Španělská chřipka zabíjela víc než válka

Ani neštovice však na žebříčku pandemií nezabírají první místo. Nejhroznějším zabijákem – alespoň z hlediska počtu mrtvých za nejkratší časový úsek – byla na počátku 20. století španělská chřipka. Virus typu A/H1N1, který ji vyvolal, zmutoval zřejmě v Asii přenosem z ptáků na člověka. Útočil hlavně na imunitní systém a tělo se mu bránilo tak sveřepě, že obrana napáchala víc škody než nemoc samotná. Proto také na španělskou chřipku umírali ti s nejsilnější imunitou, zejména mladí lidé ve věku 20 až 40 let.

Vražedná byla zejména rychlost nákazy: na rozdíl od běžné chřipky se virus H1N1 dokázal množit i v plicích, takže úmrtnost 20 procent stačila na to, aby nemoci podlehlo za půl roku až sto milionů lidí. Jen pro srovnání: 1. světová válka stála patnáct milionů lidských životů.

Pandemie začala 4. března 1918 v kansaském vojenském táboře Funston. Napřed se na marodku dostavil kuchař s běžnými příznaky chřipky, do dvou dnů onemocnělo dalších 522 lidí. Američtí vojáci pak ve víru bitev první světové války zavlekli nákazu na evropský kontinent. Za čtvrt roku zpustošila Itálii, Anglii, Španělsko, dále Čínu a Japonsko, došla i na Sibiř a do jižní Afriky.

Veškerá léčba selhala. Nepomohly gázové roušky, zákaz kašlání či podávání rukou na ulicích, marná byla dezinfekce telefonních sluchátek alkoholem, o vytrhávání mandlí a zubů nebo nošení kousku síry v kapse ani nemluvě. Nakažení přeplnili nemocnice, mrtví márnice. Pohřbívalo se do hromadných hrobů. Úřady, školy a obchody zavřely. Města se hroutila. Aby zabránili panice, uvalili vojáci na informace o zabijácké nemoci přísné embargo. Výjimkou bylo neutrální Španělsko, tamní tisk o nemoci jako jediný informoval, což chřipce dalo – neprávem – přízvisko „španělská“.