Světová náboženství

Světové názory v náboženství je možno dělit na dualismus jako základ teismu, na monismus jako základ ateismu, popř. panteismu. Pokud věřící věří pouze v jednoho boha, jedná se o monoteismus, pokud ve více, jedná se o polyteismus. Pokud ztotožňují boha s přírodou, jedná se o panteismus jakožto formu monismu. Panteismu je velmi podobný panenteismus. Na rozdíl od panteismu, který říká, že všechno je bůh, panenteismus tvrdí, že všechno je v bohu, který ovšem existuje i mimo toto „všechno“, je tedy vlastně i formou teismu.

Nejrozšířenějšími monoteistickými náboženstvími současnosti jsou křesťanství a islám, která obě navazují na židovství (judaismus). Věřící těchto náboženství jsou lidé Knihy, neboť věří ve stejného Boha a Starý zákon považují za posvátný - inspirovaný samotným Bohem. Křesťané kromě Starého zákona uznávají též Nový zákon. Muslimové Starý i Nový zákon v dnešní formě neuznávají, neboť je považují za pozměněné vůči jejich původní zjevené formě, avšak uznávají některé biblické postavy a myšlenky. Jejich Knihou je Korán.

Mezi monoteismem a polyteismem jsou střední posice. Inklusivní monoteismus tvrdí, že uctívání kteréhokoliv boha je uctíváním téhož Boha. Jedná se tedy o uctívání jednoho Boha v mnoha podobách. Henoteismus (řecky heis Theos, jeden bůh), monolatrie (řecky moné latreia - jediné uctívání) či katenoteismus (řecky kath'hena theon, jeden bůh v čase) uctívá jen jednoho boha, ale připouští existenci dalších.

Jsou-li věřící nějak organizováni, je takové sdružení označováno jako, moderně, náboženská společnost, nebo, historicky, tradičně, náboženská obec. Křesťanská náboženská společnost se jmenuje církev. V pojetí křesťanů je jejich církev Církví, tedy tou pravou, členství v níž je nejjistější cestou ke spáse. To ostatně o sobě tvrdí i mnohá jiná náboženství. Většina křesťanských církví – výjimku tvoří snad jen některé menší – však připouští i možnost dosažení spásy mimo Církev či před jejím vznikem, na základě spravedlivého života v souladu se svědomím, a to i u nekřesťanů či dokonce ateistů.

Každé náboženství má jinou interpretaci pojmu bůh, podle potřeb té či oné společnosti, ve které vzniklo, a podle doby vzniku. To je společný jmenovatel a podstata všech náboženství, s výjimkou monistických. V pojetí některých monoteistů je bůh synonymem slova Pravda a zde se náboženství může jevit jako hledání Pravdy. V pojetí jiných monoteistů je bůh pojem, který slučuje všechny nám známé i dosud neznámé pojmy. Proto není možné jej omezit na jeden z nich, ať sebevznešenější, jako je Pravda, Láska nebo Spravedlnost. Materialisté nepřipouštějí, v rozporu s dlouhou duchovní tradicí, existenci jakýchkoli vyšších sil.

Sekularizovaný životní styl vede některé věřící k chiliasmu: „Biblické varování, že národ, který se odvrátí od Boha, je odsouzen k záhubě, racionálně přeloženo znamená, že pokud nebude společnost používat dosavadní osvědčená pravidla, pozvolna se rozpadne.“ Podle modernějších názorů (E. Durkheim) však zánik tradičních náboženství nemusí vést k rozpadu společnosti. Člověk si vždy uvědomuje, že je více závislý na sociálním celku, než na víře v Boha.