Sochy a obrazy pohybují se, mluví a konečně i chodí jako lidé

 Nejzajímavějšími budou však pro nás fysické motorické fenomeny: sochy a obrazy pohybují se, mluví a konečně i chodí jako lidé. -
    Ještě na přechodu patřil by sem zjev, kdy dotknutí se modly, neb jiného fysického zhmotnění božství způsobuje ochromení, smrt, jindy třebas magnetické přilnutí. O tomto posledním zjevu nutno si všimnouti v četných variacích a na různých místech se opakujících vyprávění o zloději, jehož ruka, chystající se svatokrádežně oloupiti Madonu o její skvosty, přilnula náhle k soše a žádnou mocí nemohla býti odtržena tak dlouho, až obec věřících se přesvědčila očitě o zázraku. Tento fenomen, jenž nynější okkultisty již sotva asi překvapí, dovede dnes na svém subjektu demonstrovati každý průměrný hypnotisér. Se stanoviska okkultní techniky by byla zajímavou úvaha, zda v onom »zázračném« případě zloděje Madon jedná se o jakousi, - možno-li tak přesně říci - hromadnou posthypnotickou sugescí, (nečelící ovšem proti osobně určitému subjektu), vykonanou před tím, na př. při svěcení sochy ať úmyslně - (je velmi mezi námi vžito rčení s interessantním okkultním podkladem, ač většinou neuvědomovaným; na př.: »kdo na tu věc sáhne, ať mu ruka uschne« - říkáme, - nebo »zchromne« etc.!) - či bezděky. Na druhé straně mohla by býti věc posuzována jako jakýsi hypnotický, aneb jiný magický zásah božské, modlou představované individuality samé.
    Někdy i zcela dobrým a zbožným úmyslem vedený dotek přináší zhoubu tam, kde fysická představa božstva jest »tabu« a jest zakázáno komukoliv se jí dotknouti. Tak hrozně a bezohledně působil magický zákaz doteku při Áron ha-berít - židovské arše úmluvy. Kniha Samuelova II., 6., 6., vypráví o smrti, okamžité a nevysvětlitelné, jež postihla neopatrného Uzu, jenž se ve zbožné horlivostí dotekl truhly Hospodinovy, aby jí podepřel tehdy, když potah, vezoucí archu na voze uhnul náhle a hrozil vozu převrhnutím. - Zkušený okkultista nebude odpírati pravděpodobnosti tomuto úkazu po uvážení, jak důležitou úlohu katalysátoru neb kondensátoru (svodiče a hromaditele síly) hraje dřevo na př. ve spiritistických seancích (stolky!). A neubráníme se podivu, uvědomíme-li si, jakým ohromným akkumulátorem okkultních sil byla asi dlouhými věky, nesčetnými obětmi a sugestivní vírou celého národa po staletí nabíjená a nasycovaná Archa úmluvy - Áron ha-berít! A jak přes to vše nalezla neslavný konec, zmizevši, v historii neznámo jak a kam, při zničení Jerusaléma vojsky Nebuzardana, velitele krále babylonského Nabu-kudurí-ucúr-a (Nabukadnézara), kol r. 586 př. Kr.! Avšak jděme dále! Vrcholem životnosti soch jest přirozeně jejich pohyb. Buď prosté, celkem málo znamenající pohnutí - vzpomeňme si na Erbenův verš ze »Svatební košile«: »Pohnul se obraz na stěně« - kývnutí hlavou, nebo na př. pohyb nohy, jímž sv. Starosta - (známá z Loretánské kaple Hradčanské a z Arbesova romaneta »Ukřižovaná«) - setřásla svůj drahocenný střevíc jako důkaz neviny do klína obviněného chudáka. Nebo jindy zas vztáhnutí ruky, jíž jako kleštěmi se sevře ruka svatokrádcova až k složitým pohybům, o nichž do znudění stejně vyprávějí křesťanské legendy středověku. Ale nejen na zázraky bohatý, naivní středověk má svá vypravování o oživených sochách bohů, i v této věci celkem střízlivý starověk může podati svérázné příklady tohoto druhu.
    Podle kultivních názorů babylonských a assyrských byla socha boha považována za reálnou manifestaci příslušného božství. Mínění toto uplatňovalo se všeobecně, někdy do té míry, že byly modlám předkládány pokrmy a nápoje a věřeno o nich, že jsou požívány v nočním čase sochami bohů. Jak patrno, bylo zde z nejvýše vzácného magického fenomenu nepochopením okkultních zákonů učiněno pravidlo, a není divu, že pak musila manifestaci »zázraku« napomáhati lest kněží, jak jest s dostatek známo z bible v příbězích o Danielovi. Nejen však Židé tropili si posměch ve své nenávisti k Chaldejským z domněnky, že by modly mohly pravidelně požívati obětních pokrmů tak jako lidé svými ústy, na místo, aby se sytily, jak jinde všude bylo zvykem, toliko spálením uvolněnými fluidy obětí. Zachovala se nám původní, byť snad apokryfní kniha o »Bélovi (bohu) v Babyloně a babylonském drakovi«, jež sdílí s knihou Danielovou stejné posměšné stanoviska. (Viz: Jeremias: Handbuch d. altorient. Geistekultur, str. 288.) Naproti tomu máme jinou interessantní zprávu o obživnutí sochy babylonského boha v tak zv. textu o Kedorlaomerovi. V úryvku tohoto textu vypráví se, jak nepřítel (patrně Elamité) dobyl Babylona a vnikl za plenění do chrámu kteréhosi boha. Místo ono zní v původním překladu z origin. textu uveřejněného Pinchesem: Certain Inscriptions and Records (Journ. of the Transact. of the Victoria Institute XXIX. 1897, str. 86):

»On (nepřítel) vtrhl do chrámu É-Adgigi, násilně vnikl do svatyně,
na (sochu) boha En-nun-dagalla nepřítel zle se vyřítil.
Jako blesk zablýskl (bůh), zatřásl se na sedadle,
před jeho tváří bozi (se zjevili), (on sám) oděl se jasem . . . .
I zděsil se nepřítel . . . .«

    Bohem En-nun-dagallou míněn nepochybně nejvyšší bůh Babylonu Bél-Marduk. -
    Z pramenů řeckých máme velmi hojné zprávy o oživlých modlách. Tak o hermách (sochách boha Herma-Merkura), jež stávaly hojně před domy, neb na veřejných místech, často se vypráví, že nabyly řeči a mluvily za rozličných okolností.
    O chodící soše héroa (poloboha) Pelicha vypráví následující příběh Eukrates u Luciana (jiná verse téhož příběhu vztahuje se opět k soše Hippokratově): »Jakmile nadešla noc, sestoupil Pelichos se svého podstavce a obcházel po celém domě, každý se s ním mohl potkati; často si též zpíval. Nikomu neublížil, bylo však nutno se mu vyhnouti, potom šel mimo ty, kteří naň patřili, aniž jim něco zlého učinil. Často se také koupal a hrával si (v lázni) po celou noc, takže bylo lze slyšeti šplíchot vody. Stalo se, že jsme měli jednoho nehodného otroka z Lybie, který sloužil ve stáji jako pacholek. Tento otrok ukradl jednou měděné mince, ležící u nohou sochy a též několik mincí stříbrných a (votivních) destiček, jež byly (rozuměj: když socha byla mrtvou) připevněny voskem k jejím nohám, jako obětní dary těch, již vyvázli z horečky, vyčkal však okamžiku, kdy socha odešla. Slyš jen, jak se ale Pelichos pomstil a jej vytrestal, jakmile po svém návratu uznamenal, že byl okraden: Neblahý škůdce musil totiž po celou noc chodit po dvoře dokola, neboť nemohl (jsa očarován) nalézti východu, jakoby se byl octl v Labyrintu. Ráno byl pak se svým lupem postižen a dostal ještě notný výprask. Za nedlouhý čas však zemřel, když podle své výpovědi před tím každé nocí pro svůj zlý skutek (kýmsi neviditelným) krutě byl zmrskán, takže příštího dne mohl každý viděti na jeho těle rány.« -
    Také o soše boha Serapise v městě Sinopé, již chtěl egyptský král Ptolemaios odvézti, se vypráví, že oživla náhle, aby upokojila chystaným odvezením svým pobouřený lid, a sestoupivši s božskou důstojností se svého podstavce, kráčela městem k přístavu, kde sama vystoupila na loď, mající ji odvézti do Egypta.
