Symbolika a propaganda – útok na Sýrii v jiném světle
Útok USA, Francie a Velké Británie na Sýrii ze 14. dubna 2018 v odplatě za použití chemických látek syrskou vládou se zdánlivě omezil pouze na přibližně na hodinu a půl trvající odpalování střel s plochou dráhou letu. Ve skutečnosti však právě tato fáze operace mohla být méně důležitá než její symbolická rovina, jejíž následky budeme v následujících týdnech stále pociťovat.
Zdánlivě nejlépe odkomunikovanou motivací v Sýrii 14. dubna 2018 zasáhnout byla jednoznačně ta americká. Použití chemických zbraní bylo už pro Obamu červenou linií, za níž měl následovat americký zásah. Obamovo selhání pak sloužilo současnému prezidentu Trumpovi opakovaně jako zdroj kritiky a bylo by nelogické stejnou chybu z jeho pohledu opakovat. Koneckonců záběry mrtvých civilistů jsou obecně pro západní publikum dost odpudivé a bezesporu si reakci zaslouží.
Zároveň lze v úderu jasně vystopovat velmocenské soupeření USA s Ruskem. O útoku na Sýrii bylo totiž alespoň z americké strany rozhodnuto minimálně ve chvíli, kdy Rusko prohlásilo, že každou raketu (a pomineme, že se jednalo o střely s plochou dráhou letu) sestřelí. V tomto momentu už bylo nutno útok provést zkrátka právě proto, aby byl ruský výrok znegován.
Nakonec pak stranou ponechme možné zástupné motivy, jako je odvedení pozornosti od domácích skandálů prezidenta Trumpa. Koneckonců komentátor HBO Bill Maher v nadsázce nazval americkou operaci jako „Operation Desert Stormy“, což patrně nevyžaduje další komentář.
Složitější je pochopit poměrně masivní rozsah amerického úderu. Ke zničení tří syrských zařízení by totiž stačil zlomek nasazených střel – přibližně po desíti na cíl. Proč USA nasadilo celkem 80 raket (a se spojenci 105) odpalovaných ze tří různých směrů, je obtížné vysvětlit. Je však pravděpodobné, že symbolické důvody tady opět hrají významnou roli. Na americké straně se tak mohla objevit snaha neopakovat chybu z minulého roku, kdy krátce po úderu na letiště Šajrát na něm syrská vláda (alespoň z propagandistických důvodů) obnovila provoz, protože cíl se USA nepodařilo zničit kompletně.
Pro Spojené království byl pak úder na Sýrii po boku USA a Francie svým způsobem povinnou akcí. Britská premiérka v tomto případě neměla z vnitropolitických důvodů ani jinou možnost než se k úderu připojit. Po ruském použití chemické látky na území Velké Británie k likvidaci přeběhlého ruského agenta Skripala totiž právě současná vláda čelí domácí kritice z neschopnosti efektivně bránit britské zájmy. Použití chemických zbraní ruským chráněncem v Sýrii tak bylo situací, která k reakci vybízela. O jeho symboličnosti však svědčí velmi malý rozsah. Británie se totiž podílela fakticky pouze odpálením 8 střel s plochu dráhou letu Storm Shadow ze 4 letounů Tornado startujících z Kypru.
Role Francie je však netradičně hodná mimořádné pozornosti svou složitostí. Stále ještě nový francouzský prezident Macron má s Ruskem z dob prezidentské volby osobní problém vzhledem k zasahování do průběhu kampaně. Svůj ostrý postoj byl schopen navíc otevřeně veřejně říct i prezidentu Putinovi v průběhu jeho návštěvy Paříže pár dní po Macronově zvolení. Zdá se tak, že ze strany Paříže jde o vyrovnání nevyřízeného účtu. Nicméně zde více než jinde platí, že každá mince má dvě strany.
Poměrně komplexní vojenskou účast Francouzů lze totiž chápat jako jistý způsob experimentální projekce síly. Na rozdíl od USA a Velké Británie totiž Francie až do nedávné doby nedisponovala střelami s plochou dráhou letu, které jsou téměř univerzálně společným jmenovatelem každého ozbrojeného vystoupení těchto zemí již od doby první války v Zálivu. V celé řadě menších či jednorázových vystoupení se pak tato kategorie zbraní stala jedinou, která vůbec bývá použita. A nese tedy obrovský propagandistický a symbolický potenciál spojený s neznámější z nich – americkou střelou Tomahawk.
