Svědomí

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2014/3 (Lexikon)

Mravouka, I. díl, Základy (skripta), s. 73–97. Scan celého díla (části: Mravní hodnota, Mravní povinnost, Mravní poznání, Mravní volba, Mravní čin, Mravní osobnost) je ke stažení na www.oto-madr.cz.

Svědomí se stává jedním z uzlových bodů bádání v současné morálce. Ne jako dříve, z hlediska otázky svého původu (vrozené, nebo vytvořené?), nýbrž v souvislosti s vývojem uznávání osobních hodnot v lidstvu (personalismus, odpovědnost) a v církvi (koncilové podněty) a také s konkrétními problémy moderního života.

Podstata

Svědomí je subjektivní pravidlo mravnosti, jímž člověk aplikuje mravní zákon, tedy objektivní pravidlo mravnosti, na svůj osobní život. Ostatní pravidla (různé zákony a projevy vůle božské i lidské) jsou z hlediska konkrétního činu vzdálená (normae remotae), mají povahu přípravy pro působení svědomí, které je nejbližším pravidlem (norma proxima) mravního jednání.

Ve svědomí se soustřeďují informace o jednání, pokud vstupuje do mravní oblasti, tedy do prvků axiologicky a deontologicky závažných: dobrých, špatných, nelišných; přikázaných, zakázaných, nekázaných. Na jednoduché reaguje spontánním příklonem nebo odklonem (podle vnitřního stavu), složitější syntetizuje – logickou úvahou nebo intuitivním hodnotícím pohledem – ve výsledný mravní soud. Někdy není svědomí s to dovést hodnocení hned k závěru; není však dobře mravní podněty, i když bezprostředně a osobně nenaléhají, lehkomyslně odsouvat bez řešení, protože hrozí škoda psychická (potlačené problémy) nebo mravní: uvědoměním dobra a povinnosti se člověk přirozeně pro ně vnitřně disponuje, kladně se na ně zaměřuje, zejména když je přijímá osobním přitakáním, osvojením, rozhodnutím pro budoucno (ovšem pozor na fantazii a křečovitě hrdinská předsevzetí); naopak lenivé odsouvání postoje pomáhá zeslabovat mravní vůli k dobrému.

Pro vlastní osobní mravní rozhodnutí, ať minulé nebo budoucí, je svědomí nejvyšší rozhodčí (Řím 2,14-16; 14,23), samozřejmě pokud má povinné náležitosti (viz dále: Vlastnosti – Výchova svědomí). Svědomí nesmí být pominuto, jinak by už tím byl čin špatný (viz dále: Pochybnosti – Zásady o soudu svědomí). Jde ovšem o případy, kdy svědomí zachytí výzvu k pozornosti; většinou člověk jedná pod vlivem psychických (polo)automatismů, dobrých nebo špatných zběhlostí (habitů). (Viz dále: oddíl VI. Mravní osobnost – pozn. red.: viz scan díla na internetu.)

Poslouchat svědomí je základní mravní povinnost; zahrnuje všechny ostatní konkrétní povinnosti, ovšem jen z hlediska mravní subjektivity.

Poznámka: Někdy se mluví o „rozhodnutí svědomí“ a „rozkazu svědomí“. Je tím míněno, že člověk se rozhoduje ve svém nitru, a také, že soud svědomí nejen konstatuje hodnotu, ale také tlumočí mravní povinnost. Vlastní rozhodnutí je však věc svobodné vůle, která příkaz svědomím sdělený přijme nebo odmítne. Při tomto rozlišení ovšem nezapomínáme na význam mravního citu, jenž je podle současných názorů významnou, ne-li základní součástí svědomí a stmeluje je v celek i při rozhodování.

Definice a dělení

Definovat svědomí je obtížné i jen v rámci katolické morálky pro mnohost odstínů. Srovnejme např. tyto různé vrstvy svědomí s připojenými příklady různých druhů výroků:

syntereze – „Nesmí se činit zlo“,

mravní vědění – „Krást je zlo, tedy krást se nesmí“,

neosobní kazuistika – „Toto je krádež, tedy se to nesmí“,

osobní cizí kazuistika – „Čin, o kterém uvažujete, je krádež, proto nesmí být vykonán“,

osobní svědomí – „Toto odcizení nesmím provést“.

Někteří chtějí omezit termín svědomí jen na funkci, akt (Fuchs); jiní rozeznávají: syntereze (nejhlubší základ svědomí) – mravní vědění – svědomí (Böckle); nebo: mravní poznání – vloha svědomí – výrok svědomí (Häring); atd. – V zájmu dialogu se světem je žádoucí neuzavírat pojmy do příliš těsných termínů a nechat slovu svědomí především jeho široký smysl, obsahující všechno. Moderní vědecké dělení bude možné až po hlubším psychologickém a filosofickém průzkumu; v jeho počáteční fázi patrně stojíme.

Chceme-li vystihnout jádro pojmu svědomí, můžeme definovat např. takto: Svědomí je vědomí morálních hodnot a povinností, nebo: mravní vědomí orientující život.

Poznámka: Je svědomí Boží hlas? Není v tom smyslu, že by Bůh přímo vždycky vnukal svou vůli nebo své správné mravní poznání – svědomí se také mýlí, to však nelze připsat Bohu. – Je potud, pokud i mravní rozum i milost a dary Ducha jsou od Boha. Čím blíže je člověk Bohu, tím oprávněněji se dá předpokládat, že zachytí Boží vůli přesněji, ale ani takový člověk není zbaven námahy poznávání a může se mýlit (světci, kteří podporovali vzdoropapeže, atd.). – Prakticky se zdá být výraz „Boží hlas“ dnes méně sdělný než dříve.

Vlastní pojednání o svědomí shrneme do dvou úseků: „Svědomí jako schopnost“ a „Činnost svědomí“.

Svědomí jako schopnost

Člověk bez schopnosti chápat číselné vztahy nebo vnímat hudební hodnoty nemůže počítat nebo vnímat hudbu. Člověk bez schopnosti vnímat a chápat mravní hodnoty nemůže mravně poznávat a žít (dítě do určitého věku, člověk psychicky postižený do určitého stupně – hranice u obojího je ovšem velmi povlovná). U mravně cítících a žijících lidí je tedy třeba předpokládat, že mají základ své mravní citlivosti: vlohu a vědění.

1. Mravní vloha

Je to schopnost chápat a vnímat mravní hodnoty a závaznost mravního řádu. Tomáš Akvinský nepovažuje synteresis za zvláštní mohutnost, nýbrž za habitus rozumu (STh 1, 79,12). – Nyní se spíše kloníme k syntetickému pohledu např. B. Häringa: „Poslední dynamiku svědomí nelze vysvětlit z povahy intelektu nebo vůle, nýbrž spíše z jejich sjednocení v základech duše, z nejhlubší podobnosti s Bohem.“

Zde více než jinde přichází ke slovu Tomášovo „poznání bytostnou spřízněností“ (cognitio per connaturalitatem). Mravní život má vliv na mravní poznání, a to ve smyslu kladném i záporném: Nežije-li se v souladu s myšlením, myslí se nakonec v souladu se životem (špatným). V nadpřirozeném smyslu působí Duch pravdy (Jan 14,17) poznání pravdy o životě vedoucím ke spojení s Bohem. Sv. Jan zdůrazňuje spojitost mezi poznáním a láskou projevovanou činem: „Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a i já ho budu milovat a zjevím se mu.“ (Jan 14,21); „Kdo tvrdí: Znám ho, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy“ (1Jan 2,4); „Kdo jedná podle pravdy, přichází ke světlu“ (Jan 3,21). Křesťan vidí dobro ve spojitosti s absolutním Dobrem. Touha po Bohu otvírá oči i pro mravní hodnoty. Mravní vlohou tedy myslíme přirozenou citlivost a porozumění pro mravní hodnoty a tíhnutí k nim.

