Strážní andělé

Představa, že lidé mají strážné anděly, nebo duchy, jež je ochraňují, je stará jako lidstvo samo. V dávné Mezopotámii, kolébce civilizace Středního východu, byly tyto bytosti pokládány za osobní božstva, známá jako „massar sulmi“. Tuto tradici přijaly i pozdější civilizace na tomto území, například Babyloňané a Chaldejci, kteří zase naopak ovlivnili judaismus a jeho prostřednictvím křesťanství a islám.

Představa osobních strážných duchů se dá vystopovat v minulých i současných kulturách na celém světě. V Japonsku je strážný duch znám jako kami, v Barmě jako nat, v Řecku jako démon. V předkřesťanském Římě chlapce chránili bytosti zvané genius a dívky juno. Indiáni a všechny šamanské kultury věří v duchovní průvodce, kteří se mohou zjevit v jakémkoli tvaru, hlavně v podobě totemových zvířat nebo duchů předků.V islámu má každá osoba dva páry bytostí s názvem hafaza, přičemž jeden ji stráží ve dne a druhý v noci. Tito strážní andělé ochraňují věrné před démonickým jilmem a do knihy předčítané soudného dne zaznamenávají všechny jejich činy. V koránu se píše: „On (Alláh) vysílá strážce, kteří vás budou ochraňovat a kteří v okamžiku smrti vaši duši odvedou na správné místo.“

V židovské tradici má každý anděla strážného, který mu byl přidělen při narození. Talmud uvádí, že každý člověk má minimálně jedenáct tisíc strážných andělů, i když převažuje víra, že každý má osobní anděly jen dva. Jednoho dobrého a jednoho zlého. Tento názor sdílí i křesťanská církev, jejíž tradice pochází minimálně ze třetího století před Kristem.

Strážní andělé nejsou součástí oficiálního katolického dogmatu, i když Ježíš řekl: „Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce.“ (Matouš 18:10). Katolické děti se však nicméně učí modlitbičce ke svému andělíčku strážnému, o níž papež Jan XXIII na Svátku strážných andělů 2. října 1959 řekl: Musíme být živě a hluboce oddáni svému andělu strážnému a často a procítěně opakovat „tuto krásnou modlitbu, kterou jsme se naučili v dětství.“

„Andělíčku, můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku.
Opatruj ji ve dne v noci
od škody i od zlé moci.
Duši, tělo opatruj,
andělíčku, strážce můj.“

Katolíci rovněž věří v anděly - patrony, kteří ochraňují všechna místa, od národů až po nejmenší společenství, stejně jako rodiny, oltáře a kostely. Všichni strážní andělé i andělé - patroni stojí na nejnižší příčce andělské hierarchie neboli na andělském kůru.

Náš anděl strážný s námi byl po všechny inkarnace a zná celou historii naší duše. Je to náš vnitřní učitel, onen „tichý hlásek v nás“.  Ale jak ho rozeznáme? Jak s ním můžeme komunikovat? Nejprve je nutné přiznat mu existenci, a to nikoli jenom jako možnost, ale jako skutečnost, ačkoli rádi tuto realitu nazýváme psychickým jevem, případně duchem stvořeným Bohem. Na názvu zase tolik nezáleží; ve skutečnosti to může být dobrým začátkem k přiznání si své nevědomosti. Jako všechno stvořené je i toto velkým tajemstvím. Jenže tentokrát je to tajemství osobní, hluboce osobní. Anděl strážný je bytost, která nás zná lépe, než známe sami sebe. To může být poněkud zahanbující, možná i znepokojivé. Pokud jsme znepokojeni, je to znamením, že ještě nejsme smířeni se všemi svými skutky.

Jenže nic se nedá skrýt. Rekapitulace našich životů – všech našich činů i prožitků – je velmi dobrou průpravou pro setkání s andělem strážným. Tento proces může spustit kterákoli emoce, ale pokud jsme schopni všeho se vzdát, včetně sebelítosti, zlosti, bolesti a viny a přijmout zodpovědnost za vlastní příběh, pak dosáhneme velmi zvláštního, vzácného stavu, v němž sídlí naše skutečné Já a které se nazývá pokora. Zde se mnoho z nás prvně setká s touto nekonečně trpělivou, soucitnou přítomností, jež nás tak dobře zná, se svým andělem strážným.