Stalin to opravdu nechtěl slyšet?

Mezi těmi, kteří Kreml před 75 lety upozornili na hrozící německý útok, byli i Češi z plzeňské Škodovky v čele s ředitelem Vilémem Hromádkem. Osud muže, který dodával zbraně Němcům i Sovětům a který měl rád Rusko a neměl rád bolševismus i Židy, navíc poskytuje zajímavý pohled pod lety učesanou hladinu nedávných dějin.

Vilém Hromádko se narodil učiteli Františku Hromádkovi a jeho ženě Johaně v malé vesničce Chvalkovice u Vyškova na Hané 25. března 1881 jako první z celkem sedmi dětí. Po maturitě na střední průmyslové škole v Přerově nastoupil v sedmnácti ke strojírenské firmě Brand a L‘Huillier v Brně, pro kterou roky pracoval na území dnešního Polska, tehdejšího carského Ruska.

Rusofil a slavjanofil Hromádko se věnoval nejen svojí práci, ale byl také aktivní v krajanských spolcích a patřil k zakladatelům československých legií, do kterých formálně vstoupil. Po vzniku samostatné republiky navázal kontakty s jejími představiteli a nabídl své služby ve zprostředkování hospodářských kontaktů v Rusku. Bylo to dobrodružné období, protože bolševická a československá vláda spolu neměly diplomatické styky a „konzul Hromádko“ se svými kolegy v delegaci vlastně měli velmi nejasné oficiální postavení. S celou delegací tak skončil v jednu chvíli v nechvalně proslulé Lubjance, odkud se po vytrvalém tlaku české strany všichni dostali až po pěti měsících. Hromádko se i přesto do Ruska vrátil a sondoval další možnosti obchodních kontaktů mezi ruskými a českými podniky.

Nakonec na něj zřejmě dobrodružství ve zdivočelé zemi bylo moc a rozhodl se napevno usadit v Československu. Vrátil se jako rusofil, antikomunista a antisemita – jak ho poznal jeden historik, který nechce být jmenován. Většina bolševických vůdců byla židovského původu, a on proto svou nenávist poněkud přímočaře vztáhl na všechny Židy. Pražská vláda na takové detaily nedbala a ocenila jeho zásluhy o vybudování ruských legií – udělila mu Československou medaili za zásluhy prvního stupně.

Nastoupil do plzeňské Škodovky (s ročním platem 100 tisíc Kč, což by dnes bylo řádově několik milionů). První prohlídka závodu, který lákal i kvůli své zbrojní výrobě, ovšem Hromádka rozčarovala: „Stav závodů je na velmi nízké úrovni a organizace ve všech závodech je velmi špatná.“ Vymínil si, že nastoupí, pouze pokud podnik projde velkou reorganizací, o jejíž prospěšnosti přesvědčil nejen vedení, ale dělníky a ostatní zaměstnance. Vybral prý tehdy skupinu největších odpůrců změn a odjel s nimi do Německa do tamějších strojírenských závodů. Návštěva prý vůli k odporu u většiny z nich zcela zlomila.

Hromádko ve firmě jen stoupal. V roce 1934 se stal tzv. centrálním ředitelem, v roce 1937 se ve svých 56 letech stal generálním ředitelem. A v roce 1939 pak ředitelem správní rady. Ve svých funkcích nezapomněl na Rusko. Když v roce 1934 Československo uznalo Sovětský svaz, padly všechny bariéry, které obchodům dosud překážely. V březnu 1937 jednala delegace Škodovky vedená Hromádkem v Moskvě. Sověti měli především zájem o děla, dále o vojenská auta, obrněné vozy, tanky a podobně. Češi zase o sovětský bombardér SB-2, který později dostal československé označení B-71. Následující měsíc skupina sovětských představitelů v čele s lidovým komisařem (ministrem) obranného průmyslu Borisem Vannikovem podepsala v Praze smlouvu o dodávkách.