Mravní vědění (scientia moralis) s vlohou těsně souvisí.

Schopnost osvojit si mravní hodnoty vede přirozeně k tomu, aby je člověk vzal na vědomí, pokud se s nimi setká, a snažil se je lépe poznávat. To se děje hlavně osobním zážitkem dobra/zla, ale také informací od druhých; i ta ovšem musí být osvojena aspoň nějak vnitřně; pouhé pojmové zaregistrování např. výroků z Písma nebo katechismových vět není skutečné mravní poznání. Jako údiv a zkušenost jsou existenciálními cestami k Bohu (Klemens Tilmann), tak obdobně k mravnímu poznání je třeba vnitřní dynamiky duše rozehřáté touhou, láskou, oddaností vůči něčemu a někomu vyššímu.

2. Rozvoj svědomí

Svědomí se musí rozvinout podobně jako jiné vlohy a znalosti v člověku; i po rozvinutí se může měnit k dokonalejší, nebo naopak pokleslé podobě.

V prvních letech po narození je potřebné vytvářet předpoklady pro budoucí rozvoj svědomí tvorbou návyků (hygienických, sociálních apod.) a citových vztahů (význam mazlení); už tehdy vzniká jakési vědomí, že „něco má být“, např. „v noci se má spát“ (Huijts). – Svědomí se začíná matně probouzet vlivem okolí asi od 3. roku. „Už u tříletého se rozvíjí schopnost hodnotit, tvořit si ideály a aspoň přibližně rozeznávat dobro od zla. Strach před trestem, ale také důvěra k rodičům a přání dělat jim radost jsou pro dítě pohnutky k tomu, aby bylo hodné“ (Müncker). Rozhodující je zkušenost osobního pochybení, objasněná vychovatelem, která vyvolá zážitek studu a touhu po napravení. Věcné obsahy hodnot jsou zprostředkovány rodiči. – V „malé pubertě“ (5.–6. rok) nastává rozvoj ke společenskému uplatnění a odpovědnosti. Přichází ke slovu počáteční vědomí cti a povinnosti: Co mohu a co mám dělat? Mravní sebekritika je náhodná, neurčitá a mělká; vědomí viny je přechodné a závislé na mnoha vedlejších a náhodných činitelích (Snijders). Uplatňuje se smysl pro hodnoty a pravidla. Tento „morální realismus“ se vyznačuje trojím:

1. dobro a zlo se měří pravidly, která dali dospělí;

2. pravidlo se musí brát doslova, nediskutuje se o něm;

3. čin se hodnotí podle objektivní shody s pravidlem, úmysl nepadá na váhu (Piaget).

Rodiče jsou vzor, ale začínají být kriticky posuzováni. Citlivost na hanu a chválu dává vychovateli dobré možnosti, ale nesmí zapomenout, že dětská zvědavost, marnivost, pýcha, agresivita atd. není totéž, co neřesti dospělých, nýbrž především prostředky růstu osobnosti, proto je bude formovat tak, aby z dítěte neudělal neurotika nebo jedince bez vlastní vůle a mravní páteře.

S počátkem školního věku nastupuje chápání jednotlivých povinností, pocit věcného zavinění a zaujetí pro hodnoty (např. fanatismus pravdy). Od sedmi let si umí průměrné dítě samo něco uložit, je na ně už poněkud spolehnutí. Uvědomuje si svůj záměr, který odlišuje od výsledku jednání, ale těžko si po činu vybaví skutečný důvod jednání. Pocit viny se prohlubuje, což podmiňuje rozvoj odpovědnosti.

Závislost na okolí (rodičích) převažuje až do předpubertí (10.–12. rok), kdy svědomí přichází k větší samostatnosti. Teprve od té doby uvažují psychologové o možnosti těžkého hříchu (Müncker). Vzniká touha po hrdinství, odvaha k činům, ochota přiznat způsobené bezpráví. Začíná bolestné, ale nutné vymaňování se z vlivu dosavadních autorit a hledání nových. Pocit viny nebývá vždycky směrodatný. Přimknutí se ke kolektivu se stává potřebou a kolektivní názor silně ovlivňuje svědomí.

V pubertě kolem 15. roku sílí potřeba vlastního, osobního svědomí. Vlastní osoba se chápe jako samostatná hodnota; volí se vzory a modely sebeuskutečnění. Vystupuje do popředí zásadovost, kritičnost a vnitřní sebekritika. – V adolescenci (asi od 17 let) dochází k uklidnění a jisté mravní zralosti v tom smyslu, že adolescent ví o své odpovědnosti a nutnosti rozhodovat se. Od té doby má jedinec svůj mravní růst nebo úpadek ve vlastních rukou, i když nelze přehlédnout, že až do konce života na něho působí silné vlivy, někdy velmi mocně: láska, manželství, povolání, společenské role, úspěch nebo ztroskotání, ochabování sil ve stáří atd. Rovněž rozdíly pohlaví mají svůj význam.

Naznačené rysy vývoje svědomí jsou podány velmi povšechně; ve skutečnosti bývají u jedinců silně rozrůzněny. Psychologie svědomí je teprve na prahu poznání tohoto velmi složitého duševního jevu, v němž se patrně projevuje jádro osobnosti (Huijts). Nicméně při výchově svědomí je třeba pečlivě brát v úvahu zkušenost i psychologickou vědu. Určit žádoucí podobu svědomí je ovšem úkol etické vědy.

3. Výchova svědomí

Formování a zdokonalování svědomí je program pro celý život.

Nedospělým je nutné pomáhat při správném rozvíjení: to se děje nejen poučováním, ale dalšími výchovnými prostředky, především životem rodičů, a v náboženské rovině osobním sblížením se s Kristem. Přitom je třeba dbát na věkové i osobní zvláštnosti a duchovní dary, které se snad začnou ukazovat. Cílem musí být nikoli poddajný jedinec, nýbrž zdravá mravní osobnost.

U dospělých je kromě prohlubování mravního vědění (uvažováním a studiem) třeba zdokonalovat vnitřní připravenost pro mravní řád zesilováním motivace a mravní praxí.

Jaké jsou vlastnosti zdravého, správného svědomí? Z jeho poslání orientovat člověka v mravním jednání vyplývá, že svědomí má být:

1. poučené – přiměřeně věku, stavu, možnostem, povinnostem, nadání.

Nikdo se sice nemůže naučit předem řešení všech morálních situací, které ho v životě potkají, ale každý je povinen poznat, pochopit a osvojit si nosné zásady mravního řádu a bližší normy pro svůj běžný život. Jako se člověk neobejde bez odborného vzdělání, přiměřeného jeho postavení a úkolu v určité činnosti, tak nesmí vynechat vzdělání, které je předpokladem mravně čestného, v našem případě křesťanského života.

Neznalost přiměřeného morálního minima je často zdrojem objektivně špatného jednání. Odpovědný člověk se proto nepřestává zajímat o mravní otázky, zejména pokud se mohou týkat jeho života. Mravní poznání se musí nejen osvěžovat, ale i rozšiřovat a prohlubovat. To se děje kázáním, náboženskými kurzy, knihami, články v časopisech, rozhovory, uvažováním, meditací.

