Stručné dějiny husitství II (1436 – 1467)
14. srpna 1436 byl Zikmund Lucemburský v Jihlavě přijat za českého krále a již 23. srpna byl slavnostně uvítán v Praze. Završil tak svoji šestnáct let trvající nezměrnou snahu o získání skutečné vlády v zemích Koruny, tzn. především v nepoddajných Čechách a lavírující Moravě. Před tím se však musel písemně i ústně k lecčemu zavázat. Jednalo se mj. o postoupení kontroverzního práva volby pražského arcibiskupa českým stavům. V této souvislosti je třeba připomenout, že již 21. října 1435 byl na svatomatoušském sněmu zvolen arcibiskupem Jan Rokycana a jeho dva sufragáni (pomocní biskupové). Jedním z nich byl Martin Lupáč. Součástí dohod se Zikmundem bylo i Rokycanovo uznání jako pražského arcibiskupa. Také v této době počítal římský císař a staronový český král s tím, že až svoji pozici upevní, tak na sliby jakoby zapomene, což bylo jeho běžně používanou taktikou i praxí.
Již brzy po svém příjezdu do Prahy ryšavý Lucemburk jmenoval nové představitele zemských úřadů a členy městských rad ve všech třech pražských městech s důrazem na zastoupení katolíků a umírněných kališníků.
V opozici proti králi zůstali pouze Jan Roháč z Dubé, města Hradec Králové a Tábor, který neuznal kompaktáta. Nejprve se Zikmund dohodl s Táborem, jemuž byla ponechána samostatná církevní organizace. Husitské město se stalo městem královským, uznalo Zikmunda českým králem a za to naopak získalo jiné výhody. Jinak tomu bylo s Hradcem Králové, někdejší městskou základnou Jana Žižky z Trocnova. Doba však pokročila a mnoho věcí se změnilo. Po neúspěšném obléhání Divišem Bořkem z Miletínka na podzim roku 1436 se nakonec i toto město Zikmundovi podrobilo, když zde 3. března 1437 odpůrci kněze Ambrože provedli převrat a samotný Ambrož musel uprchnout do Kolína. V červnu 1437 zklamaný Jan Rokycana, jenž přišel o Týnskou faru, tajně odjel z Prahy na Kunětickou horu Diviše Bořka z Miletínka.
Bouřlivák Jan Roháč se opevnil na svém hradu Sionu nedaleko Malešova u Kutné Hory. Avšak i Roháčův Sion byl dobyt vojskem, jemuž velel nejvyšší hofmistr Hynce Ptáček z Pirkštejna, jehož hvězda začala pomalu leč nezadržitelně stoupat na husitském nebi. Jan Roháč z Dubé spolu s dvaapadesáti spolubojovníky byli odvezeni do Prahy a následně popraveni. To byla silná káva i pro mnohé příslušníky kališnické šlechty, kteří nedávno přijali Zikmunda za svého krále. Před vzedmuvší se vlnou nepřátelství Zikmund v noci z 10. na 11. listopad Prahu opustil, aby zase prchal před českými kacíři jako již mnohokrát ve svém životě. Na cestě do Uher 9. prosince ve Znojmě římský císař a český král zemřel.
Den před svojí smrtí Zikmund projevil vůli, aby v Českém a Uherském království byl za panovníka přijat Albrecht Habsburský, čímž by společně s Rakousy a Uhrami byla vytvořena personální unie. Nesmíme však zapomínat na to, že v Českém království si již zvykli na představu volby a nikoli jen přijetí krále.
Nastalo období vzájemných sporů, tentokrát dvou mocenských uskupení, z nichž jedno se zaměřilo na rakouskou stranu a druhé na kandidaturu polskou. V čele prvního uskupení, které prosazovalo kandidaturu Habsburkovu, stál Oldřich z Rožmberka, do čela té druhé se postupně prosadil Hynce Ptáček z Pirkštejna. „Polská“ strana, vědoma si slovanské sounáležitosti, obrátila svoji pozornost do Polska ke Kazimírovi, bratru krále Vladislava Jagellonského. Bylo zřejmé, že tyto rozpory se neobejdou bez vojenské konfrontace. Poté, co se Albrecht Habsburský nechal 29. června 1438 v Praze korunovat, byla spuštěna masivní agitační kampaň ve prospěch obou kandidátů. Válka mezi znepřátelenými skupinami byla na spadnutí. Vojska protivných stran se setkala u Tábora, který se Albrecht snažil bez úspěchu dobýt – obdobně jako před osmnácti lety. Obléhání bylo ukončeno již 15. září. Část Albrechtova vojska pod velením saského vévody Fridricha a za doprovodu Jakoubka z Vřesovic se v památné bitvě u Želenic utkala s oddíly žatecko-lounského svazu. Jakoubek v této bitvě uplatnil vítěznou taktiku z bitvy u Lipan a dne 23. září nepřítele na hlavu porazil. Města Louny a Žatec pozvolna přestala hrát samostatnou roli na české politické scéně polipanského období.
Neúspěchy na válečném poli si chtěla Ptáčkova strana vynahradit ve Slezsku, kam zamířilo i polské vojsko v čele s králem Vladislavem. Albrecht Habsburský byl nucen v říjnu 1438 znovu vytáhnout do pole. K velkému střetu však nedošlo, přesto Albrechtovi holdovala Horní Lužice a nakonec i Slezsko. Kromě Čech se stále vlivnou propolskou skupinou ovládal Habsburk všechny země Koruny. Došlo k roztržce táborů se skupinou Hynce Ptáčka s Pirkštejna, který nakonec uzavřel separátní mír s Albrechtem Habsburským.
Přibližně od počátku léta do konce podzimu roku 1439 řádila v Českém království epidemie moru, která skolila také administrátora kališnické církve Křišťana z Prachatic, kazatele Jakuba Vlka, nástupce Jana Želivského, a zřejmě i hradeckého kněze Ambrože.