Francii se nicméně po desetiletích dlouhého vývoje podařilo svou vlastní střelu s plochou dráhou letu MdCN (Missile De Croisière Naval) zavést do výzbroje teprve v druhé polovině roku 2017. V současné době je nicméně nesou jen tři fregaty třídy FREMM, (Acquitaine, Auvergne a Languedoc) a Paříži chyběla příležitost tento systém otestovat v reálných podmínkách. Bylo tedy možno očekávat skutečně velkou show.
Každá ze tří fregat, má totiž potenciál nést až 16 střel. Přesto podle francouzských zdrojů nakonec salvu odpálila pouze Languedoc, a to pouze v počtu pouhých tří kusů. Závažnější je, že fregaty Acquitanie i Auvergne, svou salvu nakonec neodpálily vůbec, nejspíše pro technické potíže. Zastoupit je musela právě Languedoc, a to ještě s výrazně omezeným účinkem. Jako náhradu pak Francie použila letecký úder 5 letounů Rafale ze základny Saint Dizier, z nichž každý byl vyzbrojen dvěma střelami Scalp (letecká obdoba MdCN). I z těch ale cíl zasáhlo pouze 8 či 9 kusů. Proč část zbraní selhala, není zatím jasné, zdá se ale, že použití nevyzkoušených střel Francii zdaleka nevyšlo podle plánu – což je nicméně u nových zbraňových systémů zcela obvyklé.
O tom, jak málo ale fakta hrají na dnešním bojišti roli, totiž svědčí skvělá propagace francouzského úderu. Přestože dohromady země galského kohouta vypálila pouze 12 střel (3 z fregat a 9 z letadel) z celkem 105, které koalice použila, tak záběry právě francouzských letounů a odpalů z fregat byly obvykle tím prvním a často jediným, co zahraniční agentury použily. I pro Paříž tak symbolická hodnota zvítězila nad tou skutečnou.
Pro druhou stranu – tedy v tomto případě Sýrii s Rusko – jsou technologické implikace úderu rovněž mimořádně důležité. Poté, co Rusko varovalo, že všechny případné rakety sestřelí, což se mělo vztahovat i na syrskou PVO vyzbrojenou ruskými systémy, je neschopnost jakkoliv efektivně zakročit velmi špatnou reklamou pro ruskou techniku. Koneckonců syrské provládní weby na obhajobu technologické vyspělosti ruských systémů v současných dnech kladou mimořádný důraz.
Ruské velení pak přímo tvrdí, že se Syřanům podařilo sestřelit 71 západních střel (ze 103 namísto 105). Navíc ruská strana vypracovala detailní analýzou úspěšnosti jednotlivých systémů protivzdušné obrany, přičemž v jejím podání některé vykazují i vyšší úspěšnost, než jakou udávají i samotní výrobci (Pantsir-S1 s 96% úspěšností…), což jednoznačně ukazuje na manipulaci faktů.
V konečném důsledku jsou však tato čísla méně podstatná než to, že někomu stojí za to s nimi manipulovat. Obě strany mají po útoku dostatek rétorické munice k zahlcení publika informacemi a desinformacemi o motivech, cílech, a (ne)úspěšnosti úderu a obrazně řečeno se po krátkém boji v Sýrii musejí přesunout na domácí frontu, kde jsou boje sice méně ničivé, ale o to urputnější. Podstatné nakonec ale je, že obě strany se ve skutečnosti mohou cítit jako vítězové, protože v jejich vlastních sociálních bublinách to tak bude podáno a náležitě podloženo.
Role Sýrie
Celý průběh 90minutové ostré bojové a několikatýdenní informační kampaně ukazuje na to, jak závažné implikace pro vládu Sýrie a prezidenta Asada poslední úder západních států měl. Zcela irelevantním se tak stává to, jestli zničení tří ostřelovaných chemických zařízení způsobilo syrské vládě nějaké skutečné škody. Ty nejsou podstatné a patrně nebyly ani cílem samotného úderu. Koneckonců použití bojových látek na bázi chloru je velmi jednoduché a tuto schopnost Sýrie bez výraznějších potíží získá znovu – pokud bude chtít.
