Staré pověsti keltské?

Mnoha lidem budou asi následující řádky připadat jako rouhání nebo přinejmenším jako fantastické výmysly, zcela zásadně odporující tomu, co víme o naší vzdálené minulosti.

Naše stovky let trvající a nezpochybňovaná slovanská příslušnost najednou dostává povážlivé trhlinky a jen velmi těžko si připouštíme, že všechno mohlo být jinak. Jak jinak? Jinak než se učíme ve školách, jinak než hovoří historikové či známá historická díla?
    Představa nejstarších dějin naší země v povědomí většiny z nás vychází z podání Aloise Jiráska ve Starých pověstech českých. O příchodu slovanského praotce Čecha se tam hovoří zcela jasně, o prvních vládcích z rodu Přemyslovců také. Odkud Alois Jirásek znal tyto skutečnosti? Jsou to především dva prameny:
    Prvním z nich je dílo „Kronika česká“ Václava Hájka z Libočan z roku 1541, které se sice tváří jako historické svědectví, avšak už v Jiráskově době bylo známo, že Hájek z Libočan byl spíše velký pábitel a výborný fabulátor než
li faktograf a jeho dílo je spíše jakýsi soubor dobrodružných historických příběhů. Výmysly Václava Hájka byly omluvitelné právě jeho láskou k domácím tradicím.
    Druhý pramen, tentokrát však považovaný za seriózní, jsou tři knihy „Chronicum Bohemorum“, čili Kronika česká, jejichž autorem byl vzdělaný mnich Kosmas (*1045 +1125). Bohužel tato první souhrnná zpráva o naší nejstarší historii, která vznikla někdy mezi roky 1119 a 1125, se v originále nedochovala. Známe ji pouze ze třinácti dochovaných opisů, které se však od sebe víceméně liší. Novodobá vydání Kosmovy kroniky jsou spíše rekonstrukcí těchto textů a tedy výsledkem kritického bádání i kompilací různých variant textu. Sám Kosmas také nijak netrvá na věrné autenticitě, neboť tam, kde hovoří o našich nejstarších dějinách, tvrdí, že „zachytil jen bájivého vyprávění starců …“
    Obraťme se nyní k první z cyklu našich národních pověstí, která hovoří o příchodu praotce Čecha a jeho lidu do naší země. Podle Jiráskova vyprávění (na rozdíl od Kosmy) se vydali na cestu dva bratři Čech a Lech a přivedli svůj lid do kraje pod Řípem. O tři dny později dává Lech pokračující v cestě kouřovým signálem najevo, že se usadil a založil město Kouřim, aby se pak o kus cesty vrátil a usadil v dnešním Polsku. V Kosmově vyprávění se tato část nevyskytuje a je pravděpodobné, že Jirásek ji do svého vyprávění zařadil proto, že se zde středověkých kronik dozvěděl o existenci dávného slovanského hradiště u Kouřimi, které patřilo Zličanům.
    Jaké byly skutečné historické okolnosti příchodu prvních Slovanů do českých zemí se už pravděpodobně nedozvíme. Jedno je však jisté. Slované nepřicházeli do země liduprázdné jako první obyvatelé. Přicházeli a usazovali se především v místech dávných keltských hradišť a oppid (např. i na Závisti). Jejich příchod zcela určitě neměl charakter organizované polovojenské výpravy, ani masového přesídlení celého kmene. O ničem takovém archeologické nálezy nehovoří, šlo totiž o postupnou migraci a prolínání obyvatel, které (kupodivu) neprovázely žádné vojenské střety, což svědčí o tom, že mezi původním (keltským, či keltskogermánským) obyvatelstvem a novousedlíky nedocházelo k velkým náboženským nebo majetkovým sporům. O čem tedy vyprávěli bájiví starci Kosmovi?
