Starcovství

"Existuje jedna věc, která je mnohem důležitější než všechny možné knihy a myšlenky, totiž nalézt pravoslavného starce, před nímž můžete položit všechny své myšlenky, od něhož můžete slyšet ne váš vlastní názor, nýbrž soud svatých Otců. Sláva Bohu, že takoví starci dosud z Ruska nevymizeli."

I. PODSTATA A CHARAKTER STARCOVSTVĺ

Charakteristickou postavou pravoslavného mnišství je "starec" (ř. gerón). Je to mnich obdařený duchovním vhledem (rozlišováním) a moudrostí, kterého ostatní - ať už mniši či lidé ze světa - přijímají jako svého duchovního rádce a vůdce. Někdy je to kněz, ale častěji laický mnich, který neobdržel žádné speciální ustanovení či pověření ke starcovské činnosti, nýbrž je k tomuto vedený přímou inspirací Ducha. Starec spatřuje konkrétním a praktickým způsobem Boží vůli ve vztahu ke každé osobě, která k němu přichází pro radu. Toto je starcův speciální dar čili charisma.

Prvním a nejoslavovanějším mnišským starcem byl samotný sv. Antonín. První část svého života - od osmnácti do dvaceti pěti strávil v odloučení a samotě, poté - ačkoli stále zůstával v poušti - přestal žít v naprosté uzavřenosti a počal přijímat návštěvníky. Shromáždila se kolem něj skupina žáků a vedle nich zde byl mnohem širší okruh lidí přicházejících často z veliké dálky s žádostí o radu. Zástup těchto návštěvníků byl tak obrovský, že Antonínův životopisec sv. Athanasios poznamenává, že se stal lékařem pro celý Egypt. Svatý Antonín měl noho pokračovatelů a u většiny z nich nacházíme stejný vnější model - odchod kvůli návratu. Mnich musí nejprve odejít (stáhnout se ze světa) a v tichosti (mlčen) poznávat pravdu o sobě a o Bohu. teprve po této dlouhé a náročné přípravě v osamocené, když získal dar vhledu (rozlišování), jenž se po starci vyžaduje, může opět otevřít dveře své cely a vpustit dovnitř svět, z něhož původně utekl.

II. STARCOVSTVĺ V RUSKU

Synodální systém církevní správy, který zavedl Petr Veliký zůstal v platnosti až do r. 1917. Synodální období v dějinách ruského pravoslaví je obvykle u charakterizován jako doba úpadku, kdy Církev byla zcela podřízena státu.

...Byla to doba chorobného pozápadňování v církevním umění, v hudbě i theologii. Ti, kteří se bouřili proti suchému scholasticismu theologických akademií, se obrátili nikoli zpět k učení Byzance a staré Rusi, nýbrž k náboženskému či pseudonáboženskému hnutí současného Západu - k protestantské mystice, německému pietismu, svobodnému zednářství (přičemž pravoslavnému křesťanu je pod hrozbou exkomunikace přísně zakázáno stát se zednářem) apod. Prominenti mezi vysokým duchovenstvem byli takovými dvorními preláty jako arcibiskup moskevský a kalužský Ambrož Zertis-Kaminský), jenž po svém skonu v roce 1771 zanechal (mimo dalšího bohatství) 252 košil z nádherného hedvábí a devět brýlí se zlatými obroučkami.

...Druhá část synodálního období - 19. stol. - je však daleka toho, aby byla dobou úpadku. Byl to čas ohromného oživení v ruské Církvi. Lidé se odvraceli od náboženských a pseudonáboženských hnutí současného Západu a uchylovali se k pravé duchovní síle Pravoslaví. Ruku v ruce s tímto oživením v duchovním životě přišlo nadšení pro misijní činnost. Jak ve spiritualitě tak v theologii se Církev osvobozovala od otrockého napodobování Západu.

