Strakonice

Ke strakonickému hradu se stejně jako k mnoha jiným váže nepřeberné množství pověstí. Tak jako na většině jihočeských hradů a zámků se zde vypráví o Bílé paní, která chudým vařila kaši. Ale zapomeňme na Bílou paní a přenesme se do světa prostých lidí.

Ve Strakonicích žil v dobách dávno minulých dudák Švanda. Již jako mladík uměl hrát na dudy vpravdě mistrovsky a každý se mu proto obdivoval.

Jednoho dne se Švanda vracel za temné noci domů z tancovačky. Na krok nebylo vidět, jen na cestičku, kde nestínily stromy, dopadalo měsíční světlo. Znenadání se před dudákem objevil muž v černém dlouhém šatu a chraptivým hlasem pravil: "Pojď se mnou Švando, zahraj mé společnosti. Moji hosté jsou štědří a rádi ti bohatě zaplatí. Jen pamatuj, nesmíš říci jediné slůvko."

Švanda tedy šel za tajemným mužem. Zakrátko stanuli v místnosti ozářené mihotavým světlem svíček.

Kolem stolu sedělo několik pánů oděných rovněž do černého hávu. Muži hráli karty a dudák začal hrát.

Muži se vesele bavili, tancovali kolem dudáka a zlaťáky mu házeli do čepice. Neuplynulo mnoho času a čepice byla plná peněz, Švanda ji zvedl ze země, poděkoval a chystal se odejít. Porušil však slib mlčenlivosti a všechno zmizelo.

Ráno se Švanda probudil pod vrchem Šibeničníkem a nad hlavou se mu houpalo několik oběšenců. Až teď dudákovi svitlo, v noci nehrál karbaníkům, ale nebožtíkům.

Ve městě Švandovi lidé poradili, aby odnesl dudy do kostela na hradě. Tak se také stalo, dudák zanechal svůj nástroj za oltářem.

Říká se, že dudy tam ležely ještě dlouhou dobu a vždy v den výročí, kdy Švanda hrál umrlcům, se sami rozezněly a hrály stejně jako té podivné noci.