    Vysvětlení nacházíme ve spisu mnohem starším. Je jím rozsáhlé dílo „Ab urbe condita libri“ (Od založení města) římského historika Tita Livia (59 př. n. l. 17 n. l.). Livius zde líčí historii starší téměř o tisíc let, než byl příchod prvních Slovanů, avšak jeho tvrzení souhlasí i s tím, co nám říkají archeologové. Popisuje se zde událost z doby, kdy v Římě vládl král Tarquinius Superbus (534 508 př. n. l.).
    V té době žil v Galii mocný král kmene Biturgiů Ambigatos (což pravděpodobně vychází ze jména Ambicatos, v keltštině znamenající „ten, který neustoupí v žádné bitvě“). Biturgiové tehdy ovládali asi třetinu území, známého Římanům jako Galie a zřejmě tvořili jakousi velkou konfederaci s dalšími keltskými kmeny jako např. Arverny, Haeduy, Senony, Ambarry, Karnuty a Aulerky. Jejich země byla bohatá a prosperující, avšak velmi přelidněná. Ambigatos byl již starší muž a, podle svých slov, přál si ulevit svému království od toho davu lidí, neboť bylo těžké vládnout tak početnému lidu. I rozhodl se, že vyšle dvě skupiny novoosadníků hledat nové kraje do míst, která mu zjeví bohové svými znameními. Vedením těchto výprav pověřil dva syny své sestry Bellovesa a Segovesa, kteří si mohli s sebou povolat tolik lidí, kolik jen chtějí.
    Došlo pak k obřadům věštění, hlavní slovo zde měli druidové. Let ptáků, vítr unášející kouř z posvátných ohňů a další znamení ukázala oběma družinám směr pochodu, los pak rozhodl, kdo se kterou cestou vydá. Družina Bellovesa se vydala na jihovýchod a v několika vlnách překročila Alpy. Podle tvrzení Livia dorazili do Pádské nížiny nejprve Belloves s kmenem Insubrů, po něm dorazili Cenomani s náčelníkem Elitoviem, dále přišli Libiové, Salyové, Lingoni, Senonové a Bójové. Ano, jde o stejný kmen Bójů, který dal i naší zemi jméno.
    Liviovo tvrzení je velmi dobře doloženo archeologickými nálezy v okolí Bologni a oblasti jižně od Pádu jsou četná keltská pohřebiště z 5. a 4. st. př. Kr. Také z ostatních historických pramenů se o této osidlovací vlně Keltů dozvídáme, neboť krátce po příchodu Bellovesa se Keltové dostali do konfliktu s Etrusky. Později však s nimi byl uzavřen mír, neboť se objevil jiný mocný nepřítel, na kterého nejprve Etruskové a později i Keltové doplatili a tím byla rozpínající se Římská říše.
    Nás však více zajímá tažení Bellovesova bratra Segovesa. Tomu los a přízeň bohů určily cestu na východ, do srdce Evropy. Které všechny kmeny se zúčastnily tohoto tažení, není známo. Víme jen o kmenech, které se ve své nové domovině nakonec usadily; byli to Kotinové, Volkové-Tektoságové a opět Bójové. Titus Livius cituje pověst, podle které keltské kmeny překročily hory a ocitly se v Hercynském lese.