Ve Škodovce vznikla speciální „sovětská“ obchodní divize označovaná Zbrojní dodávky BX (vznikla na základě jména moskevského zástupce firmy Karla Baxanta) a spolupráce se rozšiřovala s vědomím pražského Hlavního štábu do obrovských rozměrů. Škodovácká děla a kanony se zkoušely na sovětských polygonech, Sověti upozornili Čechy na závady u děla ráže 105 milimetrů, v Plzni začali vyvíjet zbraně podle požadavků Rudé armády. Do Plzně a rovněž do Explosie Semtín přijeli sovětští odborníci, kteří přejímali zakázky. Prezident správní rady nakonec přistoupil i na požadavek Rusů, aby zkonstruovali 120milimetrová děla pro jejich válečné námořnictvo. Do roku 1919 patřila jejich produkce mezi dominantní úkoly, ale po válce o ně nebyl zájem, takže Francouzi některé speciální stroje potřebné k jejich výrobě odvezli. Teprve před třemi lety si námořní děla opět objednaly Rumunsko a Jugoslávie.

Koncem června 1938 podepsal Hromádko v Moskvě smlouvu, v níž se československý průmysl jako celek zavázal poskytovat SSSR veškeré technické vymoženosti, které měl možnost získat. Výměnou za to se SSSR zaručil zaměstnávat náš průmysl stálými objednávkami. Šéf Škodovky měl zplnomocnění vlády jednat i za další zbrojní podniky, především za Zbrojovku Brno a muničku Explosii Semtín.

Uzavření téhle přelomové dohody předcházela utajená schůzka Hromádka a Husárka u Stalina. Ostatní členové československé delegace o ní nevěděli. Moskva chtěla, aby o těchto úzkých kontaktech neprosákly žádné informace především do Berlína.

Den před podpisem smlouvy přijeli pro oba pány úředníci a odvezli je do jedné neoznačené vily. Tam na ně čekali sovětský vůdce Josif Stalin, členové vládnoucího bolševického politbyra Vjačeslav Molotov a Anastáz Mikojan, rovněž velitel dělostřelectva generál G. Kulik. Všichni hovořili rusky, Husárek uměl z legií. Tři hodiny diskutovali o mezinárodní politické situaci vzhledem k neustávajícímu tlaku Německa na Československo, o spolupráci v oblasti vývoje a výroby nových zbraní, možná i o dalších výhledech styků ve vojenské oblasti.

Mnichovská dohoda koncem září 1938, která Československo zmrzačila, otřásla každým demokraticky smýšlejícím člověkem. Hromádko inicioval vypracování memoranda, které 12. listopadu upozornilo na pošlapání ústavy a selhání všech politických institucí. Jeho autoři požadovali, aby veškerou moc ve státu převzala armáda a politické orgány byly zrušeny. Současně připouštěli, že dočasnou vedoucí silou v Evropě je Hitlerovo Německo.

Samozřejmě se nic nestalo. Takových rezolucí všech možných zaměření se vyrojila spousta. Nicméně tato výzva ukazuje na myšlenky, které se honily Hromádkovou hlavou. Prezident správní rady si uvědomoval, že největším nepřítelem, jakého Německo má, je Sovětský svaz. Proto se snažil všechny dodávky Sovětům urychlovat. Velmi důležité byly nejen hotové výrobky, ale především dokumentace na zbraně, jejichž licence Moskva koupila. Na přelomu let 1938–1939 firma odeslala do Moskvy na 70 tisíc listů technické dokumentace, zvláště pak na děla ráže 210 a 305 milimetrů.

Většinový vlastník Škodovky, francouzská firma Schneider, se po Mnichovu chtěla svých akcií zbavit, ale kvůli nejisté politické budoucnosti země nemohla najít zájemce kromě německých. Nakonec se na koupi složil domácí kapitál: Anglobanka, Pražská úvěrní banka a Zbrojovka Brno. Vzniklo konsorcium dvou největších československých zbrojovek, které spravovaly domácí banky a ministerstvo financí.

Francouzi doprovodili svůj odchod písemným prohlášením, podle něhož bude Škodovka brzy nucena vyrábět zbraně pro Německo. Ústně dodali, že Velkoněmecká říše jistě brzy Československo přepadne a zničí. V lednu 1939 dokonce přijeli za Hromádkem dva vedoucí pracovníci Schneiderova koncernu, aby ho přiměli k odjezdu do Francie. Ale čeští ministři, a ani Jugoslávci a Rusové, s nimiž o tom Hromádko diskutoval, s takovým vývojem nepočítali.

