Spor zásadních názorů o povaze božských »šiknát napištim«
Vidíme z historie, že ve sporu obou zásadních názorů o povaze oněch božských »šiknát napištim« vítězí pravidelně směr I., konkrétnější, s naukou o realitě kontaktu, proti II., abstraktnímu názoru o pouhém »pomocném bodu«. Ale nejen to, - úpadkem okkultního vědomí v nejširších lidových vrstvách, ztrátou pravého porozumění pro zákony magie, krátce vítězstvím litery náboženské nad duchem, což jest charakteristickou vlastností široké obce věřících všech církví a dob, upadl názor I. ještě více, a dal vznik III. formě nazírání; nejhrubšímu modlářství, podle něhož fysická hmota modly a jen tato jmína za východisko fenomenů a nositele sil přirozených i okkultních. Na vlastní sféru božské působností, rozprostírající se mimo pláň fysickou, kde též pramení její původ, zapomínáno při tom v praksi téměř úplně, v theorii pak se o pravém stavu věci udržoval pouze nejasný pojem, bez zákonné konstrukce okkultních doktrin.
A zde již přicházíme po předběžných výkladech, jež jsme měli pro pochopení dalšího za nutné, na vděčnější pole, na němž se »šiknát napištim« oné prvé, božské třídy stýkají úzce s druhou skupinou fenomenů, jíž náleží i pražský Golem a zjevy jemu příbuzné. Především však bude si nutno znázorniti po stránce technické koloběh a vztahový směr sil mezi člověkem a božstvím, zastupovaným buď sochou, nebo jiným fysickým tělesem.
Podle I., materialistické theorie o povaze kontaktu, jež, jak jsme již podotkli, jest po stránce okkultní nejdokonalejší, seznáváme u modly dvojí proudění sil. Proud prvý, nazveme jej třebas vnitřním, působí mimo sféru viditelných zevů, an prostředkuje oběma směry spojení (kontakt) mezi ohromným, transcendentálním tělem Bytosti ve všech mimofysických pláních, od sféry fluidické (Linga) až k pláni mentálních ideí, stejně konkretních, jako abstraktních (Manas, resp. Buddhi), - a jeho viditelným kontaktem ve světě fysických tvarů s sochou neb obrazem. Druhý, vnější proud v podstatě hmotnějších sil, jež vykonávají v našem světě účinný vliv ve směru modliteb a přání, vysílaných k Božství, a jež jsou poutány tudíž co do svého směru a působiště fysickým prostředím, šíří se od modly na všechny strany takřka po způsobu vln zvuku, světla, nebo elektřiny. Ve směru opačném uvolněná fluida obětí, sugestivní vlny modliteb a proseb věřících putují ve směru oněch prvých vln, sbíhají se ve svém fysickém ohnisku, modle, jako kondensátoru a současně transformátoru, a odrážejí se potom dále ve směru prvého, vnitřního proudu, dosahujíce tak podstaty Božství v nejvyšší plání samotné sféry kausální (Manas-Buddhi), odkud opačnou cestou vracejí se pak obdobně, jako odpověď, neb vyslyšení prosby do světa našeho.
II. theorie »pomocného bodu«, zavrhujíc účelnost fysických kontaktů-model, v nichž spatřuje pouhé symboly, zjednodušuje si celý postup: sjednocuje prostě oba proudy, vnitřní i vnější a nahrazuje je jediným. V důsledku tohoto názoru stoupají prosby a vzývání věřících prostě vzhůru do vyšších sfér božství, a odtud se opět týmž směrem vrací odpověď. Socha modly, jako pouhý »pomocný bod« ku zvýšení sugesce zbožnosti a k ulehčeni koncentrace, jest vyloučena z tohoto proudu úplně.
A podle III., nejhrubší theorie odpadá opět proud vnitřní a proud vnější nahrazuje věřícím vše: on vychází z fysické hmoty modly, jež povýšena za skutečnou (a mnohdy jedinou) schránku a tělo božství, a končí opět v ní.
Jak vidno, theorie I. (s oběma proudy) jest se stanoviska okkultního jedině úplnou a správnou, s určitou výhradou v některých případech, kdy, jak dále bude řečeno, modla vystupuje z passivní úlohy pouhého »kontaktu« a účastní se činně fenomenů. Obě ostatní, sobě protivné hypothesy jsou příliš jednostrannými.