Král Albrecht se mezitím účastnil neúspěšného tažení proti Turkům a na cestě zpět do Vídně, ještě na uherském území, 27. října 1439 zemřel na úplavici. Nastává první období mezivládí, tzv. interregna.
Toto bezvládí bylo zahájeno tím, že soupeřící strany začaly intenzivně hledat nového krále. Situace využila kališnická i katolická šlechta k upevnění svých pozic. Počátkem roku 1440 se obě strany dohodly na rozdělení mocenského vlivu a na způsobu volby příštího krále. V této době byl do Prahy svolán zemský sněm, na němž byl přijat tzv. list mírný z 29. ledna 1440. Eliminoval vznik nové války, navrhoval řešení v otázce Rokycanova arcibiskupství a trval na dodržování jihlavských kompaktát. Byla pozastavena činnost soudů dvorského i zemského a zajištěna aspoň částečná funkčnost úřadu zemských a dvorských desek.
Následně si vládu v zemi rozdělily jednotlivé mocenské skupiny šlechty prostřednictvím tzv. landfrýdů („zemských mírů“), tj. krajských politických svazků pánů, rytířů a královských i věnných měst. Jejich sjezdy v čele s volenými hejtmany nahrazovaly ústřední zemskou vládu. Tyto landfrýdy sdružovaly i katolíky a měly zajistit dodržování práva i jeho vymahatelnost. Na území středních a východních Čech působil nejvlivnější landfrýd sestávající z krajů Čáslavského, Kouřimského, Chrudimského a Hradeckého. V čele tohoto mocného kališnického spolku stanul Hynce Ptáček z Pirkštejna. Na Moravě se vytvořil celozemský landfrýd.
Dcera Zikmunda Lucemburského Alžběta, vdova po Albrechtu Habsburském, 22. února 1440 v Komárně, v Horních Uhrách, porodila syna Ladislava, který obdržel přízvisko Pohrobek, neboť se narodil až po otcově smrti. Pro římského krále Fridricha III. se Ladislav Pohrobek stal jakýmsi rukojmím, prostřednictvím něhož chtěl politicky licitovat. Proto se rozhodl, že Ladislava Pohrobka nevydá českým ani uherským stavům, dokud nebude plnoletý.
Nastal čas, abychom se v této souvislosti krátce zmínili o Janu Jiskrovi z Brandýsa, původem českém šlechtici, který měl ve službách Alžběty Lucemburské hájit zájmy nezletilého Ladislav Pohrobka proti nárokům Vladislava Jagellonského, zvaného Varnenčík. S vojskem bratříků (husitští válečníci, kteří se po Lipanech uchýlili do Horních Uher) čítajícím kolem 5000 žoldnéřů Jiskra brzy ovládl značnou část Horních Uher a mohl tak účinně čelit Pohrobkovým nepřátelům.
V květnu a červnu 1440 se v Praze sešel zemský sněm, který se shodl na kandidátovi na český královský stolec. Stal se jím Albrecht Bavorský na základě volebního principu. Již v srpnu však tuto nabídku bavorský vévoda zdvořile odmítl.
V červenci 1441 se z exilu vrátila a do Mělníka přesídlila Barbora Celská, vdova po Zikmundu Lucemburském. Na základě jeho závěti připadla císařovně vdově další věnná města tj. Trutnov, Jaroměř, Dvůr Králové, Hradec Králové, Chrudim ad. Její zájmy hájil Hynce Ptáček z Pirkštejna a ona zase podporovala jeho. Jednalo se tedy o vzájemně výhodnou spolupráci.
Bezvládí uvolnilo vazby také mezi jednotlivými zeměmi Koruny české. Ve Slezsku na sebe strhly moc landfrýdy nebo magnáti, protihusitské středisko Vratislav využívalo ochrany církevních institucí a lužické Šestiměstí (tvořené městy Budyšín, Zhořelec, Kamenec, Žitava, Lobava v dnešním Německu a město Lubaň v dnešním Polsku) se jen zřídkakdy ubránilo kořistnickým nájezdům.
Moravská města se snažila společnými akcemi čelit feudálním rozbrojům a přesto velmi trpěla válečnými srážkami na moravsko-rakouském a uherském pomezí. Teprve mír s Rakousy z roku 1446 dopřál těmto městům relativní klid a umožnil jim obnovit obchodní vazby i následnou spolupráci.
V Čechách neustávala drobná válka. Na jihu se jednalo o vleklé spory mezi Táborem a Oldřichem z Rožmberka a na východě to byly výboje Koldy ze Žampachu a jiných táborských spojenců. Právo určoval zákon silnějšího prosazený většinou silou, tzn. vojensky. Snaha o získání panovníka vedla kališnické vůdce k užší spolupráci. Pod vedením vrchního hejtmana Hynce Ptáčka z Pirkštejna přikročil východočeský svaz v r. 1441 k postupnému sjednocení kališnických frakcí a uznal Jana Rokycanu za jedinou hlavu zemského utrakvismu.
V červenci 1443 došlo na sjezdu v Kutné Hoře k poslednímu velkému ideovému střetnutí táborského husitského radikalismu s umírněným utrakvismem. Jelikož se kněží znesvářených stran nemohli shodnout, připadlo rozhodnutí laickému sněmu (nic nového pod husitským sluncem), který se v lednu 1444 postavil za Rokycanovo stanovisko, tj. na stranu umírněného křídla utrakvismu. Tím byla vážně otřesena svébytná pozice táborství, jehož epilogem se stala válka s Jiřím z Poděbrad (viz dále).
V září 1444 byl zvolen za vrchního hejtmana východočeského spolku tehdy čtyřiadvacetiletý Jiří z Poděbrad, který pokračoval v úsilí Hynce Ptáčka z Pirkštejna, svého mentora, který zemřel v srpnu téhož roku.