Ani Bůh nežádá větší poučenost, než jaká je dána rozumnými možnostmi a okolnostmi života. Naopak lehkomyslný vztah k mravnímu vědění a zejména vědomé zanedbávání je vina; tušení, že z nevědění vyplynou mravně špatné činy, vinu úměrně zvětšuje. „Nezřídka se stává, že se svědomí vlivem nepřekonatelné neznalosti mýlí, avšak neztrácí tím svou důstojnost. To však nelze říci, když se člověk málo stará o to, aby hledal, co je pravdivé a dobré, a jeho svědomí se vlivem hříšných návyků ponenáhlu téměř zaslepuje“ (GS 16).

2. dospělé – samostatně hodnotící, na rozdíl od dětského svědomí, které poslouchá cizí vůli a neumí samo posoudit hodnoty a pravidla. „Bratři, přestaňte už přece být co do soudnosti jako malé děti! Co se týká špatnosti, v tom ať jste jako nemluvňata, v soudnosti však buďte jako zralí lidé“ (1Kor 14,20). „Provinili bychom se proti novozákonnímu poselství o svobodě Božích dětí, kdybychom se nesnažili o růst křesťanů k dospělosti“ (Egenter).

Na vychovatelské moudrosti zvláště rodičů a katechetů záleží, jaká mravní osobnost z dítěte vyroste. Od časného dětství je nutné postupně uvádět do samostatného objevování hodnot aspoň ve vzorcích a k rozhodování pro čin jako dobrý, nejen jako určený cizí vůlí. Podobně pastorace má vážný úkol vychovávat věřící podle koncilové směrnice: „Důstojnost člověka vyžaduje, aby jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená jako osoba, hýbán a podněcován z nitra, a ne ze slepého vnitřního popudu nebo pouze z vnějšího donucení“ (GS 17). Na rozdíl od pravého ducha dětství (Mt 18,3) je infantilismus zastavení normálního vývoje v nedospělém stadiu, aspoň po některé stránce. Úcta všech, kteří v církvi nějak vedou, k důstojnosti každého svěřeného a formy jednání tomu odpovídající jsou podmínka správné výchovy svědomí, zvláště ve zpovědnici (Delhaye).

3. bdělé – hlásí vždycky, když se člověk octne v poli mravní povinnosti; pohotově upozorňuje na nutnost rozhodnout se podle příslušných mravních norem.

Nedbalostí a špatným životem se dospívá k svědomí ospalému, otupělému, netečnému, popř. zatvrzelému (srov. 1Tim 4,2).

4. citlivé – zachycuje dobro a zlo, resp. povinnost, i v jemnějších odstínech přesně. Člověk je vázán k citlivosti jemu toho času dosažitelné. Více i méně je vada.

Nedostatek mravní citlivosti vykazuje volné svědomí, laxní; snadno omlouvá i činy obecně považované za zřetelně a vážně špatné. Laxnost bývá následek dlouhodobé vlažnosti, srov. Zj 3,16-20; pomoc je v probuzení k horlivosti.

Přebytkem citlivosti trpí úzkostlivé svědomí, skrupulózní; vidí špatnost nebo povinnost i tam, kde není. Úzkostlivost je nejčastěji chorobný stav (viz ve IV. oddíle; pozn. red.: scan na internetu).

Farizejské svědomí je kombinace volného a úzkostlivého svědomí: „Běda vám, vykladatelé Písma a farizeové, pokrytci. Odvádíte desátky z máty, z kopru a z kmínu, ale zanedbáváte, co je v Zákoně daleko důležitější: spravedlnost, milosrdenství a věrnost (...) Cedíte komára a polykáte velblouda“ (Mt 23,23-24). Pramení to ze základně převráceného postoje k hodnotám: „Slepý farizeji, napřed vyčisti vnitřek číše, pak bude čistý i vnějšek“ (23,26). Srov. podobenství o farizeovi a celníkovi a další místa evangelií.

Činnost svědomí

Ve většině případů řídí svědomí náš mravní život na způsob pevně vestavěného programu. Známe situace už dříve mravně posouzené, mají své hodnocení a přitahující nebo odpuzující sílu, kterou přijímáme jakoby automaticky, téměř bez usuzování a rozhodování. Právem se běžně spoléháme na toto své mravní cítění; jinak bychom nebyli schopni plynulého jednání.

Někdy však dojde k nové situaci ještě neřešené nebo si známá situace vyžádá z nějakého podnětu (hlubší pohled, vnitřní výzva, pokušení, otřes) nové zhodnocení. Pak přichází svědomí ke své plné funkci: posoudit čin vlastní osoby. To se děje ve dvojí fázi: před uskutečněním činu a po něm.

A. Předchozí soud (výrok) svědomí. Konkrétní volitelný čin v konkrétní situaci je poměřován hodnotovým žebříčkem a soustavou pravidel. Obecné normy jsou aplikovány na danou situaci. Vzniklé nejasnosti jsou podle možnosti odstraňovány. Působí přitom tlak povinnosti, který nutí k zachování, popř. sladění norem, které se zde stýkají. Výsledkem je praktický soud svědomí: Já X v této situaci Z musím/nemusím, smím/nesmím jednat takto: – – –. Kromě strohé otázky povinnosti řeší někdy praktický soud otázku lepšího až hrdinského činu.

Na rozdíl od minulosti (Vřešťál aj.) cítíme nedostatečnost pouhých dedukcí z obecnějších norem formou sylogismů; do popředí vystupuje ctnost správného oceňování skutečnosti: rozvážlivost (prudentia), podobně jako v Písmě (1Jan 4,1) a asketické literatuře (sv. Ignác: Exercicie) známé rozeznávání duchů.

Poznámka: Rozeznáváním duchů se myslí rozlišování dobrých vnuknutí, a vůbec podnětů, od nesprávných. K tomu slouží:

a) uvažování a modlitba,

b) porady s moudrými a opravdovými duchovními lidmi,

c) konfrontace s životní praxí dobrých křesťanů,

d) odkrývání skutečných motivů.

Měla by být pěstována schopnost posuzovat konkrétní situaci jednotícím, syntetickým pohledem; ten organicky vyrůstá z oddanosti Boží vůli, z bytostné lásky k dobru a z živého vědomí celého morálního řádu. Mravní cítění, podbudované mravním vzděláním, má nejlepší předpoklady najít správné řešení.

Praktický soud svědomí před činem je nejbližší mravní norma, která reprezentuje mravní zákon a Boží vůli. Proto je každý člověk vázán poslouchat vlastní svědomí.

B. Následný soud (výrok) svědomí hodnotí ve druhé fázi čin už vykonaný. Buď jej schvaluje jako správný („dobré svědomí“), nebo odsuzuje jako špatný a tím vyvolává pocit mravní viny („špatné svědomí“).

Pro osobní kvalitu mravního činu je rozhodující pouze předchozí soud svědomí. Následný soud nemůže zpětně ovlivnit kvalitu rozhodnutí učiněného dříve, na základě tehdejšího poznání. Má však cenu pro upevnění se v dobru a v obraně před zlem do budoucna.

Poznámka: Zpytování svědomí je tradiční název pro záměrné vybavování vlastních činů subjektivně špatných, ohodnocených tak následným svědomím, protože byly vykonány proti výroku předchozího svědomí. Je to tedy pátrání v paměti po „špatném svědomí“.

Vlastnosti náležitého výroku svědomí. Má být:

1. pravdivý, tj. v souladu s mravním zákonem, odpovídající objektivnímu řádu hodnot a povinností.

