(19. 7. 1759 – 2. 1. 1833)

Ctihodný Serafim Sarovský po sobě zanechal překrásná „Poučení“. Píše se v nich o Bohu, víře, naději, lásce k bližním, o hříchu, o boji s hříchem, o postu, o modlitbě. V jednoduché formě seznamují se základy víry. Jsou duchovním pokrmem pro duši, obohacují duchovní poznání a upevňují víru v Boha.

O Bohu

Bůh je oheň, který zahřívá a zapaluje naše srdce a tělo. Když cítíme ve svých srdcích chlad, který je od ďábla, neboť ďábel je chladný, přivolejme Hospodina. On přijde a zahřeje naše srdce dokonalou láskou nejen k Němu, ale i k bližním. A před tváří Lásky zmizí chlad nepřítele Dobra.

Kde je Bůh, tam není zlo. Všechno, co pochází od Boha, je dobré, užitečné a přivádí člověka k sebeodsuzování a pokoře.

Bůh nám zjevuje svoji lidumilnost nejen tehdy, když konáme dobré skutky, ale i tehdy, když Ho urážíme našimi hříchy. Jak dlouho snáší naše prohřešení! A když trestá, jak milosrdně trestá!

Když nepoznáš Boha, nemůžeš mít ve svém srdci lásku k Němu. Nemůžeš milovat Boha, když Ho neuvidíš. Vidění Boha pochází od poznání Jeho, neboť nazírání nepředchází Bohapoznání.

O Božích skutcích neuvažuj po jídle. Jak můžeš s plným žaludkem poznat Božské tajiny?

O víře

Především je třeba věřit v Boha, neboť ten, „kdo k Němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (Žid 11,6). Víra je podle učení ctihodného Antiocha začátkem našeho spojení s Bohem. „Opravdový věřící je kamenem chrámu Božího, připraveným pro místo, kde přebývá Bůh Otec, pozdvihnutým do výšky silou Ježíše Krista, to jest křížem, pomocí Ducha Svatého.“ „Víra bez skutků je mrtvá“ (Jk 2,26).

Skutky víry jsou: láska, mír, andělská trpělivost, milosrdenství, krotkost, nesení kříže a duchovní život. Jen taková víra je pravá. Pravá víra nemůže existovat bez dobrých skutků, neboť kdo opravdu věří, bezpochyby činí i dobré skutky. Všichni, kteří vkládají svoji naději na Boha, jsou k Němu vedeni a osvěcováni září věčného světla.

Kdo miluje sebe, ten nemůže milovat Boha. A kdo nemá rád sebe kvůli lásce k Bohu, ten miluje Boha.

Člověk, který skutečně miluje Boha, považuje se za poutníka a cizince na této zemi, neboť ve svém směřování k Bohu poznává duší i rozumem jen Jeho jediného.

Duše naplněná láskou k Bohu se ani ve chvílích opouštění těla nezalekne knížete zla, ale s anděly se vznese jakoby z cizí země do domoviny.

Existují dva druhy strachu. Když chceš konat zlo, tak se boj Hospodina a nedělej ho, a když chceš konat dobro, tak se boj Hospodina a konej ho.

Podle učení svatých Otců jsou při každém člověku dva andělé, jeden dobrý a druhý zlý. Dobrý anděl je tichý, krotký a mlčenlivý. Když vejde do srdce člověka, hovoří s ním o pravdě, čistotě, čestnosti a pokoji, o každém dobrém skutku a ctnosti. Když to pocítíš ve svém srdci, je zjevné, že se v tobě nachází anděl pravdy. Duch lstivý je opatrným krutý a šílený. Když vstoupí do tvého srdce, tak ho poznávej podle skutků jeho. Člověk se tělem podobá zapálené svíčce. Svíčka musí shořet a člověk musí zemřít. Ale duše je nesmrtelná, proto i naše starostlivost se musí více vztahovat na duši než na tělo. Je třeba se naučit, aby se rozum vždy nacházel v zákoně Božím, pod jehož vedením je třeba uspořádat svůj život.

Velmi užitečné je číst Bibli. Za tento skutek, mimo jiných činů, nenechá Hospodin člověka bez své milosti, ale daruje mu dar pochopení.

Duševní mír se získává skrze smutky. Svaté Písmo praví: „Vešli jsme do ohně i vody, avšak Ty jsi nás vyvedl k hojnosti“ (Ž 66,12). Život těch, kteří chtějí splnit vůli Boží, sestává se z mnohých smutků a utrpení. Jak máme potom oslavovat a chválit svaté mučedníky za utrpení, která vytrpěli pro víru v Hospodina, když nemůžeme vydržet ani horečku nebo zimnici?