V květnu 1445 byl v Uhrách přijat za krále Ladislav Pohrobek, ale naděje na vyřešení nástupnictví v Českém království se rozplynula o dva roky později při neúspěšném jednání zástupců českého sněmu s římským králem Fridrichem III. Ještě větším zklamáním a znepokojením skončila legace kardinála Carvajaly, který v zastoupení papeže Mikuláše V. v květnu 1448 nepřímo odmítl Rokycanu jako uchazeče na pražského arcibiskupa.
To přimělo k rozhodnému vystoupení východočeský kališnický spolek, který postřehl nebezpečí spočívající ve splynutí katolíků s umírněnými utrakvisty typu Menharta z Hradce, jenž se legátovi Carvajalovi nakonec tajně odpřisáhl kalicha. V červnu 1448 se na sjezdu v Kutné Hoře ustavily východočeské landfrýdy v jednotu, v jejímž čele stanul jako správce Jiří z Poděbrad.
Plán na dobytí Prahy se za této situace jevil Poděbradovi jako nejnaléhavější úkol, neboť teprve ovládnutí metropole umožňovalo prosadit širší záměry utrakvistické jednoty. Přípravu tažení se podařilo utajit, a to rozhodlo o zdaru nečekaného přepadu Prahy v noci ze 2. na 3. září 1448. Než se překvapená posádka stačila vzpamatovat, bylo hlavní město v rukou Jiřího z Poděbrad. Stalo se tak bez pomoci Pražanů, ale také ne proti jejich vůli.
Za dva dny po ovládnutí Prahy se do metropole vrátil i Jan Rokycana a ihned se ujal správy týnské fary. Byly nově jmenovány městské rady a do Prahy se postupně vraceli další měšťané, kteří odešli do exilu. Menhart z Hradce byl zbaven úřadu nejvyššího purkrabího a následně byl internován v Poděbradech. 11. září 1449 celá Praha ohlásila věrnost kompaktátům i Jiřímu z Poděbrad jako zemskému správci.
Když v zimě roku 1449 Menhart z Hradce onemocněl, byl ihned z vězení propuštěn, ale již 3. února 1450 zemřel. Jiří z Poděbrad poté upadl v podezření, že svého vězně otrávil.
8. února byla ustanovena tzv. Strakonická jednota v čele s Oldřichem z Rožmberka, usilující o návrat poměrů před obsazením Prahy Jiřím z Poděbrad. Strakonickou jednotu tvořili katoličtí páni z jižních i jihozápadních Čech a město Plzeň; Tábor zaujal v hrozícím konfliktu neutrální pozici. 10. dubna bylo mezi Poděbradem a jednotou uzavřeno roční příměří. Po skončení tohoto příměří, již 1. června 1450, vojska obou znesvářených stran proti sobě stanula u Rokycan, uzavřena ve vozových hradbách. Za této klasické patové situace k rozhodující bitvě nedošlo, a tak 11. června bylo uzavřeno další příměří.
V listopadu 1449 zemřela Jiřího první manželka Kunhuta ze Šternberka a již v následujícím roce pojal ovdovělý zemský správce za svoji druhou choť Johanu z Rožmitálu.
Svatokateřinský sněm z přelomu let 1450 a 1451 konaný v Praze měl urovnat spory mezi Poděbradem a Strakonickou jednotou. Další sněm se uskutečnil hned v červenci 1451 v Benešově. Ani závěry těchto dvou sněmů nepřinutily římského krále Fridricha III. Habsburského vydat Ladislava Pohrobka, aby se ujal vlády v zemích Koruny české.
V souvislosti s tím podnikl do Čech diplomatickou cestu Enea Silvio Piccolomini, budoucí papež Pius II. a autor kroniky Historie česká. Při své diplomatické misi mj. navštívil dvakrát i Tábor. Svoje poznatky z kacířské země pak zužitkoval při psaní své kroniky.
Římská kurie do Čech vyslala legáta Mikuláše Kusánského, který střídal kardinála Carvajala. Současně s Mikulášem Kusánským působil během roku 1451 proti kacířům v Čechách také minoritský mnich Jan Kapistrán. Zejména Rokycana se s tímto militantně protihusitsky naladěným starcem chtěl utkat v disputaci na neutrální půdě. To však Kapistrán zbaběle odmítl.
Na podzim roku 1451 stárnoucí Oldřich z Rožmberka předal své dědictví synům Joštovi, Janovi a Jindřichovi.
Římský král Fridrich III. potvrdil Jiřího z Poděbrad ve funkci zemského správce. V této významné funkci Poděbrada na dobu dvou let potvrdil i zemský sněm svolaný do Prahy v dubnu 1452. Ke společné vládě byla zemskému správci určena jedenáctičlenná rada, v níž byli zastoupeni i dva katolíci.
V srpnu byl Jiří z Poděbrad nucen vypravit se do pole a již 1. září 1452 byly zemskému správci otevřeny brány Tábora. Představitelé husitského města uznali Jiřího z Poděbrad v jeho funkci. Když táborští kněží v čele s Mikulášem z Pelhřimova a Václavem Korandou odmítli začlenění do zemské Rokycanovy církve, byli internování na Poděbradových hradech, čímž táborská církev zbavena svých duchovních představitelů pozvolna zanikla. Bylo zřejmé, že v kapitole radikálního Tábora byly dopsány poslední řádky. Po kapitulaci Tábora uznali autoritu zemského správce další opoziční představitelé šlechty i některá města. Císař Fridrich III. (císařem od března 1452) byl konečně připraven vydat Ladislava Pohrobka ze svého poručnictví.
