Strádov

Před mnoha a mnoha lety žil na hradě Strádov pán se svou malou dcerkou. Dívka ztratila matku ještě jako malé dítě a proto se o ni otec velice staral a často se obával o její osud.

Když dcera dorostla do věku, kdy by se již mohla vdávat, otec si počal dělat velké obavy. Dceru měl krásnou, dlouhé vlasy jí splývaly až k pasu a tvář měla jako malovanou, ale její povaha pána tuze rmoutila. Za krásnou tváří byla ukryta velká krutost.

Hradní bránou jednoho dne projel mladý šlechtic, který jel na své sídlo a na cestě ho zastihl náhlý déšť. Když mladý pán spatřil pánovu dceru, srdce se mu rozbušilo. Tak krásnou dívku dosud neviděl.

Mladičký pán se do dívky zamiloval a proto také na hradě meškal několik dní. Dívka si povšimla, jak se k ní mladík chová a dostala krutý nápad, který by měl prověřit pánovu lásku.

Když mladý rytíř požádal pána o ruku jeho dcery, pán tajuplným hlasem souhlasil.

Nevěděl, zda má nápadníkovi své dcery povědět, že dívčina duše není zdaleka tak krásná jako její tvář.

Jakmile dívka slyšela, že si ji chce rytíř vzít za ženu a odvést na své sídlo, pravila: "Je naším rodovým zvykem, že dívka se může vdát za muže, který žádá její ruku jen tehdy, když se pán sedící v sedle otočí na úzkém kameni nad propastí. Jedině tak dokáže dívce svou lásku."

Mladý pán zaslepen láskou neviděl žádné nebezpečí. Rychle tedy souhlasil a ještě toho dne odpoledne nasedl na koně a s dívkou i jejím otcem odjel k osudnému kamenu.

Však již když kůň na kámen vystupoval, smekla se mu noha a pán se zřítil do propasti. Tak skončil život prvního nápadníka.

Jak čas plynul, přijížděli na hrad další páni a všichni skončili stejně jako první. Až jednoho dne se neznámému cizinci podařilo úkol splnit.

Mladík to však neudělal proto, aby si mohl krutou dívku vzít, ale aby pomstil všechny své předchůdce. Poté, když se mu podařilo splnit dívčino přání, chopil se luku a dceru hradního pána zabil šípem.

Od těch dob se na místě tragické události zjevuje duch kruté panny, která plačíc obchází kámen a mizí na hradě.