Sloup

Na osamělé skále v údolí Dobranovského potoka ční již po dlouhá staletí hrad Sloup, opředený pověstmi o poustevnících, kteří zde přebývali po roce 1680.

Přešlo horké léto a nastal podzim, plný barevného listí, pomalu se snášejícího k zemi. Tenkrát, počátkem věku osmnáctého, navštívila poustevnu na hradě paní hraběnka.

Byla to žena nesmírné krásy a velice moudrá, přesto ji již po několik měsíců sužoval podivný neklid v duši. Chtěla tedy najít útěchu a pomoc u některého ze zdejších bratrů.

Jakmile zahrčela kola kočáru na cestě ke hradu, vyšel poustevník Jakub ven přivítat nečekaného hosta. Dobře paní hraběnku znal z vypravování, ale sám se s ní ještě nikdy nesetkal.

Jakub provázel paní po celém hradě, ukazoval jí podivuhodné reliéfy, vytesané ve skalnatých stěnách a vypravoval přitom prastaré příběhy, které mnohokrát slyšel od svých bratrů.

Do vypravování vkládal celou svou duši, cítil podivný pocit, který neznal. Z hraběnky nedokázal spustit oči ani na okamžik.

Paní byla po procházce Sloupem unavena, a proto usedla s Jakubem do stínu stařičkých stromů. Právě tam svěřila poustevníkovi své trápení a prosila jej, aby odešel s ní na její zámek.

Jakub však tuto nabídku odmítl, měl rád samotu poustevny a obával se odchodu s paní, která ho tak očarovala. Zasvětil svou duši Bohu a dnes poprvé pochyboval, zda je to správné. Vzpomněl si však na příběh, který se odehrál před několika lety a právě paní hraběnka v něm zapříčinila neštěstí.

Začal tedy paní hraběnce tento příběh vyprávět. "Před několika lety žili v naší poustevně dva bratři a vskutku byli i pokrevními bratry. Vždy si byli velice blízcí, až jednoho dne se vše změnilo. Odloučili se od sebe, každý žil na jiném konci hradu. Ti dva spolu vůbec nemluvili a dlouho nikdo nevěděl, co se mezi nimi stalo.

Tenkrát přijela na naše sídlo dáma nebeské krásy a ti dva se do ní zamilovali. Oba věděli, že paní nemohou získat za ženu. Jeden druhého začali nenávidět ze strachu, že by se za jednoho z nich vdala a prožila s ním celý život.

A to je konec mého příběhu, vzácná paní, jen vy víte, kdo ta dáma byla..."

Po těchto slovech se Jakub s paní hraběnkou rozloučil, doprovodil ji ke kočáru a odešel do své komůrky. Když se přiblížil večer, odebral se do kaple a tam se za paní dlouho modlil.