Obraťme nyní krátce pozornost k vývoji situace v Rakousích, která bezprostředně souvisela i se situací v zemích Koruny české a vůbec ve středoevropském prostoru. V Rakousích se proti císaři vytvořila opozice v čele s Ulrichem (Oldříchem) Eytzingerem a Ulrichem Celským, jejímž záměrem bylo získat Ladislava Pohrobka z poručnictví císaře pro svoje vlastní záměry. Když se císař Fridrich III. v srpnu 1452 ocitl v obležení opozičními vojsky ve Vídeňském Novém Městě, byl již 4. září nucen vydat Ladislava Pohrobka předákům opozice. V lednu 1453 byl Ladislav potvrzen v Uhrách jako legitimní panovník, takže na svoji příležitost čekali i představitelé české šlechty v čele se zemském sprácem Jiřím z Poděbrad.
V říjnu bylo do Rakous vysláno české poselstvo, aby projednalo podmínky Ladislavova přijetí na trůn. Mezi těmito podmínkami byla jednou z nejdůležitějších přijetí Ladislava Pohrobka za krále volbou, nikoli z titulu dědičnosti. V této souvislosti je třeba znovu připomenout, že právo na volbu českého krále bylo významným státoprávním produktem husitské revoluce. Dalšími podmínkami bylo potvrzení kompaktát a uznání Jana Rokycany arcibiskupem. Tohoto poselstva se Poděbrad nezúčastnil, ale na jaře roku 1453 se do Vídně vypravil sám. Jednání Jiřího z Poděbrad s Ladislavem Pohrobkem byla vcelku úspěšná. Ladislavovi zmocněnci přistoupili na všechny podmínky včetně brzké korunovace. Jiří z Poděbrad si z Vídně ještě odvážel tajnou listinu, která mu prodlužovala funkci zemského správce na dalších šest let.
Mezitím se však v Praze vytvořila proti Jiřímu z Poděbrad opozice s cílem vyvolat v metropoli nepokoje a snad i převrat. V pozadí za těmito událostmi hledejme nejen katolíka Aleše Holického ze Šternberka, nýbrž i kališníka Jana Smiřického, který se snažil prostřednictvím zrádného listu adresovaného Ladislavu Pohrobkovi Jiřího z Poděbrad hrubým způsobem pomluvit. S představiteli spiknutí se Poděbrad tvrdě vypořádal a Jan Smiřický byl 7. září dokonce popraven.
Ladislav Pohrobek se konečně vydal do Čech a v červenci 1453 holdovali svému králi moravští stavové, 19. října konečně i čeští stavové mohli vzdát Ladislavovi hold na českomoravském pomezí u Jihlavy a 28. října se uskutečnila slavnostní korunovace v Praze. Jiří z Poděbrad králi doporučil, aby se začal učit česky a částečně počeštil i svůj dvůr. Během přibližně ročního Ladislavova pobytu v Praze byla postupně upevňována královská moc včetně posilování korunního majetku. Také Jiří z Poděbrad rozšířil svůj majetek v Českých zemích i ve Slezsku tak, že se stal po králi druhým nejmocnějším mužem.
Jako zemský správce se Jiří z Poděbrad začal velice intenzivně věnovat stabilizaci poměrů ve všech zemích Koruny. Když bylo třeba, zakročil důrazně vojensky vůči všem rušitelům míru domácím i zahraničním. Jiří se cílevědomě věnoval rozvíjení své vlastní vladařské koncepce, kterou opíral nejen o nižší kališnickou šlechtu a města, nýbrž i o paritní zastoupení katolické i utrakvistické vysoké šlechty a usiloval o tolerantní soužití obou konfesí. Na základě doporučení Jiřího z Poděbrad potvrdil Ladislav Pohrobek ve funkcích nejvyšší zemské úředníky.
Koncem roku 1454 se uskutečnila cesta krále Ladislava do Lužice a Slezska. V těchto katolických vedlejších zemích Koruny byl až na výjimky vcelku příznivě uvítán, což se nedalo říci o zemském správci. Proto byl Jiří z Poděbrad rád, když mohl Ladislava, který v listopadu 1454 opustil na dobu tří let Prahu, doprovodit do Vídně.
V této době se Jiří z Poděbrad nadále snažil stabilizovat domácí poměry a upevnit měnu. Poněkud jiná situace byla v Uhrách, kde vzplál mocenský zápas mezi rodem Hunyadyovců (z něhož vzešel pozdější soupeř Jiřího z Poděbrad Matyáš Hunyady zvaný Korvín) a hrabětem Ulrichem Celským, příznivcem Ladislavovým. V tomto nesmiřitelném zápase se v ohrožení života ocitl i samotný Ladislav Pohrobek, kterému však významně pomohl opět Jan Jiskra z Brandýsa, nazapomínaje tak na slib, který dal jeho matce. Tento zápas skončil násilnou smrtí Ulricha Celského (†1456) a smrtí Matyášova bratra Ladislava Hunyadyho (†1457), jehož život se uzavřel na popravišti. V Uhrách vypukla proti Ladislavovi vzpoura, před níž se musel uchýlit do Rakous.
V září 1457 se Ladislav Pohrobek vypravil do Prahy, kde se chtěl na delší dobu usadit a také zde uzavřít sňatek s francouzskou princeznou Magdalenou, jež byla dcerou krále Karla VII. Svatby se mladý král již nedočkal, neboť 23. listopadu 1457 nečekaně zemřel. V ten samý den se v Praze objevil Ladislavův zajatec Matyáš Hunyady.
Záhy se doma i v zahraničí začaly objevovat spekulace o tom, že Ladislavovu smrt má na svědomí Jiří z Poděbrad. Avšak antropologické a další výzkumy kosterních pozůstatků Ladislava Pohrobka realizované v roce 1985 bezpečně určily příčinu smrti, kterou byla zhoubná leukémie. Až po pěti stoletích byl tedy Jiří z Poděbrad definitivně očištěn.