Mylný soud svědomí může pocházet

a) z neznalosti normy (ignorantia iuris); např. nezná meze svých práv v manželství, své povinnosti křesťana, nový daňový zákon;

b) z neznalosti skutečnosti závažné pro mravní posouzení činu (ignorantia facti); např. neví, že ohrožuje člověka, netuší, že byl falešně informován;

c) z nedostatku uvědomění normy nebo skutečnosti ve chvíli rozhodování, a to vlivem zapomenutí, nepozornosti a podobně; např. při probuzení, při náporu emoce.

Poznámka: Nevědomost se v příručkách rozlišovala: nepřekonatelná (invincibilis) a překonatelná (vincibilis), hrubá (crassa), líčená (affectata), zaviněná (culpabilis) a nezaviněná (inculpabilis), s dalším dělením. To sloužilo ke stanovení odpovědnosti za jednání vlivem mylného svědomí a souviselo s právním uvažováním moralistů. Lépe se tato otázka objasní teprve v souvislosti s další vlastností soudu svědomí, jistotou.

Mylné svědomí má zvláštní význam v souvislosti se svobodou svědomí (viz dále).

2. jistý, tj. člověk nekolísá v přesvědčení o jeho pravdivosti, nemá rozumný důvod k pochybnosti. Jistota je subjektivní stav mysli ustálené v poznání; přeneseně je to vlastnost takového poznání (výroku).

Jistota povinná pro mravní rozhodování je lidská jistota odpovídající stupněm takové jistotě, která v praktickém životě stačí pro rozumné jednání úměrně k závažnosti věci. Taková jistota běžného života je v tradičních učebnicích označována jako „mravní“ (certitudo moralis) na rozdíl od metafyzické a fyzické; není tedy mravní proto, že by se týkala jen mravního poznání.

Nejisté, pochybné svědomí je neustálené, a to v různém stupni: od soudu ne úplně přesvědčivého až po bezradnost.

Nejistota ve svědomí je zpravidla známkou morálního zdraví, je to znamení jeho bdělosti a vůle jednat dobře, čili svědomitosti. Nedá se však chválit přehnaná svědomitost např. skrupulantů, která mravní a duchovní život zatěžuje a brzdí. Dále je třeba zkoumat, zda pochybnosti svědomí nepramení z lehkomyslného poměru k mravnímu vzdělání nebo z mravních selhání.

1. Zásady o soudu svědomí

I. Člověk je povinen jednat podle jistého výroku vlastního svědomí. I jisté svědomí může být mylné, ovšem člověk o tom nemá tušení, protože jinak už by nebylo jisté. Kdyby člověk jednal proti jistému svědomí a to se později ukázalo mylným, nic to nemění na jeho vině. Stejně i naopak, jedná-li podle jistého svědomí, o kterém se pak zjistí, že informovalo falešně, zůstává jeho minulé jednání správné.

„Výrok mylného svědomí, i když není ve shodě s Božím zákonem, přece je chápán tím, kdo se mýlí, jako Boží zákon, a proto jeho porušením porušuje, v základním smyslu, Boží zákon, třebaže v druhotném smyslu Boží zákon neporušuje“ (Tomáš Akvinský, De Veritate 17, a.4). Alexandr VIII. odsoudil jansenistickou tezi, že člověk jednající proti přirozenému zákonu pod vlivem nepřekonatelného omylu přece není omluven (DS 2302).

II. Člověk je povinen usilovat o pravdivý a jistý soud svědomí. Tato zásada je uplatněním obecnější zásady: Nesmíš se vydávat do nebezpečí mravně špatného jednání. Kdo nedbá o pravdivé poznání své mravní povinnosti, riskuje její porušení, a tím už se proviňuje, protože souhlasí s možným zlem nebo je aspoň neodmítá. Avšak lhostejnost ke zlu je zlo už sama. „Kdo však má pochybnost, a přesto jí, je odsouzen, protože nejedná s plným přesvědčením. A všechno, co není z přesvědčení, je hřích“ (Řím 14,23).

Není ovšem v lidských silách dosáhnout vždycky objektivní pravdy – nemáme božský rozum –, ale je možno snažit se o subjektivní jistotu. Ani jistota v plné jasnosti a průhlednosti celého případu (teoretická jistota, odůvodněná) není vždycky k dispozici. Ale vždycky (pokud zbývá aspoň minimum času pro skutečně mravní rozhodování) je možno získat praktickou jistotu, to znamená takové ustálení mysli v názoru na mravní řešení, jaké je dosažitelné v dané situaci. Z toho plyne další pravidlo:

III. Člověk nesmí jednat v praktické nejistotě svědomí. Totéž pozitivně: Člověk je povinen před každým mravním rozhodnutím mít praktickou jistotu o jeho správnosti. – To je třeba samostatně rozvést.

2. Nejistota svědomí

Otázka zní, jak se stavět k praktické nejistotě před činem, a hlavně, jak ji odstranit. Zpřesníme svůj úkol nejprve odlišením různých druhů nejistoty.

Nejistota z líčené neznalosti – tzn. člověk utíká před pravdou, aby snad nezjistil, že ho zavazuje – prozrazuje podivný stav: na jedné straně vůli podřídit se normě, když je známá, ale na druhé straně zabránit, aby byla poznána; jako by se touto pštrosí politikou dalo uniknout odpovědnosti. – Řešení je ve vzdání se takového infantilního nazírání, kterému chybí základní vztah k mravnímu řádu jako dobrému a žádoucímu.

Nejistota způsobená zanedbáním poznání. – Řešení: uvědomit si odpovědnost za každý čin a podle toho jednat.

Poznámka: Dobrovolná nedbalost je špatná ve chvíli přitakání k ní; vinu zvětšuje uvědomění si špatných činů, o kterých člověk tuší, že mohou z neznalosti v budoucnu vzejít (přestoupení Božího nebo lidského zákona, škoda). Zaviněná nevědomost se však nesmí chápat tak, že každý čin proti mravnímu řádu způsobený starou nedbalostí je nová a nová osobní vina. Nepřekonatelná nevědomost, tj. kterou si člověk vůbec neuvědomuje, je proto bez vlivu na mravní rozhodnutí; nevědomost překonatelná se hlásí jako nejistota a tu je třeba odstranit v rámci možností v té chvíli daných.

Nejistota pouze pocitová, bez skutečného důvodu (negativní pochybnost) nesmí být brána vážně v mravní oblasti, stejně jako v jiné. Jinak bychom se utopili v nesmyslných pochybnostech. Sem patří skrupule.

Zde nás zajímá nejistota člověka, který chce jednat správně a není mu jasné, co je v konkrétním případě správné. Má tušení, že určité nebo vůbec nějaké mravní pravidlo nebo pravidla určují jeho jednání v této situaci, ale neví jistě, zdali ano, nebo jakým způsobem.

Otázka vzniká z napětí dvojího typu:

a) povinnost – svoboda; např.: Musím zaplatit, nebo ne?

b) povinnost – povinnost; např.: Mluvit pravdu, nebo pomoci nespravedlivě ohroženému?

Bezprostředně je úkolem odstranit A. nejistotu o povinnosti (dubium iuris), ale někdy je k tomu třeba odstranit B. nejistotu o skutečnosti (dubium facti); např.: A. Smím mu oplatit škodu na majetku, aby to už neudělal? – B. Byl to on, kdo mě poškodil?

Jak získat praktickou jistotu?

Historická řešení. Lidé vždycky znali přímou cestu k řešení nejistoty: uvažování a porady s moudrými. I když je tento způsob provždycky platný a první v pořadí, aby se praktická jistota jednání opřela řádně o teoretickou, přece to vždycky není možné. Buď jedinec nemá v dané situaci tuto možnost (např. musí se hned rozhodnout), nebo i celé církvi chybí po určitou dobu jasno (v 1. století spor o židovské rity, ve 20. století o dovolenost periodické zdrženlivosti atd.). Proto se postupem doby hledaly nepřímé cesty k nezbytné praktické jistotě.