Co však asi pomáhalo tak mocně vítězství názoru III., nejmaterialističtějšího, ve víře nejširších vrstev vyznavačů toho kterého náboženství? Jsou to fysické fenomeny, jež ve všech dobách provázejí zprávy o existenci model a obrazů božství. Jejich charakter jest někdy takového druhu, že uvádí v pochybu výhradnou správnost theorie o pouhém kontaktu, jakým má býti modla podle našeho názoru. Zdá se, že právě lidská podoba svádí magický vliv obou proudů, vnitřního, ale hlavně vnějšího k projevům, jež strhují spolu modlu, dosud se jevící jako pouhý passivní kontakt a neliší se někdy svou, abychom tak děli, ne dosti božskou velebností od úmyslných, neb i zdánlivě bezúčelných činů lidí smrtelných.
Pokud theorie kontaktu převažuje, jeví se fysické vlivy nejčastěji mimo vlastní modlu. Sem patří všechny druhy posvátných mantií, provozovaných před tváří božských obrazů: hlavně věštění z vnitřností obětních zvířat, z plamene a kouře obětního ohně, - z kopí, položených na zem, jež překračuje, věštil výsledek války posvátný bělouš Svantovítův, právě tak jako úbytek medoviny v rohu, jejž držel tento slovanský bůh ve svatyni arkonské na Rujaně, dával věštbu o úrodě příštího roku. - Nestačilo by místo vyčítati podobné zjevy.
Mnohem zajímavější bude pojednati o fysických zjevech dotýkajících se soch samých. Nejprostším takovým fenomenem jest svatozář či aura, objevující se náhle kol hlavy, neb i celé modly. Složitějším zjevem jest již změna výrazu v obličeji sochy neb obrazu. Úsměv, zármutek, souhlas a hněv, to vše jest obsahem ne sice četných, ale přece existujících zkazek o podobách bohů. Hlavně křesťanské legendy vyprávějí o usmívajících neb mračících se Madonách, o Kristech na kříží, měnících svůj výraz, a podobně. Z konkrétních a bližších případů bych snad pro zajímavost mohl uvésti toto:
V kraji příbramském, as dvě hodiny od železniční stanice Milína, stojí od r. 1721 na vysokém kopci, zvaném Maková (hora), fara a poutní chrámek Panny Marie Makovské. Na tomto, hlavně v zimě od světa odříznutém, lesem vesměs porostlém vrchu ztrávila má matka a její sourozenci část svého mládí u příbuzného, tehdejšího faráře P., nyní již dlouho zemřelého. V té době, (přesné datum není mi známo, ale bylo to mezi rokem 1885-1890), přiběhl jednou odpoledne také již zemřelý kostelník Ž., starý voják ještě z válek Radeckého, pln zděšení k faráři, prose ho, aby se šel podívati do kostela na sochu Panny Marie na hlavním oltáři. Farář poslechl, a když se opět vrátil ustaraný a zmaten, vyprávěl mé matce a jejím sourozencům, že socha P. Marie dívala se po prázdném kostele s jakýmsi neobyčejným, nelidským a strašlivým pohledem; totéž dosvědčoval starý kostelník. Nemohli prý oba snésti tohoto pohledu a raději odešli. - Tuto historku jsem slyšel nejednou od matky a strýce, též z vyprávění očitého svědka kostelníka Ž. Není jisto, jakou úlohu hrálo v tomto úkazu snad zapadající slunce, svítící na oltář, - aspoň se zdá, že onen zjev neměl patrně žádné, lidem postřehnutelné spojitostí s něčím, co se snad stalo, nebo mělo státi. Měl jsem však častěji příležitost pozorovati sám onu sochu, (mimochodem řečeno, zcela všední, řemeslné práce), za všech denních dob, a nemohu říci, že by snad svit slunce nebo na oltáři hořících svící dovedl vykouzliti nějakou nápadnou změnu ve výrazu makovské Madony.
Dalším stupňováním těchto úkazů jsou fysické známky. Na hostiích, představujících tělo boží kat’exochén, objevují se krvavé skvrny, Kristovy obrazy zalévají se krvavým potem, nebo jeho rány roní krev, - po tvářích Madon a světic kanou třpytivé slzy, atd.
Dr. Oldřich Eliáš