    Řecký astronom Claudios Ptolemaios (asi 100 178 n.l.) ve svém díle „Geógrafiké hyfégésis!, mapujícím tehdejší znalosti o evropském kontinentu a jeho nejbližším okolí uvádí velké množství místních i osobních jmen, které nám osvětlují i mnohé z tehdejších názvů našich geografických útvarů. Hercynský les je jednoznačně identifikován jako česká kotlina. Názvy našich hor, řek i sídel byly tehdy keltské a v některých zní keltský jazyk dodnes. Není třeba pochybovat o tom, kam podle pověsti dorazily kmeny pod vedením Segovesa. Po překročení pohoří Gabréty totiž šly údolím řeky Ogary až stanuly pod horou Riph. Gabréta znamenala v keltštině „pohoří kozorožců“ a šlo o dnešní Šumavu a Český les, Ogara (z keltského agara bystrá voda) byl název Ohře. O původu názvu hory ani nemusíme moc spekulovat, zcela jasně totiž pochází z keltského slova „rip, nebo ripa“ kopec, hora, vyvýšenina. Vítej praotče, jsi doma! Mimochodem - Kosmas nenazýval našeho praotce Čechem, nýbrž jej pojmenoval Bohemus. Keltský kmen Bójů dal totiž naší zemi její prastarý název - Boiaimon, čili země Bójů, v latinské podobě znělo toto jméno Boiohaemum, odtud Bohemia. Bójové se rychle smísili s původním obyvatelstvem, které bylo samozřejmě také keltské (šlo zejména o mohylovou kulturu středních a jižních Čech). Některé prameny však vycházejí z toho, že kmen Bójů, známý i z jiných míst Evropy, patřil k těm starobylejším a v Čechách byl nositelem mohylové kultury právě on. Buď jak buď, o Bójích v naší zemi se dozvídáme i z pozdějších dobových kronik - roku 113 př. n. l. například Bójové statečně odrazili útok germánských Kimbrů, kteří je napadli od severozápadu. Kimbry Bójové z naší země vyhnali, ti se pokusili ještě napadnout území Volků-Tektoságů, kteří sídlili na Moravě, ale dopadli stejně. Nakonec Kimbrové vpadli na území Taurisků do Norika (dnešní Rakousko) a tam se dostali do vleklého konfliktu s Římany.
    Dále se o Bójích v naší zemi dozvídáme ze zpráv o další bitvě, kterou kolem roku 60 př. n. l. vedl bójský král Kritasir proti Dákům, vedených králem Burebistou. Nešťastnou bitvu Bójové prohráli. V našich zemích se Keltové ocitli sevřeni v železných kleštích mezi Římany, Dáky a hlavně Germány. Velká část keltských obyvatel (asi 32 000) tehdy odešla v masovém exodu z naší země a připojila se ke kmeni Helvétiů v dnešním Rakousku a Švýcarsku. Zbytek Bójů se statečně bránil germánským nájezdům od severu až do přelomu letopočtu. Germánští Markomané však nakonec marný odpor zbytků keltských kmenů zlomili. Podle pověstí i archeologických nálezů se zřejmě část Bójů před Germány uchýlila do Panonie, kde nacházíme jejich stopy v okolí dnešní Bratislavy a na Děvíně.
    Vraťme se však na počátek keltských dějin v Čechách. V Kosmově kronice se objevuje po praotci Čechovi jméno další historické osobnosti - knížete a soudce Kroka. "Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými a ve svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval." Tolik píše o Krokovi Kosmas. Byl tedy Krok knížetem, panovníkem, nebo soudcem? My známe tuto funkci sjednocenou právě v keltské společnosti druidů. To by však bylo na dokázání jeho keltského původu málo.
    Máme ale vodítko v samotném jménu Kroka. jedná se totiž zcela jistě o keltské jméno. Kosmas jej uvádí jako Crocco a v této podobě se vyskytuje nejen v Kronice české, ale i jinde. Roku 1771 byl nalezen u Podmokel na Rokycansku jeden z největších pokladů - v bronzovém kotlíku se nacházelo asi 7000 keltských mincí. Mezi nimi byly mince s vyraženými jmény keltských panovníků. Jak se můžeme přesvědčit v knize "The Celtic World", kterou vydal oxfordský profesor Barry Cunlyffe r. 1990, nacházela se mezi nimi i mince se jménem Crocco!
    Pakliže ještě nejsme o keltském knížeti Krokovi přesvědčeni, pojďme se vydat na jeho slavný hrad. Kosmas ve svém díle připomíná, že "podle jména jeho je znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese poblíž vsi Zbečna". Také Krokova nejmladší cena prý sídlila v hradu "u lesa, jenž táhne se až ke vsi Zbečnu". My však víme, že v těchto místech se žádné slovanské hradiště z doby prvních Slovanů (či alespoň z doby před Kosmou) nenachází. V uvedených místech se však nachází "stromovím již zarostlé" hradiště, které musel znát již Kosmas. Poblíž Stradonic se totiž nad Berounkou vypínalo jedno z nejkrásnějších a nejbohatších keltských měst - oppid. Stradonické oppidum, snad kdysi nazývané Boiodunon, bylo v dobách svého rozkvětu "českým Hongkongem", bylo to středisko vrcholné řemeslné výroby a významné obchodní centrum. Bylo snad založeno keltským vládcem či druidem Krokem?