Středověká teologie usoudila, že v nejistotě není dovoleno riskovat nebezpečí porušení zákona, protože by to znamenalo pohrdání zákonem, a proto je nutné zdržet se mravně nejistého činu. Na rozdíl od Augustina, který zdůrazňoval úmysl, zaostřila se scholastika na objektivní řád a radila „bezpečnější“ cestu, tj. kladla na první místo zákon.

Sv. Antonín Florentský se odklonil od scholastického rigorismu k názoru, že je-li mezi teology spor o správnost nějakého činu, je možno řídit se tím míněním, které se člověku jeví jako důvodnější (pars probabilior). Vypracoval také pojem mravní jistoty, která nevzniká „ze zřejmých důkazů“, ale „z pravděpodobných odhadů“. Oproti staršímu pravidlu o volbě v nejistotě, totiž volit to, co se zdá být nejbezpečnější (zachování zákona), staví nové: volit, co se jeví jako nejjistější (poznání pravdy a povinnosti).

16. století rozvinulo s kazuistikou také teorii nejistého svědomí. Souviselo to nejen se zdůrazněním zpovědní praxe po Tridentinu, ale také s tehdejším pojetím zákona jako výtvoru vládcovy vůle nezávisle na přirozené správností věcí (Occam). Je zajímavé, že kazuistika řešila převážně pochybnosti z oboru pozitivních, hlavně církevních zákonů (privilegia, beneficia, posty atd.). Množství různých zákonů, jejich protikladnost a tíha zaostřily pozornost téměř výhradně na otázku: Váže mne nějaká povinnost, nebo mohu jednat svobodně?

Z právní teorie byly převzaty do morálky některé „reflexní zásady“ (principia reflexa), které pomáhaly soudcům řešit pochybné případy. Např. v majetkových sporech se řídili předpokladem, že držitel je pravděpodobněji pravým majitelem než druhý uchazeč: V pochybnosti je ve výhodě držitel (Melior est conditio possidentis). V trestních záležitostech: V pochybnosti rozhodnout příznivě pro obviněného (In dubio standum est pro reo). Obecněji o jakékoliv události: Skutečnost nestačí předpokládat, je třeba ji dokázat (Factum non praesumitur, sed probari debet). Je-li však skutečnost známa, pak se nepředpokládá její defektnost: Předpokládá se, že čin měl všechny náležitosti (Factum praesumitur rite factum); např. bylo by třeba dokázat, že závěť nebyla napsána svobodně. Také předpoklad, že věci probíhaly normálně, není-li pozitivní důvod pro opak, posloužil někdy jako východisko: V pochybnosti se má brát zřetel na obvyklý chod věcí (Iudicandum est secundum ordinarie contingentia).

Taková a podobná reflexní pravidla poskytla i morálce možnost nepřímo dospět k praktické jistotě v některých druzích situací. Ale co jindy? Začalo hledání univerzální reflexní zásady, která by pomohla k odpovědnému řešení, když všechno ostatní selhalo.

„Morální systémy“ je název pro teorie, které se o to pokoušely. Řešily otázku praktické nejistoty vyhrocenou do polarity zákon-svoboda. Za jakých podmínek je možno cítit se svoboden od nejistého zákona?

Středověkou strohost chtěl obnovit tuciorismus (také rigorismus), který hlásal nutnost poslouchat i nejistý zákon, dokud je sebeméně pravděpodobné mínění mluvící pro jeho závaznost. To podle zásady, že je třeba volit bezpečnější stránku (Tutior pars est eligenda), totiž vyloučit jakoukoliv možnost i neúmyslného porušení zákona. – Odsouzením jansenistické teze „Nelze se řídit ani nejpravděpodobnějším mezi pravděpodobnými míněními“ (Non licet sequi opinionem vel inter probabiles probabilissimam) Alexandrem VIII. r. 1690 (DS 2303) končí tutiorismus absolutus. Umírněný tuciorismus (tutiorismus mitigatus) připustil volnost v případě nepatrné pochybnosti. Neměl větší ohlas.

Oživení tuciorismu bylo vlastně odezvou na vystoupení probabilismu, jehož zásadu formuloval v 16. století Bartoloměj Medina OP: „Je dovoleno držet se pravděpodobného mínění (opinio probabilis – které si zaslouží být uznáno, přijato, tedy důvodné), i když opačné mínění je pravděpodobnější.“

Vychází ze zásady „Nejistý zákon nezavazuje“ (Lex dubia non obligat); třebas pro zákon (povinnost) mluví silnější důvody, pořád zůstává nejistý. – W. Schöllgen vidí ve střetnutí mezi probabilismem a přísnějšími směry výraz napětí mezi legitimitou a pokrokem; v převratných dobách se otvírá dynamika k budoucnosti a jejím možnostem. Po dominikánech si osvojili probabilismus hlavně jezuité, na něž se zaměřila jansenistická útočnost. Ale i jiní měli obavy z probabilismu, kterému škodilo na pověsti jeho krajní křídlo, totiž:

Laxismus. Ten prohlašoval zákon za nejistý, už když proti němu mluví sebemenší důvod (vlastní probabilismus však vyžaduje solidní důvod). Tuto krajnost odsoudil Inocenc XI. 1679 (DS 2103), k tomu řadu jednotlivých laxních názorů také on a předtím 1665 a 1666 Alexandr VII. – Během sporů se ujasnilo, že probabilismus neplatí, když jde o spásu (víru), svátosti a vážné porušení závazků spravedlnosti; tam je třeba volit co nejbezpečnější postup.

Probabiliorismus zůstal v podstatě na půdě probabilismu, ale zvýšil nároky: je možno jednat proti nejistému zákonu jen tehdy, když důvody pro svobodu jsou značně silnější.

Sv. Alfons z Liguori to považoval za přehnané a pastoračně škodlivé. Jeho aequiprobabilismus se spokojí s přibližnou rovností důvodů pro zákon a proti němu.

V 19. století se vynořil kompenzacionismus (Laloux). Dovoluje svobodu, jen když je jednání proti zákonu na druhé straně vyváženo nějakými důvody pro svobodu a navíc duchovním prospěchem plynoucím ze svobody. – Tento systém upozornil na to, že kromě dovolenosti činu jde také o jeho vhodnost vzhledem k okolnostem, a to i vnitřním, psychologickým.

Tento historický přehled uvádí do problematiky a zápasů o její řešení v různých dobách. Na základě současného morálního vědění se pokusme vyslovit pro naši dobu:

3. Zásady řešení nejistoty svědomí

A. Pokud je možná přímá cesta uvažováním a poradou, je nezbytné ji použít na prvním místě.

B. Jde-li o nutný cíl, je třeba volit bezpečnější cestu. To se týká spásy, svátostí a spravedlnosti vůči bližnímu (ve vnější věci). Je třeba vyloučit riziko neplatnosti (křtu, svěcení, eucharistické konsekrace...) nebo škody (na majetku, zdraví...). – Plané skrupule nejsou namístě ani tady.

C. Při sporu dvou povinností zvolit menší zlo. Je to případ zmateného svědomí (casus perplexus): všechna možná řešení situace se člověku zdají být špatná, např. ať čin vykoná nebo ne, vždycky poruší nějakou normu. – Pravidlo klasicky vyslovuje svatý Alfons: „Může-li odložit jednání, je povinen, aby se poradil s odborníky. Musí-li jednat bez odkladu, je povinen zvolit menší zlo; ať se při tom vyhne spíše porušení přirozeného zákona než lidského nebo pozitivně božského. Není-li však s to rozeznat, které zlo je menší, může zvolit cokoliv, aniž hřeší; v tom případě mu chybí svoboda potřebná k formálnímu hříchu.“ (Theol. Mor. 1,15,6).

