Sucho je horší než povodně

 

Na třetině území Česka jsou menší toky vystaveny velkému riziku, že vyschnou, varuje hydrobiolog Petr Pařil. Přestože se zdá, že v uplynulých týdnech vydatně pršelo, hladina spodních vod je nízká. „Lidé si na jaře stěžovali, že jí ve studnách mají historicky nejméně,“ říká expert.

Čtyři roky Petr Pařil spolu s kolegy zkoumal, jak se v korytech vybraných potoků a říček po celé zemi mění v důsledku sucha osídlení vodním hmyzem a dalšími bezobratlými. Jako výstup projektu Biosucho vznikla interaktivní webová mapa, kde kdokoli najde, jak je jeho region náchylný na vysychání.

„Stanovili jsme tři kategorie ohrožení a vyšlo nám, že asi na 31 procentech našeho území je z hlediska malých toků velké riziko vysychání, na čtvrtině střední a na 45 procentech malé. Mapa nejohroženějších povodí napovídá orgánům státní správy, kam mají směřovat opatření ke snížení dopadů sucha,“ vysvětluje badatel.

Jako ukazatel neboli bioindikátor si zvolili právě vodní bezobratlé živočichy. Díky údajům z instalovaných čidel a vzorkům z koryt zjistili, které druhy mizí právě v důsledku sucha. To totiž přežijí jen ti nejodolnější.

„Především jsme se snažili oddělit samotný vliv sucha od dalších vlivů způsobujících úhyn živočichů, třeba znečištění. Teď můžeme na jaře či na podzim při normálním průtoku přijít na jakýkoli jiný potok, odebrat vzorek bezobratlých a z něj určit, jestli měl loni problémy se suchem, jak rozsáhlé a zda je povodí vysycháním ohrožené,“ přibližuje novou metodu.

Řada lidí nyní brojí proti stavbě velkých přehradních nádrží a řešení sucha spatřuje ve větším množství menších rybníků. Z analýzy zpracované Pařilem a jeho kolegy však vyplynulo, že pokud je oblast hustě osázená rybníky, vysychání malých potoků to ještě zhoršuje.

„Je to spíš faktor, který přitěžuje. Co udělá každý člověk, když je sucho? Vodu z rybníka s rybami vypouštět nebude. V nich voda zůstává, zatímco v tocích chybí. Zásadní problém je v krajině, musí se výrazně změnit hospodaření, hlavně u orné půdy, jejíž kvalita u nás obecně není dobrá. Formou dotační politiky by se dalo regulovat, aby zemědělec půdu nevyužíval nadměrně třeba tím, že pěstuje jen řepku nebo kukuřici, což jsou erozní plodiny,“ přibližuje.

Působil ve Výzkumném ústavu vodohospodářském TGM a Přírodovědecké fakultě MU. Nyní už zůstává jen na druhém pracovišti.

Poznatky pro svou dizertační práci zaměřenou na problematiku vysychání toků sbíral na Znojemsku v Národním parku Podyjí, kde je problém dlouhodobý.
Projekt Biosucho mapoval riziko vysychání malých vodních toků, které z hlediska délky tvoří asi 90 procent všech toků v zemi.
Financovala jej Technologická agentura ČR, probíhal v letech 2012 až 2015. Jeho hlavním výstupem je interaktivní mapa rizika vysychání drobných toků (zde).
Nyní na něj výzkumníci navazují celoevropským projektem SMIRES financovaným EU, kterého se účastní jak unijní země, tak i další odborníci ze zemí se zkušenostmi se suchem (např. Izrael, další jsou předjednané).

Potíž spatřuje ve scelenosti naší zemědělské půdy, která je největší v Evropě. Pokud je také hnojena jen chemicky a postrádá organickou hmotu a organismy hloubící chodbičky, například žížaly, nemá schopnost zadržet vláhu. A pokud se voda nebude do polí vsakovat, nádrže nepomohou.

„Přehrady sice dokážou zadržet dost vody, takže mohou nadlepšovat průtoky na řekách pod nimi abychom mohli zásobovat obyvatele a podniky potřebující k výrobě vodu, velké řeky však tvoří jen 10 procent délky našich povodí a zbytek krajiny tak bude stejně suchý,“ varuje.

Připomíná, že Česko je střechou Evropy, odkud všechna voda přirozeně odtéká a nyní už je nutné se o její zadržování víc než dřív aktivně snažit, protože po posledních třech teplých zimách není stav podzemní vody dobrý a její úroveň stále klesá.

