Starobylá města v Amazonii

 

Amazonie je synonymem pro tropický deštný prales. Zelené plíce planety, druhově nejbohatší ekosystém, nevyčerpatelná zásobárna neobjevených léků, školní příklad křehké vyváženosti. Zjištění o její dávné pravděpodobné husté osídlenosti se tak současným vědcům i ekologům vlastně příliš nehodí...

Dnes pět a půl miliónu čtverečních kilometrů bohaté vegetace pokrývá nížinu v povodí Amazonky – podle převažujících poznatků – již několik set tisíc let a přinejmenším od konce poslední doby ledové se oblast prakticky nezměnila. Až do přelomu tisíciletí, kdy desetina až pětina rozlohy pralesa padla pod sekerami dřevorubců.

Člověk se tam objevil relativně nedávno, před 12 tisíci lety, a největšího rozmachu dosáhla původní populace, opět podle dosud převažujících poznatků, v polovině minulého tisíciletí. Počátkem 16. století, kdy do Amazonie začali pronikat bílí dobyvatelé, tu žilo kolem pěti miliónů indiánů. Dnes jich zbývá několik set tisíc.

V posledních letech se ale objevují důkazy, že Amazonie vždycky nevypadala jako neprostupný prales umožňující jen velmi řídké zalidnění na vývojově primitivní úrovni. Jsou tu zbytky rozsáhlých ceremoniálních prostor a dost možná tu žily početné populace organizované do městských států.

V 60. letech minulého století začalo s masovým pronikáním bílých rolníků do pralesa i plošné odlesňování. Do konce století padlo na půl miliónu km2 pralesa za oběť pastvinám a sójovým plantážím, s novým stoletím se tempo kácení a vypalování ještě zvýšilo a zbrzdit – nikoliv zastavit – se jej příliš nedaří dodnes.

Na vymýcených plochách se ale objevily podivné útvary vytvořené nepochybně lidskou rukou. Díky leteckému a satelitnímu pozorování se v nejzápadnějším brazilském státě Acre zatím podařilo najít na 450 geoglyfů – umělých struktur v geometrických tvarech. Rozkládají se na ploše 13 tisíc km2 a některé jsou ve skupinách až po šesti obrazcích o rozměrech vskutku impozantních: široké až 11 metrů, čtyři metry hluboké a ty kruhové o průměru 300 metrů.

„To jednoznačně odporuje představě ‚panenského‘ charakteru pralesa,“ napsala Jennifer Watlingová z Univerzity Sao Paulo, která stála v čele mezinárodního výzkumu, jehož výsledky publikoval před rokem odborný časopis PNAS. 

Badatelé zjistili, že většina geoglyfů byla vytvořena v období mezi počátkem našeho letopočtu a 15. stoletím, některé ale pocházejí z doby o tisíc let dříve.

K vytvoření obrazců a zajištění jejich viditelnosti v následné době bylo nezbytné odstranit z celé oblasti stromový porost, v dnešním slovníku tedy provést rozsáhlou deforestaci.

Watlingová a její kolegové tak pokládají otázku, kterou zřejmě především ekologové, klimatologové a ochránci přírody uslyší neradi: je amazonský prales opravdu tak křehkou soustavou, jestliže v minulosti vydržel opakované zásahy na relativně velkých plochách, když jejich stopy jsou s odstupem pouhých několika století zcela nerozpoznatelné?

V okolí geoglyfů, v řadě případů vytvořených na nápadně nivelizovaných, vyvýšených plošinách, nebyly při vykopávkách objeveny žádné stopy po trvalém osídlení – odpadní jámy, ohniště či artefakty. To svědčí o jejich ceremoniální funkci – ve svatyních a místech praktikování kultu se nebydlí.

Lze předpokládat, že v pralesích, které nebyly vždy neprostupnými, kvetly v předkolumbovských dobách civilizace vyspělejší, než jaké se tam vyskytují několik posledních století.
Nejedná se o nijak komplikované obrazce podobné těm, jaké proslavily peruánskou plošinu Nazca. V Acre na západě Amazonie jsou to „jen“ téměř přesné kruhy a pravidelné čtverce, obdélníky a mnohoúhelníky doplněné přímkami.