D. V pochybnosti o skutečnosti se lze opřít o povahu a trvalé postoje lidí. – Pokud není důvod pochybovat o výjimce, předpokládá se, že člověk jednal obvyklým způsobem. Např. penitent si neuvědomuje dostatečně, že vzbudil lítost, celebrant, že pronesl konsekrační slova. – Rovněž platnost učiněného skutku se předpokládá, dokud není pozitivní důvod pochybovat o tom (smlouva, závěť). – Naopak nelze počítat s tím, že se něco (ne běžného) stalo, aniž je pro to pozitivní důvod. Např. darování, pověření. – Při nejistotě o skutečnosti, která je předpokladem závazku, závazek nevzniká. Např. z nejistého těžkého hříchu neplyne povinnost zpovědi.

E. V pochybnosti o normě, jde-li o církevní zákon, odpadá závaznost. – Oproti starým kanonistům, kteří byli tucioristy, Kodex kanonického práva z roku 1917 zaujímá opačné stanovisko: „V pochybnosti o normě zákony, včetně zneplatňujících a zneschopňujících, nezavazují“ (kán. 15). Protože je to vysloveno bez omezení, platí to v případě pochybnosti o existenci zákona, o jeho zániku (na rozdíl od názoru sv. Alfonse, který se domníval, že v tomto případě „zákon je v držení“ – „lex possidet“), smyslu a závaznosti; nejistý zákon nemůže způsobit jistý závazek (R. Naz). Předpokládá se tu solidní pochybnost.

Je možno použít i více dílčích reflexních zásad, než jsou zde uvedeny (B–E). Viz výše: Historická řešení – Právní zásady. Ale obdobně k obecně uznaným a prověřeným zásadám, založeným na zkušenostních předpokladech, si kdokoli může vytvořit a tvoří i dosti konkrétní osobní zásady pro řešení nejasností v mravním rozhodování.

F. Z nejisté objektivní povinnosti neplyne žádná subjektivní povinnost. Tak formuluje obecnou reflexní zásadu řada současných moralistů (Lottin, Delhaye aj., ze starších Bouquillon). – Zásada už dříve běžná v oblasti lidského práva ve tvaru „Pochybný zákon nezavazuje“ je tu rozšířena i na přirozený a pozitivní božský zákon, neboť není proč ji omezovat jen na pozitivní zákon.

Hromadění důvodů a jmen teologů na jednu a druhou misku vah Povinnost–Svoboda se už nezdá únosné. Rozdíl mezi „pravděpodobnějším“, „stejně pravděpodobným“ a „solidně pravděpodobným“ míněním v praxi mizí. Zůstává však důrazný požadavek a podmínka použitelnosti uvedené zásady, aby pochybnost o existenci povinnosti byla skutečná, takže se i svědomití znalci zdráhají ukládat povinnosti, přitom mohou být opačné důvody mluvící pro povinnost silnější.

Argumentace pro tuto obecnou reflexní zásadu vychází z Tomášovy věty: „Nikdo není vázán příkazem, leč prostřednictvím znalosti tohoto příkazu“ (De veritate 17,4). Objektivní povinnost je tedy příčinou subjektivní povinnosti. Jestliže existuje nějaký příkaz, ale nevstoupí do vědomí člověka jistým poznáním, pak pro něho neexistuje; nelze současně tvrdit „Příkaz existuje, a tedy jsem jím vázán“ a „Nevím, zda příkaz existuje“. Pochybná povinnost není povinnost.

Ale pak se předem přijímá možnost, že bude porušen zákon? Ano, ale nikoli vědomým, formálním odepřením poslušnosti, protože tu chybí předpoklad: projevená Boží vůle; neznám-li ji, nemohu proti ní jednat. Tedy může být porušen jen materiálně, věcně. Ani to se sice nedá brát na lehkou váhu, protože řád Bohem stanovený si zaslouží úctu a je dán k našemu zdokonalení a protože by mohly i bez osobní viny vzniknout špatné návyky nebo být dáno pohoršení. Ale z druhé strany je pravda, že neoprávněné omezování svobody a ukládání zbytečných břemen je také objektivní mravní zlo. Nedá se to odbýt konstatováním, že trochu více kázně může jen prospět; nepovinné oběti prospějí jen tehdy, jsou-li přijaty svobodně, zato svévolné rozmnožování povinností rozmnožuje neodpovědně příležitosti ke hříchu a vzbuzuje odpor k morálce vůbec. (Delhaye v této souvislosti poukazuje na to, že snaha kazuistického období zeslabit tíhu právních a mravních závazků, jak byly tehdy formulovány, nemusela být útěkem od mravního řádu, nýbrž pochopitelnou obranou; z mnoha možných příkladů uvádí tehdejší zákaz manželského styku ze soboty na neděli, aby nenarušil nedělní modlitbu, nebo paušální označení noční poluce za hříšnou, vždycky něčím zaviněnou.) Také pastorační a výchovné důvody neradí trvat dále plnou vahou na mravních povinnostech, které se staly nejistými třeba jen v obecném povědomí svědomitých lidí; nejen historický příklad uvolnění úroku až po staletích jeho nevyhnutelného praktikování, ale i řada příkladů novějších by měly varovat před špatnými následky „výchovného tuciorismu“.

Uzavíráme: Nejistá povinnost nezavazuje a člověk má možnost jednat svobodně. Přitom se leckdy rozhodne pro řešení ve smyslu této pochybné povinnosti, ale z jiných důvodů, např. kvůli druhým.

Poznámka: Tuciorismus povinný v případě nutného cíle (viz B) neruší obecnou platnost řečené zásady. Člověk zde musí volit bezpečnější cestu k cíli ne z důvodu nejisté normy, ale vlivem vyššího příkazu: „Musíš vyloučit možnost velké škody.“

4. Úloha rozvážlivosti

Dosavadní uvažování se týkalo výroku o dovolenosti, čili povinnosti plynoucí z nějakého formulovaného pravidla. Zůstat u toho by znamenalo zúžit křesťanskou morálku. Jestliže nejsem vázán příkazem, zbývá ještě otázka, jak svou svobodu naplním. „Všechno je dovoleno, ano, ale ne všechno prospívá (...) Žádný nesmí dbát jenom na to, co dělá dobře jemu, nýbrž o to, co dělá dobře druhému“ (1Kor 10,23.24). Sv. Pavel upozorňuje na nutnost zasadit čin do větší souvislosti. Můžeme říci v jeho duchu, že výrok o dovolenosti je třeba doplnit výrokem o prospěšnosti.

Protože tu jde o zasazení do složitých životních situací s mnoha okolnostmi zevními i subjektivními, přebírá hlavní úlohu ctnost rozvážlivosti (prudentia). Podívejme se na prvky jejího působení.

Dobré užití svobody má své kritérium: Přivede mě to blíže k Bohu? (Rousselot) Laxistům se zdá zákon spíše překážkou, tucioristům spíše jedinou cestou k Bohu. Ale „Cíl tohoto nařízení je láska z čistého srdce, dobrého svědomí a nelíčené víry“ (1Tim 1,5). Hledat Boží lásku je víc než hledat, co se smí nebo i co je obecně lepší. „Když se účastním jídla s vděčností, proč se o mně špatně mluví pro to, zač vzdávám díky? Ať tedy jíte, pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko to dělejte tak, aby to sloužilo k Boží oslavě“ (1Kor 10,30.31). Vděčnost, děkování je u Pavla základní postoj k Bohu, dárci všeho.