Když se francouzská předpověď naplnila, Němci okamžitě zakázali dodávky na východ. Hromádko se však nevzdával. „Pánové, export do Ruska zajišťuje našim dělníkům práci,“ upozorňoval je v polovině dubna. „Jestliže jim ji vezmeme, půjdou na dlažbu a nastanou nepokoje.“ Diplomatický tlak vyvíjeli i Sověti, a Hitler, který se chtěl se Stalinem alespoň dočasně dohodnout, nakonec souhlasil.

V květnu 1939 tak byla spolupráce se Sověty obnovena v plném rozsahu. V létě 1940 firma dokončila prototypy kanonu ráže 210 milimetrů a houfnice ráže 305 milimetrů a české dodávky výrazně přispěly ke zkvalitnění výzbroje Rudé armády.

V srpnu 1939 Němci umožnili Hromádkovi, aby opět navštívil Moskvu, kde podepsal nejen hospodářské smlouvy, ale s bývalým vyslancem Zdeňkem Fierlingerem mluvil také o možnostech předávání politických zpráv ze zahraničí do protektorátu a oznámil mu, že posílá milion na financování odboje proti Němcům (k tomu vyzval nejen Škodovku už v dubnu první předseda protektorátní vlády Rudolf Beran).

Po podpisu paktu Ribbentrop-Molotov se možnosti protektorátního průmyslu obchodovat se Sověty dále rozšířily, a spolupráce dále nabírala obrátky. Postavení firmy i přesto nebylo příliš pevné. Skupina porýnských průmyslníků se chtěla Zbrojovky zmocnit, odvézt stroje a tím konkurenční podnik navěky zlikvidovat. Dlouholetý zástupce Škodovky v Rumunsku Rakušan Bruno Seletzky ale v květnu 1939 navrhl nečekané řešení - jmenovat obchodním ředitelem pro Balkán Alberta Göringa, bratra říšského ministra letectví.

Mladší bratr Hermanna Göringa se narodil v květnu 1895 v rodině guvernéra Německé jihozápadní Afriky (dnes Namibie). Na vysoké škole vystudoval termodynamiku. V roce 1930 se kvůli politickým názorům rozešel se svým bratrem Hermannem a odstěhoval se do Rakouska. Tam si našel místo u společnosti Tobis-Sascha, která se zabývala produkcí a distribucí filmů, a velmi rychle se vypracoval na jejího ředitele.

Někdy se mu přezdívalo Vídeňský fiakrista a byl to vysoký a ve společnosti oblíbený štíhlý elegán s černými vlasy a knírkem, který rád vařil a s chutí lyžoval. Miloval dobré jídlo, pití, ženy a noční podniky, bydlel vždy v přepychových hotelích. A k tomu potřeboval spoustu peněz.

Českým podnikem nabízenou funkci přijal, navíc začal zastupovat i Zbrojovku Brno, s níž byla Škodovka ve Zbrojní unii, a rovněž Anglobanku. Jako vrchní obchodní ředitel a zmocněnec pro export do jihovýchodní Evropy Škodovky a Zbrojovky měl bratr říšského maršála základní roční plat 600 tisíc korun, k tomu tantiémy a provize za obchody – dvě promile ze zboží mírového charakteru a jedno promile z válečného materiálu. Dohromady několik milionů korun ročně.

Mladší Göring Čechy nikdy nezdravil nacistickým „Heil Hitler!“, nýbrž tradičním „Grüss Gott“. Často na veřejnosti kritizoval nejen nacisty, ale i samotného Hitlera. K českým zaměstnancům se choval velmi přátelsky, dokonce je varoval před fanatickými nacisty nebo o některých hovořil jako o zločincích. Zaměstnance podniku také svým vlivem aktivně chránil před perzekucí. (Do značné míry na základě svědectví lidí ze Škodovky soud v roce 1947 uznal Göringa nevinným z kolaborace.)

Plzeňský podnik chránil nejen osobní vliv mladšího Göringa. V srpnu 1939 se Škodovy závody i Zbrojovka staly součástí gigantického koncernu Reichswerke Hermann Göring A. G. Tlustý šéf Luftwaffe a v té době nepochybně druhý muž třetí říše měl zájem na tom, aby firma dál fungovala a přinášela zisk.