Podobné umělé obrazce byly nalezeny i na ostrově Marajó v ústí Amazonky, na severovýchodě Bolívie či na severu Francouzské Guyany. Spolu s četným výskytem lokalit s tzv. terra preta, černou a úrodnou půdou vzniklou antropogenní činností, a s již staršími, ale neméně překvapivými objevy urbánních struktur v povodí středoamazonského přítoku Xingú lze oprávněně předpokládat, že v pralesích, které nebyly vždy neprostupnými, kvetly v předkolumbovských dobách civilizace vyspělejší, než jaké se tam vyskytují několik posledních století.

A z toho logicky vyplývá, že s onou neposkvrněnou panenskostí, jinými slovy ekologickou křehkostí pralesa, to nebude tak jednoduché.

Z tohoto pohledu není významné, zda šlo o dlouhodobé systematické využívání rozsáhlých pralesních ploch nebo o krátkodobější lokálně omezené zásahy. Amazonský prales dnes vypadá všude stejně, jak ho pozoroval Francisco de Orellana roku 1542, bandeirantes (první portugalští kolonisté v 16. století) nebo dnešní turisté.

Watlingová půdními rozbory potvrdila, že k antropogenním modifikacím pralesa na západě Amazonie dochází nejméně šest tisíc let.

Výsledky analýz – přítomnost mikroskopických částeček popela a stop po pěstování kukuřice a tykví – nasvědčují tomu, že dávní obyvatelé praktikovali specifickou verzi dvoupolního zemědělství: v pravidelných cyklech nechávali vyklučenou půdu zarůst cíleně vybíranými druhy bambusu a na konci jeho životního cyklu (asi 28 let) porost vypálili, čímž půdu obohacovali o živiny.

Bohužel o těchto lidech a jejich kultuře zatím nejsou známa žádná další fakta. Pro jejich příbuzenský vztah s nazcánskou kulturou, rovněž vytvářející geoglyfy, nebo inckou říší, dosahující téměř až do Amazonie, chybí jakékoliv náznaky – především proto, že po amazonské civilizaci dosud nebyly nalezeny žádné materiální artefakty.

Kontinuita naopak doprovází objev tzv. zahradních měst v povodí řeky Xingú. Kuikurové, jeden z tamních kmenů, si na jedné straně zachovávají dávné tradice, současně se ale neuzavírají před moderní společností. Jejich stále živé legendy o předcích žijících ve městech pomohly archeologům tato dávná sídliště objevit.

První známky sídlišť městského typu byly objeveny v amazonské džungli před 15 lety, o pět let později je detailně zkoumal Michael Heckenberger z Univerzity státu Florida za významné pomoci Afukaky Kuikury, který badatele zbytky osídlení provedl.

Menší skupiny terénních úprav odpovídající vesnicím či městským čtvrtím jsou rozloženy v nepravidelném kruhu kolem centrálního upraveného prostranství o průměru 150 metrů, kam ústí přímé cesty z jednotlivých „čtvrtí“.

Každá se rozkládá na 20 až 60 hektarech, celá aglomerace zabírá plochu asi 260 kilometrů čtverečních. Velikostí je tedy celek srovnatelný s řeckými polis i s městy raného středověku, ale z urbanistického hlediska jsou mnohem komplikovanější. Připomíná to současnou metropoli s okolními satelity, ovšem v mnohem menším měřítku.

Podle zprávy Americké Asociace pro vědecký pokrok AAAS nejde o města, jak je známe ze starověké Evropy a Asie. „Jaké označení byste použili pro systém pěti sídlišť vzdálených od sebe pár kilometrů?“ položil spíše řečnickou otázku Heckenberger. „Z jednoho do druhého se dostanete za pouhou čtvrthodinku rychlé chůze.“

Převratný objev v povodí Xingú se ve své době nesetkal s odpovídající publicitou a dodnes se urbanistickou úrovní dávných amazonských civilizací zabývá jen hrstka vědců a širší veřejnost o nich neví. Nálezy geoglyfů v západní Amazonii jsou ještě čerstvé a průzkum se teprve rozbíhá. Obojí však ukazuje potřebu přehodnotit současné postoje odborníků i světové veřejnosti.

Představa relativně hustě zalidněné Amazonie, jejíž obyvatelé přizpůsobují svým potřebám rozsáhlé oblasti tropické přírody, jaksi nekoresponduje s úsilím odborníků celé řady vědních oborů a ekologicky uvědomělých lidí celé planety o záchranu dnes již unikátní největší souvislé plochy tropického deštného pralesa.

Neodpovídá tezi o křehkosti plic planety ani o ničím nerušené laboratoři biodiverzity.