Prakticky se realizuje láska a oslava Boha tím, že se člověk rozhodne pro mravní hodnoty (např. vzdá se dovoleného potěšení pro dobro rodiny) kvůli Bohu buď výslovně, nebo aspoň celkovým zaměřením ducha.

Nejpečlivější zkoumání objektivní povinnosti může ztroskotat na faktu, osvětleném moderní psychologií, že si lidé nejsou často vědomi celé skladby úmyslů, skrytých motivů jednání. Rozumný postup vyžaduje bdělost proti sebeklamu, poctivé zkoumání a opravu motivace.

Láska k bližnímu a k sobě radí někdy ke zcela osobní volbě, v zájmu duchovního prospěchu jiných, ale i vlastního.

Poznámka: Zpovědník musí řešit své nejistoty při jednání s penitentem, jak nejlépe umí podle svého svědomí. Ale i penitent má právo řídit se svým (poučeným) svědomím, pokud jde o nejistotu. Konkrétněji: Zpovědník nemůže vnucovat svůj přísnější (např. aequiprobabilistický) názor kajícníkovi, který si zvolil řešení podle probabilismu. – Tato starší pastoračně morální směrnice by se měla dnes tlumočit jako příkaz úcty k svědomí každého křesťana. Už fakt, že nezná životní detaily a nemá odborné znalosti laiků, jimž duchovně pomáhá, musí zpovědníka vést k pokoře a k ponechání příslušného dílu odpovědnosti penitentovi.

5. Omyl a svědomí

Jako je nejistý soud svědomí defektní tím, že mu chybí jistota poznání, tak mylný soud svědomí postrádá druhou náležitost: pravdivost.

Mylný soud svědomí je takový výrok, který je v rozporu s objektivní mravní normou.

1. Svědomí v širším smyslu, mravní úlohu, v níž jsou základní imperativy mravnosti (Čiň dobro, Vyhni se zlu, Jednej podle svědomí apod.), je možno nazvat neomylným; jsou-li tyto základní postoje nahrazeny jinými, opačnými, nejsou mravně správné, ruší v základech mravní řád a nemohou vycházet ze svědomí jako základu mravní struktury (v tom případě je lépe nemluvit o zkaženém, deformovaném svědomí, ale spíše o svědomí, jehož hlas byl umlčen rozumem a citem ve službě zkažené vůle). Umlčené svědomí se může ovšem zase dostat ke slovu.

2. Do bližších pravidel rozvádí základní zásady mravní rozum, který se může mýlit. Není tak výjimečné, že lidé mají i trvale v mysli mravní pravidla, která neodpovídají objektivnímu mravnímu řádu. To je mylné mravní poznání či vědomí (v tomto smyslu svědomí).

Tyto dvě skutečnosti mají sice vliv na výrok svědomí, ale mylným svědomím tu rozumíme vadný výrok svědomí v konkrétní situaci. S ním je totiž spjata vlastní problematika.

K termínům:

Tradičně se rozeznává svědomí nepřekonatelně mylné, když člověk má subjektivní jistotu, že svůj čin vidí správně, a překonatelně mylné, když tu jistotu nemá. Toto rozlišení se ukazuje jako zbytečné a zatemňující, protože překonatelně mylné svědomí je prostě svědomí nejisté a platí o něm všechno, co bylo řečeno o nejistotě.

Rovněž dvojice zaviněně a nezaviněně mylné svědomí působí spíše zmatek. Nesprávný soud může být způsoben cizím vlivem (např. nedostatkem mravní výchovy a poučení), nebo vlastním opomenutím mravního vzdělání, nebo zatemněním mravního vědomí špatným životem; je třeba dodat, že ani toto nemusí být vždycky zaviněno: opomenutí vzdělání může být způsobeno životními okolnostmi (zdraví, pracovní přetížení...) a pak to není dobrovolné zanedbání; podobně špatný život (objektivně) není totéž co hříšný (subjektivně), např. mladý člověk, který se stal obětí prostředí, jemuž nemohl uniknout a nestačil odolávat. Ale i skutečná vina (zanedbání, mravní selhání) je spojena pouze s rozhodnutím tenkrát; za budoucí omyly svědomí, které z něho mohou povstat, odpovídá jen potud, pokud si člověk tenkrát tento příčinný vztah uvědomil.

O zaviněném omylu svědomí se dá mluvit přímo při řešení nejistoty. Vina plyne z neodpovědného postoje při hledání pravdy, ne z objektivně vadného závěru. I když při tomto špatném postupu dospěje člověk náhodně k správnému závěru, je vinen, a naopak při svědomitém hledání s objektivně nesprávným výsledkem je bez viny. – Vcelku vzato, spíše prospěje, když toto rozlišení, i odborníky někdy nepřesně tlumočené a v praxi spíše matoucí, upadne v zapomenutí; to se ostatně už stalo i s mnoha jinými distinkcemi a termíny, které byly pouze stupni k zralejšímu poznání.

Dnes už nesdílíme středověký psychologicky naivní názor, že neznalost přirozeného práva (mravního zákona) u dospělého nemůže být bez viny (např. Gracián, Decretum 12,CI,4). Také dochází k syntéze tomistického pojetí správného svědomí – s jeho důrazem na soulad s objektivním řádem – a pojetí F. Suareze (po Dunsu Scotovi), že vedle této teoretické správnosti existuje praktická správnost: i v případě bezelstného omylu má svědomí pravdu v tom, že nařizuje čin poznaný subjektivně jako pravdivý; jednat proti takovému poznání je objektivně špatné. V obojím smyslu mluví o správném poznání Jan XXIII. v encyklice Pacem in terris: 1. u nekatolíků jsou pozitivní prvky, které „se shodují s příkazy správného poznání“ (objektivně); 2. patří k lidským právům ctít Boha „podle příkazu svého správného svědomí“ (subjektivně).

Jednostranná přednost buď objektivnímu řádu, nebo subjektivnímu svědomí vede k nešťastným koncům. Ve skutečnosti jde o komplementární instance (Fuchs). Objektivní norma řídí činy, aby naplňovaly řád lidského bytí a spolubytí a neničily jej svévolí; svědomí je podmínkou svobody, a tedy i mravního života, vynucování objektivního řádu zevním tlakem ohrožuje duši mravnosti. Oboje patří organicky k sobě. To si musejí pro sebe zřetelně uvědomit a jiným důrazně připomínat poctiví obhájci práv svědomí. Skutečně svědomitý člověk je celou bytostí zaměřen k reálnému dobru a proti zlu (vede ho láska), nikoli k subjektivnímu uspokojení (k tomu pudí sebeláska).

6. Mylný soud svědomí

Pro člověka s mylným svědomím platí pouze obecné pravidlo: Jednej podle soudu svého jistého svědomí. Více dělat nemůže. Má-li pochybnost, musí si jistotu získat (viz výše). Druhé pravidlo, rovněž platné všeobecně, je ovšem doplňuje: Disponuj své svědomí k pravdivým soudům poznáním, postojem a životem.

Snaží-li se člověk v rámci daných možností jak trvale, tak v určitém případě o správné poznání, je výsledným soudem vázán (popř. oprávněn nebo uvolněn). Sv. Tomáš: „Správné svědomí zavazuje samo sebou, mylné nepřímo“ (De veritate 17,4).

