Svatý grál

Nesmtelná báseň a hymnus Williama Blakea vypráví, jak Ježíš ještě jako chlapec navštívil Británii se svým strýcem, sv. Josefem z Arimatie, který obchodoval s cínem. 

Existují také příběhy, jak Ježíšově smrti přicestoval sv. Josef do Británie znovu a nalezl malý kostel v Glastonbury, v dnešním somersetském hrabství. Kostel roku 1184 zničil požár, na jeho místě vzniklo opatství, které nechal král Jiří 8. roku 1539 zbořit, ale jeho trosky stojí dodnes. Mytologiská sláva Glastonbury se ovšem zakládá na více legendách, neboť někteří historikové se domnívají, že právě zde se nacházel Avalon, kde ošetřovali krále Artuše, smrtelně raněného v jeho poslední bitvě. Jak uvidíme dále, Glastonbury je ve skutečnosti střediskem, v němž se složitě proplétají artušovské a křesťanské romantické příběhy. Legenda praví, že když svatý Josef dlel v Glastonbury, jeho poutnická hůl zakořenila v zemi a vyrostla v obrovský stromový keř. Ve zdejší kostelní studni prý sv. Josef také ukryl Svatý grál - kalich, z něhož pil Ježíš při poslední večeři a do něhož byla během ukřižování zachycena jeho krev. Na jedno místo až mnoho bájí, ale opírá se některá z nich o fakta? U Glastonbury skutečně stál stromový keř, jenže puritánský Olivier Cromwell ho zavrhl jako modlářský symbol a nařídil ho porazit. Roku 1985 zasadil na témže místě nový keř, na pozemku opatství rostou ještě další exempláře. Zajímavé je, že tento druh, Crataegus oxyacantha praecox, není zdejšího původu, nýbrž pochází ze Svaté země - že by potvrzení legendy o cestě sv. Josefa do Británie? Historie svatého grálu je daleko složitější, zmatenější a rozporuplnější. Mnozí současní dějepisci soudí, že jeho spojitost s křesťanstvím, dnes tolik známá, je ve skutečnosti poměrně nedávnou koncepcí a že kořeny Svatého grálu sahají do mnohem starší doby, než je éra křesťanství - až do odlehlé říše keltské mythologie. V keltských bájích grál splývá s velkým kouzelným kotlem boha Brana, který dokázal křísit mrtvé: tělo vhodit do kotle. a v něm ho znovu oživil. Noel Currer-Briggs v knize Shround and the Grail přichází s domněnkou, že grály byly dva a od těch dob jsou zaměňovány. Jedním z nich je kalich, obecně považovaný za Svatý grál. Ale podle názoru Currera-Briggse je správným grálem druhý předmět - relikviář, který má tvar mísy a v němž byl uložen lněný rubáš, jímž bylo ovinuto Kristovo tělo poté, co byl sňat z kříže, tedy tzv. Turínské plátno. Nikde se nenajde tolik rozporů jako ve spoustě artušovských legend o hledání grálu, o němž se věřilo, že je zdrojem úžasné uzdravující síly. V nejznámějším z nich, v Le Morte Darthur sira Thomase Marolyho (1485), je společné hledání úspěšně dovršeno: rytíři Galahad (v jiných pramenech Gawain), Percevar a Bors, kteří dojdou na hrad Svatého grálu, obklopený neůrodnou pustinou, zjistí, že posvátný kaloch opatruje chorý, nepohyblivý strážce, Král rybář. Hledaný kalich mohl získat jen ten, kdo položil správnou otázku, jež se týkala grálu, pak se mohl Král rybářuzdravit a země se znovu zazelenala. Otázku ůspěšně vyslovil Galahad. Trio rytířů pak přepravilo grál lodí do Sarrasu, posvátného města na Východě, kde byl Galahad korunován králem, Perceval se vrátil na hrad Svatého grálu a Bors na Camelot. Další osud grálu však zůstává nejasný, zamlžila ho různá tvrzení o spiknutích, zásazích řádu templářů, sekty Catharů a podobně. Velmi odlišnou historii obsahuje nejnovější dílo Dr. Grahama Phillipse The Search For the Grail. Phillips dospěl k názoru, že Svatý grál vyzvedli roku 327 po Kr. z Kristovy hrobky učenci vyslaní římskou císařovmou Helenou a přinesli ho do Říma. Roku 410, když Řím napadli Barbaři, byl grál tajně vyvezen do Británie , kde se ještě držela římská vláda, a pro bezpečnost uložen v měsrě Viroconium v dnešním shropshirském hrabství. Zde jej vzal pod ochranu místní panovník , o němž Phillips soudí, že nebyl nikdo jiný, než král Artuš, a nerušeně zůstal na místě po několik staletí až do vpádu Normanů, kdy se Artušova země - včetně grálu - ocitla v rukou francouzského šlechtice Payna Peverila. Od té doby se grál dědil v Peverilově rodu z generace na generaci. Roku 1850 se poslední přímý potomek, Frances Vernonová, provdala za historika Thomase Wrighta, ale jejich jediné dítě, syn zemřel ještě velmi mladý. Co se s legendárním předmětem stalo nyní? Manželé se rozhodli své drahocenné dědictví ukrýt. Wright však měl obavy, že by se grál mohl ztratit navždy, a tak po sobě zanechal zakódované sdělení, kde je kalich uložen. K tajnému místu - umělé jeskyni v Hawkstoneském parku - vedly zašifrované stopy, připojené k básni o grálu, kterou napsal v 17. století jeden z předků jeho manželky. Po smrti Thomase Wrighta se jeho manželka znovu provdala a jeden z jejích vnuků, Walter Langham, se roku 1920 dověděl o spojení jeho rodiny s grálem. Rozluštil Wrihglův klíč k hledanému místu a s námahou prolezl labyrintem tunelů a chodeb pod White Cliffem, zřícenou kaplí v Hawkstonském parku. A tam, v úkrytu pod kamenným pulpitem ve tvaru orla, objevil 5 centimetrů vysoký pohár vytesaný ze zeleného onyxu, velmi zašlý. Jednalo se skutečně o Svatý grál? Odborníci jsou v současné době na rozpacích, protože pohár je vyroben z onyxu, jehož stáří nelze určit uhlíkovou metodou. Ale ponecháme-li stranou ověření jeho původu, proč se o nálezu nepsalo již dříve? Když ho Langham našel, pohár zůstal ve vlastnictví jeho rodiny, ale když přešel do rukou Langhamovy pravnučky Victorie Palmerové, žijící v Rugby v hrabství Warwickshire, ukázalo se, že jeho současná majitelka naprosto netušila, jak významný a proslulý předmět možná vlastní. Graham Phillips ji roku 1995 kontaktoval, aby jí sdělil, že se může jednat o Svatý grál, a Palmerová jej pak uložila do bezpečí bankovního trezoru - do té doby však pohár ležel v bedně s harampádím v podkrovní mansardě! Jak neromantický konec nálezu, který je možná nejslavnější a nejinspirativnější náboženskou relikvií na světě!