Koaliční úder ale v plné nahotě Asadovi ukazuje, že vyhrát občanskou válku a porazit povstalce k obnovení suverenity země nestačí. Ba naopak lze argumentovat tím, že Sýrie dnes již žádnou skutečnou suverenitu nemá. Na severu operují turecká vojska, která se vládou v Damašku už příliš nezaobírají. Írán a Izrael na území Sýrie vedou svou vlastní válku a totéž aktuálně platí v mnohem větším měřítku pro USA a Rusko.
Tak jako tak v žádném z těchto sporů není role syrské vlády důležitá a země tak přestala být subjektem mezinárodních vztahů a stala se jen jejich objektem. Vždyť i jedna a prvních reakcí Rusů říkala, že útok na Sýrii je vlastně urážkou prezidenta Putina. Nikoliv tedy urážkou Asada, nebo útokem na suverénní zemi – ale útokem na hrdost vládce úplně jiného státu a někde úplně jinde. Ze Sýrie se zkrátka stalo hřiště, kde větší hráči spolu hrají své mocenské hry.
Není ale nutno podléhat pocitu, že to je tak úplně špatně – alespoň pro nás zcela jistě ne. Nakumulované napětí mezi velmocemi existuje z celé řady jiných příčin a je jasné, že někde se musí vybít. Je zajisté lepší, když se tak stane na území Sýrie, která nás ve skutečnosti kromě migrace pramálo zajímá, než kdyby rakety dopadaly na území států NATO nebo Ruska a tím nutně vedly ke skutečné válce. Koaliční bombardování Sýrie kvůli použití chemických zbraní pak navíc slouží jako efektivní varování komukoliv na světě, že použití ZHN není považováno za ospravedlnitelné. Přichází navíc v době, kdy alespoň mediálně pokleslo napětí kolem KLDR, která přece jen disponuje mnohem ničivějším arzenálem, a bylo by bláhové se domnívat, že si v Pchjongjangu této lekce nevšimli. Severokorejské prohlášení o zastavení jaderných testů jen několik dní po útoku na Sýrii pak sice nemusí nutně se Sýrií souviset, ale ochota Donalda Trumpa srovnat ze zemí výzkumná zařízení na výrobu ZHN a neschopnost i velmi husté PVO tomu zabránit musí být pro Kim Čong-una jasným signálem, že má smysl se s Američany dohodnout.
Implikace pro ČR
Zásah v Sýrii v České republice vyvolal poměrně nečekaně velkou pozornost na politické scéně jak dvojím rozdílným vystoupením premiéra Babiše, tak nekonzistentní reakcí některých ministrů, což jen potvrzuje vysokou symbolickou hodnotu úderu. Je však třeba si uvědomit, že poučení je možno vyvodit i pro naši armádu. Jednak se ukazuje, že letitá specializace na ochranu proti zbraním hromadného ničení zdaleka není přežitkem. Koneckonců to potvrdila už aféra Skripala a ruské naroubování Novičoku na Českou republiku. Použití chemických látek v Sýrii je však přece jen pro AČR samotnou důležitější lekcí a inspirací kam v oblasti OPZHN zaměřit svůj výcvik.
Druhou rovinu je pak ta informační. Neplatí už jako dříve, že propaganda či informační operace podporují použití zbraní. Naopak. Zbraně jsou používány proto, aby dokreslily nebo vyvrátily pravdivost informačních operací. Všichni hlavní aktéři takto útok na Sýrii pojali. O úspěchu vojenské operace tak už nerozhoduje, kdo vystřelí více raket, sestřelí více cílů a zničí větší množství budov. Důležitější je mít schopnost motivaci a provedení bojové operace náležitě prodat a publiku sdělit. Právě v těchto oblastech lze spatřovat velký potenciál pro rozvoj AČR a konkrétně jejích speciálních sil. Nelze se totiž už smířit s tím, že komunikace je záležitostí pouze tiskových odborů – je druhem boje a takto je k ní nutno přistupovat.
Lukáš Dyčka
autor působí v Centru bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany