Sovinec

V pradávných dobách býval Sovinec sídlem mnoha rytířů a jejich žen. Hrad byl v těch dobách dávno minulých plný nejen veselí, ale i strastí.

Tenkrát žil na Sovinci udatný rytíř se svou ženou. Pán byl vlídný, ale jeho žena krutá. Rytíř často chodíval do okolních vsí mezi prostý lid.

Jednoho dne se konala ve vsi posvícenská veselice a právě tam potkal rytíř chudou, ale krásnou dívku, do které se na první pohled zamiloval. Častokrát proto vyjížděl z hradu oděn do loveckých šatů, aby jeho manželka nezpozorovala, že navštěvuje jinou dívku.

Paní se však zpráva o tom, kde rytíř tráví celá odpoledne, brzy na Sovinec donesla. Jednoho dne, když byl rytíř na válečné výpravě, poručila dívku i s matkou ztrestat smrtí. Obě dvě tenkrát byly utopeny v Černém jezírku.

Od těch dob se počaly dít prazvláštní věci, voda několikrát vystoupila z břehů a zaplavila celé okolí. Rytíř, ten se na Sovinec už nikdy nevrátil. Nikdo se nikdy nedozvěděl, co se s ním událo. Snad padl ve válce, snad se dozvěděl o smrti své milované. Kdo ví...

Neuplynul ani rok a na hradě se konala svatba. Paní se vdávala a zakrátko se jí narodil synáček. Čas plynul jako voda a z chlapce vyrostl mladík s laskavým srdcem. Přestože mu to matka vyčítala, i on rád chodíval na vesnické tancovačky.

Na jedné tancovačce se objevila krásná dívka s vlasy jako havraní peří a s očima hlubokýma jak lesní tůně. Každý mládenec s ní chtěl tancovat, ale ona tancovala jen s mladým panem Jindřichem. Od té doby se vždy objevila tam, kde tancoval i Jindřich a v noci se vždy znenadání vytratila.

Jen málokdo si již vzpomněl na krutý čin sovinecké paní, ale ti starší tvrdili, že neznámá dívka je podobná té, kterou paní nechala utopit.

Jednoho večera se Jindřich nabídl, že dívku doprovodí domů. Ta souhlasila a tajemným hlasem pravila: "Jestli máš dost odvahy, budu ráda, když mě doprovodíš až do mého domova."

Byla temná noc, jen měsíc se rýsoval za mraky. Oba mladí kráčeli ztemnělou krajinou. Jindřich ani nevěděl, kam jdou, ale byl rád, že může být s neznámou dívkou. Na hrázi se najednou zastavili. Dívka náhle strhla mladého pána do vody.

Dlouhé týdny hledali sovineckého pána, ale marně. Jen vítězoslavný smích se ozýval nad hladinou jezírka. Mezi lidem se povídalo, že se tak obě ženy pomstily za své utopení. Ty dvě vodnice nebo snad hastrmanky mladého Jindřicha utopily. Není však všem utopeným konec, ještě Jindřichova matka našla v jezírku smrt. Sama se z pocitu vinu ve vodě utopila.

Tak krutý byl osud pánů ze Sovince.