Albert Göring byl kromě ochránce i zdrojem mnoha nejtajnějších informací o stavu třetí říše – o různých názorech nejvyššího nacistického vedení, o vojenských plánech, o zbrojní výrobě, o všem možném. Tyhle zprávy si nenechával pro sebe, ale hovořil o nich před svými nejbližšími českými spolupracovníky, včetně Hromádka. Ten později tvrdil členům své rodiny, že to dělal záměrně, protože předpokládal, že všichni mají spojení s odbojem, takže mohou informace předávat dál. Jeho spolupracovník Josef Škvor, který působil dlouhá léta v Moskvě, měl dojem, že se jenom chlubí svými znalostmi. Ať to bylo jakkoliv, Göring musel být mimořádně cenný zdroj zajímavých informací.

Hromádko různými cestami informoval odboj. Zvláště pak při svých cestách do Jugoslávie od dubna 1939 do března 1941. V bytě zástupce Škodovky Karla Luky se scházel s bývalým vyslancem dr. Jaromírem Lípou. V Bělehradě se rovněž setkával s Rusem Popovem, patrně sovětským zpravodajským důstojníkem. Na těchto cestách doprovázel prezidenta správní rady Škodovky jeho syn Vilém Hromádko mladší, který dělal otci často spojku.

Nacisté však Hromádkovi příliš nedůvěřovali. Proto požádali Alberta Göringa, aby na něj v Bělehradě dohlížel. Avšak bratr říšského maršála uvítal šéfa firmy na nádraží či na letišti a potom už se o něj nestaral. Když Hromádka staršího začala sledovat místní proněmecká policie, posílal Lípovi vzkazy přes ředitele Omnipolu Josefa Havlíčka a ředitele Pragobanky Bohuslava Kučeru.

Například 7. července 1939 Hromádko oznámil Lípovi, že si Německo objednalo válečný materiál, který má být dodán koncem srpna k polským hranicím. František Sigmund, bratr majitele Sigma pumpy, předal tuto zprávu majoru britské tajné služby Alfgaru Heskethi Pritchardovi. „Měla za následek okamžité svolání anglické ministerské rady,“ napsal František Sigmund v březnu 1947 Hromádkovi. „Pro ověření návaznosti a věrohodnosti této informace vyslal anglický generální štáb výše jmenovaného majora dvakrát za mnou do Paříže, aby se dověděl bližší podrobnosti a hlavně pramen, ze kterého zpráva přišla... Ohlas Vašeho jména a vliv tímto způsobem ověřených a za důvěryhodné pokládaných informací byl takový, že ministerská rada byla znovu svolána a Vaše zprávy byly předmětem vysoce důležitých jednání. Od té doby veškeré zprávy podávané mým prostřednictvím a přicházející z Vašeho kruhu byly pokládány za absolutně jisté a měly za následek, že Anglie si uvědomila vážnost situace.“

Škodovka, stejně jako jiné velké české firmy, přispívala k financování zahraničního odboje. První kanál, který k tomu Hromádko používal, byla Pragobanka. Další cestu si otevřel jako funkcionář Pražské úvěrní banky, a to s vědomím protektorátního ministra financí Kalfuse. A konečně třetím pramenem byly soukromé prostředky, které vozili do Bělehradu ředitelé Škodovky Josef Modrý, Josef Havlíček a Václav Skřivánek.

Zbrojní referent Škodovky v Bělehradě Josef Štark v roce 1969 uvedl, že z pověření Hromádka staršího několikrát předával značné sumy peněz pokladníkovi Anglobanky v Bělehradě. Odhadl, že to dohromady dělalo na 650 tisíc korun. A dodal: „Od inženýra Viléma Hromádka mladšího jsem často předával našim utečencům finanční pomoc přímo.“

Začátkem září 1940 požádal plukovník František Moravec inženýra Jaroslava Šebestu, kterého Britové kryli v Jugoslávii falešným pasem: „Spojte se s předsedou správní rady Škodovky inženýrem Vilémem Hromádkem, který přijel do Bělehradu.“ Avšak to se nepodařilo, český průmyslník měl v patách neustále německé špehy. Setkali se až při Hromádkově prosincové návštěvě. Ovšem za mimořádných bezpečnostních opatření a v bytě, o němž neměli Němci ani tušení, že by mohl k takové schůzce sloužit. Schůzka měla velký význam – šéf plzeňské Zbrojovky přivezl podrobnosti o výrobě ponorek.