Na konci roku 1457 bývalý hospodářský správce emauzského kláštera Řehoř Krejčí (†1474) připadl na myšlenku vytvořit jakousi vzorovou jednotu (sbor náboženského typu) bratří a sester. Patrně někdy na jaře roku 1458 Jiří z Poděbrad na přímluvu Jana Rokycany umožnil členům Krejčího náboženské skupiny, aby se usadili ve vsi Kunvaldu na pomezí Orlických hor. Prvním knězem této skupiny se stal farář Michal ze Žamberka. Vznikla tak Jednota bratrská. Vznik Jednoty, která je nezpochybnitelným produktem husitství, lze považovat za jeden z nejvýznamnějších milníků v dějinách české reformace.
Po smrti Ladislava Pohrobka bylo nutné opět začít naléhavě uvažovat o novém králi. Bez šancí nebyl syn francouzského krále Karla VII., rovněž pokřtěný jménem Karel. Česká diplomacie si od tohoto kroku slibovala opětné získání Lucemburska a vyřešení vztahů s Římem.
V lednu 1458 uherský sněm vyhlásil za krále Matyáše Korvína, který byl stále ještě vězněn v Praze. A v tento moment vytušil Jiří z Poděbrad svoji neopakovatelnou příležitost. Korvína hodlal propustit za vysoké finanční i hmotné výkupné a s podmínkou, že se Korvín zasnoubí s Jiřího dcerou Kunhutou Kateřinou z Poděbrad, tehdy osmiletou. Jiří z Poděbrad také uvažoval o tom, že když se Korvín skutečně stane králem, zvýší se tak i jeho šance na český královský trůn, jelikož podobně jako Korvín nepocházel z panovnické dynastie.
Kandidátů na český trůn vedle syna francouzského krále bylo ještě několik. Byl to především saský vévoda Vilém, dále pak polský král Kazimír IV. a případně i císařovi bratři Zikmund Tylorský a Albrech VI. Tito uchazeči by jistě Českému království zajistili mezinárodní prestiž, ale jako katolíci by nepochybně měli velký problém se zajištěním dodržování kompaktát. Nelze však z těchto úvah o českém králi pominout stavovskou obec, která si od dob husitské revoluce nechtěla nechat upřít právo volby svého krále, a to nakonec rozhodlo.
Památný volební sněm byl zahájen 27. února 1458 na radnici Starého Města pražského. Na sněmu byly projednány možnosti zahraničních uchazečů, ale nakonec zvítězil požadavek zvolit králem Čecha. A tak již 2. března byl českým králem zvolen Jiří z Poděbrad. Byla to z historického hlediska velice důležitá volba, neboť se v praxi potvrdily husitské snahy týkající se možnosti volit si krále. V době Poděbradovy volební kampaně významně agitovali pro jeho zvolení kněží Jan Rokycana a Martin Lupáč z Chrudimi. Je důležité si uvědomit, že Jiří z Poděbrad se stal králem také díky podpoře katolických pánů v čele se Zdeňkem Konopišťským ze Šternberka, který byl v této době k Poděbradovi zatím ještě loajální.
Voby Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína byly převratnými událostmi v dějinách Evropy, neboť ani jeden z nich nepocházel z panovnického rodu a Jiří byl navíc husitou, což vyvolalo velké zlamání ve vedlejších i v sousedních zemích Koruny české.
Jiřího z Poděbrad nyní čekal naléhavý a důležitý úkol. Tím bylo získání někoho, kdo by se ujal jeho korunovace, neboť zvolený, ale Římem neuznaný arcibiskup Rokycana nepřicházel do úvahy. Nakonec s přispěním římské kurie se podařilo pro korunovační ceremoniál vybrat vácovského biskupa Vincence a rábského biskupa Augustina. 6. května 1458 král Jiří s manželkou Johanou z Rožmitálu před oběma biskupy složili tajnou a oběma stranám vyhovující přísahu, jejíž součástí byl mj. Jiřího závazek zachování věrnosti křesťanské víře, katolické církvi a papeži. 7. května se v katedrále sv. Víta uskutečnila korunovace krále Jiřího z Poděbrad. Jeho manželka Johana z Rožmitálu byla korunována o den později.
Nyní bylo třeba, aby byl král uznán i v dalších zemích Koruny. Na Moravě zůstal problém jenom s katolíky, ale ve vedlejších zemích byla obtíž o to větší, že byly pouze katolické. Do konce roku 1458 se s vojenskou podporou podařilo Poděbradovi získat Moravu. Na podzim holdoval Jiřímu i Cheb.
V srpnu 1458 se papežem, který přijal jméno Pius II., stal Aeneas Silvius Piccolomini, velký znalec českých poměrů. Škrt přes rozpočet udělal nový papež všem Jiřího stávajícím i potenciálním odpůrcům i vyloženým nepřátelům, neboť upřednostnil obranu křesťanských zemí proti osmanské expanzi, před jejich nejednotou a rozmíškami. Papež nepochybně zahrnul do svých úvah týkajících se ochrany křesťanských zemí před tureckým nebezpečím obávané české válečníky. To vše by bez podpory českého krále nebylo možné uskutečnit.
V dubnu 1459 se uskutečnil památný sjezd v Chebu za účasti českého krále a říšských knížat. Od většiny z nich se Jiří z Poděbrad díky své obratné politice, včetně sňatkové, dočkal uznání královského titulu a saský vévoda Vilém se vzdal nároků na český trůn. V červenci Poděbrad dosáhl uznání svého titulu i císařem Fridrichem III., což upevnilo postavení „husitského“ krále vůči zahraničí. Matyáš Korvín, nastávající zeť Jiřího z Poděbrad, však vzhledem ke svým napjatým vztahům s císařem ztratil důvěru k českému králi. Tato nedůvěra již nebyla nikdy zcela odstraněna a měla ve své podstatě fatální následky.
