Smysl našeho života

Gendün rinpočhe

 

Všechny bytosti, které se okolo nás nacházejí nebo které si dokážeme představit, byly jednou (v minulých životech) našimi rodiči. Dlužíme jim velkou vděčnost a mnoho dobrého za to všechno, co pro nás udělaly. Protože zakoušejí v koloběhu existence velké utrpení, mělo by být naší jedinou starostí je z tohoto utrpení vysvobodit. Abychom toho dosáhli, musíme přijmout poučení dharmy, přemýšlet o nich a praktikovat je.

Jako první rozvíjíme v hloubi srdce hluboké přání vysvobodit je všechny z utrpení a následně měníme toto přání v čin tím, že na úrovni těla, řeči a mysli pokyny studujeme, hluboce o nich přemýšlíme a praktikujeme je. Protože bytostem můžeme pomoci jenom tehdy, když sami dosáhneme plného osvícení.

Plné osvícení znamená, že jsou odstraněny všechny závoje mysli a rozvinuty všechny její kvality. Osvícení nám umožňuje vysvobozovat bytosti. To a nic jiného by mělo být naší jedinou motivací k praxi. S tímto jediným záměrem bychom měli začít naši duchovní cestu, jednat, studovat dharmu, přemýšlet o ní a meditovat. To se stává smyslem našeho života: vysvobodit všechny bytosti z utrpení za pomoci dharmy.

K dosažení tohoto cíle nasazujeme veškerou naši energii těla, řeči a mysli a dáváme náš život do služby bytostem a Třem klenotům: buddhovi, dharmě a sangze. Zároveň darujeme náš život lamovi, který ztělesňuje buddhu, dharmu a sanghu.

Přání vysvobodit všechny bytosti z veškerého utrpení a nasadit pro tento cíl veškerou naši energii by mělo opravdu vycházet z hloubi našeho srdce a ne být jenom planými řečmi. Mělo by to být velmi hluboké přání, pevný záměr, který nikdy neodhodíme, nýbrž jej stále prohlubujeme. Dáváme si předsevzetí působit pro vysvobození bytostí pomocí předaných metod od této chvíle až do uskutečnění srdce osvícení.

Tento záměr nás osvobozuje od všech osobních a egoistických zájmů, nejsme již vlastníky našeho života, protože naše energie již neslouží osobním cílům. Je věnována bytostem a jejich vysvobození. Tak vzniká univerzální, dokonale altruistická vize.

Náš hlavní problém: ulpívání na já

Hlavním problémem na cestě je naše lpění na já, na představě, o které se domníváme, že ji musíme chránit nebo uspokojovat. Protože toto lpění je zdrojem našeho utrpení a stejně tak utrpení všech bytostí, budeme proti němu postupovat všemi prostředky.

Prvním prostředkem proti ulpívání na já je štědrost, což znamená přinášet lamovi darem tělo, řeč a mysl, které tak díky štědrosti slouží k vysvobození všech bytostí. Tímto způsobem se může rozpustit ulpívání na já a vzniknout naprosto altruistický postoj mysli.

Přání vysvobodit všechny bytosti z utrpení se stane inspirativní silou našeho veškerého jednání. Když se potom na duchovní cestě objeví těžkosti, nebudeme je vnímat jako osobní problémy, ale jako překážky v přinášení užitku všem bytostem. Budeme-li k nim přistupovat takto, nebudou nás překážky již odrazovat, nýbrž nám budou pomáhat najít ještě více energie pro práci na vysvobození bytostí.

Naše pozornost by se měla zaměřit především na druhé. Když již nesledujeme žádné záměry vztažené k já, stanou se ostatní důležitějšími a rozvineme skutečný zájem o ně. Staráme se o všechny bytosti bez výjimky s naprosto rovnocennou motivací, prostou náklonností a averzí. Dobro všech bytostí se stane naší jedinou motivací ve všem, co děláme.

Chtít pomáhat druhým znamená pracovat sám na sobě

Ještě předtím, než můžeme něco udělat pro druhé, se však musíme osvobodit sami, protože potřebujeme vnitřní volný prostor, abychom vůbec mohli nasadit naše síly pro druhé. K tomu je nutné nejprve rozpoznat a akceptovat vlastní problémy a omezení. Tím, že začínáme rozpouštět naši připoutanost k já, odhalují se naše potíže jako kvality. Naše problémy poté již nevnímáme jako překážky, nýbrž jako pomoc jak se vcítit do problémů druhých. Čím více problémů jsme zakusili, o to účinněji můžeme pomáhat druhým. Je to tedy výhoda mít problémy.