Sověti měli na spolupráci s protektorátními podniky stále velký zájem. „V únoru 1941 mi přivezli z Moskvy generál Savčenko a Goremykin dopis od maršála Stalina,“ napsal po válce Hromádko starší, „a žádali, abychom co nejdříve poslali všechny technické a výrobní podklady týkající se výzbroje, hlavně těžkých děl, do Ruska a abych urychlil přípravy k výrobě, která se již v Leningradu zařizovala.“ Také pozvali prezidenta škodovky na další schůzku. Tentokrát ho Němci nepustili. Místo něho jel do Moskvy koncem března inženýr Josef Škvor.

Během této cesty do SSSR varoval Škvor Rusy před německým útokem. Uvedl to Ismail Ege-Achmetov, bývalý vedoucí čtvrtého oddělení GRU, který po válce přeběhl, v říjnu 1953 při slyšení před právním výborem amerického Kongresu. Podle jeho svědectví dostal okolo 17. dubna 1941 hlášení od Škvora o soustřeďování německých vojsk na sovětských hranicích a o rozkazu z Berlína, aby Škodovka snížila dodávky do SSSR na polovinu.

Stalin napsal přes tuto zprávu červeným inkoustem: Je to anglická provokace a jejího autora je třeba potrestat. Achmetov dostal příkaz, aby odjel do Německa a zjistil, jestli je to pravda anebo lež. Do Berlína zamířil pod rouškou zpravodaje tiskové agentury TASS a prožil tam chvíle, kdy wehrmacht zaútočil na Sovětský svaz.

Škvor předával Sovětům tajné informace systematicky. Potvrdila to jeho dcera Jitka Wagnerová v roce 1995: „Otec o tom doma nikdy nemluvil. Avšak jednou v noci roku 1940, když jsem se probudila a potichu si šla něco sníst do ledničky, jsem ke svému překvapení narazila na tatínka a maminku. Maminka tatínka zkoušela z údajů o stavech a plánech německé armády...“ Při svých cestách do zahraničí nevozil s sebou inženýr Škvor žádné papíry s údaji, protože by ho mohly kompromitovat – místo toho se všechno naučil nazpaměť.

Škvorův šéf Hromádko brzy po moskevské epizodě o přímý přístup k informacím přišel. Gestapo zjistilo, že Hromádko patřil mezi zakladatele ruských legií a chtělo ho zatknout. Německý generální ředitel závodu Voss tomu zabránil, nicméně Hromádko se musel 30. dubna 1941 vzdát předsednictví správní rady. Uchýlil se na svůj statek do Bezejovic nedaleko Prahy, přesto kontakty s dalšími čelnými odbojáři nepřerušil. Předseda vlády Alois Eliáš měl údajně před svým zatčením 27. září 1941 poslední telefonický rozhovor právě s ním.

Ve stejný zářijový den si přijeli gestapáci do Bezejovic i pro Hromádka. V pankrácké věznici mu přidělili celu číslo 111, kde ho nechali samotného. Třebaže patřil k prominentním vězňům, i jeho tvrdě vyslýchali. Rozbili mu čelist, vyrazili několik zubů, způsobili četné rány na hlavě. Chtěli vědět, jak financoval pomocí Anglobanky odboj – to mu kladl za vinu nacistický ministr protektorátní vlády Walter Bertsch. Několikrát ho konfrontovali s Eliášem, protože se domnívali, že přes něj byl napojen do protiněmecké činnosti. Rovněž chtěli znát jeho kontakty s bývalým vyslancem Lípou v Bělehradě. Zatčený se přes veškeré bití k ničemu nepřiznal.

Generální ředitel Škodovky Vamberský se pokoušel dostat Hromádka z vězení. Mnohokrát kvůli tomu intervenoval u Alberta Göringa. Bratr mocného říšského ministra pak docílil jeho propuštění 30. prosince 1941. Komisař Winkler byl nucen konstatovat, že zatčený se ničeho nedopustil. Přesto mu zabavili statek v Bezejovicích a přepsali ho na říšského vůdce SS Heinricha Himmlera. Současně nařídili, aby se pravidelně hlásil na policejní stanici. Mezitím musela dát Škodovka svého bývalého prezidenta do penze. V březnu 1942 rezignoval jednašedesátiletý Hromádko i na všechny zbývající funkce v koncernu.