    Kníže Krok neměl syny, zplodil však tři dcery, jimž "příroda nadělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům". Jaké byly tyto poklady moudrosti, o nichž hovoří kronikář Kosmas? Kazi se vyznala v lékařství a bylinkářství, Teta v modloslužebnictví a Libuše v soudcovství a věštbě. Přesně tyto atributy jsou však typické právě pro keltské kněžky.
    Zajímavý je i pohled na jména Krokových dcer. U jména Kazi ani nemusíme pochybovat o jeho původu - pochází totiž z keltského jazykového kmene Cassi, což znamenalo úcta nebo láska. Tento jazykový kmen se velmi často v keltských jménech vyskytoval, např. Cassibellaunos znamenalo "ten, který miluje (uctívá) boha Belena. Mimochodem lid, který "kouzelnici Kazi" miloval, prý vystavěl vysokou mohylu na její památku kdesi na hoře Oseka. Přes rozporné údaje, které Kosmas v tomto případě poskytuje, zůstává nejpravděpodobnějším vodítkem místo, na němž leželo největší české oppidum a tehdejší mocenské centrum - Závist u Zbraslavi. V knize "Počátkové předhistorického místopisu země České" od L. Šnajdra se píše: "Za hradištěm Závisťským leží mohyla, kterou hrabě z Kolovrat prokopati dal, v níž ale pouze střepy a kosti nalezl" Šlo o památnou mohylu vysoce vážené kněžny (či spíše kněžky) Kazi?
    Kazi si podle pověsti vzala za muže statného Bivoje. A to je další moment v našich pověstech, který má zcela nepochybně keltský původ. Rituální zápas s kancem byl odedávna zábavou při keltských slavnostech a sportovních kláních. Kanec byl posvátné zvíře Keltů a ti si jej vysoce vážili jako symbolu smělosti a odvahy, což se projevuje i v množství bronzových sošek kance, hojně nalézaných i u nás v Čechách.
    Druhá z Krokových dcer byla Teta. Křesťansky orientovaný Kosmas se příliš nedokázal přenést přes pohanskou víru této kněžny, proto jí zprvu charakterizuje jako ženu jemných mravů a citu, aby pak na jiném místě o ní hovořil jako o bezcitné modloslužebnici. Proč? Teta totiž naváděla "hloupý a nerozumný lid", aby se klaněl nadpřirozeným bytostem a uctíval přírodní síly. Uctívání ohně, kamenů či vody nebylo po chuti nastupující křesťanské církvi a tak již prý kníže Břetislav II. "hned při počátku svého knížectví dal pokácet a spálit háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil". Není třeba připomínat, že šlo o typické projevy keltského pohanského náboženství, které se u nás udrželo u prostého lidu až do pozdního středověku. I jméno Tety stojí za zmínku: není spojeno se slovním základem Teutatese - jednoho z hlavních keltských bohů?
    Nejmladší dcera Krokova nesla jméno Libuše, Kosmas jí ovšem ve své kronice nazývá Lubossa, což zní dosti slovansky. Ovšem Kosmas jména odvozoval nebo připodobňoval již vědomě v domnění, že píše dějiny slovanské. Stejně tak mohlo mít jméno nejmladší Krokovy dcery základ v keltské Liban. Také je možné, že se Kosmas zde nechal inspirovat jednou z delfských věštkyň (jednou ze Sibyl) o níž se zmiňuje Plútarchos a která nesla jméno Libyssa.
