Správný postoj k praxi
Gendün rinpočhe
Naše praxe je v určitém smyslu stejná jako jakýkoli druh práce. Jestliže v něčem opravdu chceme mít úspěch, musíme do toho den za dnem vkládat úsilí. A jestliže chceme dosáhnout cíle dharmy, musíme také dennodenně tvrdě pracovat.
Naše praxe by neměla slábnout, ale naopak se s postupujícím časem stále rozvíjet. Pokud praktikujeme nedbale, pak se vlastně nepřenáší žádné požehnání, protože naše mysl je rozptylována a myslí na jiné věci. I když jen popíjíme čaj, pořádně si ho nevychutnáme, ale spíš myslíme na to, co máme v plánu udělat, než abychom byli bdělí a soustředění na ten fakt, že pijeme. Takový postoj vede k mnoha pocitům a touhám vztahujícím se k budoucnosti, rovněž ke spoustě zklamání, protože sami sebe neustále vidíme v budoucnosti, která je doposud nejasná. Tak jenom vytváříme spoustu touhy po něčem, co se často vůbec nestane. Se starostmi o budoucnost je naše mysl zaneprázdněná plány a projekty a už tu není prostor na to, abychom mysleli na svou praxi. Nedbalostí se praxi stále více vzdalujeme.
Řada chyb začne vznikat, aniž si toho všimneme. Zapomínáme na praxi, kterou děláme, naše mysl není soustředěná, přeskakuje z jedné myšlenky na druhou. Pak ztratíme své nadšení a touhu praktikovat dharmu. Když se naše meditace dobře nerozvíjí, cítíme se frustrovanější než předtím a máme víc negativních pocitů hněvu, pýchy a žárlivosti. Zapomínáme být bdělí a neustále si připomínat, že je nutné praktikovat vytrvale, bez očekávání výsledku. Měli bychom pochopit, že tento nedbalý postoj s sebou přináší jenom více naděje a strachu.
Musíme o tom velmi pečlivě uvažovat, protože je to ta největší chyba, které se může praktikující dopustit. V podstatě vzniká z pýchy. Protože už několik let praktikujeme, děláme tu a onu praxi, myslíme si, že jsme se stali někým velmi zvláštním, osobou s neocenitelnou zkušeností a znalostí dharmy. Jsme si jistí, že jsme mnohem lepší než předtím. Ve skutečnosti čím méně praktikujeme a rozvíjíme se duchovně, tím víc si myslíme, že jsme někdo velmi dobrý a důležitý. Cítíme se opravdu čistí a vidíme, že druzí tak čistí nejsou, že jsou neobratní, že se mýlí, zatímco my máme pravdu. Pěstujeme si pocit, že chápeme dharmu skutečně dobře a že máme tu pravou realizaci. Nakonec si myslíme, že všechno známe lépe než samotný lama. Je velmi laskavý, ale opravdu nechápe, co my chápeme, není vlastně bdělý jako my. Myslíme si, že jsme teď osvícení, jsme buddha a lama nás nechápe. Takto naše pýcha stále roste, dokud nás zcela nepohltí. Jsme přesvědčení, že máme pravdu a ostatní se mýlí, ale nevšimneme si, že jsme stále nestálejší, stále víc se dostáváme do potíží, naše mysl je rušena hněvivými pocity vůči druhým, a dokonce i k učiteli a samotné praxi dharmy.
Opravdu to není ojedinělé, mezi praktikujícími je to velmi běžná situace, protože pýcha je tu vždy, takže vždy tu je i to nebezpečí. Pro praktikujícího je to velké nebezpečí.
překlad: Marie Moravcová