Začátkem ledna 1943 byl zatčen podruhé. Tentokrát na udání zaměstnance Škodovky Václava Záveského: „Přechovává zbraně a zabil vepře na černo.“ Byla to jenom záminka – svou trofejní pušku z první války předal Hromádko už dřív do úschovy přátelům ze Zbrojovky a žádného čuníka neměl. Gestapáci se nejvíc zajímali o jeho činnost v Jugoslávii – chtěli vědět, se kterými Rusy a Jugoslávci se stýkal.

Druhá vazba byla naštěstí mírnější. Hromádko pobýval na větší cele s dalšími vězni a mohl pracovat na zahradě. Až po roce, v lednu 1944, ho Němci propustili. Zbytek války žil bývalý zbrojařský magnát ve své vile v Praze-Podolí. Mohl se věnovat svým zálibám – spiritismu, zahradničení a rybaření. Ovšem zůstal pod dohledem zůstal. Ve dnech pražského povstání se Hromádko vypravil na velitelství Bartoš a pomáhal tam opravovat zbraně.

Na Hromádkovy zásluhy o boj proti Němcům vítězové nezapomněli. Byl dekorován Československým válečným křížem 1939 prvního stupně, několika polskými a jugoslávskými řády. Britská vláda mu darovala milion korun, koncern Union Europeene půldruhého milionu.

Když v září 1945 přijímal maršál Stalin od československých dělníků jako dar auto Tatra, pochvalně se zmínil i o Hromádkovi. Podle svědectví velvyslance Jaroslava Hnízda Stalin „zvláště mluvil o tom, jak velice Škodovka pomáhala sovětské armádě dodávkami zbraní, hlavně děl, která se osvědčila při obraně Moskvy“. Nakonec řekl ministru zahraničních věcí Molotovovi, aby mu sjednal schůzku s Hromádkem. Vzhledem k tomu, že o takovém setkání neexistují žádné doklady či svědectví, zdá se, že se nakonec český zbrojař v Kremlu po válce neobjevil.

V květnu 1945 přešly Škodovy závody pod národní správu. Na doporučení závodních rad většiny podniků byl jmenován předsedou národní správy Hromádko. Kromě toho vedl národní správu závodu Kablo a Pražské úvěrní banky, byl členem správní rady Omnipolu. Další obrovskou práci představovala funkce komisaře nad veškerým německým průmyslem v bývalých Sudetech.

Navíc ho ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka pověřil vedením delegace, která měla vyjednat obchodní výměnu se SSSR a rovněž stanovit množství sovětské válečné kořisti na území republiky. Hromádkovi se podařilo domluvit snížení počtu německých průmyslových závodů, na něž si činil nárok SSSR, z 365 na 31. Rovněž prosazoval typizaci výroby v sovětských a československých podnicích i takový typ kooperace, aby některé výrobky pro celý SSSR mohl produkovat československý průmysl.

Ovšem s reorganizací a novou orientací domácího průmyslu hluboce nesouhlasil. Hlavně mu vadila snaha ministerstva průmyslu rozdělit koncern na samostatné menší celky podle jednotlivých oborů. Ve Škodovce získali velký vliv odboráři a komunisté, kteří se rekrutovali především z dělnických řad. A ti zase prosazovali jednoduchá a neperspektivní řešení.

Při očistě podniku od Němců a kolaborantů nesouhlasil s postupem komunistů, kteří pod různými záminkami odstraňovali nepohodlné pracovníky. Začátkem června 1945 vysvětlil své stanovisko: „Vyhazování českých lidí ze závodů jen proto, že se někomu nezalíbili, aniž by bylo dokázáno, že byli antisociální, je protiprávní. Jsou to většinou dobří Češi a dobří odborníci, kteří od lidí vyžadovali disciplínu... Tento stav trvá již měsíc a není vidět zlepšení, náprava a energický zásah ze strany vlády jsou nevyhnutelné, abychom se vyvarovali chyb ruské revoluce, nepodlomili naši hospodářskou a výrobní schopnost.“

