Smrt

Pokud se védy považují za zjevená písma (śruti), která sepsali dávní mudrcové, jak je slyšeli a viděli od Nejvyššího, tak díla patřící do smrti byla sepsána později a mají vždy pozemského autora. Považují se za sekundární náboženskou literaturu. Byla napsána na základě véd mnohými mudrci jako Manu, Jádžňavalkja, Angiras, Vasištha, Dakša, Brhaspati, Vjása, Nárada atd.
Smrti znamená tradici, paměť lidu. Do této kategorie patří védángy, dharmaśástra (zákoníky) a itihása. Prastarý Manuův zákoník – Mánava dharmaśástra nebo jednoduše Manu-smrti – je učebnicí pro příslušníky všech kast. Vymezuje jejich povinnosti, určuje postavení ženy ve společnosti, stanovuje tresty (čím vyšší kasta, tím složitější a těžší pravidla a také větší tresty za stejný skutek), zabývá se sociální spravedlností apod. Je nejdůležitějším zákoníkem z 18 uznávaných dharmaśáster. Itihása představuje mytologická a historická vyprávění, legendy, eposy a báje. Patří sem i purány.

Pravděpodobně neexistuje jiná krajina na naší Zemi zrcadlící dějiny posledních třech tisíců let v hodnotách a názorech každodenního života tak, jak je tomu v Indii. Historie, jak je zakotvena v povědomí lidí na Západě, v Indii hraje nevýznamnou roli. Hrdinské činy vzdálené minulosti byly přetransformovány v mýtické podoby a příběhy. Svůj význam získávají skrze věčně platné principy lidské slabosti, síly, krásy a osudového určení, které zastupují. Pro hinduistu je pravda neměnnou jednotkou a nezáleží na tom, v jaké formě je vyjádřena, a zda tato forma vyjádření pochází z minulosti nebo z dneška.

Nejde pouze o lidské osudy, které se staly mýtickými skutky, sloužícími i dnes v denním životě jako lekce a inspirace. Božské bytosti během tisíciletí také mění svoje podoby a svůj smysl. Každý nový kulturní vliv a vývoj v lidském cítění a myšlení je integrován do náboženského světa bez toho, aby byly odsunuty staré principy a s nimi spojení bohové. Změnili svou podobu, a někdy si podrobili své následovníky. Přesto ještě dnes může hinduista vyvolat božstvo, které bylo uctíváno před 2-3000 lety.

Tento neustále se větvící náboženský strom vycházející ze stejných kořenů umožnil vznik hinduismu ve formě náboženství a životního názoru, ve kterém má každý člověk svoje vlastní místo. Rozmanitost všech vlivů, absence prokazatelného zakladatele véd a chybějící politické určení vedly až k nadlidské mnohotvárnosi náboženství Indie, tak silně charakteristickou pro hinduizmus. Vysvětluje to řadu důležitých bodů vztahujících se k uznání velkých odlišností vyznání. Proto existuje (a může existovat) v náboženské praxi množství různých, ale přesto rovnocenných duchovních nauk, které lze nastoupit za účelem dosažení božského konečného cíle, k vysvobození z koloběhu znovuzrozování.

Rámájana, Mahábhárata a její slavná část, Bhagavadgítá, postupně vznikaly asi od r. 400 před n.l. do 600 n.l. Ústředním tématem těchto děl je vnitřní mystický úděl, ve kterém jsou lidé vždy vystaveni rozhodování mezi dobrem a zlem. Vystupují tady bohové v nezvyklých lidských podobách, a lidé dostávají možnost nalézt Božství sami v sobě. Tato hrdinná vyprávění nejen inspirovala vznik nového způsobu myšlení, ale ovlivňovala také představy o světě bohů. Hrdinové těchto příběhů na svých cestách potkávají bohy, kteří nejenom pomáhají, ale i vybízejí, udělují příkazy a poučují. Někteří z těchto lidských hrdinů dokonce dosáhli božského statusu. Díky bohatému vyprávění, ve kterém i bohové často jednají velice lidsky, se stává i obraz těchto božstev živějším a mnohotvárnějším. Dějiny, náboženství, filosofie a mytologie se určitým způsobem vzájemně protkávají. Kastovní systém, který je vysvětlený v tzv. dharmaśástrách z přibližně stejné doby, je například v Mahábháratě ilustrován na zážitcích a názorech hlavních postav dvou skupin proti sobě bojujících bratranců.

  
       
Mahábhárata a Bhagavadgítá.
Autorem Mahábháraty je mytický Vjása, epos má téměř 200 000 veršů. Mahábhárata je neskutečným spletencem příběhů a životů. Je téměř nadlidský čin psát o obsahu tohoto velkolepého eposu. V našem kontextu Bhagavadgíty např. obsahuje podrobnou zprávou o vzestupu a pádu dynastie Kuruovců. Podle legend Kršna dorazí po mnoha mylných cestách do západní části Indie, do Gudžarátu, kde se spřátelí s Pánduy. Kršna je jejich poradcem a spojencem ve válečném tažení proti králi Džarásamdhovi z Magadhy. Když svár mezi rodem Pánduovců a Kuruovců směřuje k válce, žádají obě strany o Kršnovu pomoc v bitvě. Jelikož jako první žádali Pánduovci, mohli se rozhodnout: buď bude na jejich straně Kršnovo velké vojsko, nebo Kršna samotný, ale nebude bojovat, pouze radit. Pánduovci se rozhodli pro Kršnu samotného. Kršna tak povede vůz nebojácného lučištníka Ardžuny a bude stát po jeho boku, aby mu radil. Kuruovci si tak získali jeho vojsko. Nakonec pomocí Kršnových rad Pánduovci zničí celý rod Kuruovců. Kršna poté prohlásil nejstaršího syna Judhišthiru za krále.
Bhagavadgítá vstupuje do děje Mahábháraty, kdy nepřátelství mezi Pánduovci a Kuruovci dosáhlo vrcholu v bitvě u Kurukšétry. Bojovníci na obou stranách byli připraveni ve svých vozech. Válečný hrdina Ardžuna však zapochyboval o správnosti jednání válečníka a celý příhěh se najednou stává mystickým vyprávěním hledání Pravdy. Na obou stranách bylo již mnoho mrtvých, proto se obrací o radu k svému příteli a vozataji Kršnovi. Kršnova odpověď je tak hlavním tématem celé Bhagavadgíty. Do světové literatury vstoupila jako „Zpěv vznešeného“ – je poučením o mravnosti, společenském chování a složitosti lidského srdce. Bhagavadgítá obsahuje přesně 700 veršů.