Právě teď nastal čas konečně urovnat vztahy i s Lužicí a Slezskem, vedlejšími zeměmi Koruny, které byly politicky oslabeny situací po chebském sjezdu, kdy se Jiří z Poděbrad dočkal mnohostranné podpory. V čele opozice proti českému králi stála sebevědomá Vratislav, neustále soupeřící s Prahou. Protože i papež se z výše naznačených důvodů postavil na stranu českého krále, spory byly nakonec urovnány úmluvami v Praze z ledna 1460 mezi zástupci Vratislavi a Jiřím z Poděbrad. Také Horní Lužice v září 1459 uznala Jiřího královský titul, ale stvrzování této vedlejší země jako prapůvodní součásti Koruny trvalo ještě dlouhých šest let až do roku 1465, kdy byl tento proces definitivně a zdárně ukončen.
Císař Fridrich III. povýšil 5. srpna 1459 nejstaršího syna Jiřího z Poděbrad Viktorina na říšského knížete münsterberského a hraběte kladského. Předtím však musel učinit z Kladska hrabství. Na podzim téhož roku se Viktorin stal moravským zemským hejtmanem. Byl to očividný doklad toho, že se kníže Viktorin neoficiálně stává nástupcem svého otce na královském trůnu. Dynastické zájmy Poděbradova rodu tak nabyly jasnějších kontur. Zásadní problém kolem nástupnictví však spočíval v tom, že Jiřího synové Viktorin, Jindřich (matka Kunhuta ze Šternberka) i Hynek (matka Johana z Rožmitálu) se narodili v době, kdy jejich otec ještě nebyl českým králem.
Všeobená konsolidace poměrů v rámci Koruny byla pro Jiřího z Poděbrad velice důležitá, a to nejen z vnitropolitických důvodů, nýbrž i z hlediska zahraniční politiky. „Husitský“ král si upřímně přál, aby se stal spravedlivým panovníkem „dvojího lidu“, tj. utrakvistů i katolíků.
V únoru 1461 se uskutečnil další sjezd říšských knížat v Chebu za účasti Jiřího z Poděbrad. Sjezd plný kontroverzí tentokrát nepřinesl žádné pozitivní závěry a český král si uvědomil, že jeho zvolení římským králem nebo aspoň správcem v Říši, o čemž se také uvažovalo, je v nedohlednu. Pro mnohé říšské představitele, ale i některé Čechy, bylo obtížně představitelné, že by husita mohl být korunován římskou korunou. Jiří z Poděbrad proto od těchto ambicí raději ustoupil a soustředil se pouze na dění v Českém království. Na jarním zasedání zemského sněmu učinil zápis, v němž 15. května opět potvrdil svobody království a slib zachovávat nejen kompaktáta ale i čtyři pražské artikuly.
Členové Jednoty bratrské se v březnu 1461 na Novém Městě pražském setkali se studenty a mistry pražské univerzity na ilegálním shromáždění. Někteří bratří byli pozatýkání a skončili ve vězení včetně Řehoře Krejčího a kněze Michala. Po několika měsících byli hlavní aktéři novoměstské schůzky propuštěni, museli se však opět stáhnout do Kunvaldu a kněz Michal se přemístil na Rychnovsko. I když nikdo nebyl popraven, tak Jiří z Podbrad chtěl tímto zásahem Jednotu zastrašit natolik, aby definitivně zůstala pouze v ústraní, na okraji konfesního spektra a nevyvíjela podobné aktivity té pražské.
Jednota v něčem navázala na učení starotáborské církve, jejíž poslední představitelé však byli na počátku šedesátých let 15. věku již po smrti. Mikuláš z Pelhřimova zemřel v Poděbradech a Václav Koranda patrně na Liticích.
V květnu 1461 byli oddáni Matyáš Korvín a Kateřina z Poděbrad. Od tohoto sňatku si Kateřinin otec sliboval, že budou posíleny jeho přátelské vztahy s Korvínem, které se po Matyášově svatbě s dcerou českého krále staly příbuzenskými.
V nazírání papeže Pia II. na českého krále docházelo postupně k obratu v negativním smyslu, jehož příčinou byla deziluze z toho, že se Poděbrad spolu s Korvínem nepostavili do čela protitureckého tažení. Vyvrcholením tohoto papežova postoje bylo jednostranné zrušení kompaktát 31. března 1462, které se uskutečnilo před českou delegací. České poselstvo mělo v Římě tlumočit slib poslušnosti svého krále. Papež předpokládal, že tímto rázným rozhodnutím přinutí Jiřího z Poděbrad k větší spolupráci s římskou kurií, byl to však veskrze mylný kalkul.
V srpnu na zemském sněmu Jiří z Poděbrad papežovo rozhodnutí o kompaktátech odmítl a emotivně se přihlásil k obhajobě kalicha s nasazením vlastního života i životů členů své rodiny. Každé jiné rozhodnutí by král považoval za zradu zájmů kališnické země. Papež kontroval tím, že zprostil Vratislav povinnosti přísahat věrnost panovníkovi.
28. dubna 1462 zemřel v Českém Krumlově Oldřich z Rožmberka, odvěký to rival husitů i Jiřího z Poděbrad. Katolická opozice v něm ztratila jednoho ze svých nejvýznamnějších představitelů, byť ke konci svého života se Oldřich již v politice příliš neangažoval.
V říjnu 1462 Vídeňané spolu s vojskem Albrechta VI. oblehli císaře Fridricha III. i s jeho rodinou v Hofburgu. Císař úpěnlivě žádal Jiřího z Poděbrad o pomoc a ten této žádosti nakonec vyhověl. V čele vojska přitáhl k Vídni a v prosinci zprostředkoval jednání mezi znesvářenými stranami. Císař projevil českému králi vděk, potvrdil kladské hrabství, Jiřího mladší syny Jindřicha a Hynka jmenoval říšskými knížaty a poskytl další výhody českému králi i jeho království ve vztahu k Říši.