Zvláště Hromádkovi vadilo, že komunisté nařkli z kolaborace Vamberského, který se zasloužil o jeho vysvobození z německého kriminálu a po celou okupaci podporoval odbojáře. Marně vystupoval na jeho obhajobu před soudem. Prokurátor odporoval: „Vždyť obžalovaný se stal dokonce členem výboru České ligy proti bolševismu!“ Nic nevadilo, že všichni věděli, jak se to dělalo – jmenováním, o kterém nemusel člověk ani vědět. Ostatně v tomto výboru oficiálně seděli i někteří lidé, které potom komunisté hájili a uhájili. V březnu 1946 putoval Adolf Vamberský na tři roky do vězení.

Začátkem prosince 1945 nastoupil Hromádko jako vedoucí skupiny těžkého strojírenství na ústřední ředitelství Československých závodů kovodělných a strojírenských. Přitom až do poloviny srpna 1946 ještě zůstával národním správcem Škodovky. Kromě toho si ho zvali na porady vysocí komunističtí činitelé, jako Antonín Zápotocký a Václav Kopecký, stejně jako kryptokomunista Zdeněk Fierlinger.

Ani nová funkce pětašedesátiletého manažera neuspokojovala. Průmysl se musel postupně orientovat na těžké strojírenství, aniž k tomu měl dostatečné zázemí odborníků a surovin. Kromě toho musel Hromádko často chodit jako svědek k různým procesům. Začala si ho také všímat Státní bezpečnost. Není proto divu, že požádal o vystěhování do Polska – měl tam spoustu přátel a spolupracoval na reorganizaci některých velkých průmyslových podniků. Ale předseda odborů a člen nejužšího vedení KSČ Zápotocký mu to v červnu 1946 vymluvil. V listopadu 1947 dostal Hromádko novou vysokou funkci. Stal se generálním inspektorem výroby Československých závodů kovodělných a strojírenských.

Převzetí moci komunisty v únoru 1948 se Hromádko aktivně účastnil. Dne 23. února přišel na přípravnou schůzi Ústředního akčního výboru Národní fronty v Obecním domě v Praze. Avšak „likvidace buržoazie“ se dotkla i jeho, význačného vedoucího pracovníka průmyslu a člena KSČ. Škodovka mu odňala penzi, která mu podle úmluvy z roku 1937 náležela – 200 tisíc korun ročně. A při pozemkové reformě pozbyl větší část statku v Bezejovicích.

Hromádko protestoval. Dokonce kvůli tomu navštívil v červnu 1949 předsedu vlády Zápotockého. Premiér nařídil, aby Hromádko a po jeho smrti i manželka opět dostávali penzi od Škodovky v domluvené výši. Dluhy, které splácí za statek, měly být anulovány. Třebaže se ministr Gustav Kliment o vrácení penze Hromádkovi vůbec nepostaral, nakonec mu jeho mateřský podnik začal posílat devět tisíc korun měsíčně, tedy přes 100 tisíc ročně. Ovšem i tento přísun v prosinci 1949 skončil, aspoň podle dokladů v Plzni. Nakonec údajně prostřednictvím velvyslanectví zaintervenoval i Stalin. Na jeho žádost vydali Zápotocký a Kopecký rozhodnutí, podle něhož zůstává Hromádko doživotním majitelem Bezejovic.

Když bylo ředitelství Československých závodů kovodělných a strojírenských v roce 1954 rozpuštěno, přešel Hromádko na ministerstvo těžkého strojírenství. Jako referent dohlížel na organizaci výroby mnoha podniků. Avšak jejich ubohý stav a nemožnost cokoliv napravit ho znechucovaly. Také únava a stáří se stále víc hlásily. V roce 1954 ve svých třiasedmdesáti letech odešel inženýr Hromádko do penze. Ještě se snažil prosazovat zavádění některých patentů na nové technologie, ale jeho vliv slábl. Zemřel v Praze po dlouhé nemoci 7. června 1959 na selhání ledvin.

 

Ukázka z knihy Československo v tajných službách (3. díl, 2001). Text byl redakčně upraven.

Autor: Karel Pacner

Zdroj: https://technet.idnes.cz