Byla to Svatá Hora Athos, kde mělo toto náboženské oživení svůj počátek. Ruský mladík studující na theologické akademii v Kyjevě - Paisij Veličkovský (1722 - 1794), zděšený světským tónem utekl na Athos, a tam se stal mnichem. V roce 1763 odešel do Rumunska a stal se opatem monastýru Neamc, z něhož učinil významné duchovní centrum, když kolem sebe shromáždil více než pět stovek bratří. Pod jeho vedením se tato komunita oddala zvláště práci překládání řeckých otců do staroslověnštiny. Na Athosu se Paisij dozvěděl z první ruky o hesychastické tradici a začal velice sympatizovat se svým současníkem Nikodémem Svatohorcem (1748-1809), autorem Filokálie. Učinil slovanský překlad tohoto díla, který poprvé publikoval v Moskvě roku 1793. Paisij kladl veliký důraz na provádění nepřetržité modlitby - především modlitby Ježíšovy - a na poslušnost starci...

...Paisij se sám nikdy nevrátil do Ruska, ale mnozí z jeho žáků tam odcestovali z Rumunska a pod jejich vlivem se mnišská obnova šířila po celé zemi. Stávající mnišské domy byly oživeny a mnoho nových bylo založeno: v roce 1810 bylo v Rusku 452 monastýrů, zatímco v roce 1914 jich bylo 1025. Toto mnišské hnutí bylo ... pozoruhodné především velikým rozvojem provádění duchovního vedení. Ačkoli starec byl charakteristickou postavou v mnohých obdobích pravoslavných dějin, Rusko devatenáctého století je věkem starců par excellence.

Prvním a největším ze starců devatenáctého století byl sv. Serafím Sarovský (1759-1833), který je ze všech ruských světců pravděpodobně okamžitě nejpřitažlivější pro nepravoslavné křesťany. Poté, co vstoupil v devatenácti letech do monastýru v Sarově, strávil patnáct let obvyklým životem v komunitě. Pak odchází, aby žil následujících třicet let v ústraní - nejprve v lesní chýši (potom, co jeho nohy otekly a nemohl chodit déle bez obtíží) v cele monastýru. To byla jeho příprava k vykonávání starcovství. Nakonec v roce 1825 otevřel dveře své cely. Od úsvitu do večera přijímal každého, kdo k němu přišel pro pomoc a uzdravoval nemocné a uděloval rady. Často vyřkl odpověď dříve, než se návštěvník stačil otázat. Mnohdy k němu přicházelo i několik tisíc lidí v jediný den. Vnější podoba Serafímova života připomíná život Antonína Egyptského o patnáct století dříve. Je zde ten samý odchod pro návrat. Serafím je správně považovaný za charakteristického ruského světce, ale je také pozoruhodným příkladem toho, jak mnoho má ruské pravoslaví společné s Byzancí a univerzální pravoslavnou tradicí napříč staletími. Serafím byl neobyčejně přísný sám na sebe (v jednom období svého života strávil tisíc nocí po sobě v neustálé modlitbě stojící bez hnutí dlouhé hodiny na skále), byl však milý k ostatním, přičemž nebyl ani sentimentální ani příliš shovívavý. Askeze jej neučinila zasmušilým a pokud byl vůbec život nějakého světce naplněn radostí, byl to právě ten Serafímův.

... Serafím neměl žádného učitele v umění vedení a nezanechal žádného nástupce. Po jeho smrti převzala jeho činnost jiná komunita - Optinská poustevna. Od roku 1829 do roku 1923, kdy byl monastýr uzavřen bolševiky, byla zde udržována posloupnost starců, jejichž vliv se podobně jako Serafímův rozšířil po celém Rusku. Nejznámější z optinských starců jsou Leonid )1768-1841), Makarij (1788-1860) a Ambrož (1812-1991). Ačkoli všichni tito starci patřili ke škole Paisijově a byli oddáni Ježíšově modlitbě, každý z nich měl měl svůj silně zřetelný charakter. Leonid byl např. jednoduchý, živý a přímý, obracel se především na rolníky a obchodníky, zatímco Makarios byl velmi vzdělaný patristický učenec, který měl styky s intelektuálním hnutí té doby. Optina ovlivnila mnoho množství spisovatelů včetně Gogola, Chomjakova, Dostojovského a Tolstého. Popis pozoruhodné postavy starce Zosimy v Dostojevského románě Bratři Karamazovi byla částečně založena na otci Makariovi či Ambrožovi, ačkoli Dostojevský tvrdil, že byl inspirován v první řadě životem sv. Tichona Zadonského (1724-1983).