Je tedy člověk povinen vykonat i čin objektivně špatný, když je v omylu (on to ovšem neví)? Jestliže mu to poctivé svědomí poručí, pak ano, neboť jinak by jednal proti Bohu, který mu sděluje svou vůli jedině cestou jeho svědomí: „Nezdá se možné, aby unikl hříchu, kdo se rozhodne udělat opak, jestliže mu mylné svědomí něco nelišného nebo vnitřně zlého označuje za Boží příkaz. Neboť pokud je na něm, odmítá splnit Boží zákon, a tedy smrtelně hřeší“ (De veritate 17,4).

Pro jednajícího tedy problém vlastního mylného jistého svědomí neexistuje, protože si je neuvědomuje. Zato druzí se musejí často rozhodovat, zda mají povinnost nebo právo mu jeho omyl trpět. Jde tedy o práva mylného svědomí. Dnes se to zobecňuje do obsáhlejšího problému:

7. Svoboda svědomí

Dvojí určení člověka – rozvinout se jako osobnost a rozvíjet společenský celek, k němuž patří – vymezuje pole úvah o svobodě svědomí a jejích mezích.

Jestliže je pravda, že se člověk může mýlit s upřímným přesvědčením (bona fide) a že má povinnost jednat podle svého svědomí, plyne z toho, že:

1. každý má právo řídit se svědomím (Sk 5,29); „Člověk nesmí být nucen jednat proti svému svědomí. Ale také mu nesmí být bráněno jednat podle svého svědomí“ (Dignitatis humanae 3);

2. je třeba mít úctu vůči jistému svědomí bližního, i když se upřímně mýlí, a není dovoleno pokládat ho za špatného (Řím 14,10);

3. jeho mylné svědomí nesmí být sváděno ke hříchu činem podle něho špatným, třebas objektivně dovoleným (viz 1Kor 8,7-13);

4. ale také nelze jednat podle jeho mylného svědomí, objektivně špatně (Řím 14,22);

5. činům pocházejícím z mylného svědomí, které objektivně škodí, je možné a podle okolností i nutné zabránit (sebevražda, ohrožování dětí atd.);

6. je možné, popř. nutné tolerovat objektivně špatné skutky v zájmu vyššího dobra, podle zásady o dvojím účinku.

Shovívavost práva vůči některým špatnostem je oprávněna tím, že lidský zákon nemůže zakázat všechno, co zakazuje přirozený zákon, a kdyby se pokoušel ukládat závazky pro průměrnou většinu nepochopitelné, ztratil by u ní vážnost a přivodil následky ještě horší; ke ctnosti je třeba přivádět lidi postupně (STh 1–2, 96,2).

Náboženská tolerance se prosadila staletým vývojem s obtížemi, protože – vedle lidského mocenského myšlení – působilo vědomí povinnosti hájit a šířit pravdu svého kréda. Primát pravdy a duchovních hodnot byl natolik zdůrazněn, že se zdál opravňovat i náboženské války a inkvizici. Můžeme litovat, že zápas o toleranci byl veden mimo církev a částečně proti ní; v odporu papežů 19. století proti liberalismu musíme však spravedlivě ocenit snahu o obranu lidského myšlení proti indiferentismu, lhostejnosti vůči pravdě vůbec.

Druhé vatikánum se vyslovilo pro náboženskou svobodu v rámci základních lidských práv, založenou na důstojnosti lidské osoby a podloženou křesťanským Zjevením (Prohlášení o náboženské svobodě). Do této svobody je zahrnuta i svoboda být bez náboženství. (Dignitatis humanae 10; srov. kán. 1351 CIC: „Nikdo nemá být nucen proti vůli přijmout katolickou víru.“ Odpor proti násilnému obracení na víru byl v církvi aspoň jako zásada vždycky.)

Vztah mezi povinností k pravdě a úctou k osobnímu svědomí vyzrál do formulace Druhého vatikána: „Učedník má vůči svému Mistru Kristu vážnou povinnost pravdu od něho přijatou stále dokonaleji poznávat, věrně hlásat a statečně obhajovat, ale s vyloučením všech prostředků, které jsou proti duchu evangelia. Zároveň ho Kristova láska pudí, aby vůči lidem, kteří se v náboženských věcech mýlí nebo jsou neznalí, vystupoval s láskou, moudrostí a trpělivostí. Tak je třeba mít na zřeteli jak povinnost vůči Kristu, životodárnému Slovu, které má být hlásáno, tak také práva lidské osoby a míru milosti poskytnuté Bohem skrze Krista člověku, který je zván, aby víru svobodně přijal a vyznával“ (Dignitatis humanae 14). – Nelze vycházet z toho, že jeden má pravdu a druhý ji musí přijmout, k tomu se (možná) dospěje teprve nakonec. Zpočátku stojí proti sobě pouze dvě osobní přesvědčení, která se musejí vzájemně respektovat podle základního „zlatého pravidla“ lidského soužití (Mt 7,12).

Praktickým důsledkem je ekumenický postoj ke křesťanským bratřím (Dekret Unitatis redintegratio), nové hodnocení nekřesťanských náboženství (Prohlášení Nostra aetate) a dialog s ateisty (Pavel VI.: encyklika Ecclesiam suam z r. 1964).

Vnitrocírkevní dialog po koncilu rovněž bere na vědomí neúplnost lidského poznání a nutnost pluralismu.

Uvnitř církve se po koncilu rozvinula pluralita názorů v teologii, která je předpokladem účinnosti nových poradních sborů (kněžské a pastorační rady atd.) a v koncilním textu je výslovně potvrzena: „Od kněží mají laici očekávat světlo a duchovní posilu. Ať se však nedomnívají, že jejich pastýři jsou vždycky takoví odborníci, že když vznikne nějaký nový problém, i obtížný, mají hned pohotově konkrétní řešení, anebo že právě to je jejich poslání; spíše oni sami, osvíceni křesťanskou moudrostí a s uctivým zřetelem k rozhodnutím učitelského úřadu církve, ať na sebe vezmou svou odpovědnost. Mnohdy sám křesťanský pohled na skutečnost se za některých okolností přikloní k určitému řešení. Jiní věřící však, jak se často právem stává, budou s nemenší upřímností o téže věci soudit jinak. Jestliže řešení podaná tou i onou stranou mnozí, i přes úmysly stran, snadno sloučí s poselstvím evangelia, musí být pamětlivi, že v takových případech nikomu není dovoleno dovolávat se církevní autority ve prospěch svého názoru. Ať se však vždycky snaží objasnit věc upřímným rozhovorem, při němž zachovají vzájemnou lásku a budou vedeni starostí o obecné blaho“ (Gaudium et spes 43).

„Pravda musí být hledána způsobem, který je vlastní důstojnosti lidské osoby a její společenské povaze, totiž svobodným bádáním, s pomocí učitelského úřadu církve a poučení, výměny myšlenek a dialogu, jímž si lidé navzájem sdělují pravdu, kterou našli nebo myslí, že našli, aby si navzájem pomáhali při pátrání po pravdě. Při pravdě jednou nalezené je však třeba stát osobním přisvědčením“ (Dignitatis humanae 3).

Jak se v současnosti prohlubuje chápání svědomí, vyslovuje ve zkratce Romano Guardini: „Pod křesťanským svědomím se většinou rozumí jen vědomí, že mravní příkazy zavazují, a úsudek o tom, jak mají být v jednotlivém případě použity. Přitom se však ztratila z očí plná polovina bytí: cit pro požadavek dosud nepoznaného; schopnost spatřit to, co chce vzniknout; odvaha uskutečnit to, pro co ještě není vzor. I to je svědomí.“