    Na jiném místě bychom se opět dočetli egyptské pověsti, provázející historii as 4 m vysoké sochy, představující sedící kojnou boha Bakcha. Při tryzně Ptolemaia-Sótéra povstala prý tato socha se svého kamenného stolce, kráčela pak k podstavci, kde ve zlaté nádobě bylo nalito obětní mléko, vypila je žíznivými doušky a vrátila se opět klidně na své místo. - Je zajímavo, jak hlavně v druhém díle blíže na věc poukážeme, že právě Egypt zdá se nejčastějším místem podobných příběhů.
    Přirozeně, že literatura, najmě moderní, častěji použila podobného fenomenu za látku ať novely, či románu. Namátkou upozorňuji na př. na kratičkou novelu Anatole France: »Le Jongleur de Notre Dame« (ze sbírky L'Étui de nacre), v níž sestupuje oživlá socha Madonina, aby setřela pot s čela dobromyslného kejklíře, jenž se pokouší po svém způsobu uctíti kejklířstvím Kristovu matku, an toho jinak nedovede. Tento námět stal se pointou též divadelního kusu »Kejklíř Matky Boží«, hraného v Praze těsně před válkou.
    Jiným, se stránky okkultní přímo klassickým příběhem literárně zpracovaným jest novela »Ilská Venuše« od francouzského spisovatele Merimé-a. (Vyšlo též česky v Ottově »Světové knihovně«.) Zde její stručný obsah: Badatel v antických starožitnostech jest pozván kolegou-amatérem, španělským statkářem, aby přišel shlédnouti nedávno objevenou starožitnou sochu. Jest to v životní velikosti provedená, bronzová, stářím zčernalá socha Venušina, v té asi :posici, v jaké, (hlavně pokud se týče držení rukou) jest znázorněna Venuše medičejská nebo kapitolínská. Její nadšený objevitel statkář nazývá ji Ilskou podle řeckého nápisu na jejím rameni, vedle čehož upozorňuje svého hosta na druhý, latinsky psaný nápis záhadného významu: Cave amantem, t.j. »střež se milující(ho)«, nebo »- když miluje«. Něco zvláštního, ponurého a hrozivého tkví ve tváři sochy, jejíž pohled vzbuzuje instinktivní a živelní odpor u bigotních sousedů, ba samotné zbožné manželky statkářovy. Hned od počátku neblahé zjevy provázejí přítomnost modly na statku: při vykopávání sochy svezla se tato neočekávaně a zlomila nohu jednomu z dělníků, kámen, hozený na »pohanskou modlu« kterýmsi rozjařeným mladíkem, když byla tato postavena v zahradě domu, odrazí se nevysvětlitelnou náhodou a zasáhne zpět právě původce hodu. Zatím se chystá svatba syna statkářova se sousedovou dcerou. Ještě odpoledne před svatbou nemůže si ženich, náruživý sportovec, odepříti partii tenisu na hříšti v sousedství zahrady. Poněvadž mu překáží snubní, pro nevěstu určený prsten, navleče jej v bizarním nápadu soše na prst. Večer při svatební hostině jest vyprávěči tohoto příběhu, francouzskému učenci nápadnou zaraženost mladého muže. Vezme jej proto stranou, táže se ho po příčině a s ustrnutím slyší neuvěřitelnou zprávu, že, když po skončení hry si chtěl ženich vzíti zpět prsten, sevřela Ilská Venuše svoji ruku tak, že stáhnutí prstenu bylo nemožné. Svatba jest skončena, aniž se svatebčané dověděli o podivné příhodě. Novomanželé se vrátili do domu otce ženichova. Zatím, co mladý manžel se loučil, již za noci, s posledními hosty a nevěsta ulehla v manželské komnatě, slyšel francouzský učenec stoje na verandě těžké