jako shrnutí zmiňovaných Františkových příspěvků lze uvést následující citaci: „Výsledek pastorační práce se neopírá o bohatství zdrojů, ale o tvořivost lásky. Samozřejmě, že vytrvalost, námaha, práce, plánování a organizace mají smysl, ale především je potřeba vědět, že síla církve nesídlí v ní samé, ale že se ukrývá v hlubině Božích vod, do nichž je povolána spustit sítě.“³⁶

Pro úplnost je třeba dodat, že papež František vnímá, že kultura setkávání není úkol jen pro křesťany, pro život církve, ale že se jedná o poslání, které dalekosáhle překonává hranice církve a platí pro každou lidskou osobu. Na příslušníky církevních hnutí se obrátil s výzvou: „Svojí vírou máme vytvářet kulturu setkání, kulturu přátelství, kulturu, kde nacházíme bratry a kde můžeme mluvit také s těmi, kteří nesmýšlejí jako my, i s těmi, kdo věří jinak a kdo nemají stejnou víru jako my. Ti všichni s námi však mají něco společné: jsou obrazem Božím, jsou dětmi Božími. Setkávat se s každým, aniž bychom vyjednávali o své příslušnosti. I s chudými, což je důležité.“³⁷

S tímto poselstvím se obrátil v Riu de Janeiro i na politiky, kterým nejprve připomněl, že lidské jednání potřebuje brát na zřetel celého člověka, i s jeho transcendentálním přesahem. Tento integrální humanismus, který vnímá člověka ve všech rozměrech jeho bytí, čerpá svou inspiraci z evangelia. Pak pokračoval výzvou: „Jediný způsob, jak růst jako osobnost, rodina či společnost, jak pokročit v životě národů, je kultura setkávání. Kultura, do níž může každý něco dobrého vložit a z níž na oplátku může něco dobrého získat. Druhý člověk mi vždy může něco dát, pokud se k němu dokážu přiblížit v otevřeném a ochotném postoji, bez předsudků. Buď dnes vsadíme na dialog a na kulturu setkávání, anebo všichni prohrajeme.“³⁸

Závěr

Pročítání papežových textů ukazuje, že František je muž reality a vidí, že se o tomto tématu již mnoho napsalo a mnoho diskutovalo, proto je třeba spíše sestoupit z pohodlného zátiší počítače či konferenční místnosti a lásku, která je základem synodality, se učit praktikovat v reálném životě. Jde tak ve šlépějích svých předchůdců, a i když hovoří jinými termíny a možná lapidárněji, přesto mu jde o totéž: aby církev byla více skutečnou rodinou, ve které se sdílí radost z víry a každodenně se vede boj o osobní pravdivost v lásce. A ještě k jednomu zjištění mohl čtenář dospět. Ve svých promluvách se František nestaví stranou, jako by se ho řečené netýkalo, nýbrž staví se po bok těch, ke kterým hovoří jako jeden z nich, jako ten, pro kterého platí vyřčené stejně tak, jako pro každého druhého. Jistě právě proto, že to, co říká, bere nejprve sám na sebe, neustále překvapuje svou snahou vytvářet s druhými lidmi osobní vztahy a být nablízku všem na nejrůznějších periferiích současného světa.