„U nás se totiž její zdroje doplňují hlavně ze sněhu. Teď sice napršelo, les je mokrý a rostou houby, ale podzemní vody doplněné nejsou a řeky nemají odkud brát. Spousta lidí si na jaře stěžovalo, že se jim po zimě nedoplnily studny a vodu v nich mají historicky na nejnižších hladinách.“

Obává se, že pokud nepřijdou nějaké trvalé dlouhodobější srážky, může nastoupit výrazné sucho. „Celý loňský rok jsem jezdil po terénech a hoteliéři v rekreačních oblastech hystericky kopali studny, protože jim docházela voda. Kdyby jim došla v letní sezoně, mohou zavřít. Tohle je zcela zásadní problém,“ uvažuje.

Soukromníci své stávající studny zase často prohlubují. „Na sousedních pozemcích si pak vodu vzájemně stahují a budou z toho soudní spory. Takže další věc, kterou by měla vláda asi řešit, je regulace odběrů podzemní vody, protože ji rozhodně nelze odebírat do nekonečna,“ upozorňuje Pařil.

Omezovat odběr loni musely třeba továrny čerpající z nádrží v povodí Odry, v němž bylo největší sucho za uplynulých sto let. Třeba Arcelor Mittal či Biocel Paskov.

„Ukázalo se ale, že podniky jsou poměrně pružné, znamenalo by to pro ně zastavení výroby, takže začaly reagovat okamžitě. Nastoupila velmi úsporná opatření, v Paskově začali vodu výrazně recyklovat, což jim sice technologicky komplikuje postup, ale jsou toho schopni. Povodeň vypadá hrozně, ale odezní po několika dnech až týdnech, kdežto sucho loni trvalo několik měsíců a na Odře se rezervoáry plnily až do letošního března, protože sucho pokračovalo celou zimu, což není typická situace,“ vysvětluje biolog.

Materiály pro svou dizertaci věnovanou problematice sucha výzkumník v roce 2005 sbíral v Národním parku Podyjí. Zatímco na jižní Moravě lze výrazně narůstající sucho pozorovat desítky let, v poslední době se zhoršuje situace i v Čechách a některých oblastech Vysočiny.

„I když občas přišly povodně, problém byl na Moravě dlouhodobý. Zprvu se jevil jako marginální, protože úplné vyschnutí hrozí jen nejmenším potokům, které zůstávají mimo hlavní zájem vodohospodářů či hydrologů, protože nezásobují továrny ani obyvatele. Je to ale základní kostra krajiny, která rozhoduje o tom, jestli bude jako celek suchá, nebo ne. Malé vodní toky tvoří z hlediska délky 90 procent všech našich toků,“ vysvětluje Pařil, proč je důležité se jim věnovat.

Sucho a povodně jsou podle něj spojité nádoby, avšak až zhruba v posledních pěti letech odborná veřejnost začala vnímat, že nestačí investovat miliardy do protipovodňových opatření, ale je nutné zabývat se i prevencí sucha. Po loňském velmi horkém a suchém létě se konečně začalo něco dít.

„Vznikla komise na úrovni ministerstev životního prostředí a zemědělství nazvaná Voda-sucho, která má připravovat návrhy opatření, a situací se zabývá i vládní Rada pro trvale udržitelný rozvoj. Mají se například podobně jako při povodních vyhlašovat stavy ohrožení. Zatím ale chybí limity pro to, abychom mohli říct: Už je sucho, omezujeme odběry,“ přemítá badatel.

Regionálně jsou na tom nejhůř východní Čechy, kde už některé vesnice zásobují dováženou pitnou vodou. V některých obcích se uvažuje o budování podzemních nádrží pro tento účel, třeba v Holedči na Rakovnicku (více jsme psali třeba zde).

Pokud by pokles vody ve studních pokračoval, bude podle Pařila regulace nezbytná. „Uvažovalo se třeba o instalaci časových vodočtů. Když by byl vyhlášen krizový stav, mohla by se několikanásobně zdražit voda, což by mělo omezovat nadměrné odběry domácností a taky nešvary typu zalévání rozlehlých zahrad či napouštění bazénů,“ zmiňuje jeden z nápadů.

Modely také v budoucnosti pro Česko předpovídají oteplení vody o 1,5 až 3 stupně, což způsobí nejen větší výpar, ale i úbytek kyslíku a úhyn živočichů.

„Problém sucha se společensky vyostřil třeba v Kalifornii. Vypili nádrže v horách a nebylo vodu kde brát. Pokud měla celebrita velkou zahradu a plýtvala vodou, posílali na ni drony, které to dokumentovaly. V Izraeli zase byly omezené příděly litrů na osobu. Vyřešili to velkými odsolovacími jednotkami - díky čemuž získali na Blízkém východě velkou politickou převahu, technologii nemá nikdo jiný. Nemyslím si, že jsme v podobné situaci, ale mohli bychom se od nich v něčem poučit a je potřeba připravovat krizové scénáře pro dobu, že by vody bylo tak málo, že by se zásobování obyvatel muselo řešit,“ doplnil.

 

Zdroj: https://zpravy.idnes.cz