Od brněnského sněmu, který se uskutečnil v červenci 1463, očekával Jiří z Poděbrad podporu pro svoji vnitřní i zahraniční politiku, zejména vůči papežské kurii. Podstatným výsledkem sjezdu byla písemná žádost zaslaná papeži týkající se odložení procesu s českým králem s tím, že za zprostředkovatele sporu byl navržen císař Fridrich III.
24. srpna 1463 byl uzavřen mír mezi Wittelsbachy a Hohenzollerny, o nějž se svým zprostředkovatelským úsilím zasloužil opět Jiří z Poděbrad. Byla tak ukončena vleklá válka, jíž se účastnili i čeští žoldnéři, všude v Evropě pro svoje válečné zkušenosti vyhledávaní. Od října se však tohoto druhu vojenského podnikání mohli čeští válečníci zúčastnit pouze se svolením českého krále.
V našem vyprávění jsme se dostali do fáze, kdy je třeba se zmínit o jednom z nejvýznamnějších počinů Jiřího z Poděbrad. Na jednáních českého krále s polským králem Kazimírem IV. se zrodil první náznak mírového projektu na vytvoření spolku evropských panovníků. Realizací byl pověřen rytíř Antonio Marini z Grenoblu, ale ještě nějaký čas trvalo, než tento ambiciózní projekt nabyl jasnějších kontur. První datovaný doklad o tomto projektu mírové unie či ligy je z června 1463, kdy byl text zapsán do registru polské královské kanceláře. Text návrhu všeobecné mírové unie má dvě části a tvoří vlastně osnovu multilaterální mezinárodní smlouvy. Prvá část je tvořena úvodem obsahujícím důvody, které vedly ke zpracování projektu. Neustálá péče o zachování míru a společná obrana proti Turkům si vyžaduje jednotnou mezinárodní organizaci, jejímiž členy by se mohly stát v zásadě všechny křesťanské země. V druhé části jsou pak ve třiadvaceti článcích konkrétně a někdy velmi podrobně vysvětleny rysy, zásady a organizační záležitosti navrhované mezinárodní ligy. Hlavními orgány měly být stálý kongres se zákonodárnou pravomocí a mezinárodní soudní dvůr. Od předchozích podobných návrhů se tento epochální projekt Jiřího z Poděbrad lišil pokrokovostí a detailním zpracováním a byl spojen s rozsáhlými diplomatickými aktivitami, jejichž cílem bylo uvést zásady charty v život. Projekt svojí nadčasovostí spočívající v tom, že se jednalo o prvý pokus v dějinách vytvořit jakousi instituci ne nepodobnou Organizaci spojených národů, předběhl dobu téměř o půl tisíciletí. V současné době bychom podobné rysy nalezli i u struktur Evropské unie.
I tento projekt byl součástí cílených kroků, které byly reakcí na zrušení kompaktát. Bylo nutné jej uvést v život, což se však nepododařilo. Významní představitelé Evropy byli o mírové unii křesťanských zemí informováni Antoniem Marinim, avšak bez adekvátní odezvy. Proto král Jiří z Poděbrad 16. května 1464 vypravil z Prahy poselstvo v čele s Marinim k francouzskému králi Ludvíku XI. Jednání probíhající během července nepřineslo žádné hmatatelné výsledky. Byla pouze uzavřena dvoustranná smlouva mezi francouzským a českým králem, avšak prosazení Poděbradova ambiciózního projektu vyznělo do ztracena.
Papež Pius II. 16. června vyhlásil půhon proti Jiřímu z Poděbrad, jenž se měl do sto osmdesáti dnů dostavit před soud římské kurie. Žádného výsledku tohoto svého nařízení se již papež nedočkal, neboť 14. srpna zemřel. Jeho nástupcem na Petrově stolci byl zvolen Pietro Barbo, který přijal jméno Pavel II. K uklidněnění vztahů s římskou kurií však nedošlo a bylo jen otázkou času, kdy dojde ke konfrontaci. Ani situace na vnitropolitické scéně se pro Jiřího z Poděbrad nevyvíjela příznivě.
Hynka Bítovského z Lichtenburka, který započal otevřenou vzpouru proti králi Jiřímu, prohlásil moravský zemský soud za zemského škůdce a odbojníka. Jeho hrad Cornštejn, který obléhalo od roku 1464 královské vojsko, byl 9. června 1465 dobyt. Ačkoli se Hynek Bítovský dopustil protiprávního jednáni, učinil ze sebe u římské kurie pronásledovaného pro víru. Dobytí Cornštejna bylo dobrou záminkou pro to, aby papež Pavel II. obnovil půhon proti Poděbradovi a dále vyzval české katolíky, aby českého krále nepodpořili v zápase proti věčně odbojné Vratislavi. K obdobnému protičeskému postoji vyzval papež i zbývajících šest kurfiřtů Svaté říše římské.
Jiří z Poděbrad na tuto veskrze nepříznivou situaci ragoval snahou o nová jednání s Matyášem Korvínem i za cenu některých nedůstojných ústupků. Toto sbližování ztroskotalo a naopak Korvín v říjnu navázal spolupráci s římskou kurií s tím, že nabízel papeži pomoc proti Turkům i kacířům a sám za to očekával od papeže finanční pomoc.
26. listopadu 1465 se do západní Evropy vypravilo reprezentativní poselstvo českého krále, v jehož čele stál Lev z Rožmitálu, králův švagr. Na evropských dvorech mělo očistit pověst krále Jiřího a vylepšit obraz českého království, které bylo v zahraničí vnímáno spíše jako země kacířů. I tato mise měla být reakcí na papežovy kroky jeho protičeské politiky. Výprava z Čech až „na konec světa” byla zakončena na počátku roku 1467 a podrobněji se o ní dozvídáme ze zápisků Václava Šaška z Bířkova a Gabriela Tetzela.