Konečná formulace resp. zápis Bhagavadgíty pochází asi ze 4. stol. n.l. Mnoho nepřímých faktů nám to dosvědčuje. Např. slovo Himálaj je vůbec poprvé v sanskrtské literatuře užito zde, v jiných částech Mahábháraty je tato posvátná hora jmenována jednoduše Himavat (v překladu sněžná). Slavný básník Kálidása ze 4. stol. už slovo Himálaj používá, ale s důrazem, že pojem ještě není obecně rozšířen. Další příklad: v 18. verši Bhagavadgítá odkazuje na děj poslední 18. knihy Mahábháraty, což dosvědčuje nejen fakt, že byl pozdějším dodatkem (Bhagavadgítá je si vědoma celkové a konečné koncepce Mahábháraty a jejich činitelů), ale i společný pozdní vznik (resp. zápis) s touto kapitolou.

Již v Rgvédě byl zmíněn bůh Višnu, který je však podrobněji popsán až v pozdější puránické literatuře. Z této doby je známo jeho dvanáct inkarnací, ve kterých sestupuje na Zemi, aby v neklidných časech pečoval o pořádek. Právě v epické periodě přijímá zřetelně rozpoznatelnou lidskou podobu za účelem ovlivňování událostí. V Mahábháratě vystupuje jako Kršna, Višnuova 8. inkarnace. Pánduovci, zastánci správných principů a dobrého jednání, sice bitvu vyhrají, Kršnův vlastní rod byl ale prokletím ze strany Kuruovců posléze úplně zničen a on sám později umřel během spánku, když ho omylem zastřelil lovec, který považoval jeho krásné nohy za nohy srnky...

   
       
Rámájana
Autorem eposu Rámájana je Válmíki. Vedle Mahábháraty druhý velkolepý epos, který dodnes inspiruje širokou paletu obyčejného i náboženského života Indů. Celý epos Rámájana je věnován 7. inkarnaci Višnua, velkému hrdinovi Rámovi. Rámájana vypráví o hrdinství, bratrské a manželské věrnosti. Višnu se rozhodne sestoupit na Zemi, aby porazil krále démonů Rávanu. Jako Ráma, syn krále Daśarathy, získá ruku Síty, svěřenkyně krále Džanaky. Daśaratha chce Rámu jmenovat panovníkem, ale jedna z jeho manželek mu připomíná jeho slib, že za krále korunuje jejího syna. Ráma je vyhnán a stáhne se se Sítou a svým nevlastním bratrem Lakšmanem do lesů. Zde Sítu unese král démonů Rávana. Ráma a Lakšman se ji vydají hledat. Cestou pomůžou opičímu králi v boji proti nepříteli. Ten jim z vděčnosti dá na cestu opičí vojsko v čele s Hanumánem. Poté, co se Hanumánovi povede vypátrat Sítu na ostrově Lanká (Srí Lanka), postaví opice most z pevniny na ostrov a vypukne prudký boj mezi Rámou a armádou démonů. Nakonec zvítězí Ráma a svou choť může odvést domů. Ale dřív než Sítu obejme, postaví ji před zkoušku. Vyčítá ji její možnou nevěru v zajetí. Sítá je hluboce raněna a vrhne se do ohně, aby dokázala svou cudnost. Bůh ohně Agni ji nezkřivil ani vlásek a nezraněnou ji položil do Rámova náručí, načež Ráma uvěřil v nevinnost své chotě. Přesto později Ráma opět uvěří fámám o Sítině nevěře a těhotnou manželku vykáže. Když konečně skrze své syny pozná, že se mýlil a projeví lítost, je již příliš pozdě. Sítá už nechce žít s Rámou. Požádá bohyni Země, aby ji přijala do svého lůna. Země se otevřela a Sítá navždy zmizela.
Hanumán zapůsobil svou nevyčerpatelnou oddaností a věrností k Rámovi – proto je od té doby uctíván jako bůh. Nejčastěji je zobrazován s opičí hlavou a svalnatým lidským tělem. V ruce drží velký klacek. Snad nejoblíbenější je zobrazení Hanumána jak letí a v ruce drží horskou krajinu. Během boje mezi Rámou a Rávanou letěl Hanumán až k himálajským horám, aby přinesl léčivé byliny pro smrtelně zraněného Lakšmana. Protože nevěděl přesně, které byliny má nasbírat, vzal tak sebou celou horu, aby si mohl Lakšmanův lékař bylinu vyhledat sám. Hanumán je hinduisty uctíván pro jeho pevnou oddanost Rámovi a je prototypem opravdového bhakty.

Zajímavostí Rámájany je fakt, že vzdušné cesty hrdinů nejsou chápány obrazně a snad ani mysticky, ale doslovně, tj. ve speciálních létajících korábech...