    Další rysy keltských pověstí nacházíme v popisu Přemysla, kterého si Libuše zvolila za muže. Víme, že podle legendy měli Čechové poznat svého budoucího krále mimo jiné podle toho, že oral u Stadic s dvěma volky. V keltských legendách se mnohokráte naráží na výsostné právo krále provést rituální obřad, jehož hlavní součástí je vyorat první brázdu u nově zakládaného sídla. Z chování býků (volků) zapřažených za pluh se usuzovalo, zda je vybrané místo vhodné. Je to narážka na starý keltský původ této pověsti o budoucím králi - oráči a zakladateli sídla? Dále se v pověsti hovoří o bílém koni, který měl posly dovést k Přemyslovi - což je další charakteristický rys keltské tradice, neboť posvátný bílý kůň hrál důležitou roli při věštbách i dalších příležitostech a většinou byl spojován s bohyní plodnosti, úrody a stád Eponou. Býlím koněm byl i Horymírův Šemík, je to náhoda?
    Vraťme se ještě k Přemyslovi, jde o legendu natolik národní, že ji neopomenuli ani archeologové a vyvinuli poměrně velké úsilí, aby nalezli nějaký doklad, nějakou hmotnou památku pojící se k této pověsti. Ves Stadice v údolí Bíliny na Teplicku skutečně existuje a vcelku se všichni shodují, že jde o ony Stadice, o kterých se zmiňuje i Kosmas. Bohužel nelze uznat za hmotný důkaz pověsti o uctívaném lískovém keři, který zde rostl prý od dob, kdy Přemysl zarazil do země svojí otku. O tomto keři se zmiňují kroniky, podle kterých ještě v roce 1627 byly podle starého zvyku donášeny ke korunovacím ořechy z Přemyslovy lísky ve Stadicích. O symbolickém významu lískových ořechů, jako zosobnění moudrosti v keltské mytologii nelze pochybovat.
    Avšak 20. října 1836 byla údajná Přemyslova otka nalezena! Nalezl jí nádeník Ignatz Honolke pracující pro stadického rychtáře na pravém břehu Bíliny pod tzv. Volskou horou. Nějakou dobu byla jako posvátná relikvie uchovávána ve vsi, až na jaře roku 1837 byla předána Národnímu muzeu v Praze, kde byl tento vzácný předmět konečně identifikován. Nešlo o žádnou otku, byla to pouze železná sekyrka z mladší doby laténské, tedy předmět náležící lidu keltskému, nikoliv slovanskému. ...
    Pověst o lucké válce je jednou z nejzajímavějších "pohanských" pověstí, které Kosmas zachytil. Jak se však zdá, právě tuto pověst Kosmas včlenil do své kroniky jako už hotový celek a mnoho odborníků již proto podlehlo svodům tuto epiku rekonstruovat jako starý český hrdinský zpěv. Nakolik však jde o záležitost slovanských dějin?
    Lucká válka vyvrcholila bitvou na Turském poli. Vesnička Tursko (dříve se však nazývala Černuc), se nachází poblíž Libčic nad Vltavou, na poloviční cestě od Řípu ku Praze. Poblíž jsou dva pahorky - Krliš a Erš a spousta mohyl, považovaných dlouho za mohyly přemyslovských bojovníků. Staročesky znějící název Krliš je prý zkomoleninou latinského Kyrie eleison - Pane smiluj se! Jméno kopce Erš je však starokeltský výraz, znamenající vítěz. Mohyly, které se zde nacházejí, také nejsou ze slovanských dob. Většina z nich, včetně té, která prý patřila vojevůdci Tyrovi, je datována do halštatskolaténské doby. O tom, jaká bitva se zde asi v dávnověku skutečně odehrála, na niž pověst vzpomíná, můžeme usuzovat i z dochovaných narážek o "čarodějnicích", které se vedle bojovníků účastnily boje "na duchovní úrovni". Dost možná, že se jednalo o jednu z bitev, při kterých keltští Bójové odráželi útoky germánských Kimbrů či teutonů, jak se domníval pražský kronikář a starožitník Václav Krolmus.
 

Ren HC