Tyto diplomatické akce měly eliminovat negativní dopady papežovy politiky namířené proti Jiřímu z Poděbrad. Situace českého krále se však nadále zhoršovala, neboť jeho napjatých vztahů s římskou kurií se snažila ve svůj prospěch využít i česká katolická opozice. 28. listopadu 1465 se představitelé opoziční šlechty, kteří se shromáždili na hradě Zelená Hora, ustanovili v panskou jednotu zvanou Zelenohorská jednota. V čele tohoto uskupení stanul nejvyšší purkrabí Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, nedávný spojenec Jiřího z Poděbrad. Zástupci Zelenohorské jednoty se záhy vydali k římské kurii, aby si stěžovali na husitského krále. V této pro českého krále nepříznivé situaci se na stranu Jiřího z Poděbrad postavila města (s výjimou katolické Plzně), kališnická nižší šlechta a představitelé utrakvistické církve.
Od roku 1466 se stal Poděbradovým poradcem pro oblast zahraniční politiky Řehoř z Heimburgu, který byl zastáncem konciliarizmu (nadřazenosti koncilu nad papežem), a disponoval významnými osobními kontakty v zahraničí. Brzy došlo k oživení vztahů mezi Jiřím z Poděbrad a francouzským králem Ludvíkem XI. a papež na to reagoval zostřením své politiky vůči českému králi. Protože došlo ze strany Jiřího z Poděbrad k nedostavení se v dané lhůtě k papežskému soudu, Pavel II. ho v prosinci 1466 vyhlásil křivopřísežníkem a kacířem, vyloučil ho z církve, zbavil ho královského titulu, Poděbradovým potomkům odepřel nástupnictví, zbavil je statků a poddané zprostil veškerých přísah vůči svému panovníkovi. Přestože Řím byl daleko, nedala se tato papežova opatření podceňovat, a to jak z pohledu vnitřní tak i zahraniční politiky. V nastalé vyhrocené situaci bylo důležité, že polský král Kazimír IV. zachoval neutralitu.
Jednota bratrská si v březnu 1467 zvolila z dvanácti cnostných mužů tři kněze, totiž Eliáše z Chřenovic, Matěje z Kunvaldu a Tůmu Přeloučského. Tímto aktem se vyčlenila z organizace římské církve a nastoupila tak cestu reformační církve, první toho druhu na našem území. Přesto nebo právě proto byla ještě dlouhou dobu vnímána pouze jako sekta. Základ sociální skladby Jednoty v této době tvořili lidé selského původu a řemeslníci. Šlechtici byli členy tohoto společenství pouze jako čestné výjimky.
Jiří z Poděbrad v dubnu 1467 před šedesátičlenným auditoriem slavnostně vyhlásil, že se nadále považuje za zvoleného i korunovaného krále a odvolává se k příštímu papeži a budoucímu koncilu a brzy na to vyhlásil Zelenohorské jednotě válku.
Léta 1467 až 1471 nazývá moderní historiografie druhou husitskou válkou. V tomto období byl Jiří z Poděbrad nucen vést válku proti domácím i zahraničním nepřátelům. Proti českému králi se vytvořila opozice sestávající z části Slezska s Vratislaví, Lužice, domácí katolické šlechty (s výjimkou těch, kteří stáli na straně krále), olomouckého biskupa Tasa z Boskovic, významných moravských měst a Plzně. Tuto alianci podporoval Matyáš Korvín a římská kurie. Na straně krále stála kališnická šlechta i někteří katolíci a většina královských měst. Jak jsme již naznačili výše, Polsko zůstalo v tomto rozložení sil neutrální.
Protože Zelenohorská jednota nebyla akceschopná, tak koncem dubna 1467 vojsko českého krále oblehlo některé hrady členů jednoty. Papež začal, nedbaje nedávných neblahých zkušeností s husitskými válečníky, uvažovat o křížové výpravě proti „kaciřskému“ králi, která byla 26. dubna skutečně ve Vratislavi vyhlášena. Města Brno, Olomouc, Jihlava a Znojmo uzavřela smlouvu se Zdeňkem Konopišťským a Jiřímu z Poděbrad zaslala opovědné listy. Neutralitu zachovala města České Budějovice, Most, Loket a Cheb.
To rozhodně nebyla záviděníhodná sitiace, i když dosavadní bilance domácí války zatím vyznívala spíše ve prospěch Jiřího z Poděbrad, který dobyl několik hradů svých opozičníků. Ve Slezsku se situace nejprve nevyvíjela příznivě pro českého krále, který zde ztratil během měsíce května několik opěrných bodů. Počátkem června však bylo zahájeno úspěšné tažení královského vojska do Slezska v čele s Viktorinem z Poděbrad, jemuž se podařilo získat zpět Münsterberk, Reichenbach i Frankenštejn. O měsíc později přispěchal kníže Viktorin na pomoc také posádce na Špilberku, takže postavení Jiřího z Poděbrad se zatím jevilo jako stabilizované. Je třeba také připomenout, že ve vojsku Jiřího z Poděbrad působili zkušení válečníci, kteří se rekrutovali mj. z bratřických oddílů působících na území Horních Uher.
V této době se římská kurie snažila do války proti Jiřímu z Poděbradi vtáhnout i knížata Svaté říše římské, ta však dala přednost neutralitě před akcemi s nejasným výsledkem. Vzhledem k tomu, že i polský král Kazimír IV. stále zachovával v konfliktu s českým králem neutralitu, upnula se protičeská politika římské kurie stereotypně k Matyáši Korvínovi.
Zdroj: https://husitstvi.cz