Dokud je náš pohled zastřen emocemi, není možné pomáhat druhým; protože není možné ukázat cestu druhým, když ji člověk sám nezná. Abychom vedli na cestě druhé, musíme jí projít nejprve sami. Na začátku každé altruistické aktivity tak stojí práce na vlastních problémech. Člověk rozpoznává, jak sám trpí, a na tom pracuje nejdříve. Altruistický přístup pak vychází sám na povrch, protože jediné, co tomu brání, je naše lpění na já. Když se rozpustí, zaměří se naše mysl na druhé zcela přirozeně a my můžeme pracovat pro dobro druhých veškerou silou.

Motivace je to nejdůležitější

Kvalita jakéhokoli jednání závisí na motivaci. Tak mohou mít, podle motivace, podobně vypadající činy zcela rozdílné účinky. Jako příklad si můžeme vzít dva lidi, kteří pěstují ovocný strom:

Ten první pěstuje strom ve své vlastní zahradě, protože chce později sklidit ovoce, aby sám měl něco k jídlu, až bude hladový nebo žíznivý. Jeho záměrem při pěstování je, aby byl sám šťastný.

Ten druhý pěstuje také strom, ale na kraji cesty nebo na veřejném místě. Chce, aby kolemjdoucí, kteří mají hlad nebo žízeň, mohli ke stromu přijít a dát si jeho ovoce. Motivuje ho užitek ostatních.

Navenek je jejich práce tím samým: oba vykopou díru, zasadí strom a starají se o něj. Ale výsledky jejich jednání nebudou stejné, protože tu byl rozdílný záměr. Ten první, který pěstoval strom ve vlastní zahradě, se jej bude pokoušet chránit ze strachu, že mu někdo jeho ovoce vezme. Postaví plot a bude dělat všechno, aby zabránil druhým jeho ovoce jíst. Čím více ovoce bude, tím více strachu kvůli svému zájmu vztaženému k já bude rozvíjet. Jeho mysl se kvůli tomu zatemní a když bude mít pocit, že mu někdo chce ovoce vzít, bude možná dokonce agresivní.

Ten druhý se sice také bude starat, aby jeho strom rostl a plodil, ale protože nebude mít žádný osobní zájem, bude jeho mysl podstatně lehčí a svobodnější. Bude-li strom mít ovoce, bude se radovat, když lidé přijdou a vezmou si.

Ačkoli se obojí jednání zdá být podobné, výsledky jsou zcela rozdílné, protože vzešly z nanejvýš různých přístupů mysli. Ten první rozvinul strach a neklid a nikdo z jeho stromu a jeho ovoce nic nemá, zatímco ten druhý zažívá velkou radost. Proto bychom měli při veškerém našem jednání dávat pozor na motivaci.

Já a užitek všech bytostí

Mnozí z nás se dostali do bodu, kde se objevuje přání ulehčit všem bytostem jejich utrpení a moci je všechny vést k osvícení. Nicméně si možná myslíme: "To je moc hezké myslet na dobro všech, ale kdo bude myslet na mě? Kdy budu mít čas udělat něco dobrého pro sebe?" Dokud však přemýšlíme takto, nebudeme se nikdy moci úplně zasadit o druhé, protože si děláme starosti, že nedostaneme dost. Právě tato malá starost nebo zdrženlivost nám brání doopravdy se zasadit o společné dobro, protože nám v tom neustále brání určitý strach a to je překážka na cestě.

Když postupujeme po cestě, rozvíjíme dvě vlastnosti: moudrost a altruistický přístup, jenž nazýváme láskou a soucitem. Obě tyto kvality jsou přítomné zároveň a přinášejí dvojí užitek jak nám, tak druhým. Když hovoříme o společném prospěchu, je tím míněn prospěch všech bytostí bez výjimky, což obsahuje i náš vlastní prospěch. Nepotřebujeme se starat, jestli z altruistického jednání vznikne užitek i pro nás samotné, protože přináší dobro všem bytostem, včetně nás samých.

 

překlad: Jan Matuška