Sumerská kniha mrtvých

Sumerská kniha mrtvých je moderní konvenční označení pro sumerskou skladbu Sestup Inanny do podsvětí. S největší pravděpodobností byla napsána v 21. století př. n. l. Nejstarší dochované tabulky a jejich zlomky jsou však z Nippuru z 19. až 18. století př. n. l. Na jejich základě bylo možno rekonstruovat zhruba 360 veršů. Dlouho chyběl konec až byly nalezeny další čtyři zlomky v Uru.

Na rozdíl od třeba Egyptské knihy mrtvých a dalších knih mrtvých do záhrobí zde nevstupuje duše zemřelého, ale bohyně Inanna z vlastní vůle. Rozhodla se sestoupit z nebes, aby se podívala na pohřeb Gugalanna, manžela své starší sestry Ereškigaly, vládkyně záhrobí. Věděla o úskalích záhrobí, a proto pověřila svou průvodkyni Ninšuburu, aby navštívila bohy Enlila v Ekuru, Nannara v Uru a Enkiho v Eridu a vyprosila si od nich milost, aby mohla záhrobí opět opustit. Sumerské záhrobí je členěný prostor, stejně jako je tomu i v jiných knihách mrtvých. Jednotlivé prostory oddělují brány. Zde je uvedeno sedm bran a zmíněn jen strážce první z nich – Neti. Inanna vstoupila do záhrobí, nechala se vést Netim a v každé bráně jí byl odňat jeden z božských atributů, až byla zcela nahá. Pak zestárla, zemřela a její mrtvola byla zavěšena na hák. Ninšuburu skutečně obešla určené bohy a žádala je, aby oživili Inannu a vyvedli jí ven ze záhrobí. Všichni až na Enkiho tuto žádost odmítli. Oživil jí pomocí chleba života a živé vody. Když se Innana po třech a půl dnech probrala a opustila záhrobí (doba se shoduje s tou, jež je uvedena v Tibetské knize a dalších historických záznamech o klinické smrti), šli s ní i malí démoni, kteří požadovali, aby jim za sebe vydala náhradu. Nakonec se jí stal pastýř Dumuzi. Když jeho sestra Geštinanna zjistila, že její bratr je v záhrobí, odešla za ním a žádala Ereškigalu, aby jej propustila a nechala si ji místo něho. Vládkyně záhrobí nakonec rozhodla, že každý z nich se budou na půl roku vracet na svět. Z vyprávění je jasné, že na rozdíl od jiných knih mrtvých, Sumerské knize mrtvých chybí duchovní rozměr a je jasným svědectvím o tom, že Sumerové nejen že nevěřili v reinkarnaci, ale patrně se i domnívali, že i duše po nějaké krátké době po opuštění těla zemře.