Smysl

Má-li člověk rozumět své situaci, má-li být trpělivý, zdrženlivý ve své aktivitě, odvážný a schopen trpět, musí spatřovat ve všech událostech, spojených s temnou nocí, smysl.

Tento postoj vychází z pevného a neoblomného přesvědčení, že v pozadí všech skutečností světa je souvislý smysl, který vytváří možnost posuzovat věci z hlediska pravdy. Smysl je něco, co obstojí za všech okolností, a představuje hodnotu, která je nesouměřitelná s hodnotami, se kterými se člověk setkává v profánní oblasti světa. (Na druhé straně ovšem smysl nemůže být něco příliš abstraktního a mlhavého, ale naopak něco natolik konkrétního, že se může stát trvalým zdrojem životní jistoty a duševní integrity.)

Smysl zakládá vztaženost skutečností k tomu, co je přesahuje a vůči čemu jsou pravdivé či nikoliv. Smysl je to, čím a prostřednictvím čeho se každá skutečnost může stát věčnou.

Smysl je také základní podmínkou srozumitelnosti světa: smysl je tu proto, aby člověk rozuměl světu. Co nedává smysl, pro člověka v podstatě neexistuje.

Zároveň však smysl představuje zvláštní skutečnost, která může být vnímána pouze netematicky a nepředmětně. Jakmile smysl tematizujeme, dostáváme se do neřešitelných rozporů. Smysl totiž nelze běžným způsobem vyjádřit, definovat, pojmově uchopit, představit si nebo jej sdělit někomu jinému. Nelze zodpovědět otázku, jaký kdo má smysl života. Smysl je žit, ne poznáván. Proto jej nelze ani ztratit ani hledat. Smysl může být pouze přijat.

Z těchto důvodů není smysl něco, co by si člověk dokázal vymyslet, vykonstruovat, stanovit nebo předsevzít. Je to něco, co je člověku uděleno. Proto nemůže být smysl vnímán jako předmět, který má člověk v sobě k dispozici jako rezervu, jako účinný lék, o kterém je jen potřeba vědět, kdy je vhodné jej indikovat jako zaprášenou útěchu, stojící v pozadí a čekající na svou příležitost, jako něco, co člověk čas od času kontroluje, zda je to v pohotovostním stavu, doplňuje energii, modifikuje a případně i vyměňuje.

Je to proto, že smysl je transcendentní skutečností, se kterou se nedá manipulovat, která je nevyvlastnitelná a nesubstituovatelná. Jakmile se smysl zamění za nějaký účel, předmět, užitečnost, sociálnost či za jinou partikulární pravdu, stane se jako kritérium pravdy problematický.

Smysl má ale také zásadní význam pro duševní zdraví. Člověk nemůže žít radostně,  pokojně a spokojeně, aniž by předpokládal, že v pozadí všech skutečností světa je souvislý smysl. Rovněž i svůj život vnímá jako řetězec událostí, spojených jedním smyslem.

Z toho hlediska můžeme konstatovat, že bez smyslu života se žít sice do jisté míry dá (i když i to je otázka, vyžadující si samostatnou úvahu), ale rozhodně ne jako člověk. Pravda, jsou chvíle, ve kterých se člověk ocitá jakoby mimo smysl (ve skutečnosti jde o způsob jeho vnímání, neboť smysl se neztrácí). Jsou to okamžiky, které křesťanská mystická praxe nazývala Božím mlčením. Ale ani ono není prázdným tichem, otvorem, který je třeba zaplnit, ale prostorem, jenž je vždy posléze obsazován oslovujícím smyslem. Hlubší duchovní praxe potvrzuje, že Bůh člověka může za určitých okolností nechat i dlouho trpět, ale žít bez smyslu nikoliv.

Má-li tedy člověk žít v prostoru, který je prostoupen smyslem, musí počítat s tím, že smysl se nedá hledat, ale jen se s ním potkávat, že smysl není apriorní princip, ale musí být hledán znovu a znovu v každé situaci, že jsou okamžiky, kdy smysl není vnímán, ale pouze se mu důvěřuje a že smysl je duchovní skutečnost, která se bez lidské odpovědi nemůže projevit. Zaujme-li člověk k událostem, kterými v životě prochází a k situacím, ve kterých se nalézá, tento postoj, má právo věřit, že v životě neexistují bezvýchodné situace – byť se mohou člověku dočasně tak jevit –,  že není žádný problém, který by neměl řešení a že zoufalství, jakožto postoj k neřešitelnému a absurdnímu dění, nemá žádný korelát ve skutečnosti. Ne že by se člověku mohlo dostat vyčerpávající odpovědi na všechny jeho otázky; znamená to jen, že tyto otázky byly překročeny smyslem.

Otázka, zda něco dopadne "dobře" či "špatně", se stává z tohoto hlediska partikulární. Smysl zahrnuje do své pozitivity obě alternativy. Z tohoto hlediska nic nikdy nedopadne "špatně".