kroky, přicházející zahradou a po schodech vzhůru, a zanikající pak v manželské ložnici. Nevěnoval tomu příliš pozornosti a ulehl. Také k ránu se probudil opět oněmi záhadnými kroky, jdoucími tentokráte opačně z domu do zahrady, - a po chvíli na to byl celý dům zburcován hrozným křikem z pokoje novomanželů. Příchozím naskytne se podívaná na v křečích se svíjející nevěstu a mladého manžela, jenž polooblečen leží u lůžka mrtev s rozdrcenými prsy. Jeho choť vypráví neslýchanou zvěst o tom, jak ulehnuvší, zaslechla těžké kroky, jdoucí do komnaty. Domnívajíc se zprvu, že to přichází její manžel, zatáhla ve studu záclony lůžka, jaký však byl její děs, když černavá socha Ilské Venuše ze zahrady rozhrnula náhle opony lože a bez hlesu studenou, kovovou svojí tíhou ulehla vedle nevěsty, jež hrůzou pozbyla schopnosti řeči i pohybů. Pak, nic netuše, vešel mladý manžel a přiblížil se k lůžku. Tu se rozhrnou opony, socha vstává a objímá rázem nešťastníka vší sílou svého bronzového obětí. Choť jeho pozbyla smyslů. Když procitla ze mdlob k ránu a nabyla opět hlasu, odešla právě příšerná její sokyně z pokoje, zůstavujíc u lůžka mrtvolu jejího manžela. - Nikdo nechce věřiti tomuto vyprávění, jen host-učenec ví více a nalézá také na podlaze ležící prsten, jejž podle údajů mrtvého nechtěla socha minulého dne vrátiti. Nic se nevyšetří, co by vrhlo světlo v podivný sběh událostí. Otec nešťastného mladého muže zemře zármutkem, a bronzová modla rozlita jest k popudu jeho manželky a zpracována v kostelní zvon. - Avšak ani v této podobě neztrácí zlovolný svůj charakter: od té doby, co se jím zvoní, neúroda vína stihá kraj. -
    Podal jsem obsah Mérimé-ovy novely podrobně nejen pro její neobyčejný námět se stanoviska okkultního, nýbrž i pro skutečnost, - jež jistě bude i literárního historika zajímati, - že Merimé zjevně nebyl originálním auktorem tohoto příběhu. V Kiesewettrově monumentálním díle: »Faust in der Geschichte und Tradition« najde čtenář v prvém díle (Barsdorfovo II. vydání v Berlíně r. 1921) na str. 117. a dále, nápadně podobný příběh: Vincenc z Beauvais vypráví ve svém spise, (o němž tamtéž viz více) událost ze života římského kněze-čaroděje Palumba, jež svými pohanskými reminiscencemi svědčí nejvíce o velikém stáří pověsti, jejíž původ nutno klásti do ranného středověku, kdy pohanské kulty v Italii kvetly dosud vedle křesťanství. Událost sama uvádí ovšem datum z doby císaře Jindřicha III. Také zde mladý ženich v den své svatby závodí s hosty ve vrhání oštěpů a navleče překážející mu při tom prsten na prst blízko stojící sochy Venuše, jež též potom ohne prsty tak, že nelze ho stáhnouti. V noci pak vetře se mezi oba manžely neviditelná bytost, jež vydává se za Venuši a reklamuje právo své na manžela, jenž prý oním navlečením prstenu se s ní zasnoubil. Příběh ovšem nekončí tak tragicky, pouze manžel jest nucen každé noci s neviditelným zjevem souložiti, což ovšem těžce nese mladá choť, jež konečně se svými rodiči pohne manžela, aby se obrátil na čaroděje Palumba, který mu pomocí zajímavé evokace na křižovatce uprostřed noci zjedná vysvobození z kouzla, ovšem ke své (čarodějově) škodě, - (Bližší viz ve zmíněné knize.) -

Dr. Oldřich Eliáš